Venku napadl sníh.Vlekaři si mnou ruce,děti výskají radostí a já nasávám chladný vzduch s očekáváním věcí příštích.Cítím tu jiskřivost v tom vzduchu, tu sílu.
Houpačka mých rozhodovacích schopností se rozhoupala do maxima.
Myslím stále ještě a už zase na ten dům.
Cítím v hrudi geny naší rodiny, cítím její život založený na jistotách od soumraku do úsvitu dní,cítím tu výchovu.A také skryté vášně, které vždy probublávaly tvrdou skořápkou námi vytvořených vztahů.Vášně skrývané,dodnes ..
Objevil se dům.Mohli bychom v něm bydlet. Můžeme ho trochu poopravit.
Dům je starý a krásný.Má zahradu a je u lesa . Bydlí v něm jestě dva nájemníci.
Můj první dojem bylo jedno velké ano. Touha po novém začátku s mým budoucím mužem,po tom spolu něco tvořit.Touha po změně, která přišla do mého života neočekávaně a sama..náhoda..
A pak nastoupila mysl.Všechny ty racionální,rozumné,výhodné a strašně neživé ..řeči.
O penězích.O smyslu toho všeho.O drahém topení.O ostatních obyvatelích,o vztazích s nimi. A zase o penězích.
Otrávilo mě to.Zlobila jsem se na sebe,že mě to tak otrávilo,zlobila jsem se na všechny,kteří se mi snažili včlenit svá slova do mých rozhodnutí.Že jsem s nimi vůbec mluvila.
A včera v práci..jsem si s lehkým zoufalstvím přála..prosila jsem kohosi,aby se mi ve snu vyjevilo jestli ten dům ..jo anebo ne.
Že si nevím rady. Že nevím, jestli chudá holka se dvěma dětmi a psem , která si chce vzít chudého kluka,který peníze nemíní vydělávat a dává to čestně najevo...se má pouštět do nejisté "investice".
A pak jsem usnula v ordinaci ..jen tak jsem si odpoledne zdřímla na vyšetřovacím lůžku a zdál se mi sen o tom, jak je v tom bytě slunce, jak to tam voní lesem,procházím pokoji a vrže mi pod nohama dřevěná podlaha a já zalévám na té velké terase spoustu květináčů, jak jsem si vždy přála.
A tak tedy ano.Myslím, že i intuice má svá omezení .
Budeme tedy budovat. Budeme budovat bez jistoty, že to "dopadne dobře".Budeme budovat i když nevíme, jestli nám vydrží naše snová láska.Budeme budovat i když se nejraději vznášíme v oblacích .
Možná přišel čas se trochu přiblížit k zemi..z našeho sedmého patra .
A ať se stane cokoliv,bude to něco nového,co můžeme zažít....a to je přeci báječné..
Život je vážně krásný!
Jsem vděčná ,že to občas můžu zřetelně vidět..
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
4 komentáře:
Sáro...už v polovině článku jsem Ti chtěla začít radit. Rozhodně ANO! Rozhodně jděte do té"nejisté investice".
Oba Tvé články mi zkrásněly ráno. I ten první. Byť vyzněl jakkoli.
Ahojky Sáro HannyBanny,
kdybychom před každým krokem viděli jenom jeho budoucí možné "tragické" následky a nevysnili si tu lehce vrzající podlahu z amerických romantických filmů (ve skutečnosti to je docela otravné, když všechno kolem vrže, ale to slunce - světlo - to všechno napraví), stáli bychom celý život na jednom místě a střídavě zvedali a zpátky pokládali levou a pravou nohu, nikdy bychom nevyšli vstříc ani jedné ze svých možných budoucností a to by byla velká škoda,
palce drží Al da Bianco
Máš asi pravdu o těch amerických filmech, ta představa je asi odtud, jelikož já nikdy dřevěnou podlahu neměla, odtud asi bude i ta představa dřevěné verandy okolo celého domu, kde budu ve stáří sedět v houpacím křesle s šálkem čaje a koukat do dálky :o)).Ještě, že jsou ty filmy a knihy..alespoň mám nějaké ty představy..
Mirko.Děkuji.Doufala jsem, že to napíšeš.To je právě ta krása,že jsou lidé, kteří to mohou pochopit,a já se o nich občas potřebuji dozvědět.
Za ten úsměv,který jsi vykouzlila ,Ti děkuji.
28. leden 2007 16:22
Okomentovat