Tradiční nedělní podvečer

Cloumá mnou vztek.Vztek bezmoci.

Vždy, když se zkonfrontuji se světem Martinovým, vždy když mám možnost vidět nevím do jaké míry objektivní postoj k našim dětem..tehdy mně zahltí vztek, který tou bezmocí je tak zoufalý.

Bolí mě žaludek.

Vím, že jedinou, opravdou JEDINOU a JEDINEČNOU ! možností je toto zkrátka přijmout, nějakým způsobem to v sobě uzavřít, snad se povznést.. a přesto mě napadá jediné..všechno mu to napiš, upřímně řekni všem okolo co Tě tíží, jak to vidíš Ty, co prožíváš, vykřič jim to do lhostejných obličejů, nedus to v sobě..

..jenže už když se mi tyto myšlenky zavrtávají do mozku, už tehdy cítím ne vztek ale smutek té beznaděje..vidím tu zbytečnost až škodlivost takových činů...a vím,že tudy cesta nevede.

Jen někdy UŽ MÁM DOST toho všeho POCHOPENÍ!!!

Dneska

Zalévala zamyšleně v sluncem zalitém pokoji kytky, když ji náhle objal.
Zaklonila hlavu, podívala se do jí tak drahého obličeje a řekla.."vem si mě"..

"Tak jo".

A pak se oba museli hrozně moc smát.


"Ty máš tak krásnej mozek" ..řekl.

Divím se , co jindy prožívám..

Sobota, 3. listopad 2007

Šla do kopce v jemném podzimním mrholení, při kterém měla vždy pocit, že je to dobré na pleť..ale ať už to bylo jakkoliv, měla to ráda, tisíce jemných doteků vlahých kapiček, které laskaly její tvář, zdvihla obličej k obloze a zhluboka se nadechla...

Před ní šla dvojice lidí oblečených ve sportovních bundách, a také dítě. Křičí, zlobí se. Nechce jít s nimi nahoru, ale dolů. Chce jít jinam. Bouří se. Utíká zpět a žena běží za ním, sotva ho dohoní.. Ale nezlobí se na něj. Vezme dítě za ruku, ono se vytrhne. Muž sejde k nim a žena se rozejde opět vzhůru. Dítě se s křikem rozběhne za ní a křečovitě se jí chytí. Muž je několika dlouhými kroky dojde..a opatrně vezme dítě za druhou ruku. Pokračují mlčky v cestě , dítě vesele poskakuje..a sálá z nich naprostá jistota toho, že svět je tam, kde má být.

Muž, žena a dítě.

Bolestně ji píchlo z toho obrázku u srdce. To už ta její nikdy nezažije. Nikdy nezažila. Aby ji držel za ruku její táta i máma .Aby cítila tu naprostou bytostnou jistotu, ten nejdůležitější bod v životě..od kterého vše začíná..ten počáteční bod zlomu.

Do očí se jí draly slzy.Nechala to být, protože už dávno pochopila, že tu bolest nemůže potlačovat, že ji musí dostat ven, pustit po větru, svěřit ji stromům, oblakům..

Cítila nevratnost dní, času. Cítila nit osudu, nemožnost se mu vzepřít. Cítila, že jedinou cestou vpřed je smíření se s vlastním životem, se vším , co k němu, co k ní patří.

Jen tak může svým dcerám dát to jediné,po čem sama toužila.

Sebeúctu.

Bez nadpisu

Mám chuť se trochu přiopít....poslední týdny mám v hlavě pořád jen samé plány a taky povinnosti a nějaké ty mety ,ale především sny a také snění a potom spaní..taky jste pořád tak ospalí?

Mám ráda noc. Jenže jí už téměř nežiju. Protože se mi chce moc spát, zhruba tak okolo 21,30 to začíná..klížení očí a padání hlavy,zívání a naprosté výpadky schopnosti komunikovat..a to dokonce i na počítači !!
A tak padám do peřin,posledním pohledem spočinu na okně , kde je má láhev s mořskou vodou z Rabu..ale to už je vskutku ten úplně poslední pohled, protože hned potom se probouzím v náruči mého už téměř muže, protože on přichází ráno domů a já jsem přeci ještě ani nezačala snít..
..a tak mi utíkají noci naplněné sténajícími vichry, dunícími lesy , ostrými obrysy mraků , které letí měsícem ozářenou temnou už skorozimní oblohou..

A přitom mám podzim možná skoro nejradši.

A tak mám chuť na to víno, které jsem si přivezla z víkendového kursu v Hodoníně.Poprvé jsem ze vzdělávacího víkendu přijela s výslužkou..po noci provoněné ochutnávkou vín, kdy jsem se prostě musela obtěžkat několika lahvemi vína a také několika sklenicemi paštik a dršťkové a taky tlačenky..(firma Hlávka a Hlávka..téměř bez chemie ).
Dala jsem si to víno.
Také trochu na kuráž..neboť toužím po tom spojit své dva světy dohromady, spojit svou lásku k životu a k lidem, ke tomu všemu co se neustále děje, ke všem těm zvláštnostem a změnám a úchylkám , lásku k tomu, jak jsme každý jiný a přesto tak nějak zvláštně stejní....s každodenní prací , razítky a obálkami, s účty a nákupy a unavenýma očima v supermarketech.
Protože i razítko je jenom jinakost, i práce je jen nějaký ten čas, a lidi..jsou všude stejně zajímaví.

Ale někteří mě berou více za srdce.

A to dokonce tak, že začínám věřit..v nadčasovou blízkost, v životy před a po..protože, znáte to přeci, s některými těmi lidmi se zkrátka znáte TEĎ HNED. Při prvním pohledu do očí.
Nebo při prvním pohledu na jimi napsaná písmena, slova..

Začínají se mi klížit oči..

Takže dobrousladkoukrásnoutemnouradostnou noc

Trochu myšlenkového guláše..

Tak nějak brouzdám večerním časem po bytě, po internetu , brouzdám svými věcmi , nádobím a prádlem, zvažuju zda se osprchuju teď nebo až POTOM...a to všechno s jasnou myšlénkou , že

BYCH MĚLA zasednout ke svému milovanému pracovnímu stolu a konečně otevřít tu tlustou obálku , kterou už skoro týden nosím v tašce a začít se ZODPOVĚDNĚ a KOREKTNĚ zabývat svou budoucností.

Tlustá obálka obsahuje radostnou přeradostnou zprávu, že se mnou jedna pojišťovna (teda ta největší né, samozřejmě) uzavřela smlouvu.
A já nekřepčím, netancuji,já jsem jen tiše a příjemně ráda, uklidňuje mě to , cítím tu řeku života, která teď poslala malý proud směrem ke břehu, kde právě stojím ..
..a já můžu nastoupit do té loďky, co se u břehu tak trochu potácí , můžu nasednout a pustit se po proudu.

Tlustá obálka pro mě znamená, že se BYCH SE MĚLA začít orientovat ve světě podnikání.

Jenže já pořád na tu obálku zapomínám, protože se mi víc CHCE BROUZDAT .

Poslední měsíce mám čím dál větší problémy dělat věci jen proto, že to vyplynulo , že BYCH MĚLA.Začíná to maličkostmi.
Všimla jsem si toho u mailů..nejsem schopná odpovídat jen proto, že mi někdo napsal.Třeba i něco důležitého, ne-li zásadního. Přijde mi zpráva, mail..tak to prostě přečtu a když mě to zrovna nějak nevyburcuje (což je vyjímečné) ,tak zkrátka neudělám NIC. Nemůžu.
Neuvěřitelně příjemné. Zjišťuju totiž , že to jak reaguji na okolní svět , nijak zvlášť neovlivňuje to, co se pak s mým světem skutečně děje..

Výsledkem je moje pomalu se rozvíjející odtažitost a čím dál větší zakuklenost v mém nejbližším okolí, které mě stále víc baví, fascinuje, těší..je to můj svět, který mi připadá jako to nejzajímavější na světě.
Děti , R. a Ben.
V tom našem malém divadle, v tom panoptiku našich osobností totiž nacházím všechny divy světa, všechny scénáře,vše co potřebuju k mému sunutí se vpřed.
Zevní svět mi připadá jako něco, co tady musí být jen proto , aby se ten náš "spolek" nerozpadl.

Jenže to PODNIKÁNÍ..do toho všeho nějak.. nesedí.

Právě s různými obálkami souvisí ten stav, kdy MUSÍM dělat to a ono,bez souvislosti s mými chutěmi, náladami či pocity ..je nutno volat, mailovat, psát, doprošovat se , schůzkovat,cestovat a zejména NESTÍHAT.
Jenže..za těmi všemi slovy se kývá jedno veliké a veselé..NEZÁVISLOST !.. (pardón,samozřejmě , že relativní), ale přeci jen, v mé současné realitě to tak vidím.

A zajímavé je..že konkrétně s tímto MUSÍM jsou spojeny výhradně POZITIVNÍ pocity.

S MUSÍM týkajícím se mytí podlahy jsou spojeny výhradně negativní pocity.

V tomto případě je volba jasná.

Podnikání vpřed!!

Proč teď nepíšu do blogu..

ptala se mě onehdá Pája.

Nepíšu proto, že nám v práci zakázali internet.

Z občasných útržků, které ke mě dolétnou jsem postřehla, že "zneužívání" internetu zaměstnanci je téma, které se občas řeší ( podle mě především v souvislosti s úrovní managementu).

Nevím jestli slovo management mohu použít v souvislosti s naším stále ještě státním podnikem, navíc slovo manager se mi vždy -asi naivně- v mysli spojovalo s někým ,kdo je alespoň trochu inteligentní,určitě bystrý a především nesmírně kreativní a má brilantní ekonomické myšlení, které by mělo především vést k zisku a NEPLÝTVÁNÍ.

Používání internetu probíhalo kdysi způsobem žádosti, obsahující od kdy do kdy ho ten který zaměstnanec chce mít přístupný. A protože většina lidí, kteří jsou zvyklí používat internet v práci ho má spuštěný trvale..žádali jsme zpočátku každý den ( od 7-15,30), postupně na celý týden, pak na měsíc..a nakonec nám ho technici celkem logicky nechali zapnutý trvale, neboť stejně to tak vlastně bylo.

Ale proběhla kontrola, při které bylo kupodivu zjištěno, že zaměstnanci nepoužívají internet pouze kvůli pracovním věcem,ale navštěvují stránky s obsahem obchody, auta, banky, smsky, dlaždičky, kočárky, dovolené, seznamky,knížky,hledání jiných (lepších a zajímavějších) zaměstnání, Blesk a veškerý bulvár, maily,astrologie..stránky lechtivé byly již dávno zablokované....a BLOKY :O)).

(To poslední zamotalo vedení lehce hlavu, neboť..co to je blog?(asi spíš blok, ne ??)

A proběhla pranýřovací schůze.

Pan ředitel hřměl a jmenovitě osočoval jednotlivé osoby s veřejným oznamováním jimi navštěvovaných stránek,včetně naprosto soukromých informací o jednotlivcích.

Výsledkem je zákaz internetu.

A zatržení všech žádostí ohledně nových pracovních židlí , obrazovek (někteří chudáci, kteří to dosud nestihli sedí na naprosto nevhodných židlích a koukají na zrnité obrazovky z roku 1,2 ,ze kterých skutečně slzí oči a bolí hlava...to,že naše práce je de facto úřednická, neboť sestává především ze zdravotnické administrativy nehraje roli), zatržení žádosti o nové zaměstnance ( už 3/4 roku pracujeme minus dva lékaře a děláme tudíž práci za ně..samozřejmě bez zvýšení platu).

Prostě zákaz všeho, co by mohlo vést k tomu, aby se nám lépe pracovalo..protože asi nemáme co dělat, když pořád čumíme na internet.

Ne, nestěžuju si, vážně.

Navíc nemám zcela jasno, jak je to "správně" s tím internetem.Logika říká, že bychom opravdu měli v práci pracovat a nic jiného.

Ale.

Je to státní podnik, se vším co patří k organizaci práce ála socialismus. Hodnocení zaměstnanců tudíž vyplývá především z kontroly, jestli jsou všichni dostatečně vytížení, z atmosfery strachu a nedůvěry.

To vede k trvalému podvádění, kterému prostě žádný system nezabrání ( zabráníte dětem aby nezlobili stále většími zákazy?) a ke všemu možnému jen ne k tomu, aby se zvýšila efektivita práce.

A ten internet.Popíšu způsob, jak ho nyní můžeme použít.

Nejméně 3 hodiny předem :o) napsat žádanku,na konkrétní stránky. Žádanka je předána sekretářce ředitele.Ta vyhledá (nejčastěji mobilem, neboť naše vedení není téměř přítomno) ředitele či nějakého náměstka a zeptá se, zda je možno žádosti vyhovět.Je-li odpovědí ano, zavolá technikům a Ti napíší příslušnému žadateli mail, že ANO.

Žadatel musí pravidelně nahlížet do (vnitropodnikového) mailu, zda ano či ne.A pak slavnostně internet použít, nestihne-li to ale v přesně stanovenou dobu, již to nelze.

No není to neuvěřitelný ?

Někteří zaměstnanci mají práci technického rázu, např objednávání různého materiálu, součástek,stavebních prací, projektů, nakupování apod..což samozřejmě ZDARMA probíhalo přes internet.

Teď se opět telefonuje(přes ústřednu), píší se objednávky a hromady dopisů (přes poštu), vše se zdržuje.

Bylo by to k smíchu..co se týče toho šetření, kdyby ten podnik patřil managementu, ne ?

Ale při představě, že tento opravdu zpátečnický způsob práce platíme de facto MY !!, mě to docela štve.

Protože kolik je asi v našem státě takovýchto vedoucích pracovníků, kteří krom svého mocenského pocitu v hlavě nic jiného nemají?

Když se podívám na sebe..opravdu nevím čím to je, a snad by mi nějaký firemní psycholog dokázal odpovědět..ale já zkrátka nejlépe pracuju,když se cítím alespoň trochu normálně, tedy pro mě "svobodně".Nevidím rozdílu v tom, když si v pauze mezi pacienty sednu k novinám nebo si ty noviny přečtu na internetu. Nevidím rozdíl,když si "zajdu na kafe" nebo napíšu příspěvek do blogu, nevidím rozdíl jestli listuju katalogem s dlaždičkami nebo na internetu.

A já prostě nejlíp pracuju, když si můžu občas napsat příspěvek, komentář, který mi zkrátka uleví, odreaguje mě, přivede na jiný myšlenky z toho, co vidím kolem sebe.

A představa, že se dá opravdu trvale efektivně osm a půl hodin pracovat ,je podle mě prostě nereálná.

A vím, že mi nijak v kvalitě mé práce nepřekáží to, že relaxuji na internetu..protože ta práce, především s těžce pohybově postiženými lidmi, s depresivními pacienty ,s lidmi s opravdu vážnými životními situacemi, je především práce psychologická, a opravdu náročná, je to práce, kde jsem pochopila pojem vyhoření.

Opravdu si neštěžuji.

Už dávno jsem pochopila, že tato práce..ač určitě smysluplná,potřebná a i zajímavá.. je zamořena myslí a ideály našeho managementu, proto si ve svém soukromém životě připravuji jinou cestu.

Protože být celý život ovcí ..je až nebezpečné.

A také snad nejsem tím zlobivým dítětem (protože si přece mohu zaplatit internet(300 Kč měsíčně mě opravdu nezabije) a nosit si do práce notebook)

Nedokážu žít tady v tom napětí pod vedením opravdových blbců..podle mě.

Anebo jsem moc domýšlivá a nepokorná..naštěstí :o)..a pak musím pryč.

A toužím po tom , aby mi to vyšlo.

Drahá moje Aničko

Seděla jsem na balkoně a pozorovala tu první jasnou hvězdu na stmívajícím se nebi.
A myslela jsem na Tebe.

Jak se Ti teď daří, jak se cítíš, jak Ti je..
..jak moc jsi pro mě důležitá.

Jsi tak důležitá, drahá Aničko.

Od první chvíle, kdy jsem se o Tebe dozvěděla , jsi mi přinesla radost, otevřela jsi tolik zavřených dveří v mé duši.

Bojím se o Tebe, milovaná.
A netuším proč.
Nejsem zvyklá se o děti bát. Nechci se o Tebe bát.
Je to asi Tvou tak umně skrytou křehkostí, Tvou citlivou duší, Tvým jemným vnímáním světa..které ale tryská do okolí příliš silnými výbuchy emocí..jak nepochopitelná jsi pro nevědomé..jak pochopitelná jsi pro láskyplné.

Drahá moje Aničko.

Myslím na Tebe s láskou, kterou matka nikdy nebude umět vyjádřit slovy.
Buď prosím trpělivá, má malá kouzelnice..

Tvoje maminka je pomalý žák.Ale snaživý a citlivý.

Já prostě furt jen rozjímám

Už mi to začíná připadat DIVNÝ.

Jasně.... že čekám, koncentruju se a připravuju k nějaké neobyčejně obyčejné změně, ke nějakému závratnému činu, poznání,zážitku..
Jasně, cítím to v kostech, ty dny na hraně,to tancování na špičce jehly, to balancování a taky bilancování, tu startovní čáru.

Splývám s časem, a ani nevím jak ty dny vlastně běží..v tom čekání, v tom cítění čekání.

(Ale stejnak..trvá to nějak opravdu moc DLOUHO... )
Zneklidňuje mě to.

Čekání naplněné opravdu nicneděláním.
Dokonce nicnepřemýšlením.

Jenže .. nemůžu dělat nic jinýho.
Snažit se vplout do proudu a naprogramovat si náladu.

Vlastně jen...

..pozoruju lidi a dívám si jim do očí.Dívám se a snažím se najít jejich odpovědi.
Tak často uhýbají.

Přemýšlím nad tím, proč nikoho NEVZRUŠUJE pohled zpříma do očí, pohled,který jde na dřeň a může přinést tu chvíli blaha,to poznání blízkosti s trochou toho šibalství. Toho blázna v nás.
Nebo si to jen představuju?

Momentálně mi absolutně nejzajímavější na světě připadá pravda.
Pravda každého člověka, taková jak ji vidí, cítí..prostě ta jeho .

Toužím po pravdě jako po vodě na poušti.

Možná můj mozek není schopen připustit, že žádná taková dřeň neexistuje, žádná opravdovost není.
Jenže pro mě je.Já sama to vím, když jsem tam..a když jsem tam,tak žiju.
Žiju očima

Někde se tak na sebe díváme..tady v práci. S cizíma lidma.
A najednou je to doopravdy a my bychom se dívali donekonečna... je to jako jíst dobrý jídlo, sytit se omamnou rozkoší..
Zapomenu na práci, ztratí se prostor i čas ,a my se prohlížíme , zkoumáme,osaháváme tím vidoucím pohledem ..a v tu chvíli se objeví ta nádherná jemnost , ten kaleidoskop duše, ta něha.

Neznám lepší léčbu.

A tak hledám ty jiskřičky v očích ,které mi pomáhají.

Toužím po opravdových očích. A opravdových úsměvech.

Tobě

Po této noci se svět maličko změnil, můj úhel pohledu se pootočil a já opět zažívám rozkoš přítomného okamžiku.
Nemůžu napsat víc.Protože mi až příliš září oči.

Jenom děkuji,děkuji,děkuji..Tobě.

Za to vyjímečné prožívání.

Salinger..

Myslím, že jsem právě teď ovlivněná Salingerem.Myslím tím jeho skvostným psaním.
Protože on prostě píše tak, že je člověku jasný, že má ten VHLED, a že si prostě UVĚDOMUJE lidi a jejich životy.
Je mi to hrozně příjemný, a uvědomuju si zase já, jak jsem to v tom svým mládí nevnímala, že mi to jako nepřipadalo vůbec zajímavý, právě tohle jeho psaní.

A tak se mi právě teď chce napsat o tý svý představě..
Že mě už kolikrát..a taky právě před chvílí.. napadlo, že třeba někdy přijedu za Mirkou...že prostě zazvoním a řeknu ,že jsem Sára, že ona navíc bude vlastně vědět, že jsem to já, takže nebudu muset nic řikat ..a že se budu cejtit stejně, jako když čtu, co píše..
Taky mě to napadlo u Radky, Rulisy a Lišky..ale tam už jsem mnohem víc ostýchavá.

Jenže to nikdy neudělám.

Protože i když jsem si jistá, že ty holky prostě cejtím, že o nich vím, že jim rozumím a chápu je ..tak si vůbec nejsem jistá, jestli to není právě přesně to, co se s tím dá maximálně dělat.

Mě často napadají takovýhle věci. To je pro mě život, dělat to, co mě napadne, prostě moc nepřemejšlet a koukat, co se kde vyvrbí....jen že už to dělám teď vyjímečně. Už mě ten rozum hodně brzdí.

Myslím, že nejhezčí na Salingerovi je, že píše tak OTEVŘENĚ o všech těch křehkých tajemstvích duše.Tak jakoby nezávazně, ale přitom tak, že to člověk úplně cejtí ve svým vlastním těle.

Že to s tím hrdinou doopravdy žije .

Pojedla jsem ...

knedlo zelo ..v mém případě..kuřo.Vynikající, protože tohle jídlo umím.
Ale to "kuřo" mě vedlo k vzpomínce na R., který mi onehdá řekl, že mám nějakou nemoc, o které prý četl na internetu...a ta se projevuje tím, že člověk stále sleduje co je a není zdravé..

Nu, má pravdu.
Od jisté doby jsem začala pozorovat co jím, tedy od doby, kdy jsem se začala ve svém těle cítit nedobře.Nemyslím tím ovšem tloušťku.
Začala jsem si tedy všímat co jím a taky jak to jím.
A chtěla jsem svou stravu zlepšit, protože názory typu.. potrava je lék ..jsou mi blízké.
Navíc je to asi nejjednodušší preventivní přístup ke svému zdraví.

Zjistila jsem,že dle mé krevní skupiny jsem de facto vegetarián.No a tím to vlastně začalo.
Vegetariánská strava mi vyhovuje, najíst se např. v Countrylife je pro mě rozkoš fyzická i psychická.
Jenže..stravovat se takto, zmanená de facto změnu životního stylu.Přemýšlení o jídle, pomalost a nákupy v prodejnách zdravé výživy nebo alespoň biopotraviny v supermarketech,vlastnit pec na chleba a mlýnek na obilí a nejlépe taky pole nebo farmu.A navíc notnou dávku kulinářské fantazie.

A na to já jsem líná.

Na to abych jedla na co mám chuť jsem evidentně bez "zdravých" instinktů, neboť mě chutná téměř všechno "nezdravé" a navíc to kunzumuji supernezdravě, tzn. ve stoje, v běhu nebo prostě zásadně při jiné činnosti, když ale u jídla sedím, vždycky se v myšlenkách zaobírám něčím jiným než tím jídlem.V podstatě ho do sebe naházím, abych to už měla za sebou..
Ale přesto, při tom házení, když si na to vzpomenu, si tak nějak automaticky vybírám to zdravější, už si prostě neužiju svoje milovaná rajčata a taky to červené maso skoro nejím.I když mi chutná.

Ale k tomu "zdraví"
Takže. V určitých etapách svého života mám občas pocity, že něco je nebo není zdravé. Dost se to střídá a je to pravděpodobně ovlivněno náhodnými informacemi, ke kterým se občas dostanu, reklamou apod..

Svůj osobní názor na stravu totiž nemám, snad jen , že je to podle mě otázka psychologická a vztah k jídlu vyjadřuje de facto vztah sama k sobě.

A tak mám v hlavě takovou jakousi zarážku a všechno co se jídla týče rozděluju právě podle té aktuální situace na to zdravé a nezdravé.
Bohužel to říkám nahlas a dvakrát bohužel to automaticky říkám i dětem.
Takže mi třeba Anička říká..mami, dáš mi chleba s tím a tím.. je to zdravý!

Dost mě to štve, neboť jim do hlav vnáším docela nadbytečný zmatek..no ale tak nějak to právě teď hned neumím změnit.

Technická vsuvka

Jakožto technicky zdatnější polovina našeho vzácně vyrovnaného páru jsem byl požádán o objasnění nejasností okolo možnosti psaní komentářů takovým způsobem, abychom neztratili ze zorného pole původní příspěvek, na který reagujeme. Pro názornost jsem pořídil dva ilustrační obrázky. Na prvním je červenou čarou ukázáno na odkaz, na který je třeba kliknout, pokud chceme zobrazit původní záznam.




Z druhého obrázku by mělo být patrno, co se stane po kliknutí na odkaz: "Zobrazit původní záznam."

Věřím že nejasnosti jsou objasněny a těším se na další možnosti k mému vstupu do světa jenž je křehce a poeticky spjatý s moji láskou.
r

Pár postřehů z přítomnosti...teda vlastně opět z minulosti ??!!

Už jsem si říkala, že o něm nebudu psát..ale nejde to .Nemůžu. Je to moje přítomnost, je to to, co teď žiju, je to můj nový začátek, můj druhý život.
Letní noc v Plzni.Trochu chladnější vzduch , je po dešti, dopíjíme vynikající víno, všichni už asi spí, ale já jsem úplně čerstvá, to asi to víno, které mi tak chutná..vlastně oslavujeme tu krásnou novou holčičku, která přibyla do této zvláštní rodiny, kterou stvořil, a kde vidím stopy jeho existence na každém kroku, v každé věci, je to svět, který vytvořil, a který funguje teď už bez něj...
Sedím na balkoně s Jonym, jeho synem.A okouzleně poslouchám něžná a přímočará slova toho téměř už muže, s jeho ještě dětsky rozšířenýma očima, slova vypovídající o lásce k otci, která bych v tomto věku vůbec nečekala, slova, která jsou tak upřímná až to bolí.
"víš, pamatuju si všechno co mi kdy řek, každý slovo...každej mi závidí jakou mám mámu, ale já vím, že všechno to, co tady je, jaká je i máma, to tady udělal on. Tím jakej je, tím jak nás nechal bejt...dal mi tu svobodu , respekt...tak to nikdo jinej nemá, každej je doma organizovanej , nic nesmí a neví co chce , možná je zvláštní, ale mě dal úplně všechno, já si ho strašně moc vážím.Jsem šťastnej ,že mám takovýho tátu..a on má hrozný štěstí,že Tě potkal, a že Tys potkala jeho..
Ještě řekne mnoho slov, o jeho světě, o láskách, o tom čím chce být, jak chce žít..a já pak ještě dlouho ležím , už sama na té pohovce, koukám na hvězdy a cítím ten tichý smutek ve mě,vynořují se vzpomínky na můj život a můj svět, moje děti a já nechtíc upadám do melancholie, bráním se tomu, snažím se racionálně uvažovat,nehodnotit, nesrovnávat.. říkám si,že vše má minimálně dvě stránky..ale nemůžu než nevidět ten můj omyl, to moje zklamání, tu mou velkou bolest..

Strach.

Ten věrný průvodce.Strach ,kdysi snad vytvořený trvalou kontrolou rodičů,stálým hodnocením, pozorností zaměřenou na negativa, pozorností zaměřenou ne do sebe,ale do okolí..pozorností , která je ovládána strachem..který je vnímán a nazýván láskou, strachem o to, co by bylo, kdyby se člověk vymanil z fungujících systemů, co hrozného by se asi stalo, kdyby to všechno "pustil", nechal být..
Vyrostla jsem v prostředí strachu, který byl pociťován jako láska.Jako životní nutnost.

A jednoho dne jsem to procítila.Pamatuju si to přesně.
Četla jsem, tehdy ještě ve svém manželství, poprvé Castanedu..Učení dona Chuana.
A v jedné kapitole vysvětluje don Chuan cestu bojovníka.Cestu, kde na nás číhá několik silných nepřátel.Čekají na každého a mohou být poraženi.Stane-li se tak, už nás v životě neprovázejí.
Tím prvním nepřítelem je Strach.
Pak Síla, Moc, Jasnost.Poslední je Stáří.

A tehdy jsem si to jasně uvědomila..jak ve všem, ale úplně ve všem, co mě v životě tíží, co je mi nepříjemné..je vlastně skrytý obrovský,trvalý , nekonečný ..a především zcela přehnaný Strach.
Strach se projevit, strach existovat, strach žít.

Jak úlevné bylo to zjištění.Že je to JEN to.

Jak hrozné bylo pomyšlení, že celý můj svět je pouze divadlem , které zřejmě hraji pro své okolí, svět ,ve kterém vystupuji tak uvolněná, silná, pohodová a hlavně zcela otevřená..

Mimikry, které jsem vysílala do okolí, neinformovaly o mé bolesti, nejistotě, zranitelnosti ani síle.Neinformovaly o mé hluboké lásce k světu, o mé vnitřní svobodě či radosti.O mé touze.
Byly falešné a takový byl i můj tehdejší svět.
Jak jsem tehdy mohla potkat lidi, kteří by mi rozuměli? Muže , který by mě měl rád?
Ta bariera, ty informace z nás ,nás vždy spolehlivě vedou mezi ty,ke kterým v tu chvíli patříme.

Mohla jsem mít to štěstí, že přijde princ( nebo princezna) a zamčené dveře otevře, myslím, že se to stává, ale mě tohle milosrdenství nepotkalo. Možná..naštěstí.

Objevení mého strachu, byl začátek konce mého manželství.
Cítila jsem se sama. Bála a styděla se mluvit o těch "slabostech", mluvit o sobě..ale nemohla jsem žít v tom spojení bez společných rovin, bez pocitu,že ať se se mnou děje cokoliv, je to v pořádku. Že jsme na to dva.Ten strach dát se svému muži všanc.To uhýbání očí.
Nemilovali jsme se.Milovali jsme jen naše dítě.
A já necítila oporu ve svém muži, spíše ve svých rodičích. Neuměla jsem se ještě opřít o sebe.
Vrátila jsem se do hnízda svého strachu, do domu mých rodičů a teprve po tomto návratu , jsem konečně mohla odejít,utéct.Schválně píšu i utéct, protože to zatím nebylo vědomé opuštění hnízda,na to mi ještě chybějí síly.Jen jsem se odstěhovala sem. Do hor..

Učím se se svým strachem žít doposud. Je to lítý boj:o).
Je to směs smutku a únavy ,občasná se potkávání s hranicemi bláznoství. Je to měnění pozic, chvíle osamění, střídání lidí kolem sebe. Ale také čím dále větší zábava a dobrodružství.

Učím se mít svůj strach jako svého průvodce.Ale už ne sama.
Mám ve svém životě štěstí .Protože se to mohu učit s člověkem, který žije život beze strachu. Není to jeho zásluha. Narodil se tak.
A já s naprostým úžasem pozoruji tu neuvěřitelnou jednoduchost každé chvíle, každého toho okamžiku, kdy ze mě padají obruče a já to prostě začínám nejenom vidět,ale taky žít.
Jsou to střípky, ale kdo by chtěl víc.

Každému je dáno to, co unese. V neštěstí i ve štěstí.

A tak sedíce v Plzni pod hvězdami..cítila jsem nesmírné štěstí a lásku k tomu spícímu muži, který vypadá vlastně tak obyčejně, kterého bych před lety asi nepotkala, nevšimla si ...k tomu člověku, který mi pomáhá v mém životě prostě jen tím, že je.
Tím, že je takový, tvoří. Vidím, co stvořil.A vím ,co tvoří v mém životě.

To není oslavná óda,ani pomýlenost mysli.Není to pouhá slabost a závislost na jiné osobě.
Jeho bytí tvoří to bezpečné prostředí pro to, abych já mohla zkusit žít po svém.

Probouzí se ve mě síla, která ve mě vždy byla. Cítím ,jak začíná bublat nahoru a prožívám směsice hysterického smíchu, vytřeštěných očí a milostného úsměvu.
Protože já jsem taková. Jsem SILNÁ. Jen jsem na to zapomněla..kdysi v hloubi věků..

A tak si užívám vážně tu čirou egoistickou radost..že prostě vždycky, ale úplně vždycky, mi život přinese to, co potřebuju.Stačí se jen umět dívat.

Učím se na život dívat.

Udělala jsem něco od začátku až do konce

A mám z toho velkou radost. Nezřízenou radost.

Mám totiž trochu problém s řádem,systemy a dokončováním věcí.Vždycky hrozí, že mě něco přestane v půlce bavit, a protože nemám nějak vyvinutou vůli, neumím se příliš k něčemu nutit...často pak věci nechám být, pak se k nim zase vracím..ale máloco dokončím najednou.

Dneska jsem měla přednášku.Veřejnou.Byla jsem k ní trochu donucena zaměstnavatelem.Neodmítla jsem.Ale zapomněla na ni.

A pak byla ve velkém chaosu a snad i strachu před ostudou donucena "zapracovat".
Dokončit něco, na co bych se ..nebýt té možné ostudy..určitě vykašlala.
Myslela jsem si totiž, že nemám ráda veřejné vystupování.Moje mysl si to myslela.

Jenže to bylo opačně.Já si to užívala.Já jsem byla jako ryba ve vodě.Najednou jsem se cítila přesně tak, jak je popisováno mé znamení..jsem Lev a naparování, ješitnost a veřejné projevy k davům by mi měly být blízké..jen já nad tím vždy kroutila hlavou.
Dnes to bylo jiné..možná i proto, že jsem ve chvílích, kdy jsem pocítila obavy nad neúspěchem říkala sama sobě..užij si to. Jen to jen divadlo, hra..prostě si to užij.

Poslední dobou si tohle říkám častěji..a světe div se.
Obavy z různých situací se rozplívají.

Před týdnem jsem absolvovala výběrové řízení.Na krajském zdravotním úřadě.
Když jsem na něj jela..taky s trochu roztřesenými koleny..říkala jsem si to samé.Poprvé.
Užij si tu hru.
No,tuhle hru jsem si tolik užít nemohla..neboť posazena před l5 lidí jako vybraných z mě už skoro zapomenuté doby..(snad jen pro přiblížení- strnulé obličeje, brýle a drdóly..a naprostý nezájem v očích, které uhýbaly..) jsem najednou neměla snad ani to publikum.
Jen ve mě zůstala otázka..dočkám-li se doby, kdy bych si mohla zkusit podnikat, aniž by mě nějaká komise k tomu "připustila"..
A cestou domů se ve mě objevilo tiché rozhodnutí, že jestli neprojdu, budu před tu komisi docházet tak dlouho , až ztratí trpělivost a dají mi šanci.
Cítím tu šanci a velkou chuť i tuto věc dotáhnout do konce.
Jako tu přednášku.

A ještě něco si chci zapsat.
Přednášku jsem si připravila.Ale do počítače mi ji připravil R, jelikož na to jsem vážně krátká.
A já zažila rozkoš sdílení společné práce, společného zájmu..a i úspěchu.
Dnes jsem na to myslela po celou dobu, na tu rozkoš společného.Na to tiché spojení.

Mám teď aktivní období.
A úplně na jeho počátku stál ten můj anděl strážný ..který mi kdysi jen tak mimochodem řekl

..když pro něco doopravdy hoříš, tak se Ti to podaří..

Práce šlechtí

Tak jsem dala několik razítek a podpisů.Několik desítek.
A hned se mi zvedlo sebevědomí.Jsem důležitá neboť vlastním razítko .
A to je čistě racionální záležitost.
Která mi nahodila opět nějakou tu linii existence.
Fakt je to dobrý.
Tak dobrou.

asi splín nebo co..

Je nutné abych dělala nějaké racionální činnosti.
Je potřebné zadat si vizitky.Žádné se mi nelíbí.Žádné mě nenapadají.
Stejně jako dlaždičky.Připomínají tak maximálně pitevnu.
Tak alespoň jakési body pro výběrové řízení.
Dostala jsem se trochu do uzavřeného kruhu na mým blogu.Nemůžu psát.
Jsem opravdu hrozně mimo. Skoro pořád koukám do blba a nemůžu to změnit.
Nemůžu mluvit ,protože nemám co říct.Všechna témata mi připadají prostě strašně nezajímavá a o ničem.
Všechna konání mi připadají o ničem.
Proto se mi tak špatně koná. Žehlí.Píše.Myslí.
Možná budu už jen takhle koukat do blba.
Umím si to představit, kdybych měla kde bydlet a nemusela chodit do práce.
Klidně bych byla nezaměstnaná..možná by mi podpora stačila na nájem a jídlo.
Velmi vážně o tom uvažuji.Občas.Nezávazně.
Je trochu neuvěřitelné,že mě čeká teď takové mírně řečeno hektické období, ale jakoby to vůbec nemělo nastat.
Vlastně bych chtěla jen tak sedět,ležet, stát a třeba chodit.
Tak to dělám.
Soustředěnost nula.
Pozornost vynucená.
Tělesnost vzdálená.
Jsem trochu zvědavá na výsledky.Vzdáleně.
Zítra výlet do Plzně.Jako na jinou planetu.
Asi napíšu nějaké propouštěčky.Těm neuniknu.Asi.
Tak jo.

Volný Den.

A já se přesto vzbudila v 6,00. Nevadilo mi to . Naopak. Vzbudila jsem se proto, že jsem chtěla, ne proto, že bych musela..a to bylo tak krásné.

Moje první pocity po probuzení nebývají radostné. Kdysi jsem někde slyšela nebo četla..že ve spánku jsme "pryč, tam, kde jsme opravdu doma, snad kdesi sami se sebou " a probuzením si otvíráme dveře do toho našeho divnosvěta, do té reality , vstupujeme na naše podium, do té jen a jen naší hry...
Trvá mi tak asi sekundu než si vzpomenu,že tady to je vlastně všechno ten můj život.
A pohled se lehce rozjasní, duše uklidní..a hlava začne pracovat , dnes pohodově, protože mám ráda mnou rozhodnutá brzká rána.
A tak jsem se vzbudila do divokého počasí, kdy se po obloze honily mraky a ostré slunce si mezi nimi dralo cestu ven a tráva byla plná ledových kapek po nočním dešti...vyběhla jsem s Benem na louku a do lesa.

Pak jsem si zase vlezla do postele. S knížkou od Remarqua .Mnoho a mnoho let nečtenou.
A propadla se do jeho vnímání světa, které mi tolik vyhovuje.
Ty snivé popisy, to žití nadosah extremů a přesto s nadhledem.Ta tichá odvaha ne přežívat, ale žít. A trvale přítomný smutek kdesi v hloubi duše, který zbarvuje každou minutu prožitého kapkou nepochopitelné nostalgie, která ale každému okamžiku dává ten konečný smysl.
To vše je mi hodně blízké.

Byla jsem šťastná v té posteli, s šálkem výborné kávy, která zahřívala lůžko vedle mne.
Byla jsem šťastná, protože jsem se na chvíli našla.

A vrátila se do doby dávno prožité.

Do doby, kdy jsem nebyla vůbec ve střehu.Kdy věci, události, lidé i velké změny přicházely do mého života bez jakéhokoliv chtění, tak nějak mimochodem a já to všechno přijímala, žila a rozpouštěla i opouštěla zcela bez zábran a beze strachů, bez výčitek svědomí a bez přemýšlení.

Nepoužívala jsem slova jako Důslednost. Plány.Opatrnost.Úspěch.Zodpovědnost.Disciplína.Rozhodnost.
Já..neměla jsem ambice.Vůbec mě taková slova nenapadala.

A přesto můj složitý život běžel jako na drátku.Tak nějak jistě, úspěšně, radostně a přitom tak lehce. A byl to náročný život.

Vím už teď, že mnozí ten můj život vnímali jako úspěch, karieru,štěstí.Dařilo se mi vše.

Když jsem porodila dceru, změnilo se všechno.

Můj mozek se otočil o 180 stupňů a všechna ta divná a cizí slova se v něm rozsvítila jako omylem zhasnuté kontrolky.Které někdy blikaly tak, až to řezalo do očí.

Život se zastavil a já žila ta slova.Začala se obávat se ,strachovat a také se zlobit.
Byla jsem zavřená do klece povinností a hlavně pocitů,že někdo nebo něco- okolnosti, jakýsi řád, se kterým jsem se nikdy neztotožnila, rozhoduje o mých dnech.
Byla jsem plná zloby, vzteku a strachu, že se to nezmění.A také beznaděje.Byla to past pro mou potřebu vlání.
Po sedmi letech jsem porodila druhou dceru a začala jsem zapojovat do mých dnů mysl.Vlastně neustále o všem přemýšlím :o).
A rozsvítily se kontrolky jiných témat..jsou to kontrolky týkající se víry, duchovní cesty, růstu, přemýšlení o Bohu, kontrolky, které mě strašily nekonečnými pochybnostmi, že je všechno jinak, že ale také nemá nic smysl, že je vše dané, že JÁ neexistuji, nemůžu tudíž nic rozhodnout, chtít, dělat, žít..
Neviděla jsem nic než všechny ty blikající kontrolky.Na mnoho let mě oslepily.

Teď se vlastně vracím zpět.

Do toho života, se kterým už nechci bojovat, ale opět splývat.Se kterým se potřebuji objímat jako s přítelem,který je mi nápomocen.Se kterým chci tančit každý den nový tanec.
Začínám opět vidět, že každá minuta je nová, že se vše neustále mění, že je to nekonečně barevný rej možností, které se kolem mě vesele točí.
Vracím se zpět do života, který se mi ztratil.Protože jsem si ho neuvědomovala
A uviděla jsem to až o mnoho let později, když jsem se mohla na celý ten kaleidoskop podívat z výšky prožitých let.

Všechny ty kontrolky už tak nějak poklidně svítí.Nemůžu je zhasnout..a ani nechci.Patří už ke mě.
Ale zase chci začít rozsvěcet ty ostatní, těch milion dalších, na které jsem zapomněla.
Protože už tuším, že vše je možná úplně stejně jednoduché a lehoučké jako tehdy..když jsem běžela kupředu bez zastávek, ale s absolutní důvěrou, že vše je prostě tak, jak má být.
Byla to nevědomá víra.

A tak mi ...začíná ta poslední, už vědomá část mého filmu.

Tedy začíná..občas mi tak trochu prolítne hlavou ta jasná radost.
Jako třeba dneska nad tím Remarquem.

Který mi prostě a jednoduše připomněl MĚ SAMOTNOU.

Trochu toho sobotního rozčarování ..

Dost jsem se přejedla.
Maminka mi totiž donesla bramboráky se zelím a uzeným.A já je teď všechny snědla studený.

Mám víkendovou službu a celý den, teda ve volných chvílích čtu blogy,mezitím jím vše, co mi přijde pod ruku a na závěr ty studené bramboráky.Dost mi přitížily, a tak jsem si byla v automatu koupit pivo Gambrinus , původem z Plzně :o)
(ten úsměv je tam kvůli Tobě, neboť jen Ty tušíš, jaký já mám k Plzni sladkobolný vztah..)
Chutná mi teď ten Gambrinus.
Trochu mi vyspravuje tu pachuť, tu kombinaci jídla bez smyslnosti, Mirko:o), prostě to požírání hmoty, snad jakési zaplácávání si touhy po tom, že bych nejraději běhala nahá po lese s rozpuštěnými vlasy..

Toužím po "svobodě" ?

Když jsem chodila k jednomu psychologovi, pořád se mi objevovaly obrazy podobné mé touze běhu s rozpuštěnými vlasy, nejčastěji to byli vzpínající se koně, kterým vlála pro změnu hříva, pocity trysku, vzduchu, prostoru...
No já tuším, že by mi kdekdo řekl, asi se dost dusíš, toužíš po uvolnění, po přetětí těch pomyslných obručí..
..a já bych řekla ANO.

Už několik týdnů cítím potřebu napsat o své práci, ale nemůžu se k tomu dostat.
Já mám totiž plný zuby svý práce.
Setrvávám v ní pouze ze dvou pro mě závažných důvodů.
Za prvé mám služební bydlení, které mi vyhovuje, v místě, které mi vyhovuje, v místě,kde sehnat vlastní bydlení je pro mě zkrátka finančně nedostupné.
Druhý důvod je jakýsi masochistický. (Jak řekla dnes jedna má pacientka,psycholožka, která se věnuje ve volných chvílích Etikoterapii.)
Představuji si totiž , že vše,co mě tíží v mé práci, je jakousi výzvou , jsou to témata , která prostě musím odžít , vyřešit, vypořádat se s nimi ...protože jsem si jistá, že když to nedokážu, budou se mi pořád vracet.
Na jiném místě, v jiné práci.Neuteču před tím.

Aby bylo jasno, co tím myslím.
Jsem tady svázaná mnoha pravidly.Se kterými nesouhlasím.Navíc jsem "řízena" lidmi, kterých si nevážím.Přesto se jim podvoluji,neboť jsem zatím nenašla způsob, jak to nedělat.
Z toho podvolování je mi špatně.
Také je mi špatně z toho, že vlastně obchoduji sama se sebou.(Chceš tady žít? Tak prostě poslouchej. Skloň hlavu.Podřiď se.)
Je mi jasné,že mohu cokoliv.Že všechny důvody které bych tu mohla uvést jsou zástupné.
Mohu odejít jinam, najít jiné "krásné místo".Mohu změnit zaměstnání.Mohu odjet ze země.Mohu, mohu..kdopak mi brání?
Odpovědí mi je vždy jediné ..no Tvůj Strach.
A za ten se stydím.
Můj strach podmíněný tím, že žiju de facto 13 let sama s dětmi, i přes současné partnerství, i přes minulá partnerství.A to je prostě záhul.Především v tom smyslu, že jsem si odvykla poslouchat své potřeby, rozhodovat se dle svých intuicí, protože prvotní bylo ..a je,uživit rodinu.
A to je svazující.Tedy pro mě.Tedy zatím.

Zařizuju si jakési odlehčení ze své práce.Jakýsi vedlejší výdělek.Zatím v mém oboru.
A mám dva cíle.
Nechodit do práce každý den od 7-15,30.
A nesloužit.

A snažím se moc nemyslet na to, že mé pocity touhy po uvolnění jsou ve skutečnosti touhou po svobodě vnitřní.Té, kterou máme přece stále na dosah. Stačí jen lusknout prsty.
Všichni to přeci vědí, všude se to píše.

No, tohle prostě dělá všechno to jídlo bez radosti , to pivo a taky cigarety.Které se mi hnusí.A které kouřím,když jsem nervozní.S výčitkami.Bez požitku.

Taková malá dávka jakéhosi pofňukování..
Ale i toho je zřejmě třeba.

Přeji všem krásnou skoroletní sobotní noc.

Jakobych dostala políček.

A zasloužený.
V rámci jedné diskuse na blogu se mi dostalo zpětné vazby, která mi připomněla situaci průhlednou jako televizní seriály.
On (ona) něco říká. Ale já ve skutečnosti slyším z jeho slov jen některé . Jen ty, co osloví ty závity v mém mozku, které používám častěji.Ty "vzorečkové".Ty vyvolají kaskádu asociací,jejíž výsledkem je myšlenka , která se zevně projikuje mými slovy. Odpovídám.
Ale ten druhý mi nerozumí. Zdá se mu, že mluvím o něčem úplně jiném. Vznikne rozčilení. Vztek nad zdánlivou tupostí druhé osoby, třeba i její odsouzení pro nepochopení. Vzniká disharmonie. Vysvětlování.
Já Ti přece říkám něco úplně jinýho, copak tomu nerozumíš? Neslyšíš? Neposloucháš?

Ale jo,poslouchám, jenže neslyším.

Říkáme tomu komunikace.
To,co je prý základem vztahů mezi lidmi.
Komunikace ,slovo denně tisíckrát skloňované, které může být důvodem toho, proč si spolu někteří lidé rozumějí, a jiní se nemůžou vystát.

Jenže si myslím, že to je všechno někde úplně jinde.
Není to v těch konkrétních slovech ,která alespoň mě připadají čím dál tím víc na obtíž..
Zatím je ale ještě příliš potřebuju. K tomu sebevyjádření .
Protože jinak své ego uspokojit neumím.

Představuji si, že jednou, v daleké budoucnosti, spolu opravdu lidé nebudou komunikovat pomocí slov, neboť ta jsou pouze zkresleným obrazem našich myšlenek .

Porozumět si si lze jen v tichu.
Jen v tichu cítím tu harmonii a sblížení . A je jedno jestli je to doma s dětmi , v posteli s mužem nebo v práci.

Jen v tichu se lidi můžou doopravdy slyšet.

A já jsem moc vděčná, že jsem si to pro sebe mohla ujasnit.

Začíná ten nechtěně nutný víkend

Vyběhla jsem na chvíli z práce.V rukách dvě igelitky s nákupem pro mámu.S nákupem,ze kterého má máma bude vařit mým dětem celý víkend to, co mají rády.
Dveře u bazénu byly pootevřené na sálající terasu a já na chvíli vstoupila do tajemství pátečního podvečera, kdy je ve vzduchu cítit ono zvláštní napětí, kdy se hektičnost upracovaného až upachtěného týdne líně překulí do euforie zdánlivé svobody nabízející tak častou nezřízenost, vstoupila jsem do atmosfery teplého podvečerního slunce,do tajuplně slibujícího zpěvu ptáků,do ticha smrků, které se líně chvěly v zapadajícím slunci.
Nebe nad lesem bylo až kýčovitě modré.Tak nějak " horsky"....existuje termín horská modř? Taková ta barva vysokého nebe?

Tiše jsem našlapovala pracovními pantoflemi mezi sasankami.V lese běhaly děti, mezi nimi ta moje ,která tak miluje když jí "vlajou vlasy ve větru"..a pak přichází domů spojená s tím lesem ,zapleteným úplně všude.
Za mými zády se táhlo údolí ,ostře se zakusující do okolních lesů a mizející v modravém oparu kdesi na východě. Ten opar se zdál nekonečný.

A já šla,uvědomujíc si tu svou euforii z toho,že jsem právě tady a teď.

Ještě potřebuji své euforie.
Neboť se střídají s chvílemi silné nespokojenosti.

Ty chvíle odmítám,ale jsou.Snažím se s nimi smířit,ale je to stále jen snaha.

A vím,že ty euforie jsou tak silné proto,že i má nespokojenost je ještě velmi silná.

Představuji si ty váhy.Které se dosud, již trochu unaveně , vychylují do svých maximálních poloh.

A večer pak , v šumění blízkého lesa , pod těmi tak jasnými hvězdami , tiše toužím po zklidnění těch hladin,po vyrovnání výchylek.
Asi přijdu o sílu těch euforií, i rozlad..

Ale přesto.
Zážitek tiché radosti, která mě už několikrát laskavě objala, mě jasně pobízí k víře,že všechny stavy mé mysli mají svůj význam, své místo .

A ta víra je to jediné, co chci ještě najít.
Tolik po ní toužím.

Chybí mi "správná chvíle"

Ještě stále mi chybí ta správná chvíle, ten okamžik.

Za poslední týdny se mi nahromadilo tolik témat, která jsem si chtěla zaznamenat..
Vynořují se zejména po ránu, také při čtení blogů.
Často pod vlivem počasí.
A často nečekaně.

Jsou to vjemy silné , a protože cítím, že blog je pro mě jakýmsi nutným krokem v pozorování osobní roztříštěnosti , jakýmsi systemem třídění , urovnávání, uklízení , sklízení :o)
a tím i přijetí vzpomínek , euforických i depresivních, dětinských ideálů, dospělých snů, pocitů viny , pocitů nikdy nevyřčených a přesto prožitých ..cítím nutkavou potřebu tyto vjemy zaznamenávat.
Kvůli sobě, především.

Nestane-li se to ale hned v tu chvíli, nemohu si už pak náležitě vyvolat potřebnou emoci a nejde už mi psaní.
A tak vznikají torza mých nadpisů, někdy i s pár slovy..která mě mají opět přivést k pro mě důležitým tématům.
Dle těch nadpisů se dá říct, co se v mém hlavě přibližně honí.Tak např. :

Chybí mi přátelé
"Zbožňovaná"
Rab,Rab,Rab..
Jsem ambiciozní, zdá se..
O mé profesionální profesi
Touha po skandálu

Abych se opravdu dobře cítila po napsání příspěvku, musí k tomu dojít ve stavu, kdy prostě cítím to téma bytosně. Jinak se z toho stane neurčitý sled dat, který pro mě nemá žádný význam.

Všímám si totiž toho, že po napsání příspěvků, se mi určité věci , které mě třeba nějak tíží ,ke kterým mám nějaký třebas i neodpovídající vztah, prostě zracionalizují.
A to je to, co mi dělá dobře.

Neboť v mé hlavě je spousta chaosu a balastu.
A za tím balastem cítím jednu velkou radost.

Ale prohrabat se k ní...

Můj důležitý čas

Poslední dny a týdny zažívám chvíle velkého štěstí.
A cítím potřebu o tom psát, napsat ten svůj příběh.Ten poslední příběh.Toužím po tom ,napsat jak to mám , jak jsem dospěla k tomu co si právě v tomhle období svého života myslím, žiju.
Protože nevím, co si budu myslet zítra.
Protože pozoruji, jak úplně každý jde tou svou cestou..a jsem u vytržení z dokonalosti celého celku, toho všeho, co kolem sebe vidím.
Protože mě napadlo to napsat.
Protože mě baví to napsat.
Protože si to chci zapamatovat.

Někdy mě tak trochu brní mozek. Ze všech těch tolikrát řečených, napsaných slov.
Vědomé chování. Uvědomovování.Růst.Zázrak nejistoty, který je startem na cestě ke svobodě.Strach jako průvodce.Pozorné dávaní a braní....
A Láska. Nekonečné téma. Nekonečné polemiky..co to vlastně je ..

Pro mě je láska současný stav bytí.

A spouštěcím momentem tohoto mého stavu byla kdysi knížka... "Nevyšlapanou cestou."
http://www.alman.cz/knihy/004008/Nevyslapanou-cestou.html
Náhody. Osud ?
Tu knihu mi totiž zapůjčil můj pacient (viď ,Bianco) . Netuše, co pro mě bude znamenat.Ani já to netušila.V té knize mě oslovily pasáže, které popisovaly vztah dalo by se říci..jaksi racionálně.

Byla jsem tím nadšená, bylo to možná mé první jakési "uvědomění" nečeho.Zapadalo mi to do tehdejšího vztahu jako kamínek do mozaiky. Všechno bylo náhle jasné. Viděla jsem system našich závislostí, umělých kombinací společného života.Můj tehdejší partner si to taky přečetl. Neoslovilo ho to. Mezi nás se tak dostal první malý klín.
A já už od té doby viděla vše jinak,nemohla jsem si pomoci. Byli jsme ale spolu ještě dlouho, předlouho. V takovém zvláštně skrytém utrpení.Které nakonec rozlíceně skončilo jednou velkou jeho nenávistí a jedním velkým mým smutkem.Z toho nepochopení.

Ale ve mě už rostla ta touha.Po otevřenosti.Po sdílení. Začala jsem trochu chápat , co ta slova znamenají.Byly to takové jemné doteky slunce, odněkud hodně hodně zdaleka.

A pak jsem si začala psát s R. Bylo to náhodné seznámení. Z potřeby komunikovat.
Od první chvíle bylo všechno tak trochu jinak nastaveno. Cítila jsem tolik zvláštních pocitů z jeho slov a především.. naprostou blízkost. Úplně cizí, anonymní člověk. Ale od první chvíle mi byl bratrem. Přes všechno, co mi mysl našeptávala. O internetových seznámeních.
Nechtěla jsem se s ním sejít, doopravdy se vidět, neboť jsem nechtěla přijít o tu blízkost. Myslela jsem ,že nejsem takové otevřenosti, kterou jsem zažívala virtuálně, ve skutečnosti v reálu schopná.
Ale setkali jsme se. Přijel znenadání. A byli jsme hned staří známí. My se znali. Smáli . Takový malý zázrak to byl , neboť i poté zůstal tím bratrem,přítelem,vším.
Ale myšlenky zůstávaly ve střehu. Pracovaly na plné obrátky.
Neboť když jsme se stali milenci...měli jsme přeci najet do "vyšlapané cesty",jak bylo mým zvykem. Nenajeli.

Dostala jsem od něj knížku. Život , láska, smích.
http://www.alman.cz/knihy/004369/Zivot-laska-smich.html
S věnováním. .."krásnou udici na Tvé vlastní ryby.."

Slyšela jsem, že občas může mít člověk ..vhled.Pro mě byla tím vhledem tahle kniha.
Prostě se ve mě něco otevřelo. Propadla jsem se do jakéhosi smutku a zloby. Že nemůžu dělat co chci. Že se musím starat o děti. Že nemám čas na sebe. Nemám čas meditovat :o). Chtěla jsem žít, žít...odjet pryč, nebýt v tom svém životě, být svobodná:o))...
Zdálo se mi, že mám hrozný život. Nevědomý. Že mě čeká ještě tak děsně dlouhá cesta..vždyť jsem na naprostém začátku..
Cítila jsem jiné dimenze, které se horce tetelily kdesi na obzoru jako fata morgána.Byly tak nedostupné.

Tehdy jsem začala brouzdat po internetu, číst tisíce slov o víře, naukách, mystice, systemech myšlení, esoterice. Byl to takový věčný hlad. Který nešel nasytit.
Ubližovalo mi to.Cítila jsem se strašně zranitelná, nejistá, osamocená v tom hledání.Beznadějně opuštěná.Plná pochyb o sobě. Ustrašená. Že nejdu tou správnou cestou, že udělám chyby..
Plná strachu a děsivé netrpělivosti.
Záchytným bodem bylo psaní a ojedinělá setkání s ním..byl to přístav.
A zase jsem poslechla své nitro. Učila jsem se poslouchat,protože jsem se tak cítila líp.
Přestala jsem číst názory jiných. Přestala jsem číst o "duchovnu".Nechala jsem se vést tím, jak se mi život "děl", jaké situace, lidi, knihy..mi přicházeli do života. Jakoby sami..
A dostala jsem další knihu. Také od pacienta-psychologa.Skvělého člověka.Říkal..to by se Vám mohlo líbit... a líbilo."Ženy, které běhaly s vlky".
http://www.kosmas.cz/knihy/62147/Zeny-ktere-behaly-s-vlky/
Doporučuji všem ženám.

Stále víc jsem cítila to své "srdce". Někdy víc..ale někdy jakoby nebylo.To jsou chvíle zmatku,neklidu,osamění. Srdce. Ta velejemná a tak laskavá nitka kdesi vzadu, v hloubi duše.

Nevídali jsme se nijak zvlášť, v tu dobu. On má rád samotu. Vystačí si. Nechtěl na svém životě nic měnit. Já chtěla měnit vše.Chtěla jsem ho..vlastnit, využít jeho potenciál, který se přede mnou začal rozprostírat,pohltit ho, udusit láskou.Chtěla jsem jeho náruč, pozornost, čas.

Cítila jsem, že mám na dosah něco opravdu úžasného. Ale možná pro tu vyjímečnost, jsem zároveň cítila potřebu chodit kolem toho po špičkách. Zavírala jsem oči a nechávala věci být.
Když jsem cítila nejistotu, strach z opuštění, strach ze samoty, když jsem nevěděla, co mám dělat..nedělala jsem nic.
Jak jednoduché zjištění. Ale pro mě úplně nové.
Netlačila jsem na něj. Nesnažila se ho "dostat" ženskými zbraněmi. Poprvé jsem procítila slovo víra. A respekt. Učila jsem se respektovat jeho svět. Jeho způsob žití.
Věřila jsem v tu naši lásku..i když jsem byla přesvědčená, že to nikdy nebude vztah ve smyslu skutečného soužití.

Bylo to tak zvláštně tiché.

Postupně jsme se vídali víc a víc. Poznávali naše světy. Naše soukromí. A bylo nám spolu dobře. Bylo nám prostě vždycky dobře.
Myslím, že on pochopil, že já jsem pochopila.Že je možné dopravdy žít to, co cítíme ,že existuje.

Jednoho dne přijel z cesty a už neodjel.Od té doby jsme spolu. Už to budou skoro tři roky.
Tři roky, kdy se pro mě převrátil svět.
Kdy žijeme tu "nevyšlapanou cestu". Nevíme, jak se co dělá, jak co bude. Nevíme , jak se dělá vztah.Nemáme žádné systemy. Ale ono to opravdu funguje samo. Když člověk nechá věci plynout. Ještě pořád se to učím..nechat plynout,vyčkat, usmát se.
Nedělat prostě nic, když nevím.
Funguje to.Zdá se mi , že nacházím tajemství ..přijímání se.Doopravdy ale.
Nebojujeme.Což neznamená, že se nelišíme.Lišíme se v mnoha a mnoha věcech.Ale není to překážkou.

Jsem tak zvědavá na to dobrodružství. Dny letí, zdají se tak stejné..ale přitom je každý jiný.
Jsem tak moc zvědavá, jaká bude ta druhá půlka našeho života.
Jsem tak nadšená vší tou legrací.Naším humorem. Žít s druhým člověkem se pro mě stalo tou nejlepší komedií.Opravdu se tím bavíme.
Jsem zvědavá na naše stárnutí.
Jsem zvědavá na stíny, které vyčkávají. Tuším je. Ale už se jich nebojím.Jsem na ně připravená.

Jsem za to moc vděčná.

A potřebovala jsem si to zaznamenat.

Abych měla co číst..až budu stará.
Až budu běhat s vlky.
A budu se vracet ke svému bratříčkovi.

Jak se rozhodovat?

Nuže jak je to tedy s kupováním hmotných propriet našim milovaným dětem? Co si o tom myslíš Lásko? Měli bychom dětem koupit vše co mají ostatní? Udělat jim radost? Rozveselit je?

Někdo má radost když něco ukradne, jiný zase když to najde. Třetí se raduje když si na to vydělá, čtvrtý když to dostane. Možná je to otázka genů. Kdo ví. Ale rozhodně se domnívám, že pokud se zeptám, jestli mám nebo nemám koupit svým dětem hmotnou (a většinou dle mého názoru zbytnou) věc, znamená to, že ji vlastně ani koupit nechci. Ale nejsem si jist, jestli tím že nekoupím nejsem na své děti "ošklivý".
Rozhodování není těžké, jen si je třeba uvědomit, o co vlastně jde. Otázka je jednoduchá. Udělá mi větší radost, když koupím svému dítěti nové lyže (byť ty staré jsou ještě dobré), nebo mne mnohem více potěší nová lednice, neb ta stará dosluhuje? Pokud bychom se radovali více z lednice, ale koupíme lyže, jedná se o dar skrytě podmíněný. Je zde latentní obava z nelásky svého potomka, na které jsme zřejmě závislými. Pokud by nás uspokojili lyže pro děti, kupme lyže. Byla by-li to lednička, kupme lednici. Láska je jasné vidění. Láska nejsou finance, jimiž si kupujeme pozornost. Láska je nedat žebrajícímu bezdomovci almužnu a láska je dát almužnu meditujícímu mnichovi. Rozhodujme se láskou. Každé naše rozhodnutí je ovlivněno buď láskou nebo strachem. Je jedno co uděláme. Ale udělejme to z lásky. Mohu koupit lyže z lásky a bude to bezvadné. Koupím - li je ale ze strachu (abych měl klid, nebyl konflikt...) je to krok zpět a ten je vždy za dva kroky dopředu. Každé rozhodnutí má tedy své dva konce. Ten první je láska, ten druhý strach. Stačí otevřít oči. Stačí otevřít srdce.

Ale jídlo jsem milovala

Kdysi jsem mívala peněz nazbyt. Tedy na studentku. Protože jsem tančila.
Kdysi jsem mívala kamarádku Sofii.
A s kamarádkou Sofií jsme projídaly mé výdělky v nejlepších pražských restauracích.
Hned ráno jsme si pospaly. Ten den zasvěcený jídlu, jsme vynechaly přednášky.
Vyspaly jsme se dorůžova, dosytosti, do veselí.
A pak se začaly chystat. Sofie byla původem Bulharka a měla v Praze tři tety. Báječné tety se zajímavým šatníkem.A tak jsme měly zdroj.Někdy to byly vskutku bizardní kousky. Někdy jsme vypadaly jako komparsistky z nějakého natáčení. Role by to byla taková ta pouliční..
Ale my jsme si připadaly krásné. Po dopoledni stráveném v kolejní koupelně,s fény, líčidly a "tisíci převleků" jsme taxíkem vyrazily do předem vybrané restaurace.
A nechaly se obsluhovat.
A nechaly se nosit na rukou.
Protože jsme tam byly i několik hodin.
A jedly , pily, hodovaly. Decentně a s láskou.
Málokdo by myslel, že jsme nevyrazily na lov mužů. Náš zjev byl prostě nepřehlédnutelný.
Ale my to nevěděly. Užívaly jsme si svých chuťových smyslů.Pozorovaly se. Navzájem se obdivovaly . Připadaly jsme si přenádherné.
Návrhy konsternovaných mužů..ty veřejné i tajné.. jsme s údivem odmítaly.
Časem se našimi ochránci stali někteří vrchní.Když s překvapením zjistili, že nám jde skutečně o to jídlo. Vzniklo mezi námi tiché společenství..k našemu stolu se už nikdo nemohl přiblížit, aby nás nerušil .
Byly to takové časy.

Jen nedokážu dodnes pochopit, jak se mi do žaludku mohlo vejít takové množství jídla a pití..

..zvláště teď , po tom půstu :o)

Postní noc a den a noc a půl dne

Dokázala jsem to.Po skoro půl roce jsem zase nejedla.
Celý den mě docela krutě bolela hlava, ale to jsem pro tentokrát skoro masichisticky nechávala být. Věci se totiž trochu posunuly. Celý můj svět se maličko vyšinul..jinam.
Protože nejedení je pro mě zážitek.Zážitek toho, že velmi jemně pociťuju,že ..můžu všechno.
Je to pro mě výpadek ze zaběhaných stereotypů každodenních.Takový lehoučký důkaz, že věci mohou být třeba jinak, je to prostě takové něžné a láskyplné pošťouchnutí..no tak už jdi ,no.
A náhle se trochu otevřou mezírky možností, jak na chvíli vyklouznout.
Ne že by to bez těch mezírek bylo nějak trýznivé.
Ale stejně, ty mezírky září jako pootevřené okno za svítání.
Dnes ráno jsem se vzbudila a byla celá dojatá.Že jsem na světě. A pak šla do práce obklopená řevem ptactva..dokonce i tady u nás už zpívají o sto šest.
Nechci psát výkřiky o tom, že zase budu pravidelně půstovat.
Přestože po tom tolik toužím.
Ale právě pro tu touhu to nechci psát. Chci jen říct, že jsem za ten den a půl strašně vděčná.
Bylo to vážně krásný.

Blízkost..reálná

Nedělní poledne .
R spí a já prohlížím návrhy kuchyně..vytvořené včera s prodavačem neúlisným..
Včera jsme seděli na rozvrzaných židlích ,ve Dvoře v nábytku Jamall. Tiskla jsem se k R teplému rameni a byla ráda ,že tam je se mnou, že stručně a jasně odpovídá na technické dotazy, že se laskavě usmívá mým poznámkám ,které se "nehodí" k té chvíli, že já nemusím říkat nic a jen si užívat té chvíle společného plánování, kdy si uvědomuji sladkost souznění, naše společné "neambice", lehkost přístupu k "důležité" chvíli ... pozoruji , jak v počítači nabývá svou podobu místo, kde bude R pro nás tvořit svou zdravou a chutnou stravu a kde se já budu nad krájením cibule dívat z okna do lesů..nu,kuchyně.
Ráno si v posteli čtu Pitnou kůru a zadržuji občasný výkřik smíchu. Nechci ho ale budit. Vím, jak unavené má oči..když se vrací ze své práce.
A tak vstávám..k novým příspěvkům,tématům, inspiracím ,k novým intimním názorům..čtu,přemýšlím,konfrontuji.Dívám se na spící tělo muže, který mi dává tu naději, o které skrytě, mezi řádky na blozích často čtu. Naději skutečné intimity.
Když toto píšu, nechci tím říct, že se v tomto vztahu nesetkávám s nekonečnou problematikou soužití dvou lidí.Že je vše vyřešeno jen tím,že jsme takoví jací jsme, potkali se a pohádka s dobrým koncem je tady.
Chci tím říct,že cítím naději.Poprvé.
V opravdu společné touze naplnit představu lásky.Máme ji stejnou , zdá se . Láska je pro nás růst toho druhého. Respekt k jeho potřebám..ať jsou jakékoliv. Je těžké o tom psát, neboť veškerá slova se stávají stokrát řečeným klišé.
A my nevíme, kam dojdeme. Nevíme zhola nic.
Veškeré chtění se stává výsměchem Cítím,že nemá smysl..cokoliv vnést do našeho společenství
násilím,taktikou, vydíráním. Falešnou oddaností. Smysl má pouze odevzdání..což ale není vzdávání se .

Nemůžu to popsat, snad jindy. Ta slova mě zkrátka rozčilují.

Zatím jsme vždy našli cestu. Někdy je hodně klikatá než se za zatáčkou objeví další rovinka.
V té zatáčce je důležité místo.
Pro mě je to místo pravdy.Zatáčky pro mě milosrdně tvoří strach.Strach a jeho vychytrale rozumné myšlenky.
Chytí mě pod krkem a nutí dělat kompromisy.Nutí mě lhát a hrát si na pravdu.Pro "dobro věci". Už to místo poznám.Sevře mě v těle jako obruč.Znám ho jako svý boty.
Ale naučila jsem se , že jedinou nadějí na projetí zatáčkami , nadějí na rovinku je.. pravda. Důvěra v pravdu.Důvěra v lásku, protože ta láska..je přijetí věcí tak, jak jsou.
A funguje to. Zatím jsem se nezklamala..i když pocity v zatáčkách jsou někdy příšerné.Skutečný očistec.
Prožívám často stavy, o kterých se tady na blozích píše. Jsou mou každodenní součástí.
Jen je teď mohu otvírat, zkoumat.Věřit, že tentokrát nemusím uhnout do zavedených řešení, které mě dosud spolehlivě dovedly k ukončení všech vztahů.

Začínám psát svou novou mapu. A je to těžká dřina.
Když popisuju své výkřiky vděku, je to proto, že jsem měla to štěstí a našla muže, který.. zdá se ..touží po tom samém. Neděsí ho mé mapy.

A má dost odvahy na tvorbu těch nových.

Blízkost..virtuální

Myslím, že to napadlo každého.Napadá.Možná o tom už někdo psal..
Čtu mnoho příspěvků a článků . Prožívám díky tomu " zvláštní stavy".
A už několikrát mě napadlo..

Jaké by to bylo, kdybychom se sešli doopravdy ?

První co jsem pocítila já byl..strach. Konfrontace se skutečností..známe se virtuálně často v těch nejvíce intimních rovinách..
Máme své představy o druhých,ale i o sobě.Představy jsou často odlišné od toho, jak se ve skutečnosti projevujeme navenek.Alespoň já to tak mám.Bojuji s tou "hrou na život", jestli mi někdo rozumí..se svou autentičností.

Kvůli jasnosti komunikace si s R. píšeme blog:o)). Abychom si někdy doopravdy porozuměli a třeba i měli důkazy o tom, co kdo řekl. Dokázali si říct věci, které nám z očí do očí třeba nejdou.Při kterých se -tedy mě- stahuje žaludek i svalovina obličeje, která se skrabatí tak, že nemůžu mluvit, natož přemýšlet:o)
Kdysi jsem si psala,že virtuální svět má právě tu zvláštnost, že v něm není ta naše tělesná forma. Tón hlasu. Řeč těla.Vůně. Vlhkost. Záblesk očí..
Proto je virtuální.
A můj příspěvek tehdy byl o tom, že tedy není autentický. Že to, co dokážu napsat, bych třeba neobhájila ve skutečnosti..protože bych zrudla, zpotila se a zakoktala. Navíc jsem si jistá, že emoce by zaplavily většinu " problémových " oblastí.Tehdy se mi to zdálo špatně.Jako něco umělého.Ta virtuální komunikace.
Nic proti emocím.Já jsem jich plná.
Jen ..už jsem si zvykla na tu virtuální komunikaci . V emocích jsme totiž málokdy došli jinam než opět do emocí..v lepším případě do vášně :o), ale málokdy k posunu vpřed.
Od té doby, co jsem vyloučila své tělo z diskusí..jde to lépe. Nečiní mi už problém..cokoliv vyřešit virtuálně..Ale nečiní mi ani problém cokoliv řešit doopravdy..pomohlo mi to překonat ostych.
A navíc..ta zábava. Někdy třebas i píšu z vedlejšího pokoje :o) . Po napsání článku můžu přejít vedle a můžeme se často uválet smíchy.. a neztrácíme čas nekonečnými vysvětlovačkami.

Začalo mě to prostě bavit.Mé kolegyně se chytají za hlavu, protože jim to připadá "nenormální" a ujeté.Já už zažila dost ujetého, takže proč ne toto. Navíc vše se mění... a kdoví jaká bude naše komunikace zítra..

Ale k začátku..jaké by bylo to setkání.
Máme o sobě tolik představ, vyvoláváme v sobě emoce všeho druhu..přes všechny diskuse se navzájem nějak zařazujeme, hodnotíme..
Můžeme se cítít úžasně silní...u počítače.
Otevření.Pravdiví.Rozhořčení.Bojovní i smířliví.
Často k sobě cítíme..lásku.Souznění.A já vím, že tam je.

Ale dokázali bychom se sobě podívat do očí bez bázně a hany ve skutečnosti ?

Mám takový trable..

s tou svou povahou. Ne ,nechci si zase stěžovat, opravdu ne..vlastně ano. Stěžuju si na sebe. Ale nechci, protože přeci vím, že člověk se má především přijímat, mít se rád, radovat se ze všech darů, které dostal do vínku, užívat si své cesty.. apod..
Ale já nemůžu!!!
Chtěla bych zkrátka být lepší, rozhodnější, kreativnější, statečnější,vtipnější, výkonnější...prostě taková štika dnešní doby:o).

A o co jde.

No o ten dům.O ten krásný prostor, nad kterým by leckteré srdce zaplesalo.Ve kterém by každý utopil své vysněné inspirace.
Mám si vybrat kuchyň.Nemůžu si vybrat kuchyň. Žádná se mi nelíbí. Neumím žádnou vymyslet. Nevím co je účelné, praktické, možné.Chytré. A levné!
Nic mě nenapadá. Připadá mi ,že každý jiný člověk by s nadšením běhal po různých obdchodech,prohlížel kalatalogy, celé noci probrouzdal na internetu, radil se s odborníky, kamarády, maloval si plány ..jen tak črtal na papír, nebo využíval rozsáhlou síř různých plánovacích programů, jezdil do Ikey.."ani se nenajim, prosím Tě"..prostě by tím ŽIL.
Já tím nežiju.Je toho na mě moc. Moc úchytů,typů dvířek,moc úlisných prodavačů.Moc možností.Moc dotazů.

Tak těžko se mi to přiznává.Píše.
Tak ráda bych psala jen jak jsem úžasná. Jak tvořím!!
Tak moc jsem vyděšená svou neschopností, o které už několik let vím, a teď se s ní setkávám v celé kráse.
Nic mě nebaví.Musím nalezát ty jiskřičky vůle každý den.Vím, že by mě to MĚLO bavit, každého přeci baví zařizovat si bydlení ! Myslela jsem si, že mě to bude bavit jako nic. A teď tohle zklamání.Ach ta ošemetná očekávání.. A co tomu asi říká R ? Jak asi vidí budoucnost s ženou, kterou NEBAVÍ zařizovat si KUCHYŇ !!??

Nu naštěstí neříká nic. Tak nějak to bere. Jeho to koneckonců také nijak netankuje. Ale zase pro dvířka se rozhodl hned. I pro dlažbu..

Co s tím??Neumím se na to ani vykašlat.Vlastně jsem asi docela ambiciozní..protože ve snách, ve snách náš dům vidím zcela zřetelně.Je krásný a plný ducha.Snad i duchů..

A pořád ty myšlenky. O mé nezralosti. O cestě. O bohu. A tom, proč nemám energii.O dětství.O neschopnosti dělat věci od začátku do konce..vidíš? konečně Tě to chytlo.Jo,jo..vždycky všechno bylo zadarmo a teď konečně musíš sama, holčičko.Na každého jednou dojde.Konfrontaci se sebou, už neunikneš..jsi zkrátka k ničemu....ale nééé teď už jsem nad tím!! Nad tím?? Cha. Cha.Nad tím TY nebudeš NIKDY!!Prostě se s tím smiř.Smiř se!!

A to všechno kvůli tomu, že se neumím rozhodnout, jakou bych chtěla kuchyň. Jaká se mi líbí kuchyň.To je můj "PROBLÉM".Jo je.

No věřil by tomu někdo??

1..O řece

Náš čas je teď ve znamení rozhovorů .
R. mi vymýšlí tolik krásných příběhů, příměrů, příkladů..myslím, že stojí za zaznamenání.
A tak je chci zaznamenávat.Především pro sebe.
Neboť situace se stále opakují a pak jen stačí zakřičet z kuchyně..přečti si trojku, pětku, osmičku..
Ušetříme si mnoho času.
Který pak můžeme sdílet ..v tvorbě nových kapitol..
.............

Vztah je jako jízda po řece na kanoi.Jeden sedí vpředu, jeden vzadu.Ona či on..
Jsou na cestě.
Vzadu sedí ten, který méně "chce" , ten moudřejší, rozvážnější. Vpředu je "motor", chtění.Je ambiciozní, dere se kupředu, chce jet rychle a přímo. Zadní řídí loď s rozmyslem ostražitého a zkušenějšího.Je tichý,soustředěný.
Oba pádlují..
Pádlují -li stejnou rychlostí a intenzitou,jsou-li v souhře..jedou kupředu.Rychle a plynule.Přímo k cíli.
Je-li tomu naopak, tedy začnou -li - z jakéhokoliv důvodu- pádlovat různou rychlostí, má loď tendenci se stáčet , točit na místě,snad i překotit...
V každém případě nepokračuje v cestě nebo se alespoň pohyb vpřed zpomaluje a komplikuje.
Co mohou udělat Ti dva?
Zadní může zpozorovat změnu rychlosti v pádlování předního a zrychlit či zpomalit tempo ..zkrátka přizpůsobit se. A tím vytvořit souhru.
Stejnou možnost má samozřejmě i přední. I on zpozoruje stáčení lodi, i on je upozorněn na nesoulad v tempu a může ho změnit .Je to jen snad méně obvyklé.
Kupředu se dá jet rychle nebo pomalu.

Ale podmínkou je soulad v pádlování, pozorné sledování změn rychlosti, soustředěnost na přizpůsobení se .Víra v cestu.

A vrcholem rozkoše .. snad i cílem cesty na té krásné řece je...vědomost celého procesu.

Řeky nám o ní stále zpívají..stačí jen naslouchat.

Jaká to úleva..

Balkon v našem 7mém patře.
Vypili jsme šampaňské.Brut. Cítím se tak. Brut. Ani nevím jak to přeložit. Ale v tuto chvíli to vnímám jako něco autentického.Odbrždění. Nekonečná láska. Je to prostě to ono. To o čem se sní. Radost. Pocit sounáležitosti v dobrém i zlém.
Cigareta na balkoně překotila náladu do ..smutku. Touhy po domově? Po návratu.
Moby-A Season In Hell .
R. leží v posteli .Cítím každou molekulu jeho těla. Každý záchvěv jeho mysli.Možná jeho..minulosti?
Zažívám poprvé v životě..lásku. Lásku k muži. Nezištnou. Nemajetnickou.Naprosté odevzdání.
Jsou to jen slova. Ale já prostě vím..a zároveň cítím,(což je pro mě jeden z vrcholů..spojení mysli a emocí ..), že ať se stane cokoliv v našem životě... Cokoliv se přihodí..budu stát při něm.Při nás.
Nekalkuluji.
A vůbec se tomu nesměji. Ani neusmívám. Jen snad trochu..vnitřně. Necítím jakoukoliv hru.
Necítím hru na lásku. Jen tu lásku.

Jaká to úleva...

Ó la la..dnes

Nikdo mi neodpověděl na mé úžasné komentáře. Nikdo mi nenapsal mail:o). Cítím se vyřazená a zcela bez "přátel". Telefonovat se mi nechce ani psát smsky.Nemám totiž přátele. Nevím přesně, co to je. Ve vzduchu je cítit jaro, taje sníh a já se bojím jarního zhoupnutí nálady.Už teď je to na pováženou.

Ráno se vzbudím . Na hrudi R. triko, se kterým spím. Protáhnu se a zalituju ,že se nemám s kým pomilovat.Můj muž píše román ..kdesi o samotě. Rázem si uvědomím, jak mám blbou náladu. Lehnu si tedy a začnu se tak nějak modlit? ..k mému andělovi nebo někomu nekonkrétnímu ( kdo má velké pravomoce :o)), aby tenhle den byl snesitelný, aby hlavně byli všichni zdraví bla bla bla..jen abych na něco, čeho se bojím, nezapomněla..vzadu v hlavě cítím mraky temnot, ale díky tomuhle přání se nedostávají do nějak významného popředí.
Vstávám a při ranních činnostech se nálada stane racionálně snesitelnou, dokonce otvírám okno a vdechuju čerstvý vzduch.Když vypravím děti, nakrmím psa, oblíknu sebe, tak sednu do auta, neboť už mám jen pár minut na dojezd k naší pípačce, takže těch 3OO m ujíždím s trochu hysterickým pocitem, kde tak asi zaparkuju, a jestli kvůli popojíždění mězi těmi 2 možnostmi, které obvykle mám, se stihne ta pípačka.Při tryskovém sjezdu z našeho kopce, z naší hlavní dopravní tepny, potkávám toho hezkýho kluka, kterýho už pozoruju několik let, pracuje na lanovce a teď zrovna chodí s jednou holkou, manželkou místního barmana..ten se nezdá, je ženatej, všichni ho ( a ji) pomlouvají, ale já se na něj vždycky ..už těch několik let..spiklenecky usměju. Děsne mě baví, že neví, kdo jsem a mám dojem , že tak nějak koumá, jestli se náhodou neznáme.
Neznáme. Jen jsem ho jednou viděla na koupališti ,pozoruju totiž docela dost lidi a pamatuju si obličeje..no a on mi připomněl jednu z mých pololásek z dávné minulosti. Od tý doby ho "znám" .

No a tak jsem to teda stihla.V ordinaci pěkná zima.Ale vymalováno a nová police na knihy, která vypadá jako z nějakého obýváku.Moc se sem nehodí, ale mě baví se na ni dívat, takhle po ránu, protože je stejně nepatřičná jako můj dnešní ranně jarní polodepresivní pocit.