The perfect day

Neděle ráno.
Jednodenní mise k rodičům plná emocí, rozporuplných témat vyvěrajících z hlubin podvědomí i radostných chvil sdílení s dcerou, proběhla včera.
V době koronavirové si toto odkládám do kolonky splněno.

Dnes je neděle. Ráno v posteli, po zkoumavém osahání dnešních tělesných pocitů, každodenní tabletě Tezea, zjištění, že oba ještě spí, že je venku zataženo a tudíž neřeším donekonečna plánovaný pobyt venku a zapnutí světla mločkovi v našem akváriu, znovu uléhám do tepla mé postele, která je mou  barierou mezi světy, dveřmi ke snění,  měkkým bezpečím, ve kterém není místo na dotěrné myšlenky při uléhání a místem ranní křehké naděje, že ten dnešní den bude už ten, kdy soukolí mého života s realitou, do sebe konečně zaklapne.
Neboť to cítím neustále..blízkost posledního schodu, posledního dílku nekonečně barevné skládanky, prvního nadechnutí se nad hladinou.

Tak tedy ještě chvíli polehávám a pak se probudíme.
Dneska je to dobré, hovor začíná otázkami kolem snů a rychle se posouvá k debatě o tom, proč  a kde přesně jsem se smála při sledování včerejšího filmu.Ten byl o vztahu v manželství, takže se otevírá nepřeberné množství asociací a zajímavých postřehů z obou našich životů, kdy do ložnice přichází i  dcera, která k debatě přidává svůj, odlišný pohled na téma, což nás oba hodně zajímá.
Přesouváme se do kuchyně. Debata pokračuje, od vztahových vod  přirozeně přejde k literatuře, moje nitro úplně vrní, když dcera úžasně trefně a předatelně popisuje své oblíbené knihy od Kundery, Bukovského a vývoj vztahu k nim. Návrat k pocitům z mládí, kdy pro nás knihy byly celý svět, je nesmírně osvěžující a probudí ve mě touhu opět knihy otevřít a s nimi i tvořivou představivost v mém mozku.
Dcera se odchází učit a já se chystám přejít do zadní části bytu, kde mám psací stůl, kde je mé místo práce, pokusů o tvorbu, místo obestavěné vzpomínkami, důležitými relikviemi a symboly .
Ještě než vyrazím, vrátí se dcera s otázkou, jestli bude losos, kdy jí vysvětlím, že dneska máme jídlo od babičky, což zaslechne můj muž a po odchodu dcery mě přiměje ke změně plánu, toho lososa uděláme, protože je dobré dělat druhým radost, když víme, co by mohlo být tím důvodem.
Má teď své dobré období a já cítím přívaly lásky a pochopení k jeho světu. Udělal brambory a já připravila rybu s hřejivým pocitem uspokojení z fungujícího vztahu.
Pak ještě zajdu do komory, prohlédnout a vybrat si krabičky na nový tip stravování, kterému se chci věnovat až se vrátím do práce, a to, příprava plnohodnotného a zdravého jídla, které si chci nosit z domova.

Ten přesun dozadu k mému stolu ve dnech, kdy mám volno, je pro mě symbolem cesty k cíli a je vždy charakterizován nutkavou potřebou "dát věci na své místo, než začnu".
Znamená to zhruba tyto činnosti ..cestou z kuchyně dám prát prádlo, všimnu si plísně ve sprchovém koutě, vezmu tedy Savo a trochu to ( ten pach fakt nesnáším) vystříkám, když už jsem v tom, vystříkám malé místo za botníkem a roh v pokoji druhé dcery ( přijede až zítra, do té doby to vyvane).Všimnu si , že je třeba zalít kytky, jdu tedy nabrat vodu do sudu na terase a zaleju je. Zapálím svíčku v hale a přitom slyším, jak si dcera ve svém pokoji pouští z gramofonu Beethovena,  což mě zalije další vlnou tetelivé radosti.
Ještě než usednu, přejdu do ložnice a zkontroluji zda se topí tak akorát, poklidím oblečení a konečně se přesunu ke svému stolu. Včera jsem dostala skvělý dárek, stojan k možnosti práce s notebookem vestoje. Naštelování toho výrobku je ale docela technická věc, což mé mozkové závity kvitují rozčileným mumláním, které bylo velmi silné včera, ale dnes už je to trochu uspokojivější ševelení. Skládám podstavec, aby byl připraven až začnu cítit svá záda při psaní, zkontroluji, že při stoji vidím na kostel (a kvečeru to bude ještě západ slunce), což je dost zásadní moment celé situace.
Z ložnice, kde teď pracuje můj muž, se také tiše line hudba, připomíná mi to naše začátky, kdy právě hudba byla důležitou spojovací nitkou, která propojila naše světy.
Ještě jednou projdu bytem, vše je na svém místě, pach Sava v koupelně je snesitelný a zapnu ještě program ždímání navíc.
Usednu ke svému milovanému psacímu stolu, svému "místu", kde je vše , co mám ráda, a co je od doby stěhování sem trochu v chaosu, ale přece jen snesitelném, usednu bez jasného cíle, co bude následovat a uvědomím se, že to dnešní ráno a dopoledne bylo moc krásné.
Dokonce tak, že se rozhodnu to zaznamenat.

A v pozadí tohoto zaznamenávání vzpomínám na začátky mého psaní, ne to do deníku v mládí, ale to pozdější, v komunitě žen, kdy jsme si sdělovaly své světy a bylo to naplňující.

Svět se neustále mění, posouvá a někdy až překotně vyvíjí.
Zachytit své pocity se mi zdá úžasné pro možnost pojmenovat ten svůj a ukotvit tak svou existenci.

Je poledne a budeme obědvat.

Opravdu je to dobrý den.

Panství Bechyně

Probudila se a zkoumala pocity ve svém těle. Už nějakou dobu ji zneklidňovala zatuhlost, v níž se denně probouzela.

Jejich podkrovní pokojík jí asocioval staré dobré časy, kdy se nábytek vyráběl z poctivého dřeva, stěny byly z cihel a celková atmosfera pokoje uklidňovala. Zezdola se ozvala hlučná salva mužského smíchu. Vzpomněla si na recenze, které četla než objednala toto ubytování, kdy se z mnoha pochvalných slov o klidu a harmonii toho místa vymezoval velmi kriticky host, popisující podrobně neurvalé chování golfistů, kteří ho  brzy ráno svým hlučným a bujarým chováním vzbudili. Nemohl pochopit takové hulvátství a neomalenost. Další hlučný hovor a několik minut trvající mohutný smích ji utvrdil, že se situace opakuje. Byla zvědavá. Na ně, na golfisty. 

Slovo golf měla po celý život spojený s jakousi VIP zonou, S lidmi, kteří jsou bohatí, cítí se o něco výše v hierarchii lidských úrovní než ostatní, cítí se zkrátka výjimečně. To je potvrzeno chováním okolí, kdy v životě takových lidí platí jakási nepsaná privilegia, jako je například parkování poblíž vchodu do divadel, lepší místo v restauraci či dřívější termín u lékaře. 

Oblékla se a pomalu sešla dolů po krásném dřevěném schodišti. V hale u recepce seděli u dlouhého stolu sportovně odění muži, kteří popíjeli pivo, kávu a velmi hlasitě spolu komunikovali. Chyběla jen vůně doutníků, ale v penzionu byl zákaz kouření. Každou chvíli se ozval burácivý smích celého stolu.

Celý ten obraz jí připomínal setkání mužů, kteří se sešli k pravidelné oslavě svého úspěšného života a měli potřebu tento silný pocit vyvrhnout do malého spícího penzionu a probudit všechny ty, kteří ještě spí, protože správný úspěšný muž je brzy ráno dávno na nohou a pracuje na svém postupu vpřed. To chování plné hluku a bez zábran ji, která byla vychována k až nepřiměřené ohleduplnosti, fascinovalo. Tiše prošla okolo veselého stolu a namířila si to k prostranství za penzionem, kde se do dálky táhla nádherně upravená golfová pole. Sundala si sandály a s toužebným očekáváním zanořila chodidla do hebkého koberce kvalitní  trávy. Tady se sucho, čím dál více ohrožující celou krajinu, zatím neprojevilo.

Golf si spojovala právě s tou harmonickou krásou prostoru, kvalitou věcí i požitků a určitým snobstvím, které ovšem od nepaměti k bohatství patří. Představovala si jakousi automatickou úroveň těchto VIP lidí, úroveň, ve které se počítá s lidskostí, soucitem a mecenášstvím. 

A v tu chvíli pochopila, že její představy o světě, který se kolem ní právě otřel, a se kterým se kdysi krátce setkala jako přítelkyně vysoce postaveného muže, jsou  pouze otiskem románů z mládí, knih, které v ní budovaly potřebu existence vyššího principu. Společnost, se kterou se právě setkala, takovým principem pravděpodobně pohrdala.

Ale věděla, že jsou i jiní golfisté, takoví, kterým je povýšené chování a nadutost lidí, kteří přišli k majetku dříve než k dobrému vychování, vzdálené.

S těmi by si ráda dala šálek kávy. Inspirovali by ji.

Posbírat střípky a ..začít znovu

Třetí adventní neděle roku 2018. Pro mě den bilancování, pláče, zoufalství, strachu. Den otázek.  Zatím bez úlevy a naděje, ale ta, doufám, přijde. Vždycky je to tak.  Vždycky to tak bylo.

Odešel nejbližší mě člověk, možná navždy. Možná se vrátí.
Zkoumám své pocity a snažím se najít důvody, které by přinesly radost či úlevu.

Rozum nabízí celou škálu jasných myšlenek, které by mohly osvobozovat a dát mi křídla.
Nový život, nový začátek, nová šance.
Osvobození se od možnosti zmítat se v kleci duševního pomýlení partnera, vedoucího ke sebezničení svému a těch poblíž. Možná i mě.

Jak nelogické je mít strach přijít o svět trýzněné duše a snad i choré mysli, choré v pravidlech tohoto světa.
Jak logické je plakat nad ztrátou lásky, přijetí, blízkosti a šance vymanit se ze svých vlastních slepých uliček.

Jsem v očekávání věcí příštích.
A nevím nic.

Korfu

Tak jsem zpět. 

Je neděle a nic jiného nezbývá než sednout k počítači a napsat to, co mi poslední dny letí hlavou. Protože celý můj pobyt na Korfu, odkud jsem se včera vrátila, byl prodchnutý tím, co mi nabídl svět Ostrovanky. http://www.ostrovanka.cz/

Svět je krásné místo. Neustále nám nabízí triliony dobrot, barev, vůní, zvuků, šumů, vzdychů, pohledů..a je jen na nás co si z té nabídky vybereme. Nebo, co je nám vybráno..

Když jsem jela na Korfu, měla jsem takové zvláštní jasně formulované přehnané očekávání něčeho výjimečného, které jsem si stále snažila rozumem dát do normality. A celou tu dobu, co jsem projížděla severem ostrova jsem byla v mírném napětí, trvalém pocitu běhu na dlouhou trať, kdy se člověk snaží nakouknout úplně do všech zákoutí, rohů a dveří v místě, kde se nachází a přitom stále hledá.

Asi po týdnu se čas zpomalil..a já začínala žít ty vůně a zvuky, najednou jsem si všimla záblesku v pohledu malíře v zatáčce, u kterého jsem si koupila obrázek úchvatného zálivu Ag.Georgios, pohltily mě vzorně opravené a zářící kostelíčky v horských vesničkách, které dýchaly každodenním životem, kdy bylo vše jasné a jednoduché a ne zcela nutné.

Každý den jsem viděla úsměvy, ochotu. No problem se rozprostřel nad mými dny stejně jako pocit bezpečí a jednoduché vyjímečnosti přítomného okamžiku.

Na terase v Kerkyře, pár metrů od věže Sv.Spyridona,  jsem vnímala život ženy, která je tak těžko uchopitelná, tak nějak v tom lepším vesmíru, kde je vše normální, k přežití a s nadhledem, který Vám může dát křídla.

Nevím, jestli má křídla, ale každopádně se ten dotyk  s její realitou opět, jako už několikrát předtím, zaryl do brázd v mém mozku a já se trochu nadechla.

Zní to moc esotericky? Možná.

Ale já teď sedím u našeho okna, pár metrů od našeho kostela.

A cítím stále tu energii ostrova, kde jsem auto z půjčovny  vracela tím způsobem, že mi mladá dívka v budce na parkovišti řekla, ať dám klíče pod kobereček a nechám auto otevřené. 

Kde jsem při odpoledně večerní procházce Kerkyrou volně dýchala v zemi, o které se píše, že je v krizi. Kde jsem cítila radost ze života, který je darem.

Možná to jsou důvody, pro které se lidé vracejí na místa, jako je Korfu. 

Aby se mohli vynořit nad hladinu a nadechnout, přestože nikdo nechápe, proč právě tady se dýchá tak dobře. 

A možná proto, že si tu takové otázky nikdo neklade, neboť vše nakonec, většinou dobře, dopadne.

A navíc..když jste zdraví a nic nepotřebujete od úřadů, jak říkala Pavla, jste právě v ráji:)

Miriam

Právě jsem dopila nádherně tvarovanou sklenici Chianti, zapadá slunce a v údolí se rozsvěcí stovky světel..jsem v Toskánsku a jsem tu kvůli Miriam.

S Miriam jsem se setkala před 23 lety.

V době  "porevoluční " Prahy, na kterou nechci zapomenout, jsem se přihlásila s kamarádkou Danou na kurs English Express. 

Možná jste četli knihu "Pan Kaplan má třídu rád". A jestli ano,tak lehce slabší odvar , zato reálný, jsem zažila na kursu angličtiny. Skupina lidí všech věkových a profesních kategorií, začátečníci i pokročilí. Ustrašení , nekomunikující, tvářící se vesměs vážně. 

Doba byla čerstvě svobodná a  Prahu tehdy zaplavili anglicky mluvící lidé. Bylo třeba oprášit středoškolská slovíčka. 

Naše lektorka se jmenovala Miriam Giovanna Grotanelli de Santi. . Citlivá  a vnímavá intelektuálka, studentka historie a literatury z Cambridge. Když přijela do Prahy našla tu svět, který nečekala, a který ji uchvátil. Nejvíc snad české knihy. Kafka, Čapek.

Ta mladá dívka z italské šlechtické rodiny, se každý týden postavila na pomyslný stupínek před nesourodou skupinku lidí, kteří se neuměli představit, aniž by se dívali k zemi. Poníženi prožitou dobou. 

Miriam byla jako balzám na tisíckrát rozryté rány. Svou laskavostí, empatií a přirozeným humorem v nás uvolňovala zarezlé řetězy, jemně rozplétala nitky ostychu a my se postupně pod jejím vedením stávali lidmi, kteří se nebojí projevit, zasmát se své nedokonalosti a při řeči se dívat do očí.
Brzy opustila pravidla kurzu, učila nás po svém, a hodiny angličtiny se staly radostně očekávanou každotýdenní událostí, kterou jsme pravidelně ukončovali v pražských hospodách. 

Spřátelila jsem se s Miriam. Spřízněnost duší je většinou neomylná.

Po dokončení studií se vrátila do rodné toskánské Sieny, do Prahy se ale  vracela, vídaly  jsme se však stále méně..psaly jsme si stále vyjímečněji..

Občas jsem si na ni vzpomněla s hřejivým pocitem  v srdci i s  nutkavou naléhavostí vědět, jak se má..chtěla tehdy pro Italy objevit české knihy, založit v Sieně školu..ale nenapsala jsem jí, nějak to nešlo..

Naštěstí nelze nevnímat technické vymoženosti dneška..a já jsem se s Miriam spojila. Zničehožnic, jak to tak bývá, zcela neromanticky,  přes Facebook.

A tak jsem teď tady..v Toskánsku, které zcela předčilo má přehnaná očekávání.

Včera ve Florencii ,  na náměstí della Signoria , když jsem seděla pod replikou Michelangelovy Meduzy, jsem pozorovala své dcery a byla jsem šťastná, že tu s nimi mohu být, že mohu cítit tu magickou krásu letního večera a svého života.

Jsem tu kvůli Miriam, protože jsme si slíbily, že se tento rok setkáme.  A to bude pozítří, v Sieně.

Jsme o 23 let starší, nevíme co jsme prožily..a já se těším až uvidím ten laskavý úsměv a dolíčky ve tvářích , mou učitelku, která založila v Sieně školu pro začínající literární autory.

Má angličtina od dob kurzu nepokročila, ale to není důležité.

Až budu sedět s Miriam v kavárně na náměstí v Sieně, budu vědět, že jsem překročila jeden malý velký schod ve svém životě..

A ten schod má své mnohoznačné jméno..naplnění.

Dnešní den, 21.12.2012

Sedím doma, v naší hale, která je už cítit vánočně a dívám se na převoz milovaného Václava Havla na hrad . Poprvé a naposled. Jsem ráda, že jsem opět mohla slyšet a vidět některé lidi, kteří k jeho životu patří. Venku sněží.

Anička si dnes vzala poprvé do školy podprsenku, kterou si před třemi dny koupila u vietnamců, když vybírala dárek pro svou kamarádku.

Johanka má svou první zkoušku na žurnalistice. Bydlí na nábřeží a já se těším, že za ní přijedu, že budu zase moci vnímat Prahu a svou dceru.

R. je u zubaře a zažívá nepříjemné pocity, pro něj možná jedny z nejhorších. Myslím na něj a jsem ráda, že se k tomu odhodlal.

Jakoby dnes začínal rok, pro který jsem si dala skutečně až populistické heslo..

" pravda a láska už vítězí nad lží a nenávistí..."

Politická

Už je to letos druhý rok, kdy cítím "změnu času"..takže se ráno budím dřív, než bych musela a večer zase padám o postele dřív, než by se mi líbilo.

Vlastně jsem ale chtěla psát o tom, jak jsem vstoupila do politiky.
Když se tak ohlídnu za posledními dvěma lety, tak se až divím..říkám tomu, že jsem myšlenkami přibitá k zemi..
Před dvěma lety jsem si totiž z neznámého důvodu poprvé v životě přečetla program jedné politické strany a z dalšího již zcela rozumem nepochopitelného důvodu jsem se hned internetově do té strany přihlásila. Možná jsem byla podvědomě ovlivněna mou mámou, která mi vždycky říkala, že když chci něco změnit, tak ať to hlavně dělám a jen nenadávám, bezpochyby jsou ve mě neprobádané ambice a touhy "měnit svět" ..samozřejmě dle mých představ :o) k lepšímu a především jsem najednou cítila potřebu "si to vyzkoušet".
Příkladů lidí, kteří to taky zkusili a pak víceméně rychleji či pomaleji to s naprostou frustrací vzdali znám totiž dost, a tak si moje ego říkalo..co je asi ve skutečnosti za tím?

Po nějaké době se mi místní již členové ozvali a začali jsme se scházet. Nesourodá skupinka lidí, kteří nikdy v politice nebyli, působila roztomile směšně.
Protože to ale byla skupinka nebývale důležitá pro vyšší patra již zkušených politických mazáků, začala skupinku nenápadně ovlivňovat, kamarádsky radit a hlavně ukazovat jak na to, aby někteří vhodní členové mohli ( pokud možno lehce a hlavně bez práce ) vystoupat do vyšího patra ke svým upřímným rádcům. Ti by jim pochopitelně rádi uvolnili místa a pokračovali v běhu do vyšších poschodí.
Jenže některým členům té maličké hloupé skupinky se to nějak nezdálo..začali si znovu číst ty hezké a vznešené věty, které je do skupinky přivedly, a protože to vesměs byli chytří lidé, tak začali říkat ostatním, že to je nějaké divné, že to nějak nešmakuje a začalo se mluvit o demokracii, svobodě jedince, o ideálech a mě to začalo bavit.
A pak přišly volby.
V naší skupince bylo už dost lidí, kteří chtěli ukázat , že to samozřejmě s tou demokracií jde a s nadšeným elánem se pustili do realizace vznešených vět v praxi. Svým výběrem kandidátů.
To už ale bylo opravdu moc. Velká skupina těch , kteří dávno pochopili, že o ideály pochopitelně nejde, nejprve mírumilovně naznačovala, pak lehce vyhrožovala a posléze s porušením mnohých pravidel(slušnosti i stanov) se bez větších problémů svých oponentů technicky zbavila.

K partě těch, kteří vědí " že to nemá stejně cenu" tak přibylo několik intelektuálů z našeho města ( nevím, jestli je to třeba zdůraznit, ale vyloučeni byli v podstatě pouze Ti, kteří se nějak projevovali, což byli vysokoškoláci či intelektuálové, v podstatě Ti, kteří vůbec nepotřebovali politiku ke svému uživení či seberealizaci ).
Mě tam ještě nechali..zdám se jim asi slabá , protože ženská. A navíc jsem zůstala de facto bez přátel, bez jejich opory.

No a to je vlastně skoro konec pohádky.

Útok na ego je to velký, člověk si skutečně připadá jako hlupák, jako ten který "něco zásadního nepochopil". Je to vynikající poučení, vyzkoušela jsem si to..resp. chápu to tak, že jsem si vyzkoušela komunismus v praxi, protože přesně tak to cítím.
Kdo nejde s námi jde proti nám ..

Frustrace je ale velká.Poznání, že ti lidé bez ideálů, sebeúcty, statečnosti , bez morálky nebo prostě jen ta mlčící šedá masa...nám ovlivňují životy mnohem víc, než tušíme.
Všichni Ti "svobodní "lidé, kteří se o politiku nezajímají, nechodí volit, opovrhují figurkami, které na ně s úměvem shlížejí z billboardů a "nechtějí mít s tou špínou politiky " nic společného jsou dle mého ve velmi těsných okovech, jen o nich nevědí.

Ale nejhorší na tom teď je , že když jsem do toho nahlídla, nemůžu to zatím vzdát.
Mám naštěstí úžasný dar..i když cítím často hořkost a znechucení až fyzické nad tím, jaké lidi potkávám, stále je beru..třeba jako pacienty. Taky někteří smrdí a jsou odporní .
A tak unesu leckterý útok na mé ego, neboť chápu že Ti , co si myslí, že mají moc, jsou vlastně také nemocní. Sami sebou.
Zůstala jsem zatím.
Ale už jen ze strachu.

Ze strachu, že tam nezůstane nikdo, kdo by to alespoň v případě nutnosti třeba zveřejnil.