Politická

Už je to letos druhý rok, kdy cítím "změnu času"..takže se ráno budím dřív, než bych musela a večer zase padám o postele dřív, než by se mi líbilo.

Vlastně jsem ale chtěla psát o tom, jak jsem vstoupila do politiky.
Když se tak ohlídnu za posledními dvěma lety, tak se až divím..říkám tomu, že jsem myšlenkami přibitá k zemi..
Před dvěma lety jsem si totiž z neznámého důvodu poprvé v životě přečetla program jedné politické strany a z dalšího již zcela rozumem nepochopitelného důvodu jsem se hned internetově do té strany přihlásila. Možná jsem byla podvědomě ovlivněna mou mámou, která mi vždycky říkala, že když chci něco změnit, tak ať to hlavně dělám a jen nenadávám, bezpochyby jsou ve mě neprobádané ambice a touhy "měnit svět" ..samozřejmě dle mých představ :o) k lepšímu a především jsem najednou cítila potřebu "si to vyzkoušet".
Příkladů lidí, kteří to taky zkusili a pak víceméně rychleji či pomaleji to s naprostou frustrací vzdali znám totiž dost, a tak si moje ego říkalo..co je asi ve skutečnosti za tím?

Po nějaké době se mi místní již členové ozvali a začali jsme se scházet. Nesourodá skupinka lidí, kteří nikdy v politice nebyli, působila roztomile směšně.
Protože to ale byla skupinka nebývale důležitá pro vyšší patra již zkušených politických mazáků, začala skupinku nenápadně ovlivňovat, kamarádsky radit a hlavně ukazovat jak na to, aby někteří vhodní členové mohli ( pokud možno lehce a hlavně bez práce ) vystoupat do vyšího patra ke svým upřímným rádcům. Ti by jim pochopitelně rádi uvolnili místa a pokračovali v běhu do vyšších poschodí.
Jenže některým členům té maličké hloupé skupinky se to nějak nezdálo..začali si znovu číst ty hezké a vznešené věty, které je do skupinky přivedly, a protože to vesměs byli chytří lidé, tak začali říkat ostatním, že to je nějaké divné, že to nějak nešmakuje a začalo se mluvit o demokracii, svobodě jedince, o ideálech a mě to začalo bavit.
A pak přišly volby.
V naší skupince bylo už dost lidí, kteří chtěli ukázat , že to samozřejmě s tou demokracií jde a s nadšeným elánem se pustili do realizace vznešených vět v praxi. Svým výběrem kandidátů.
To už ale bylo opravdu moc. Velká skupina těch , kteří dávno pochopili, že o ideály pochopitelně nejde, nejprve mírumilovně naznačovala, pak lehce vyhrožovala a posléze s porušením mnohých pravidel(slušnosti i stanov) se bez větších problémů svých oponentů technicky zbavila.

K partě těch, kteří vědí " že to nemá stejně cenu" tak přibylo několik intelektuálů z našeho města ( nevím, jestli je to třeba zdůraznit, ale vyloučeni byli v podstatě pouze Ti, kteří se nějak projevovali, což byli vysokoškoláci či intelektuálové, v podstatě Ti, kteří vůbec nepotřebovali politiku ke svému uživení či seberealizaci ).
Mě tam ještě nechali..zdám se jim asi slabá , protože ženská. A navíc jsem zůstala de facto bez přátel, bez jejich opory.

No a to je vlastně skoro konec pohádky.

Útok na ego je to velký, člověk si skutečně připadá jako hlupák, jako ten který "něco zásadního nepochopil". Je to vynikající poučení, vyzkoušela jsem si to..resp. chápu to tak, že jsem si vyzkoušela komunismus v praxi, protože přesně tak to cítím.
Kdo nejde s námi jde proti nám ..

Frustrace je ale velká.Poznání, že ti lidé bez ideálů, sebeúcty, statečnosti , bez morálky nebo prostě jen ta mlčící šedá masa...nám ovlivňují životy mnohem víc, než tušíme.
Všichni Ti "svobodní "lidé, kteří se o politiku nezajímají, nechodí volit, opovrhují figurkami, které na ně s úměvem shlížejí z billboardů a "nechtějí mít s tou špínou politiky " nic společného jsou dle mého ve velmi těsných okovech, jen o nich nevědí.

Ale nejhorší na tom teď je , že když jsem do toho nahlídla, nemůžu to zatím vzdát.
Mám naštěstí úžasný dar..i když cítím často hořkost a znechucení až fyzické nad tím, jaké lidi potkávám, stále je beru..třeba jako pacienty. Taky někteří smrdí a jsou odporní .
A tak unesu leckterý útok na mé ego, neboť chápu že Ti , co si myslí, že mají moc, jsou vlastně také nemocní. Sami sebou.
Zůstala jsem zatím.
Ale už jen ze strachu.

Ze strachu, že tam nezůstane nikdo, kdo by to alespoň v případě nutnosti třeba zveřejnil.

Nemůžu se nakopnout..

Díky Liško..za Tvůj komentář. Protože zkouším něco napsat.
Bylo to kdysi prima, zapisovat si sebe.
Jenže pak se něco stalo..nevím co, ale přestalo se mi chtít cokoliv dělat.

Takhle vstanu a sednu k počítači, třeba v sobotu ráno , jako vždy s kafem, když ještě všichni spí, tak jako dřív..jenže nic. Když chci psát, tak se mi zoufale přestane chtít, protože mi to připadá TAK ZBYTEČNÝ.
Nechce se mi dělat nic, ale tak silně, že to nepřekonám..vlastně jen pracuju..já vím, že BYCH MOHLA nahlížet optimisticky na to co žiju, že když to budu zkoušet, když se k tomu alespoň TROCHU DONUTÍM, tak se to změní a život dostane barevnější tony..

Možná je to tím, že jsem odešla z těch Jánek. Hory mi chybí.

A přitom..máme to tu všechno fajn, hezkej byt na náměstí s velkou terasou a blízko lesoparku, taky práce se daří až moc, práce je vlastně nad hlavu , začínám víc a víc pronikat do podnikání, teď s R. zakládáme s.r.o. a možná budeme kupovat další s.r.o. a pak bych měla dokonce i zaměstnance..nepřála jsem si kdysi to všechno?

Rozum mi říká buď šťastná, že máš práci, že máš taky nějaký ty ambice a nápady, že jsi zdravá Ty i děti..buď spokojená přece!

Někdy si vzpomenu na svůj..no snad to byl sen nebo vzpomínka..
Seděla jsem v nějakém venkovním hledišti, byl podzim a vítr mi cuchal vlasy.Na sobě takovej ten kabát s vysokým límcem, kam si můžu schovat tvář..
Měla jsem všechno, vše co mi prolítlo mozkem jsem dosáhla..lehce a bez větších překážek.
Tím jsem byla celistvá a uspokojená.

V tom hledišti jsem ale byla prázdná a sama..a o tom to celé bylo.