The perfect day

Neděle ráno.
Jednodenní mise k rodičům plná emocí, rozporuplných témat vyvěrajících z hlubin podvědomí i radostných chvil sdílení s dcerou, proběhla včera.
V době koronavirové si toto odkládám do kolonky splněno.

Dnes je neděle. Ráno v posteli, po zkoumavém osahání dnešních tělesných pocitů, každodenní tabletě Tezea, zjištění, že oba ještě spí, že je venku zataženo a tudíž neřeším donekonečna plánovaný pobyt venku a zapnutí světla mločkovi v našem akváriu, znovu uléhám do tepla mé postele, která je mou  barierou mezi světy, dveřmi ke snění,  měkkým bezpečím, ve kterém není místo na dotěrné myšlenky při uléhání a místem ranní křehké naděje, že ten dnešní den bude už ten, kdy soukolí mého života s realitou, do sebe konečně zaklapne.
Neboť to cítím neustále..blízkost posledního schodu, posledního dílku nekonečně barevné skládanky, prvního nadechnutí se nad hladinou.

Tak tedy ještě chvíli polehávám a pak se probudíme.
Dneska je to dobré, hovor začíná otázkami kolem snů a rychle se posouvá k debatě o tom, proč  a kde přesně jsem se smála při sledování včerejšího filmu.Ten byl o vztahu v manželství, takže se otevírá nepřeberné množství asociací a zajímavých postřehů z obou našich životů, kdy do ložnice přichází i  dcera, která k debatě přidává svůj, odlišný pohled na téma, což nás oba hodně zajímá.
Přesouváme se do kuchyně. Debata pokračuje, od vztahových vod  přirozeně přejde k literatuře, moje nitro úplně vrní, když dcera úžasně trefně a předatelně popisuje své oblíbené knihy od Kundery, Bukovského a vývoj vztahu k nim. Návrat k pocitům z mládí, kdy pro nás knihy byly celý svět, je nesmírně osvěžující a probudí ve mě touhu opět knihy otevřít a s nimi i tvořivou představivost v mém mozku.
Dcera se odchází učit a já se chystám přejít do zadní části bytu, kde mám psací stůl, kde je mé místo práce, pokusů o tvorbu, místo obestavěné vzpomínkami, důležitými relikviemi a symboly .
Ještě než vyrazím, vrátí se dcera s otázkou, jestli bude losos, kdy jí vysvětlím, že dneska máme jídlo od babičky, což zaslechne můj muž a po odchodu dcery mě přiměje ke změně plánu, toho lososa uděláme, protože je dobré dělat druhým radost, když víme, co by mohlo být tím důvodem.
Má teď své dobré období a já cítím přívaly lásky a pochopení k jeho světu. Udělal brambory a já připravila rybu s hřejivým pocitem uspokojení z fungujícího vztahu.
Pak ještě zajdu do komory, prohlédnout a vybrat si krabičky na nový tip stravování, kterému se chci věnovat až se vrátím do práce, a to, příprava plnohodnotného a zdravého jídla, které si chci nosit z domova.

Ten přesun dozadu k mému stolu ve dnech, kdy mám volno, je pro mě symbolem cesty k cíli a je vždy charakterizován nutkavou potřebou "dát věci na své místo, než začnu".
Znamená to zhruba tyto činnosti ..cestou z kuchyně dám prát prádlo, všimnu si plísně ve sprchovém koutě, vezmu tedy Savo a trochu to ( ten pach fakt nesnáším) vystříkám, když už jsem v tom, vystříkám malé místo za botníkem a roh v pokoji druhé dcery ( přijede až zítra, do té doby to vyvane).Všimnu si , že je třeba zalít kytky, jdu tedy nabrat vodu do sudu na terase a zaleju je. Zapálím svíčku v hale a přitom slyším, jak si dcera ve svém pokoji pouští z gramofonu Beethovena,  což mě zalije další vlnou tetelivé radosti.
Ještě než usednu, přejdu do ložnice a zkontroluji zda se topí tak akorát, poklidím oblečení a konečně se přesunu ke svému stolu. Včera jsem dostala skvělý dárek, stojan k možnosti práce s notebookem vestoje. Naštelování toho výrobku je ale docela technická věc, což mé mozkové závity kvitují rozčileným mumláním, které bylo velmi silné včera, ale dnes už je to trochu uspokojivější ševelení. Skládám podstavec, aby byl připraven až začnu cítit svá záda při psaní, zkontroluji, že při stoji vidím na kostel (a kvečeru to bude ještě západ slunce), což je dost zásadní moment celé situace.
Z ložnice, kde teď pracuje můj muž, se také tiše line hudba, připomíná mi to naše začátky, kdy právě hudba byla důležitou spojovací nitkou, která propojila naše světy.
Ještě jednou projdu bytem, vše je na svém místě, pach Sava v koupelně je snesitelný a zapnu ještě program ždímání navíc.
Usednu ke svému milovanému psacímu stolu, svému "místu", kde je vše , co mám ráda, a co je od doby stěhování sem trochu v chaosu, ale přece jen snesitelném, usednu bez jasného cíle, co bude následovat a uvědomím se, že to dnešní ráno a dopoledne bylo moc krásné.
Dokonce tak, že se rozhodnu to zaznamenat.

A v pozadí tohoto zaznamenávání vzpomínám na začátky mého psaní, ne to do deníku v mládí, ale to pozdější, v komunitě žen, kdy jsme si sdělovaly své světy a bylo to naplňující.

Svět se neustále mění, posouvá a někdy až překotně vyvíjí.
Zachytit své pocity se mi zdá úžasné pro možnost pojmenovat ten svůj a ukotvit tak svou existenci.

Je poledne a budeme obědvat.

Opravdu je to dobrý den.