DNESKA JE MOJE SRDCE HLUBOKÁ ČERNÁ SMUTNÁ HLÍNA

ani psát o tom nejde.


A teď to po sobě čtu a říkám si, jak to vypadá strašně afektovaně.

Ono se mi totiž nic nestalo.

Mám jen jednu svou hodně černou, bezútěšnou ,plačtivou a blbou náladu.

Rána jsou stejně nejlepší..

---

Měním se. Vážně se měním a nechci psát stárnu, protože to slovo mi zní divně.

Nejspíš asi zraju :o)

Nedávno jsem shlédla s dcerou film Pýcha a předsudek a ačkoliv tohle není moje krevní skupina, úplně mě dojal akt žádání slečny o ruku a zejména okamžik pokleknutí muže před ženou..

V situacích , které mi před lety připadaly trapné, nezajímavé a staromódní vidím dnes úplně jiný smysl, tím ale nechci říct, že nutnost či správnost.
Je to jen příjemně uklidňující.

Zbožňuju rána, když se probudím vedle teplého těla R , přitisknu se k němu a zabořím nos do důlku mezi krkem a hrudí.V tu chvíli jsem prostě šťastná na světě.

Když stojím s úsvitem u lesa s Benem a dívám se do údolí na obrysy kostela a špice smrků a nasaju mrazem vyschlý vzduch, cítím se jako vlčice , která napjatě očekává dobrodružství nového dne.

Vůně mých dětí se už dávno stala každodenní radostí, pýchou , útěchou.

(Možná pouze ulpívám na jediných pofiderních jistotách mýho života..ale stejně...)

Jsem zkrátka samice..a to slovo mě vzrušuje i odpuzuje zároveň.

Když jsem dnes kráčela úžasným, jinovatkou a rudým sluncem změněným ránem, byla jsem doopravdy šťastná.

A jsem tady..

Poslouchám zpěv ptáků, hukot rozdivočelého potoka a vstřebávám teplé paprsky ještě příliš nízkého slunce..
A v tu chvíli si vzpomenu, že je to přesně skoro rok, kdy jsem tady stála se smíšenými pocity nadšení,nejistoty a touhy, s mnoha představami a které by se asi nejlíp daly shrnout pod slovní spojení.."fakt pohoda"..

http://souzneni.blogspot.com/2007/01/o-tom-dom.html

Takže jsem dnes , (neboť běžky jsem díky kašli vzdala), vybalila z igelitu při stěhování pečlivě na půdě uschované opalovací lehátko, zabalila se do deky, plédu a teplých ponožek, a se vzpomínkou na Mannův "Kouzelný vrch" nebo Remarqueovo " Nebe nezná vyvolených "..(protože ty představy nemocných opálených lidí zabalených do dek v brzkém odpoledni na terasách švýcarských sanatorií se mi vždy při usednutí na zimní slunce vybavují)..jsem též slastně usedla na naši pro mě zcela nádhernou terasu , zavřela oči a uvědomila si tu "fakt pohodu ".

A myslela jsem na to, s jakou lehkostí jsme se tady ocitli, jak ve skutečnosti jednoduché bylo všechno to rozhodování, myšlení, realizování..neboť jsme toho příliš neplánovali a neorganizovali.
Já svou představu, vzniklou při prvním překročení prahu tohoto tehdy zcela zdevastovaného ale tak inspirativního prostoru, mám od první minuty v sobě uloženou.. a jiná ani snad nebyla potřeba.

Mnoho z toho, co mě zpočátku trápilo, jsem prostě nechala být..a až zpětně vidím, jak jednoduše a vlastně samovolně se všechno uspořádalo..a tato jednoduchost dění mě úplně uchvacuje..

No a tak jsme tady..v domě, který nás všechny naplňuje radostí.

Hezky se nám tady žije.