Blázním už

z těch blogů.Už mi z toho přemýšlení hrabe. Skutečně je to soukromá psychoterapie,jak psala jedna blogerka. Myšlenky, vzpomínky a představy se jen hrnou. Mám dojem, že si musím dát pauzu, ale moc to nejde. Objevuji nové a nové, zajímavé, je toho moc.Hltám to teď pořád.
Někteří lidé mě doslova uchvacují .Hlavně Ti,kteří se nebojí být sami sebou..alespoň takhle virtuálně. Je to téma, se kterým se ve svým životě potýkám, a tak doslova polykám slova ostatních.Inspiruji se jimi.
A jsem šťastná,když vidím, jak moc je těch "bláznů", v pojetí dnešní doby. Myslím tím lidi, kteří žijí nejen podle předepsaných škatulek.

A stejně..vím, že ve skutečnosti na mě ta má práce s lehkým a jemným úsměvem čeká. Stojí za rohem a rozpačitě si shrnuje sukni. Je to ještě malá holka. Ale alespoň už vylezla ze svýho pokoje a vyšla za dveří.

Život jinde

Začetla jsem do blogu http://www.ostrovanka.bloguje.cz/index.php.
A zasnila jsem se .Přeci jen jsem toho ještě hodně nezažila.
Život v zahraničí jsem nezažila..a moc po něm toužím.Vždycky jsem toužila.

Poslední dva roky je tématem mých různých známých, příbuzných i kolegů potřeba odejít "ven za prací" a hlavně "kvůli prachům".Jedná se většinou o zaměstnance ve zdravotnictví.
V souvislosti s tím bylo rozebíráno mnoho témat...hlavně to,jak výhodné či nevýhodné by to mohlo být, jak zamezit "ponížení "vznikající jinou národností. Jak se mít co nejlíp,jak získat co nejdříve náplast na celoživotní frustraci z neocenění(oprávněnou ?!!)

A já to tak poslouchám a připadám si jako bych byla z Marsu.

Protože.. si tak čtu slova té statečné dívky z ostrova a je mi hezky. Jakobych četla román svých snů.
Protože i já bych chtěla odejít..na pár let. Toužím po tom už půl života,ale nikdy jsem nesebrala odvahu.Snad čekám na nějaké znamení..snad jsem čekala na to až nebudu sama..nevím

Chtěla bych na chvíli odejít.Protože jsem už trochu unavená..z lidí.
Chtěla bych chvíli žít mezi lidmi s jinými zvyky, jinou historií, chtěla bych dýchat vzduch s jinými vůněmi a zažívat nové a neznámé situace..a možná abych zjistila,kamže jsem to vlastně došla.
Chtěla bych vidět jiné barvy a jiné oprýskané omítky..a taky jinou hudbu, víno a počasí...
Pracuji totiž s lidmi a každý den poslouchám jejich stesky.Už 14 let.
A možná jsem pochopila,co je to syndrom vyhoření. Pochopila jsem naštvané úřednice a už se vůbec nedivím,když na mě někdo nepříjemně vyštěkne z okénka třeba na poště. Mám s takovou paní velký soucit..taky poslouchá a vysvětluje to samé, měsíce, leta..tak kde nalézt koření a jiskru v oku.
Ano ,cítím se vyhořelá. Někdy ztrácím trpělivost a věčný, trochu snad i povinný úsměv .

A tak si to představuji. Že jedu na ten Ostrov, že vezmu svou staromladou rodinu(mladé děti a svého drahého stejně starého skoromanžela:o)) ,že se sebereme a jedeme na ten Ostrov ..hlídat děti,opravovat domy,protloukat se ...
A já? Já bych strašně moc chtěla dělat servírku v taverně.
V nějaké začouzené taverně s několika místními štamgasty,utírat takovou tou lehce zaneřáděnou utěrkou stoly ( protože komu na tom záleží) a koukat z okna na moře..
Už v dětství jsem chtěla být servírkou.Dokonce jsem kdysi dávno ,na dovolené na Lyžařské boudě v Krkonoších, 14 dní roznášela kávu. Dovolila mi to servírka Hela. Dodnes na ni vzpomínám.Měla blonďaté kratičké vlasy..jako kluk.A byla velmi krásná..taková tajemná .
Nu. Já věřím, že bych to chvíli vydržela..tak rok asi.. :o)) .
Než bych se zase začala těšit na svou úžasnou práci, na své hory,své věčně zamračené české spoluobčany. A na ty protivné pacienty.
Než bych přijela profounutá jižním větrem, opálená a usměvavá..už ne povinně.
A takhle bych to občas prostřídala.
Protože ten život je tak krátkej a já jsem tak hrozně dlouho tady.
Až mě to bolí okolo srdeční čakry :o))

Jenže,jenže..co ten dům,napadlo mě..nahradí mi tu touhu?



.

Ach, jak to jen popsat

Přečetla jsem si svůj předchozí příspěvek.A stále ještě cítím potřebu vyjádřit,co jsem vlastně chtěla říct.
Trápím se.Ne nějak zásadně, ne nijak katastroficky..prostě tak nějak se lehce a stále trápím..i když mi má mysl neustále každou vteřinu říká..proboha co je Ti, jak se TY, právě Ty můžeš trápit...
Jenže o to právě jde.
Mám všechno.
Ale..
Mám divné zkušenosti, vzpomínky.
Divné dětství s rodiči, kteří se tolik snažili,ale dodnes se neumí podívat sami sobě do očí.
Mládí protančené ,prohýřené,mládí na prknech,které znamenají svět, se vší tou "parádou" show byznysu,se vší tou křiklavou hnilobou socialistické kultury.Radosti velkolepé Prahy.
Divné vztahy s muži, kteří kolem mne létali jako včely na med, ale ze kterých se ani nevím jak vyvinul pocit nesebeúcty a strachu z přirozeného projevu.Vztahy,které jsem nazývala láskou ..a byly závislostí.Ale byly naplněné vášněmi a smíchem.
Hromady a mraky přátelství, která se postupně rozpadala...díky mému nezájmu o ně a hlavně díky zjištění, že nejde o přátelství ale obchodování.
Hektický život hudby, noci, pozlátek a emocí.A také přetvářky..
A pak..tak trochu samotářský život v horských lesích, s mlhami a větry v zádech ,s jiskřením přírody, naplněný touhou po tom jediném muži,čekáním na něj.Život tak plný blízkosti a spjatosti s přírodou,až se mi chce zpívat..občas.
Také život napěchovaný penězi, cestováním a zážitky, tajuplností světa těch "vyvolených", který mi ukázal,že peníze jsou především úžasná svoboda..ale velmi draze zaplacená vlastní intimitou.
Život samoživitelky se dvěma dětmi s trvalou výčitkou, že to zásadní jsem v životě nezvládla.
Život ženy,jejíž proces dospívání a cesty k dospělosti začal ve skutečnosti ve 35 letech.
Ženy oblíbené a milované lidmi ,díky smysluplnému povolání, ve kterém uspěla.
Ženy,která dostala ten poslední dar a potkala muže,který ji vyslal na její cestu, tak ji jakoby lehce postrčil kupředu s tím láskyplným rodičovským velejemným štulcem. Tím posledním štulcem,který potřebovala, který jí chyběl do té skládanky zvané odvaha k činu.
Ta žena je milovaná.A také miluje,poprvé, doopravdy.
Žije život uvědomování si...postupného odložení všeho toho balastu a nalezení nitky své osobnosti.

Co víc si může přát taková žena.
Její cesta započala.Objevily se stíny, strachy se zvýraznily, nabraly jasnou podobu. Lehkost bytí vymizela.Barevnost světa je stále stejně jiskřivá, ale chvěje se spíše v dálce jako fata morgána.

Ale ta žena, která svou myslí a logikou zkrátka MUSÍ být šťastná, která vyzkoušela téměř vše a netouží již téměř po ničem...
se trápí...jelikož jí chybí PROŽITEK radosti z toho, že má život právě takový, jaký má.
Ví všechno co potřebuje.Mysl je uspořádaná, vědomá, velkolepá.
Ale tu radost, tu jedinou věc, která jí chybí, tu radost z každodenního zázraku..pociťuje jen výjimečně. Jen výjimečně jí hrudí projede dýka slasti, poznání nádhery světa, poznání lásky .
Cítí se prostě..prázdná.Prázdná a unavená.

A tím se trápí..je to směšné, že ?
To si také říká.Jak směšné je její trápení.Jak to ani nemůže nikomu říct,jak je to nepochopitelné.
Ale ona to tak má.
A možná právě to smíření se se stavem věcí, je ten poslední dar, který ještě může dostat.Bude-li tomu věřit.
A tak hledá klíč.Je netrpělivá,protože cítí,že je to už jen takový malý krůček..ten nejdůležitější.A jistojistě ten nejtěžší.Je ustrašená, protože už není cesty zpět, do života,který opustila,protože je pouze cesta vpřed..do neznáma.

No a ta žena jsem já.A chaos zůstává..přeci jen ale teď lehoučce porovnaný..

Vím,každý to má jinak..já takhle..

Jsme po obědě.Sedím u kuchyňského stolu a pozoruji děti,jak do sebe"hází " jídlo.Chutná jim,to mě docela uspokojuje.
Já sama cítím velkou tíhu, z jídla, z celé té činnosti kolem systemu doma.
A napadá mě konfrontace s minulostí.
Lidé měli spoustu práce, neodkladné. Pracovali od soumraku do úsvitu.Mezitím se sešli k jídlu, což bylo něco mezi odměnou, odpočinkem, a zábavou.Popovídali si.A pak šli pokračovat v práci, kterou nebylo možné odložit, o které se nepřemýšlelo..např. jestli má smysl.
Děti neměli kroužky, rodiče nepřemýšleli nad jejich programem, lidé prostě nezabíjeli čas, měli ho naopak málo.
Dnes má málo času jen ten, kdo má to úžasné štěstí, že ho něco zaujme.Nakupování, vyrábění peněz, nějaká tvorba, pohyb, cestování.Když je pro něco ochoten něco jiného obětovat.
Ostatní zbytek populace vytváří nekonečné množství systemů, jak vlastně strávit den.Množí peníze,za které si chtějí koupit co nejlepší zážitky..aby využili čas, se kterým si ve skutečnosti neví rady.
Často vítězí media,což je vlastně snění o něčem,co pro nás v tu chvíli neexistuje.
Často vítězí deprese. Nemusí jít o nemoc,ale spíše o to,že si člověk uvědomí naprostou prázdnotu životního stylu této doby.

Kdysi jsem četla článek jakéhosi architekta, který se kdesi v Brazílii dostal mezi obyvatele jednoho domorodého kmene. Potkal tam dívku.A zůstal.Snad ne ani kvůli té dívce.
Ale kvůli tomu..jak posléze popsal..že celý den dělal smysluplnou činnost, tedy staral se o to,aby měli co jíst.Sel, lovil, vyráběl.
Ale ne pro zábavu, ne pro výstavu,ne pro potěšení,karieru či sebeuspokojení.
Ale pro přežití.
A tak si říkám..kde najít sílu k tomu žít tady a teď v systemu, kdy jediným způsobem, jak cítit smysluplnost svého života je..být nevědomý.

O tom domě

Venku napadl sníh.Vlekaři si mnou ruce,děti výskají radostí a já nasávám chladný vzduch s očekáváním věcí příštích.Cítím tu jiskřivost v tom vzduchu, tu sílu.
Houpačka mých rozhodovacích schopností se rozhoupala do maxima.
Myslím stále ještě a už zase na ten dům.
Cítím v hrudi geny naší rodiny, cítím její život založený na jistotách od soumraku do úsvitu dní,cítím tu výchovu.A také skryté vášně, které vždy probublávaly tvrdou skořápkou námi vytvořených vztahů.Vášně skrývané,dodnes ..

Objevil se dům.Mohli bychom v něm bydlet. Můžeme ho trochu poopravit.
Dům je starý a krásný.Má zahradu a je u lesa . Bydlí v něm jestě dva nájemníci.
Můj první dojem bylo jedno velké ano. Touha po novém začátku s mým budoucím mužem,po tom spolu něco tvořit.Touha po změně, která přišla do mého života neočekávaně a sama..náhoda..
A pak nastoupila mysl.Všechny ty racionální,rozumné,výhodné a strašně neživé ..řeči.
O penězích.O smyslu toho všeho.O drahém topení.O ostatních obyvatelích,o vztazích s nimi. A zase o penězích.
Otrávilo mě to.Zlobila jsem se na sebe,že mě to tak otrávilo,zlobila jsem se na všechny,kteří se mi snažili včlenit svá slova do mých rozhodnutí.Že jsem s nimi vůbec mluvila.

A včera v práci..jsem si s lehkým zoufalstvím přála..prosila jsem kohosi,aby se mi ve snu vyjevilo jestli ten dům ..jo anebo ne.
Že si nevím rady. Že nevím, jestli chudá holka se dvěma dětmi a psem , která si chce vzít chudého kluka,který peníze nemíní vydělávat a dává to čestně najevo...se má pouštět do nejisté "investice".

A pak jsem usnula v ordinaci ..jen tak jsem si odpoledne zdřímla na vyšetřovacím lůžku a zdál se mi sen o tom, jak je v tom bytě slunce, jak to tam voní lesem,procházím pokoji a vrže mi pod nohama dřevěná podlaha a já zalévám na té velké terase spoustu květináčů, jak jsem si vždy přála.
A tak tedy ano.Myslím, že i intuice má svá omezení .
Budeme tedy budovat. Budeme budovat bez jistoty, že to "dopadne dobře".Budeme budovat i když nevíme, jestli nám vydrží naše snová láska.Budeme budovat i když se nejraději vznášíme v oblacích .
Možná přišel čas se trochu přiblížit k zemi..z našeho sedmého patra .
A ať se stane cokoliv,bude to něco nového,co můžeme zažít....a to je přeci báječné..
Život je vážně krásný!

Jsem vděčná ,že to občas můžu zřetelně vidět..

Dneska..

Se chystám do Prahy. Nešla jsem do práce.A trochu zalhala.
Tím lehoučkým zalháním vzniklo tohle krásné jitro.Venku září slunce a ranní jinovatka pozvolna taje.
Vyrazila jsem s B.na předlouhou procházku, po lesích a loukách,vycházelo slunce.Byl tak šťastný ..a já taky.Bylo to hezké,se s ním takhle procházet ,dokonce zpívali i ptáci.Hory byly přívětivé.
Piju kávu a čtu blogy.
Jsem ráda,že mě přešlo to několikadenní šílení.Úplně jsem se rozpadla v životech jiných lidí.
Ale už jsem zase u sebe a pokračuju v té tenoučké linii,kterou je tak obtížné sledovat. V linii mého ,opravdu a jen toho mého života.
Je to takové dobrodružství.

a to zalhání..stojí za to..

Ty blogy,ti blogeři..

Další dopoledne v práci. Z větší části strávené čtením blogů.Nu,takovou mám práci.

Myslím si, že obdobím ponoření se do tohoto zvláštního světa ,si projde téměř každý, kdo se do něj podívá.
Konfrontace.Objevování.Seznamování.Inspirace.Hlídání svých pozic.Pochybnosti.Deprese.Návraty.A také změny.
Sledujeme filmy,čteme knihy. Také v nás vyvolávají podobné pocity. Ale postavy,se kterými se potkáme , jsou pro nás nereálné.Nesrovnáváme se s nimi.
Postavy v blozích někdy mohou žít ve vedlejším vchodě.Nebo na Severním polu.Ale existují, dýchají,žijí.Žijí v naší době.Naše životy.
A vyvolávají v nás nesčetné otázky.
Připadám si jako na střední škole po příchodu do nové třídy.Přijmou mě? Jaká jsem? A záleží na tom? Dělám co můžu.
Ale už nejsem na střední škole.Jsem odvážnější.
Barevnost světa ,který se přede mnou rozprostřel mě uchvacuje.
V mém malém městečku, kde žije asi 900 stálých obyvatel ,a kde jsem poslední dva roky cítila jakési osamění,se pro mě rozsvítilo.
Zdá se mi, že ..mládnu?

Sama s bubny P.G.

Děti už spí.Můj svět je pohlcen bubny,které duní z mého počítače.Dala bych si cigaretu,ale naštěstí tu žádné nejsou,a navíc..přece už nekouřím. Nedělá mi to dobře.
Dojedla jsem fazole.
Myslím na ten dům.
Aniž tuším proč, cítím, že mohu napsat,že deprese je horší než smrt.Se smrtí jsem se dosud nesetkala.S depresí prý ano.
Kdo se v tom má vyznat.
Před lety ,ještě na škole, nás odborníci psychiatři poučili,že pojem deprese užíváme v případě:

"dlouhodobě pokleslé nálady jedince. Má skličující charakter. Subjekt upadá do trudnomyslných úvah a světa nazírání. Pociťuje často úzkost a osamocenost. Je téměř neschopen smysluplné činnosti a okolí se jeví jako lenoch. Jeho myšlení se zpomaluje a chřadne jeho reakce na radostné podněty. Cítí se ublíženecky, na obtíž, méněcenný. Ztrácí zájmy a chladně reaguje na podněty"

..já si to zapamatovala tak, že ráno prostě nemůžu ani vylézt z postele, protože v tom zkrátka nenacházím smysl..

Kdysi v minulosti ,jednoho podzimního pražského odpoledne,v atmosféře kavarénského povalečství ,mi známá a významná psycholožka u kafe řekla, že se jí tak nějak zdá, že mám dost slušnou depresi.Překvapila mě.Z postele jsem vstávala, do práce chodila, o děti se starala.Pravda,bez radosti. Ale já myslela,že je důležité to vstaní z postele.Že to je ten důkaz duševního zdraví.
Nechala jsem se přesvědčit a poprvé v životě brala pilulky.Seropram. 2 tablety ráno.Zabraly.Emoční debilita se stala labilitou, život se trochu narovnal, i té radosti přibylo. Libida naopak ubylo. S pocitem,že hraji ve woodyalenovském filmu jsem prošla rozvodem. Prášky jsem vysadila po roce a půl. Nebylo to špatné. Ani ten sex mi nechyběl .
A v mozku jsem si uložila poznámku , že "v nejhorším jsou tu ty prášky"
Od té doby uplynulo moře času a let.
Ale jestli tamto byla deprese, tak vážně nevím ,jak nazývat ty dny, které kolem mne poslední dobou se zlověstným křikem supů občas zakrouží..zatím z bezpečné vzdálenosti.
Prášky už neberu. Své depresivní stavy pozoruji a snažím se s nimi smířit.Jsou součástí mé osobnosti a s tím nic nenadělám.
Jsem to já.
A navíc ..každé ráno přeci vstávám z postele.

Historický den mého blogu

Dnes jsem pustila svá slova do éteru.Odhodlala jsem se vstoupit do země blogerů, ve které se posledních několik týdnů pohybuji.
Zatoužila jsem po přátelství.Také po slovech lidí, kteří mě oslovují, těší, kteří se nevědomky účastní na mé každodenní náladě.
A ptala se sama sebe, zda něco trochu neztrácím.
A pak jsem si vzpomněla,že ať udělám v životě cokoliv,vždy to může být pro mě přínosem.
A úlevně se usmála.

Chtěla jsem..

napsat co se mi to dneska všechno přihodilo, ale slova se mi ztrácejí v myšlenkách té ženy, která
mi vkládá do mé mozkové mozaiky své myšlenky jako do přesně vypracovaných komůrek.Jakoby tam na ta slova čekaly.

Mé holotropní dýchání.To první.

Je 18.3.2006.Jedu do Prahy na své první holotropní dýchání.Sevřená nervozitou.Strachem.Den předtím jsem měla půst,ale večer se trochu najedla..strach z kolapsu,strach ze všeho.Že nebudu moci dýchat,kvůli přehnanému kouření po celý předcházející týden. Týden ,kdy jsem měla být v sobě, nesouložit.Souložila jsem a kouřila jako komín.
Vše dle pokynů úžasného Michala Vančury.Předaných mě v jeho domě,na přípravném posezení.Které rozhodlo, že to zkusím. Proto, že ve mě Michal budí důvěru.
Na dálnici, těsně před Černým mostem mě náhle přepadlo nevýslovné těšení. Ucítila jsem tu šanci, ucítila jsem příslib toho, co mi může nadcházející den přinést.Pochyby se vrátily,ale mírnější. Našla jsem odvahu,připravila se. V té jediné chvíli.
Škola na Praze 6.Sobotní ráno, zatím zachmuřené, nikoho neznám, nevím kam jít. Školka nevypadá příliš duchovně ani útulně. Pozoruji několik lidí, kteří se blíží se spacáky,karimatkami a vím,že "jdou taky".Jsou mi cizí, nesympatičtí, rozčiluje mě to "společné tajemství", nerada patřím do skupiny.
Vstupuji do školky, jsem mezi prvními. Místnost je zatemněná, hraje překrásná hudba, vonné tyčinky.Všichni se pohybují tiše, jsou celí v bílém, připravují se.
A já..přes svou podezíravost a nesnášenlivost tohoto "umělého" vytváření duchovna..se náhle měním, pokořím, dojímám. Přestávám hodnotit okolí, chce se mi brečet. Najdu si místo na zemi, připravím spacák, deku, polštářek, vše dělám najednou velmi pečlivě, s rozmyslem. Cítím se jinak a snažím se vůbec nemluvit. Cítím tu Velkou příležitost. Je to zkrátka ve vzduchu.
Přicházejí ostatní, někteří se znají.Přichází má "dvojice".Dívka z přípravného pohovoru.Také poprvé. Je tichá a to mi velmi vyhovuje.
Je větší hluk a pohyb, já ale stále cítím to zvláštno v sobě.
Sedáme si do kruhu a říkáme proč jsme tady.Normálně by mi to nebylo zvlášť příjemné,tady nevadí, Michal je velmi empatický a důstojný.Cítím tíhu té chvíle, důležitost tohoto dne.
Zapalují se svíčky, dle indiánských tradic, ze kterých celá skupina kolem Michala Vančury vychází,taháme si karty, je to trochu hravé. Na oltář můžeme dát své osobní věci, můžeme napsat prosbu, věnovat dýchání někomu, požádat o pomoc. Opět cítím slzy.A věnuji svůj dech dětem.A Tamaře.
Jdu první.Jsem rozechvělá,vybuzená. Jako před zkouškou .Strach je menší, odhodlání větší, ale zbytky ještě kdesi v hrudi rezonují.
Lehám si do spacáku, pečlivě podkládám polštářek.Připravuji si pití, kapesníky. Dávám si přes oči pásku.Mám ledové ruce.
V místnosti se zháší, hudba zesiluje. Michal nás uvádí v jakousi relaxaci, uvolňujeme si tělo. To mi moc nejde,ale hudba ve mě vyvolává potřebu dýchat.Jdu do toho tedy s vervou.
Po pár minutách intenzivního dýchání, kdy si vzpomenu na porod Johanky, mě zcela přejde strach. Jako mávnutím proutku se mi uleví a pocítím nekonečnou šanci,můžu říct až ambici ..to dokázat, snad i vyzískat co se dá.Ale je to pokorná touha.Stále cítím pokoru.Je to příjemné. Odevzdání a důvěra ve správnost toho, co se děje.
Slyším různé zvuky,ale jsou skryté v dunivé hudbě, bubnování.Jsou mi jedno.Brní mě ruce, nohy.Přichází obrovské dojetí, lítost na sebou, chce se mi strašně brečet ,vzlykám,sténám.Dýchám plnou parou a cítím postupně teplo v těle, v rukách.Vím, že dělám nějaké pohyby hlavou, nohama,ale nevím přesně jaké. Nevím jak dlouho se nic neděje. Pak se najednou objeví na mém těle opravdu láskyplné ruce.Hlasy.Klid ,vše je v pořádku,no, pusť to, je to dobrý..Cítím vůni šalvěje,intenzivní chřestění.
Ruce tlačí hluboko do břicha, pánve.Cítím své staré bolesti,až v zádech.Bolí to,ale já ještě přidávám na dechu.Cítím velkou chuť a sílu po řešení..čehokoliv.Mám pouze tělesné vjemy.A Velkou laskavost všude kolem.Ruka tlačí, vibruje a já pocítím neuvěřitelné teplo v zádech, a poprvé pochopím,že existují čakry!! Protože cítím točivé vibrace v břiše.Je to něco nepopsatelného.Vrnivý vír,jakoby se zvukem, jakýmsi vnitřním.Cítím ruce na hlavě,ramenou.Kolébání.A pak je nějaká pausa,jakobych usnula.A náhle se přede mnou otevřelo hnědé nekonečno.Je to jakoby velmi hluboko,na dně oceánu.Nekonečného.Je to takové zkalené,celé zastřené, a uprostřed toho prostoru vidím jakési pancéřové dveře.Celé zarostlé chaluhami, s rezavými panty, nedobytné.
A já vím,že je mohu otevřít.Také vím,že o tom můžu rozhodnout.Cítím velikost té chvíle .To co je za dveřmi je nepopsatelně obrovské, to vím. Je to Tajemství,Odměna,Trest je to prostě Vše.
A já vím,že ještě nepřišla má chvíle. Vše je tak milosrdné.Ale má chvíle to není.Není to strach.Jen nekonečný respekt.Po celou tu chvíli nevím,co se se mnou děje,kde jsem.
Ale s uvědoměním těch dveří se donutím pochopit,že jsem v Praze, na dýchání.Že mohu dýchat dál nebo ne. Cítím opět své tělo.Odpočívám.Napiju se, sitter mě dovede na záchod, motám se ,ale cítím spíš lehkost.Vše se zavázanýma očima.Opět uléhám do spacáku.A rozhodnu se ještě dýchat.Pokračuji.Mám potřebu se zvedat do mostu a "přirážet" pánví ,je tu náznak studu,ale nechávám to být.Přesto se zcela neuvolňuji.Opět ty drahé ruce,šalvěj. Drží mě za pánev, tlačí do podbřišku, opět má známá bolest, ale spíše zklidňující.Teplo všude,ale cítím, že už chci spíše odpočívat. Zavírám oči, poslouchám hudbu, klidně dýchám.Možná spím.A pak je konec, poznám to podle hudby, přichází Michal, tiše se mě ptá jak mi je, jestli něco potřebuji.
Je mi blaženě, uvolněně. Jsem vděčná.
Sundávám pásku, vleže jím ovoce, rozinky, oříšky.Jsem lehoučká.
Uběhly 3 a půl hodiny.

Po smrti

Při žehlení mě popadl náhle strach ze smrti.Bylo to tak..opravdové.A tak jsem si to jen tak zadala do vyhledávače. A v prvním odkazu jsem našla to, co mi kdysi Roby poslal jen tak pro legraci. Tak si to radši uložím.
V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:

- Věříš v život po porodu?

- Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se
připravili na to, co bude pak.

- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?

- To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme
běhat po svých a jíst pusou.

- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné!
Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený -
pupeční šňůra je už teď moc krátká.

- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady
zvyklí.

- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život
končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.

- No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme
mámu a ta se o nás postará.

- Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?

- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec
nebyli.

- Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná
není.

- No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit,
jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až
potom...

Obrovský

ztopořený penis mého muže mě vždy trochu vyvede z rovnováhy.
Stojíme v kuchyni On si maže chleba, vtipkuje,pozoruje.Říká mi,že cítí,že se něco stalo. I já to cítím,ale doopravdy nevím o co jde.Vracím v paměti poslední okamžiky.
Píšu do blogu,že jsem šťastná.Cítím své štěstí a to je nepopiratelné.A pak v náhlém popudu vstoupím do ložnice,je 12,07.On se nepohne.Zdá se , že ještě spí.Neorientuji se v tom, zda chci , aby se už probudil. Velmi opatrně si lehám vedle něj.Nedotknu se ho.Náhle se otáčí..a mě se trochu stáhne žaludek. Otočí se a podívá se na mě.Okamžitě se usměju a cítím ,jak mi trochu tuhne obličej.Začnou mě bolet záda, nebo si to spíš uvědomím.On se taky usmívá,protahuje,dá mi lehký polibek.Mám tuhý obličej se zvednutými koutky.Cítí napětí,cítí ho hned z mých očí, z mých ztuhlých rysů.Cítí to,protože mě má rád. Začne se ptát. Počasí,má nálada..a nebolí tě něco( na mé doporučení).Je to jakoby veselé.Ale není a tak vstává. Jsem vděčná za jeho energii, rychlost.Postaví se,pak z profilu a já vidím jeho obrovský trčící penis.Nevím kam s očima,ale vidím ho.Nevím co dělat, jestli něco zavtipkovat,nebo se na něj vrhnout svými ústy.Neudělám naštěstí nic.Odejde a já vstávám.Bolí mě hrudní páteř.Jasně to cítím.Sedám k počítači a začnu psát tenhle příspěvek.On jde ke mě a tak rychle přehodím na mail,aby neviděl to o tom penisu.
Říká,že mi chybí přátelé.S tou naší hrou na soucit.Já z mě neznámého důvodu odpovídám,že ano a pro jistotu se k němu přitisknu,hlavně aby mi neviděl do obličeje, který je stále tuhý a navíc se mi trochu začíná chtít brečet.Takové zaševelení slz.Odchází do kuchyně.Zvednu se a jdu za ním.Toužím po tom být s ním,na Nový rok.Z rozpaků si vezmu medovinu a jdu vařit vodu, abych z ní vyrobila horkou medovinu. On se mě opět ptá,co se mi stalo, cítí to, rád by,abych se mu svěřila.Tuhnu ještě víc,už se ani nemůžu uměle usmát.Nejde mi pohnout s obličejem a navíc se trochu shrbím.Řeknu, že taky nemá rád, když vyzvídám okolnosti jeho nálad.Je mi opravdu bídně, protože ho mám ráda, chtěla bych být veselá, chtěla bych, aby mě objal. Obejmu jeho,ale zase spíš skrývám obličej. V hlavě mám Velký Vír. Neznám odpověď na to, jak a proč se mi děje. On říká, že vše chápe, a že to tak mám, že mu to řeknu později nebo to někam napíšu.
Uděláme společně jeho kávu, neobratně se snažím chovat se uvolněně a já si dodělám horkou medovinu.On odchází a já slyším zaklapnutí dveří jeho světa .Sedám k počítači v dětském pokoji..a píšu toto.
Brečet se mi chce míň a obličej už mám ztuhlý jen trochu.Ale záda se rozbolela jako ďas.
A tak si říkám..mám mu to poslat? Rozhoduju se,že ano, jelikož on si to přeje.
Já si přeju uchovat si více svých prožitků pro sebe..myslím, že je to jakási známka dospívání..naběžet se vším za maminkou a raději nechat v sobě věci dojít, vyčkat, smířit se, nalézt.
Ale ještě jsem příliš malá ,a proto příspěvek pošlu.
Především s touhou, aby i jeho myšlenky jednou dorazily ke mě.