Rekapitulace

Leden1998. Mlha je tak hustá, že nejsou vidět krajnice a člověk si není jistý hranicemi svého světa, jedu poprvé směr Janské Lázně, sevřený pocit v těle a strach z okolní neprůhlednosti se stává později pochopeným strachem z příštích jedenácti let přede mnou. Projíždím Choustníkovým Hradištěm s od té doby již trvalým údivem nad tím názvem, vyjíždím ze zatáčky před Kocbeřemi a vyjedu z mlhy do jasu, který mě ohromil.Slunce.

Janské Lázně mi učarovaly úplně vším..sjíždím silničkou do zákazu vjezdu a vidím tehdy ještě zapomenutý svět, panoptikum nemoci a zdraví, obraz tichých domů, majestátních lesů, toho zvláštně modrého nebe a klidu. Toho prvního dne nepotkám živáčka a netuším ještě, že za tím zdánlivým klidem se skrývá svět plný paradoxů, který se stal mým poznáním a domovem.

Nemám žádná očekávání, jen opravdu dobrý pocit..a snad proto se mé žití tady rozvíjí jako rotující spirála.

Zkusím si život s mou první Láskou..a všechna má (tak dětinská) očekávání se zcuknou do směšného chuchvalce šedivého zklamání, hloupě zakaboněná svou nevědomostí i objevením naší rozdílnosti.Je to jako častý místní vítr a déšť jen zřídkakdy projasněný tím tak teplým a jásavým horským sluncem. Tisíckrát promiň za to zklamání, za ten Podvod. Nevěděla jsem.Nechtěla jsem. A bála jsem se.

Vím, že váhy jsou vyrovnané..a i Ty to víš.

Květen 1999..a na světě je moje Anička.Zachránila jsi mi život a já to vím.Prožívám díky Tobě krásné tři roky se svou přítelkyní Irenou, čas nekonečných návštěv, ženských řečí a smíchu, neuvěřitelný život zcela bez peněz a přitom se "to vždycky nějak udělalo", prožíváme dobu nabitou událostmi, zdánlivě těžkou dobu Tvých kyčlí a operací, dobu Johanky a jejího vstupu na horskou základní školu, dobu plnou jiskřivého sněhu , vichřic a nádherných pohledů z našeho vysokého okna do údolí zbarveného tisíci barvami všech těch nocí a rán, všech těch ročních období ..okořeněnou nakonec tak legračním rozvodem s Tvým tátou a zakončenou touhou po lásce a vztahem , který byl jen smutným pokusem o její naplnění.

Trápila jsem se... až do setkání s moudrým Kopřivou, který mi přinesl poznání toho, že svět je krásné místo, kde nikdo nikomu neubližuje, kde každé slovo, čin i pocit (se všemi jejich důsledky) patří jen každému z nás.

Jánky..setkávám se s těmi "obyčejnými lidmi s neobyčejnými příběhy", každý si píšeme ten svůj.Proč mám jen pocit, že ty příběhy poznané v tomto místě jsou opravdu ..jiné, opravdu neobyčejné. Kéž bych je byla zachytila..ty příběhy o tom, jak se dá žít s tělem, které nesplňuje parametry krásy a představu pohody, jak se dá doopravdy žít každý den a hodinu, bez zbytečných slov.
Jsem vděčná za to, že jsem mohla poznat vás, své pacienty. Dali jste mi mnoho moudrosti a já nelituji té tíhy, smutku a zoufalství, které jsem občas měla možnost zahlédnout ve vystrašených očích, stejně jako nelituji času, kdy jsem mohla sdílet vaše obavy, prožívat vaše úspěchy a usmívat se nad tím černým humorem , který se může stát tím jediným majákem v rozbouřeném moři. Nasmála jsem se hodně. Dali jste mi knihy, úsměvy a uznání. A básničky. Dali jste mi pocit, že jsem vyjímečná a dobrá, že jsem důležitým přínosem pro váš život.Dali jste mi pocit smysluplnosti mé práce. Našlapuji tiše po lázeňských chodbách, jakobych už tu nebyla, nechci se loučit..ty poslední tři dny.Je mi teskno.

Našla jsem tady přátele. Mé kamarádky, mé spolupracovnice.Svět sám pro sebe , respektující zvláštnosti tohoto místa, nezištné pomoci, nekonečného a nevysvětlitelného humoru na úkor druhých, práce v prostředí "vlády dělnické třídy" , ve skanzenu minulosti. Jsou jen dvě možnosti..vztek nebo humor.Většinou volíme tu druhou. Anebo tu třetí. Odejít odsud.

Desítky pěšin v lesích, cestiček, cest, zkratek a tajných míst. Mám je spojené hlavně s dětmi, připomínají mi tu krásu hor, kterou člověk buď cítí nebo ne. Je nepopsatelná. Je to Síla,Ochrana,Poučení. Škola života, kterou jste získaly do svého života jako základ..a já jsem vděčná osudu za to, že vám to umožnil. Budeme si je vždy pamatovat..ty Stromy.Ty ohňostroje s hudbou. Tu naši jednu ulici i stíny stromů. Tu pokořenou Kolonádu.Tu nezaměnitelnou chuť vynikající vody v Prameníku. Naše kino.Black Hill. Cukrárnu s Adamcem.Domov.Lesňák. Střední hřeben. Bolkov s tím nejkrásnějším místem.Magmu. Večernici. Efko.Hoffmanky. Alenku s Táňou a (Honzou)..altánek s bubny. A Lesanku . To útočiště citů a Tvůj začátek, Johanko.Každoroční Cimrmany a lyžování s Luďkem. Duncan a všechny, kteří se rozhodli právě tady se usadit.Janu s Agátou. A náš krátce nový byt s terasami, lesem a jezírkem, kde jsem já domov nenašla..snad kvůli..němu ?

Říjen 2006, do mého života vstupuje opět Láska, ta moje poslední. Přináší sebou tolik změn, že je nelze popsat. Měním se já, můj život nabere nečekané obrátky, chutě návratu z lesů.
Ponořím se do kombinace tvorby vysněného vztahu, užaslého pozorování zcela nové dimenze soužití a prozaicky zemitých ambicí, měním bydlení, pouštím se do světa úřadů, podnikání, jednání, faktur..chci náhle najít ještě jednou seberealizaci, chci změnu.Je to nečekané, ale děje se to.Můj život se stává kolotočem povinností, únavy, bolestí zad a špatné nálady. Jánky už nejsou kouzelným místem ke snění..stávají se soumrakem při cestě domů z ordinace, svítícím oknem ve tmě spících domácností, stávají se místem, které přestávám žít.Nemám na nic čas..a tam někde v pokojíkách v tom krásném bytě jsou i mé dcery se svými světy.Chybí mi. Čím dál víc.

Červenec 2008, slavím své 40 tiny..a cítím svou prázdnotu, roztěkanost a nespokojenost.Už vím, že se blíží změna, ale nechci ji vědět.Vzpomínky jsou mi drahé a nejistota nepoznaného je ještě cítit cizotou.

A tak přišel květen 2009 a stejně jako se mi "stal" příjezd do toho mého Místa, "stal se " mi i odchod z něj.
Myslím, že to, co je pro nás určeno, se děje lehce.

A já teď lehce a zničehonic bydlím v Trutnově u náměstí, zbývají mi poslední dva dny práce, která mi dala velký díl sebe sama a otvírám další kapitolu života, která by se mohla jmenovat.."to jsi ještě nezkusila"

Těším se už na ten jiný život..protože pro mě je opravdu nový. Jedenáct let jsem si třídila myšlenky..a teď některé z nich chci žít.

Držím si palce.