Trochu toho sobotního rozčarování ..

Dost jsem se přejedla.
Maminka mi totiž donesla bramboráky se zelím a uzeným.A já je teď všechny snědla studený.

Mám víkendovou službu a celý den, teda ve volných chvílích čtu blogy,mezitím jím vše, co mi přijde pod ruku a na závěr ty studené bramboráky.Dost mi přitížily, a tak jsem si byla v automatu koupit pivo Gambrinus , původem z Plzně :o)
(ten úsměv je tam kvůli Tobě, neboť jen Ty tušíš, jaký já mám k Plzni sladkobolný vztah..)
Chutná mi teď ten Gambrinus.
Trochu mi vyspravuje tu pachuť, tu kombinaci jídla bez smyslnosti, Mirko:o), prostě to požírání hmoty, snad jakési zaplácávání si touhy po tom, že bych nejraději běhala nahá po lese s rozpuštěnými vlasy..

Toužím po "svobodě" ?

Když jsem chodila k jednomu psychologovi, pořád se mi objevovaly obrazy podobné mé touze běhu s rozpuštěnými vlasy, nejčastěji to byli vzpínající se koně, kterým vlála pro změnu hříva, pocity trysku, vzduchu, prostoru...
No já tuším, že by mi kdekdo řekl, asi se dost dusíš, toužíš po uvolnění, po přetětí těch pomyslných obručí..
..a já bych řekla ANO.

Už několik týdnů cítím potřebu napsat o své práci, ale nemůžu se k tomu dostat.
Já mám totiž plný zuby svý práce.
Setrvávám v ní pouze ze dvou pro mě závažných důvodů.
Za prvé mám služební bydlení, které mi vyhovuje, v místě, které mi vyhovuje, v místě,kde sehnat vlastní bydlení je pro mě zkrátka finančně nedostupné.
Druhý důvod je jakýsi masochistický. (Jak řekla dnes jedna má pacientka,psycholožka, která se věnuje ve volných chvílích Etikoterapii.)
Představuji si totiž , že vše,co mě tíží v mé práci, je jakousi výzvou , jsou to témata , která prostě musím odžít , vyřešit, vypořádat se s nimi ...protože jsem si jistá, že když to nedokážu, budou se mi pořád vracet.
Na jiném místě, v jiné práci.Neuteču před tím.

Aby bylo jasno, co tím myslím.
Jsem tady svázaná mnoha pravidly.Se kterými nesouhlasím.Navíc jsem "řízena" lidmi, kterých si nevážím.Přesto se jim podvoluji,neboť jsem zatím nenašla způsob, jak to nedělat.
Z toho podvolování je mi špatně.
Také je mi špatně z toho, že vlastně obchoduji sama se sebou.(Chceš tady žít? Tak prostě poslouchej. Skloň hlavu.Podřiď se.)
Je mi jasné,že mohu cokoliv.Že všechny důvody které bych tu mohla uvést jsou zástupné.
Mohu odejít jinam, najít jiné "krásné místo".Mohu změnit zaměstnání.Mohu odjet ze země.Mohu, mohu..kdopak mi brání?
Odpovědí mi je vždy jediné ..no Tvůj Strach.
A za ten se stydím.
Můj strach podmíněný tím, že žiju de facto 13 let sama s dětmi, i přes současné partnerství, i přes minulá partnerství.A to je prostě záhul.Především v tom smyslu, že jsem si odvykla poslouchat své potřeby, rozhodovat se dle svých intuicí, protože prvotní bylo ..a je,uživit rodinu.
A to je svazující.Tedy pro mě.Tedy zatím.

Zařizuju si jakési odlehčení ze své práce.Jakýsi vedlejší výdělek.Zatím v mém oboru.
A mám dva cíle.
Nechodit do práce každý den od 7-15,30.
A nesloužit.

A snažím se moc nemyslet na to, že mé pocity touhy po uvolnění jsou ve skutečnosti touhou po svobodě vnitřní.Té, kterou máme přece stále na dosah. Stačí jen lusknout prsty.
Všichni to přeci vědí, všude se to píše.

No, tohle prostě dělá všechno to jídlo bez radosti , to pivo a taky cigarety.Které se mi hnusí.A které kouřím,když jsem nervozní.S výčitkami.Bez požitku.

Taková malá dávka jakéhosi pofňukování..
Ale i toho je zřejmě třeba.

Přeji všem krásnou skoroletní sobotní noc.

Jakobych dostala políček.

A zasloužený.
V rámci jedné diskuse na blogu se mi dostalo zpětné vazby, která mi připomněla situaci průhlednou jako televizní seriály.
On (ona) něco říká. Ale já ve skutečnosti slyším z jeho slov jen některé . Jen ty, co osloví ty závity v mém mozku, které používám častěji.Ty "vzorečkové".Ty vyvolají kaskádu asociací,jejíž výsledkem je myšlenka , která se zevně projikuje mými slovy. Odpovídám.
Ale ten druhý mi nerozumí. Zdá se mu, že mluvím o něčem úplně jiném. Vznikne rozčilení. Vztek nad zdánlivou tupostí druhé osoby, třeba i její odsouzení pro nepochopení. Vzniká disharmonie. Vysvětlování.
Já Ti přece říkám něco úplně jinýho, copak tomu nerozumíš? Neslyšíš? Neposloucháš?

Ale jo,poslouchám, jenže neslyším.

Říkáme tomu komunikace.
To,co je prý základem vztahů mezi lidmi.
Komunikace ,slovo denně tisíckrát skloňované, které může být důvodem toho, proč si spolu někteří lidé rozumějí, a jiní se nemůžou vystát.

Jenže si myslím, že to je všechno někde úplně jinde.
Není to v těch konkrétních slovech ,která alespoň mě připadají čím dál tím víc na obtíž..
Zatím je ale ještě příliš potřebuju. K tomu sebevyjádření .
Protože jinak své ego uspokojit neumím.

Představuji si, že jednou, v daleké budoucnosti, spolu opravdu lidé nebudou komunikovat pomocí slov, neboť ta jsou pouze zkresleným obrazem našich myšlenek .

Porozumět si si lze jen v tichu.
Jen v tichu cítím tu harmonii a sblížení . A je jedno jestli je to doma s dětmi , v posteli s mužem nebo v práci.

Jen v tichu se lidi můžou doopravdy slyšet.

A já jsem moc vděčná, že jsem si to pro sebe mohla ujasnit.

Začíná ten nechtěně nutný víkend

Vyběhla jsem na chvíli z práce.V rukách dvě igelitky s nákupem pro mámu.S nákupem,ze kterého má máma bude vařit mým dětem celý víkend to, co mají rády.
Dveře u bazénu byly pootevřené na sálající terasu a já na chvíli vstoupila do tajemství pátečního podvečera, kdy je ve vzduchu cítit ono zvláštní napětí, kdy se hektičnost upracovaného až upachtěného týdne líně překulí do euforie zdánlivé svobody nabízející tak častou nezřízenost, vstoupila jsem do atmosfery teplého podvečerního slunce,do tajuplně slibujícího zpěvu ptáků,do ticha smrků, které se líně chvěly v zapadajícím slunci.
Nebe nad lesem bylo až kýčovitě modré.Tak nějak " horsky"....existuje termín horská modř? Taková ta barva vysokého nebe?

Tiše jsem našlapovala pracovními pantoflemi mezi sasankami.V lese běhaly děti, mezi nimi ta moje ,která tak miluje když jí "vlajou vlasy ve větru"..a pak přichází domů spojená s tím lesem ,zapleteným úplně všude.
Za mými zády se táhlo údolí ,ostře se zakusující do okolních lesů a mizející v modravém oparu kdesi na východě. Ten opar se zdál nekonečný.

A já šla,uvědomujíc si tu svou euforii z toho,že jsem právě tady a teď.

Ještě potřebuji své euforie.
Neboť se střídají s chvílemi silné nespokojenosti.

Ty chvíle odmítám,ale jsou.Snažím se s nimi smířit,ale je to stále jen snaha.

A vím,že ty euforie jsou tak silné proto,že i má nespokojenost je ještě velmi silná.

Představuji si ty váhy.Které se dosud, již trochu unaveně , vychylují do svých maximálních poloh.

A večer pak , v šumění blízkého lesa , pod těmi tak jasnými hvězdami , tiše toužím po zklidnění těch hladin,po vyrovnání výchylek.
Asi přijdu o sílu těch euforií, i rozlad..

Ale přesto.
Zážitek tiché radosti, která mě už několikrát laskavě objala, mě jasně pobízí k víře,že všechny stavy mé mysli mají svůj význam, své místo .

A ta víra je to jediné, co chci ještě najít.
Tolik po ní toužím.

Chybí mi "správná chvíle"

Ještě stále mi chybí ta správná chvíle, ten okamžik.

Za poslední týdny se mi nahromadilo tolik témat, která jsem si chtěla zaznamenat..
Vynořují se zejména po ránu, také při čtení blogů.
Často pod vlivem počasí.
A často nečekaně.

Jsou to vjemy silné , a protože cítím, že blog je pro mě jakýmsi nutným krokem v pozorování osobní roztříštěnosti , jakýmsi systemem třídění , urovnávání, uklízení , sklízení :o)
a tím i přijetí vzpomínek , euforických i depresivních, dětinských ideálů, dospělých snů, pocitů viny , pocitů nikdy nevyřčených a přesto prožitých ..cítím nutkavou potřebu tyto vjemy zaznamenávat.
Kvůli sobě, především.

Nestane-li se to ale hned v tu chvíli, nemohu si už pak náležitě vyvolat potřebnou emoci a nejde už mi psaní.
A tak vznikají torza mých nadpisů, někdy i s pár slovy..která mě mají opět přivést k pro mě důležitým tématům.
Dle těch nadpisů se dá říct, co se v mém hlavě přibližně honí.Tak např. :

Chybí mi přátelé
"Zbožňovaná"
Rab,Rab,Rab..
Jsem ambiciozní, zdá se..
O mé profesionální profesi
Touha po skandálu

Abych se opravdu dobře cítila po napsání příspěvku, musí k tomu dojít ve stavu, kdy prostě cítím to téma bytosně. Jinak se z toho stane neurčitý sled dat, který pro mě nemá žádný význam.

Všímám si totiž toho, že po napsání příspěvků, se mi určité věci , které mě třeba nějak tíží ,ke kterým mám nějaký třebas i neodpovídající vztah, prostě zracionalizují.
A to je to, co mi dělá dobře.

Neboť v mé hlavě je spousta chaosu a balastu.
A za tím balastem cítím jednu velkou radost.

Ale prohrabat se k ní...