Blízkost..virtuální

Myslím, že to napadlo každého.Napadá.Možná o tom už někdo psal..
Čtu mnoho příspěvků a článků . Prožívám díky tomu " zvláštní stavy".
A už několikrát mě napadlo..

Jaké by to bylo, kdybychom se sešli doopravdy ?

První co jsem pocítila já byl..strach. Konfrontace se skutečností..známe se virtuálně často v těch nejvíce intimních rovinách..
Máme své představy o druhých,ale i o sobě.Představy jsou často odlišné od toho, jak se ve skutečnosti projevujeme navenek.Alespoň já to tak mám.Bojuji s tou "hrou na život", jestli mi někdo rozumí..se svou autentičností.

Kvůli jasnosti komunikace si s R. píšeme blog:o)). Abychom si někdy doopravdy porozuměli a třeba i měli důkazy o tom, co kdo řekl. Dokázali si říct věci, které nám z očí do očí třeba nejdou.Při kterých se -tedy mě- stahuje žaludek i svalovina obličeje, která se skrabatí tak, že nemůžu mluvit, natož přemýšlet:o)
Kdysi jsem si psala,že virtuální svět má právě tu zvláštnost, že v něm není ta naše tělesná forma. Tón hlasu. Řeč těla.Vůně. Vlhkost. Záblesk očí..
Proto je virtuální.
A můj příspěvek tehdy byl o tom, že tedy není autentický. Že to, co dokážu napsat, bych třeba neobhájila ve skutečnosti..protože bych zrudla, zpotila se a zakoktala. Navíc jsem si jistá, že emoce by zaplavily většinu " problémových " oblastí.Tehdy se mi to zdálo špatně.Jako něco umělého.Ta virtuální komunikace.
Nic proti emocím.Já jsem jich plná.
Jen ..už jsem si zvykla na tu virtuální komunikaci . V emocích jsme totiž málokdy došli jinam než opět do emocí..v lepším případě do vášně :o), ale málokdy k posunu vpřed.
Od té doby, co jsem vyloučila své tělo z diskusí..jde to lépe. Nečiní mi už problém..cokoliv vyřešit virtuálně..Ale nečiní mi ani problém cokoliv řešit doopravdy..pomohlo mi to překonat ostych.
A navíc..ta zábava. Někdy třebas i píšu z vedlejšího pokoje :o) . Po napsání článku můžu přejít vedle a můžeme se často uválet smíchy.. a neztrácíme čas nekonečnými vysvětlovačkami.

Začalo mě to prostě bavit.Mé kolegyně se chytají za hlavu, protože jim to připadá "nenormální" a ujeté.Já už zažila dost ujetého, takže proč ne toto. Navíc vše se mění... a kdoví jaká bude naše komunikace zítra..

Ale k začátku..jaké by bylo to setkání.
Máme o sobě tolik představ, vyvoláváme v sobě emoce všeho druhu..přes všechny diskuse se navzájem nějak zařazujeme, hodnotíme..
Můžeme se cítít úžasně silní...u počítače.
Otevření.Pravdiví.Rozhořčení.Bojovní i smířliví.
Často k sobě cítíme..lásku.Souznění.A já vím, že tam je.

Ale dokázali bychom se sobě podívat do očí bez bázně a hany ve skutečnosti ?

Mám takový trable..

s tou svou povahou. Ne ,nechci si zase stěžovat, opravdu ne..vlastně ano. Stěžuju si na sebe. Ale nechci, protože přeci vím, že člověk se má především přijímat, mít se rád, radovat se ze všech darů, které dostal do vínku, užívat si své cesty.. apod..
Ale já nemůžu!!!
Chtěla bych zkrátka být lepší, rozhodnější, kreativnější, statečnější,vtipnější, výkonnější...prostě taková štika dnešní doby:o).

A o co jde.

No o ten dům.O ten krásný prostor, nad kterým by leckteré srdce zaplesalo.Ve kterém by každý utopil své vysněné inspirace.
Mám si vybrat kuchyň.Nemůžu si vybrat kuchyň. Žádná se mi nelíbí. Neumím žádnou vymyslet. Nevím co je účelné, praktické, možné.Chytré. A levné!
Nic mě nenapadá. Připadá mi ,že každý jiný člověk by s nadšením běhal po různých obdchodech,prohlížel kalatalogy, celé noci probrouzdal na internetu, radil se s odborníky, kamarády, maloval si plány ..jen tak črtal na papír, nebo využíval rozsáhlou síř různých plánovacích programů, jezdil do Ikey.."ani se nenajim, prosím Tě"..prostě by tím ŽIL.
Já tím nežiju.Je toho na mě moc. Moc úchytů,typů dvířek,moc úlisných prodavačů.Moc možností.Moc dotazů.

Tak těžko se mi to přiznává.Píše.
Tak ráda bych psala jen jak jsem úžasná. Jak tvořím!!
Tak moc jsem vyděšená svou neschopností, o které už několik let vím, a teď se s ní setkávám v celé kráse.
Nic mě nebaví.Musím nalezát ty jiskřičky vůle každý den.Vím, že by mě to MĚLO bavit, každého přeci baví zařizovat si bydlení ! Myslela jsem si, že mě to bude bavit jako nic. A teď tohle zklamání.Ach ta ošemetná očekávání.. A co tomu asi říká R ? Jak asi vidí budoucnost s ženou, kterou NEBAVÍ zařizovat si KUCHYŇ !!??

Nu naštěstí neříká nic. Tak nějak to bere. Jeho to koneckonců také nijak netankuje. Ale zase pro dvířka se rozhodl hned. I pro dlažbu..

Co s tím??Neumím se na to ani vykašlat.Vlastně jsem asi docela ambiciozní..protože ve snách, ve snách náš dům vidím zcela zřetelně.Je krásný a plný ducha.Snad i duchů..

A pořád ty myšlenky. O mé nezralosti. O cestě. O bohu. A tom, proč nemám energii.O dětství.O neschopnosti dělat věci od začátku do konce..vidíš? konečně Tě to chytlo.Jo,jo..vždycky všechno bylo zadarmo a teď konečně musíš sama, holčičko.Na každého jednou dojde.Konfrontaci se sebou, už neunikneš..jsi zkrátka k ničemu....ale nééé teď už jsem nad tím!! Nad tím?? Cha. Cha.Nad tím TY nebudeš NIKDY!!Prostě se s tím smiř.Smiř se!!

A to všechno kvůli tomu, že se neumím rozhodnout, jakou bych chtěla kuchyň. Jaká se mi líbí kuchyň.To je můj "PROBLÉM".Jo je.

No věřil by tomu někdo??

1..O řece

Náš čas je teď ve znamení rozhovorů .
R. mi vymýšlí tolik krásných příběhů, příměrů, příkladů..myslím, že stojí za zaznamenání.
A tak je chci zaznamenávat.Především pro sebe.
Neboť situace se stále opakují a pak jen stačí zakřičet z kuchyně..přečti si trojku, pětku, osmičku..
Ušetříme si mnoho času.
Který pak můžeme sdílet ..v tvorbě nových kapitol..
.............

Vztah je jako jízda po řece na kanoi.Jeden sedí vpředu, jeden vzadu.Ona či on..
Jsou na cestě.
Vzadu sedí ten, který méně "chce" , ten moudřejší, rozvážnější. Vpředu je "motor", chtění.Je ambiciozní, dere se kupředu, chce jet rychle a přímo. Zadní řídí loď s rozmyslem ostražitého a zkušenějšího.Je tichý,soustředěný.
Oba pádlují..
Pádlují -li stejnou rychlostí a intenzitou,jsou-li v souhře..jedou kupředu.Rychle a plynule.Přímo k cíli.
Je-li tomu naopak, tedy začnou -li - z jakéhokoliv důvodu- pádlovat různou rychlostí, má loď tendenci se stáčet , točit na místě,snad i překotit...
V každém případě nepokračuje v cestě nebo se alespoň pohyb vpřed zpomaluje a komplikuje.
Co mohou udělat Ti dva?
Zadní může zpozorovat změnu rychlosti v pádlování předního a zrychlit či zpomalit tempo ..zkrátka přizpůsobit se. A tím vytvořit souhru.
Stejnou možnost má samozřejmě i přední. I on zpozoruje stáčení lodi, i on je upozorněn na nesoulad v tempu a může ho změnit .Je to jen snad méně obvyklé.
Kupředu se dá jet rychle nebo pomalu.

Ale podmínkou je soulad v pádlování, pozorné sledování změn rychlosti, soustředěnost na přizpůsobení se .Víra v cestu.

A vrcholem rozkoše .. snad i cílem cesty na té krásné řece je...vědomost celého procesu.

Řeky nám o ní stále zpívají..stačí jen naslouchat.

Jaká to úleva..

Balkon v našem 7mém patře.
Vypili jsme šampaňské.Brut. Cítím se tak. Brut. Ani nevím jak to přeložit. Ale v tuto chvíli to vnímám jako něco autentického.Odbrždění. Nekonečná láska. Je to prostě to ono. To o čem se sní. Radost. Pocit sounáležitosti v dobrém i zlém.
Cigareta na balkoně překotila náladu do ..smutku. Touhy po domově? Po návratu.
Moby-A Season In Hell .
R. leží v posteli .Cítím každou molekulu jeho těla. Každý záchvěv jeho mysli.Možná jeho..minulosti?
Zažívám poprvé v životě..lásku. Lásku k muži. Nezištnou. Nemajetnickou.Naprosté odevzdání.
Jsou to jen slova. Ale já prostě vím..a zároveň cítím,(což je pro mě jeden z vrcholů..spojení mysli a emocí ..), že ať se stane cokoliv v našem životě... Cokoliv se přihodí..budu stát při něm.Při nás.
Nekalkuluji.
A vůbec se tomu nesměji. Ani neusmívám. Jen snad trochu..vnitřně. Necítím jakoukoliv hru.
Necítím hru na lásku. Jen tu lásku.

Jaká to úleva...

Ó la la..dnes

Nikdo mi neodpověděl na mé úžasné komentáře. Nikdo mi nenapsal mail:o). Cítím se vyřazená a zcela bez "přátel". Telefonovat se mi nechce ani psát smsky.Nemám totiž přátele. Nevím přesně, co to je. Ve vzduchu je cítit jaro, taje sníh a já se bojím jarního zhoupnutí nálady.Už teď je to na pováženou.

Ráno se vzbudím . Na hrudi R. triko, se kterým spím. Protáhnu se a zalituju ,že se nemám s kým pomilovat.Můj muž píše román ..kdesi o samotě. Rázem si uvědomím, jak mám blbou náladu. Lehnu si tedy a začnu se tak nějak modlit? ..k mému andělovi nebo někomu nekonkrétnímu ( kdo má velké pravomoce :o)), aby tenhle den byl snesitelný, aby hlavně byli všichni zdraví bla bla bla..jen abych na něco, čeho se bojím, nezapomněla..vzadu v hlavě cítím mraky temnot, ale díky tomuhle přání se nedostávají do nějak významného popředí.
Vstávám a při ranních činnostech se nálada stane racionálně snesitelnou, dokonce otvírám okno a vdechuju čerstvý vzduch.Když vypravím děti, nakrmím psa, oblíknu sebe, tak sednu do auta, neboť už mám jen pár minut na dojezd k naší pípačce, takže těch 3OO m ujíždím s trochu hysterickým pocitem, kde tak asi zaparkuju, a jestli kvůli popojíždění mězi těmi 2 možnostmi, které obvykle mám, se stihne ta pípačka.Při tryskovém sjezdu z našeho kopce, z naší hlavní dopravní tepny, potkávám toho hezkýho kluka, kterýho už pozoruju několik let, pracuje na lanovce a teď zrovna chodí s jednou holkou, manželkou místního barmana..ten se nezdá, je ženatej, všichni ho ( a ji) pomlouvají, ale já se na něj vždycky ..už těch několik let..spiklenecky usměju. Děsne mě baví, že neví, kdo jsem a mám dojem , že tak nějak koumá, jestli se náhodou neznáme.
Neznáme. Jen jsem ho jednou viděla na koupališti ,pozoruju totiž docela dost lidi a pamatuju si obličeje..no a on mi připomněl jednu z mých pololásek z dávné minulosti. Od tý doby ho "znám" .

No a tak jsem to teda stihla.V ordinaci pěkná zima.Ale vymalováno a nová police na knihy, která vypadá jako z nějakého obýváku.Moc se sem nehodí, ale mě baví se na ni dívat, takhle po ránu, protože je stejně nepatřičná jako můj dnešní ranně jarní polodepresivní pocit.

Poslouchám

Vlastu Redla. Je to hotová krása. Slyším v něm ztracené mládí a trochu poplakávám nad všemi těmi omyly, které jsem žila. Brečím pro tu křehkost, která toho všeho byla příčinou. Pro tu nepřipravenost.

Dívčí svět -naivní, jemný, opravdu nekonečně křehký. Ten můj byl.Snění. Rozzářené oči.Vášeň.
Radost z každé minuty. Uchvácení životem.

Přísná výchova.Nikdy jsme s rodiči nebyli přátelé,dosud nejsme.Rodiče nevěřili v naši sílu. V sílu mou a mé sestry. Nebyly jsme připraveny, zůstávaly neprobuzeny, uzavřeny ve slupce strachu.
Vypuštěny do života bez důvěry.
A také jsme obě narazily, na své příběhy, na rozčarování.Učily jsme se zklamání v průběhu života. Učily se a ..nezatrpkly.

Poslouchám tu muziku.Vidím se ..v té době.Koncerty, spaní na nádražích.A dlouhé rozpuštěné vlasy. Měla jsem tak dlouhé vlasy a pořád mi vlály ve větru, padaly mi do očí..Líbilo se mi,když do nich svítilo slunce. Byl to přeci symbol, ty vlasy.Ale já to příliš nevnímala. Nesledovala jsem politiku,nebyla jsem poučená.
Ale byla jsem zamilovaná a on mě o všem poučil. Taky pro ty vlasy mě miloval.A proto, že jsem vůbec nic nevěděla.Čistá panenka. Mohl mi všechno dát. A dal.Všechny ty knihy, filmy,všechny ty cesty a koncerty.Muziku. Všechny ty lidi.Nezávislý svět. A taky kouření.A alkohol.Noční život. Pražské hospody v Nerudovce odshora dolů.Nakonec do Rubínu.Nebo do Bistra na Smíchov.Cesty k ránu přes řeku na kolej do Opletalky. Divadelní poutě na Střeláku.Nekonečné diskuse. Objevila jsem tehdy jednu část své osobnosti. Svou rovinu nezávislosti.

Věřili jsme v pravdu a lásku.Úplně všichni.

Poslouchám Vlastu Redla.On je pro mě nový.Neznala jsem ho ..zvláštní.Neznala jsem folk.Nejezdila jsem na Portu.Na Portu jezdil on.Ten můj.

Jsem ve středním věku.A jak tak poslouchám ten hlas, cítím velké štěstí,že pořád tolik cítím. Jako před lety.Cítím touhy,sny.Dojímají mě příběhy.Vypadávám z reality, zapomínám, že jsem v práci, jsem hodná na všechny kdo se mi dostane pod ruku, jsem šťastná a vznáším se.Zapomínám na "důležitost" života. Kdybych měla své vlasy, hrdě bych jimi pohodila. Cítím sílu lásky.Vystačím si se svými pocity.Jsem mladá a plná síly.

Ta hudba je od něj. Je to hudba jeho mládí. Spojuje nás . Ale je to jeho křehkost a jeho zklamání. Jsou to jeho příběhy. A je to on, kdo mi ukázal v tom mém středním věku, že je možné žít. Nezištnou láskou.
Snad je to tím, že jsme neztratili víru, že existuje ta láska, o které se píšou básně, o které se skládají takové písničky.Potkali jsme se.A můžeme ji objevovat.

A taky tím, že já stále ještě věřím v pravdu a lásku, která zvítězí nad lží a nenávistí.

Volný den

Prošla jsem kolem neumytého nádobí, abych si uvařila kávu. Vzala jsem si kompot z kdoulí.Bolí mě celé tělo.Dnes jsem si totiž vzala dovolenou a byla s holkama lyžovat.Alespoň jednou. Jednou mi to bude stačit..myslím . Asi už jsem na to stará. Ne fyzicky,ale duševně.

Je to pro mě moc hlomozné. Poláci mají prázdniny. Stojím se svými lyžemi ještě ze školy a snažím se udržet si své místo ve frontě. Kolem humbuk ,přetlačovaná.Nadávky těch, kteří psychicky nevydrželi nápor těch, co chodí "zboku" .Pach česneku a včerejší pitky.Skřípot pošlapávaných lyží.

Z hloubky se vynořují vzpomínky.. zimní zkouškové období se Sofií v Harrachově. Každoroční brigády-pokojské, mytí nádobí, práce v půjčovně ...A pak prostovlasé lyžování, divoké,možná i drzé.Taky jsem občas předbíhaly.Snad decentně. Vlasy vlály a slunce zářilo v krystalcích sněhu.Svařené víno, sauna, jiskřivé noci pod hvězdami.Horský vítr.A také má první láska.

A ještě dřív. S tátou v Peci. Každou zimu na chatě Kvap na Bramberku.Chalupa bez teplé vody, jen s trubkou ve skále..ten zvuk,co se rozléhal ve sklepě.."kvap". Rozpálená kuchyňská kamna,guláš.Jarní slunce a kapky tajícího sněhu, který snad i trochu voněl. Borůvkový pohár na Severce s opravdovou šlehačkou ,protože tam měli krávy.Běžky s tátou, který padal opravdu hlavou do těch děr u smrků..s tátou, který o Vánocích koupil všem lyže, sobě knihu Čáry na sněhu a vydal se s námi do hor. Od té doby se hory staly místem, kde jsem byla vždycky doma.

A jsem doma i teď. Už lO let žiju na horách.Přistěhovala jsem se sem za prací , na inzerát, na zkoušku. A zůstala.Ještě jsem se nenabažila.

Mnohé se změnilo. Romantika lyžování pominula, už mě nevzrušují boje ve frontě ani lyžování bez čepice, taky mě v půlce kopce bolí nohy. Bojím se snowboardistů a zdá se mi, že je všude moc lidí. Všechno je nějak moc drahé, poznám ,že v grogu je jen půl panáka rumu. Děti jsou samozřejmě v místním lyžařském oddíle.Turistická arogance trčí z obou stran.

A přesto jsem se dnes tolik nasmála, když jsem to všechno pozorovala.Ten dětinský mumraj.

Mám ráda ticho a klid na hřebenech.Hory jsou totiž stále stejně důstojné, mlčenlivě trpělivé a shovívavé.

Dnes jsem si řekla, že už definitivně přesedlám na běžky.