Včera jsem viděla

film " Den, kdy se zastavila Země ".
Nejenže jsem opět mohla vychutnat vesmírný pohled Keanu Reevese, ale navíc po dlouhý době jsem si říkala, že vzhledem k tomu, že si svými myšlenkami možná tak nějak "tvoříme" budoucnost, tak mě pointa i obsah filmu docela potěšily.

Na rozdíl od jiných science fiction..

Mlha přede mnou mlha za mnou

Holky jsou pryč a R. je ve svém světě.
Koukám z okna , pozoruju sousedy jak uklízejí kůlnu, taky pinožení v protějším baráku, kde budou zítra otvírat nějaký obchůdek .. koukám na tu rodinku jak tam každý den přijíždějí, stloukají, budují, plánují...pěkně pohromadě a hlavou mi proplouvají stále ty samé myšlenky..
..je fajn vidět, jak je to baví, jak tomu věří, jak se snaží..

Čtu si blogy a jako vždycky se na chvilku ponořím do těch mě milých světů, jako vždy ve mě ty světy vyvolají nějaké myšlenky, které ale do komentářů už skoro nepředávám..zdá se mi to zbytečný.
A neuspokojuje mě to.

Myslím na to, že jsem dneska mohla jet za C.,poznat nový lidi..a cítím, že by snad mohli bejt fajn..na chvíli se ponořit do hry na jiný svět, sednout ke krbu, popíjet Chablis a nechat všechno být.
To umím nejlíp ze všeho.
Skoro jsem už jela.Jen kdybych mohla nemluvit.Ale tím jsem si nebyla jistá.

Můj svět se velkou rychlostí zužuje. Někdy přemýšlím nad tím, jestli opravdu nemám nějakou neznámou fázi deprese.

Nemohu, ale opravdu nemohu najít smysl..skoro v ničem.
Ale pozoruju. Pozoruju jak jiní žijí, hltám jejich chutě.
Padá na mě z těchto chutí smutek, jsou pro mě vesměs nestravitelné.
Někdy pociťuju závist. Nad tím, že ostatní něco baví, zajímá, že mají ještě nápady, které realizují, které je někam vedou.

Svůj čas jsem v podstatě vyplnila kombinací práce a lenošení.
Snažím se kamsi dohrabat,jen proto, abych měla budoucnost..a budoucnost to jsou pro mě cesty.
Cesty je jediné, co mě ještě láká..myslím sice, že nemůžu reálně objevit nic nového, ale chtěla bych, aby moje smysly dostaly nové impulsy.
To chci ještě zažívat..jiné vůně, obrazy, zvuky a doteky.
Neboť své okolí jsem milionkrát očichala ze všech stran.

Začala sezona, je tu spousta sněhu a v hospodách se zase svítí.

Ještě pořád myslím na to, že je škoda toho Damírova..třeba je to vážně naposled..

Mystifikace

Ano, je to tak. To co vidíme je jen odraz od pohybující se hladiny, kterou má ve své moci vítr co z vrcholků hor se k nám v ústrety řítí...

Fakt naivita?

Po dlouhé době mě dneska "trklo" téma, při čtení Sonji http://www.sonja.bloguje.cz/690397-dramaticka-kahira.php

A tak pěkně v posteli, kafem ,hudbou a 6 holčičkama za dveřma (Anička měla9 let , tak tu všechny spaly a já zjistila, že je jedno jestli mám 2 nebo 8 holek,v tomhle smyslu, čím víc tím líp.Pěkně se o všechno postaraly..) se mi docela i chce psát..

Ten článek mi vybavil nejen jednu z mým celkem otřesných situací, ale především téma, který mě provází snad od dob, kdy jsem pochopila, že jsem ženská..

Ten příběh začal před asi 5ti lety mým telefonátem s M.(můj jediný ..zatím..manžel, ten výraz exmanžel mě tak nějak irrituje), kdy jsem tak trochu skuhrala, že fakt nevím kam jet s dětma na dovolenou a on mi nabídl kontakt na jednoho svýho pacienta, který mu kdysi cosi z této oblasti nabízel..
Tím telefonátem pro mě začala celkem šílená ( a pro mě dosud ne zcela zpracovaná a pochopená) anabáze, ve který se sdružuje několik mých rozporuplných témat.
Ten kluk( byl to kluk, asi o 12 let mladší), co se mi ozval v telefonu se mi zdál sympatickej, padli jsme si do noty.Vyslovila jsem svůj dotaz, on měl druhý den cestu k nám, já zase měla službu..zkrátka slovo dalo slovo a my se hned druhej den sešli.
Byl sympatickej. Zdál se mi upřímnej, otevřenej a hlavně..úplně NORMÁLNÍ.
Rozuměli jsme si a prokecali snad 3 hodiny..o všem.

Jejda, musím to urychlit.
Data o jeho osobě:
-syn snad diplomatů, který je velmi slušně finančně zabezpečený, právě se vrátil z několikaletého pobytu v zahraničí, kde podnikal v cestovním ruchu a vydělal majlant, tak nějak brouzdá životem, vystřídal několik zaměstnání , jeho zážitky by vydaly na román.
Zásadním obratem bylo, že měl autonehodu, při které byl operován( a seznámil se s M...kterému byl zavázán, neboť mu pomohl v bolestech), při operaci bylo zjištěno, že má vážnou nemoc(rakovinu) v pokročilém a inoperabilím stadiu, závěr..zbývá mu max.2 roky života.Přehodnotil vše. Začal si vážit všeho a užívat každé minuty.

A potkal mě.Úžasnou bytost.Empatickou lékařku, která mu dala chuť ještě žít(neboť uvažoval i o sebevraždě), konečně člověka, kterému se mohl svěřit se vším, se kterým mohl otevřeně a beze strachu mluvit, který se pro něj stal oporou.

Měl potřebu mě obdarovávat. Do služeb mi posílal skvostný večeře z místního nejlepšího hotelu, kde to objednával telefonicky.Do práce mi ob den posílal fakt neuvěřitelný kytice, který objednával v Holandsku, Benátkách(podle štítků)..měla jsem to v ordinaci jak v krematoriu.
Bránila jsem se tomu vehementně, ale zprvu tak nějak nehystericky, jen mě to trochu obtěžovalo ( ale určitě i ješitně těšilo) ..on mě vždy úpěnlivě prosil ať to přijmu, že jsou to pro něj blbosti, že mu to prostě v tý jeho bídě dělá radost.

Tak jo. Pak přivezl psa, toho našeho Bena..někdy jsem plácla, že děti by chtěly psa(já ale ne).
To už byl větší problém, ale já to probrala s přítelem, a řekli jsme si..no, nakonec třeba nám to přinese něco novýho, děti byly pochopitelně bez sebe.

Co po mě chtěl..byly telefonáty. Chtěl se mnou probírat svoje deprese, psychický stavy, chtěl si prostě povídat. Ovšem kdykoliv, často v noci, ve službě i doma..byly to hodinový telefonáty.Občas přijel, bydlel v hotelu naproti mýmu bytu ..a koukal ze svýho pokoje na náš balkon.
To už bylo divný,řekla jsem mu , že se chová divně..ale furt se omlouval, že mě má prostě strašně rád, že jsem jeho ideál, ale že chápe, že mám svůj život.. a ať mu prosím nezakazuju tyhle drobný radosti. Že z nich žije..a už bude žít jen chvilku.

Hrozně moc toho věděl, o všem i o medicíně, měl hodně procestováno...ukazoval mi fotky..

Pak jsem měla narozeniny, přijel za mnou na dovolenou, kde jsem byla s kamarádkou a přivez spoustu luxusních lahůdek a kytek ( v levný chatce na Kokoříně se vyjímaly minimálně směšně) a dal mi celkem úžasnej zlatej náhrdelník.Měla jsem problémy to přijmout..pořád stejnej scénář, prosil mě, dokonce brečel, že to jsou "jen věci"(což si mimochodem já taky myslím) , že neví a neumí mi nijak jinak vyjádřit, co ke mě cítí.
Tak jsem to vzala..nikdy jsem ho na sobě neměla.

Na týhle dovolený jsme opět s Iren (mou nejlepší kamarádkou) řešily kam pojedeme k moři .
A tam jsem tehdy udělala tu pro mý okolí dnes nepochopitelnou blbost..po jeho racionálním vysvětlení (má známý, dělal přeci v cestovním ruchu) jsem mu dala svoje těžce ušetřený peníze , že nám tu cestu(jednalo se o Dubrovník) levně zařídí.
Já mu vždycky absolutně věřila, to je teda fakt.
Den před cestou mi volal, že to nevyšlo, ale protože měl výčitky, zařídil cestu na jiný místo.
A já se naštvala. Proč mi nezavolal, že jsem na to jiný místo jet nechtěla, radši bychom teda zůstaly doma.
To byl zlom. Poprvé jsem se na něj "zlobila" a on se stal strašně agresivní(po telefonu tedy), úplně se změnil, řekl, že na tom už se nedá nic změnit, ale že je konec, že on se přeci tak snažil..

Tak jsem řekla, dobře, konec. Šílená úleva.

Na tu dovolenou jsme jely,čekaly na nás na letišti vouchery..prostě Hvar a nechtěný místo..
Celou dobu mě bombardoval omluvnejma esemeskama, slibama, že už nikdy neudělá nic proti mý vůli , hlavně ať proboha neukončuju s ním komunikaci..bohužel, já brala telefony, odpovídala na smsky. Bylo mi ho strašně líto.

(Píšu to pokud možno pravdivě, z mýho úhlu pohledu..i když mi je teď fyzicky špatně z toho všeho, z mý hlouposti , nerozhodnosti..)

Po návratu za mnou přijel. S kyticí, omlouvou a informací, že ho snad ve Francii někdo chce odoperovat, jako nějakej raritní případ.Vypadal hrozně..oteklej, opocenej..i moje kolegyně doktorka říkala..je na tom už fakt špatně.
A také s informací, že ten zájezd stál o 11 000 víc než jsem mu dala(ukázal mi smlouvu, kterou jsem viděla poprvé), ale že to samozřejmě nechce, že to je satisfakce za to, že všechno udělal bez mýho vědomí.Opět, nechala jsem to bejt. Bylo mi to prostě jedno.

Pak jel(asi) do Francie.Poslal několik pohledů, volal mi odtamtud nějaký Francouz (anglicky) , že operace dopadla dobře, že se zotavuje a mě pozdravuje.Když přijel, měl ČERSTVOU jizvu na břiše.

Cítím se jako blázen ještě teď, když to píšu..

Nikdy jsem si jeho informace nijak neověřovala..měla jsem svůj život a spoustu starostí a já sama zažila tolik bizardních , netypických a "jiných" situací, lidí..že jsem prostě byla zvyklá brát věci tak, jak přicházely..

Vše se začalo vyhrocovat a vypadat nějak "divně".
Cítil se čím dál hůř, telefonáty zintenzivňovaly, nechal se hospitalizovat na JIP tady v mým okolí, nosila jsem mu tam ..i s přítelem ..džusy, o který si zavolal, navštívila ho tam..ukázal mi závěť, ve který mě odkazoval neuvěřitelný věci (podepsanou JUDr.Sokolem:o)).

A pak mi zavolal M., že je to celý nějaký podezřelý, že ten kluk má problémy, že na něj podala nějaká sestra z jejich nemocnice trestní oznámení, že si od ní půjčil peníze a nevrátil..

Kolo se otočilo.
Řekl, že to není pravda a já věřila jemu , choval se ale čím dál divnějc.. připisovala jsem to jeho evidentně se zhoršujícímu zdraví.. ale začala jsem mít dojem, že kolem něj je vážně i na můj vkus nějak moc extremností.Kvůli tomu telefonování jsem měla problémy i ve vztahu.

A tak jsem mu řekla (to bylo cca po půl roce, co jsme se znali), že už s ním takhle mluvit nemůžu, že mu nemůžu nijak pomoci, že nevím, co bych pro něj vlastně mohla udělat.
A už nikdy jsem mu nepsala, nemluvila s ním , neslyšela ho..

On psal nekonečné SMSky.
Stal se agresivním, doprošování se změnilo ve výhrůžky..k dopisům, že mě zničí, že na mě pošle Novu :o), že napíše zaměstnavateli..jaká jsem špatná doktorka.
Došlo to až k trestnímu oznámení, že jsem z něj na základě jeho důvěry ke mě a jeho špatnému zdravotnímu stavu vylákala peníze.
Po roce vyslýchání byl případ odložen. Zlato jsem mu přes právníka vrátila, ale v těch 11000 jsem se zasekla.Prostě jsem necejtila potřebu mu něco vracet, sama jsem se cítila hodně zneužitá.

Během toho roku byl na základě toho trestního oznámení té sestřičky odsouzenej ke 2 letům, byl to mnohaletej podvodník, recidivista.

Psal mi ještě z vězení. Dopisy.Já vyměnila telefon, adresu, partnera..a až ten ukončil celou komunikaci tím, že si s ním asi 3 měsíce intenzivně psal.

Píšu to a nemám dobrej pocit.
Zkoumám, jestli jsem přeci jen něco neudělala, kde bych mohla cejtit vinu.
Jak to vlastně všechno je. Nebyla jsem přeci jen trochu zištná? (ale jo,myslím, že to tam trochu bylo..bylo to v období mý velký finanční každoměsíční krize..), netěšil mě ten neskonalej obdiv? (to nevím, zažila jsem podobný věci víckrát a myslím, že ne, mě prostě dary a řeči někdy těšej ale celkově jsou mi jedno..vždycky to ve skutečnosti bylo..něco za něco), těšila mě ta blízkost, to svěřování? (TO ano, určitě, nebyla jsem v tom tehdejším svazku šťastná, žila jsem s chorobným žárlivcem,urážlivým člověkem..tady jsem měla volnost, humor, uvolněnost v chování..), radovala jsem se ze "zážitku" v mý tehdejší šedi(z práce k nádobí)..určitě!, já měla vždycky ráda rozruch a nestandartní situace .. a bylo v tom určitě i dost pýchy.
Ale všechno tohle bylo hodně daleko v porovnání s neskonalým soucitem, kterej jsem k němu po celou tu dobu cítila. Zdál se mi fajn, měl smůlu a měla jsem ho ráda.Chápala jsem ho.
Ten SOUCIT k němu vlastně cítím dodnes. Myslím, že on má pěkně nešťastnej život..s takovou zátěží.

Ale moje intuice mě absolutně zradila.

Od tý doby už si neumím představit, že mi někdo cokoliv nabídne a já to přijmu..aniž by "za tím nebylo něco jinýho".
Proto, když jsem četla Sonju..jsem trochu nostalgicky zavzpomínala na doby minulé, mladistvé..kdy jsem se nebála brát to co přichází bez přemýšlení a žila jsem danou situací bez předsudků.
Bylo to fajn.A nikdy se mi nic nestalo.Jakobych byla v nějaké ochranné atmosféře "pravdy".

Něco se mu ale určitě povedlo.

Dostal do mýho života STRACH jít do věcí "bezhlavě".

Nevím jestli je to dobře nebo špatně.Je to prostě TAK.

Od tý doby jsem už odmítla úplně všechno, co mi nabídl..muž.
Jsem doma a snažím se přizpůsobit normě.
Ale někdy mě poškádlí šotek a připomene mi chvíle, kdy jsem řekla TAK JO..a zažila něco novýho, krásnýho.Většinou.

Vím, že to zase můžu dělat.Ale s tím strachem už to není ono, moc mi haraší v hlavě.

Jen ..když čtu Sonju, stýská se mi po tý volnosti.

Cítím se někdy jako takový ustrašený postkomunistický dítě.

Ale jedno nesporný POZITIVUM mi tahle situace přinesla.

Konečně (neboť jsem toto s muži opakovaně zažívala) mi došlo, že abych byla JÁ v pohodě , musím se stát absolutně NEZÁVISLOU.

A tak se snažím vydělat peníze.Vidím to tak na lO let děsnýho výkonu :o).
A už teď toho mám dost plný zuby, nebyla jsem nikdy extra praktická,pracovitá ani materiální.
Mám ráda pohodu, lenošení, posedávání po kavárnách a pozorování okolního života..

Ale myslím, že tohle mý období je o tom.O postavení se na vlastní nohy.

HEZKOU SOBOTU VŠEM!

p.s. názory téměř všech na to, co jsem prožívala..podotýkám,že zpětně.. byly..jsi naivní, takhle to přeci "nechodí".To by se MĚ nikdy nestalo.
Já takovýhle slova věřím jen těm, kteří prožili podobné.Kteří v tom opravdu byli.

V tom střetu důvěry, ideálů, vnitřních pocitů..se světem "obvyklého chování".

Snění . Snění ?

Sním si svůj sen.

O síle ducha. O jeho velikosti.O přímém pohledu.Pohledu do očí.O jemném úsměvu a pevném stisku.

O střídmosti.

O radosti z každého dne.O dobrodružství.

O odvaze.

O lásce.

Ukňouraná slečinka..

Dneska ráno jsem si napsala do svýho druhýho "tajnýho " blogu tenhle text.
A protože jsem si zase s radostí uvědomila, jak se i jinde píše o vlastně podobným tématu
(dělat to, co chci), tak to sem dávám.

..........................................................................................................................................................................

Právě jsem si znovu dočetla závěr Hospody Jamajka a uvědomuji si jak magickou moc pro mě mají kombinace slov jako např..černé hroty Kilmarské skály ostře se zakusující do ševelících trsů rákosí temné slatiny, rozprostírající se kam lidské oko dohlédne..

Ta neohrožená dívka, která se směle dívá vpřed, která věří v lásku, Boha a spravedlnost a přitom jde cestou, kterou si sama vybírá, ničím neřízena a neovládána, sama sobě pánem i přítelem.
Jak chápu i vikáře z Altarnunu, jehož sny, jehož touhy se zarazily kdesi v bažinách minulosti, pomýleně doufajíc, že se v nich může vznášet navždy.
Jak chápu jeho bláznění ..které ho dovedlo do stavu pomýleného pocitu nadřazenosti, jak chápu jeho zklamání se církví, když v ní netuše zrady hledal Boha, když nedostal dar vhledu a nepocítil, že to VŠE není v minulosti, že je to stále přítomno, že je možno žít stejně velkolepě a nádherně, tak, jaké kdo z nás má sny..kdykoliv.

To všechno ve mě rozeznívá nějaké hluboké, dávno zapomenuté tóny ,tóny dobrodružství,průzračnosti a jednoduchosti, tóny pravdy a síly.

Kombinace víry ve své srdce, tedy v sebe a nezávislosti, volnosti a možnosti vybrat si svou cestu tak, jak nejlépe umím.

To je ta jemná,ale přesto neuvěřitelná síla , která mě tak bere, tak vzrušuje.

Ty dvě postavy, Mary a vikář.
To je ta osa příběhu, oba jsou tak silní, oba mají víru v sebe, ve své schopnosti, oba jsou tak neohrožení.

A nikdo nezvítězí. Není Dobro a Zlo. Je jen víra v sebe, která Tě přesně vede možná tak, jak je dáno ?
Ale může přijít den, kdy Ti vstoupí do cesty Láska..a pak můžeš vše změnit.Máš-li v sobě zrnko naděje.

Je to dokonalé synonymum duality světa.

Půjdu teď do deště s Benem, zahalím se do pláště a budu myslet na klopýtání Mary, kdesi v přízračném soumraku Cornwallských skalisek, budu myslet na její nádherné statečné srdce .

Dodalas mi chuť a touhu, Mary Yellanová.


(A proč ten nadpis..nu,ponejprv jsem se tak podivně zahlédla v odrazu okna, takhle po ránu..ale už je to pryč.Jen se mi to bůhvíproč nechce smazat..)

DNESKA JE MOJE SRDCE HLUBOKÁ ČERNÁ SMUTNÁ HLÍNA

ani psát o tom nejde.


A teď to po sobě čtu a říkám si, jak to vypadá strašně afektovaně.

Ono se mi totiž nic nestalo.

Mám jen jednu svou hodně černou, bezútěšnou ,plačtivou a blbou náladu.

Rána jsou stejně nejlepší..

---

Měním se. Vážně se měním a nechci psát stárnu, protože to slovo mi zní divně.

Nejspíš asi zraju :o)

Nedávno jsem shlédla s dcerou film Pýcha a předsudek a ačkoliv tohle není moje krevní skupina, úplně mě dojal akt žádání slečny o ruku a zejména okamžik pokleknutí muže před ženou..

V situacích , které mi před lety připadaly trapné, nezajímavé a staromódní vidím dnes úplně jiný smysl, tím ale nechci říct, že nutnost či správnost.
Je to jen příjemně uklidňující.

Zbožňuju rána, když se probudím vedle teplého těla R , přitisknu se k němu a zabořím nos do důlku mezi krkem a hrudí.V tu chvíli jsem prostě šťastná na světě.

Když stojím s úsvitem u lesa s Benem a dívám se do údolí na obrysy kostela a špice smrků a nasaju mrazem vyschlý vzduch, cítím se jako vlčice , která napjatě očekává dobrodružství nového dne.

Vůně mých dětí se už dávno stala každodenní radostí, pýchou , útěchou.

(Možná pouze ulpívám na jediných pofiderních jistotách mýho života..ale stejně...)

Jsem zkrátka samice..a to slovo mě vzrušuje i odpuzuje zároveň.

Když jsem dnes kráčela úžasným, jinovatkou a rudým sluncem změněným ránem, byla jsem doopravdy šťastná.

A jsem tady..

Poslouchám zpěv ptáků, hukot rozdivočelého potoka a vstřebávám teplé paprsky ještě příliš nízkého slunce..
A v tu chvíli si vzpomenu, že je to přesně skoro rok, kdy jsem tady stála se smíšenými pocity nadšení,nejistoty a touhy, s mnoha představami a které by se asi nejlíp daly shrnout pod slovní spojení.."fakt pohoda"..

http://souzneni.blogspot.com/2007/01/o-tom-dom.html

Takže jsem dnes , (neboť běžky jsem díky kašli vzdala), vybalila z igelitu při stěhování pečlivě na půdě uschované opalovací lehátko, zabalila se do deky, plédu a teplých ponožek, a se vzpomínkou na Mannův "Kouzelný vrch" nebo Remarqueovo " Nebe nezná vyvolených "..(protože ty představy nemocných opálených lidí zabalených do dek v brzkém odpoledni na terasách švýcarských sanatorií se mi vždy při usednutí na zimní slunce vybavují)..jsem též slastně usedla na naši pro mě zcela nádhernou terasu , zavřela oči a uvědomila si tu "fakt pohodu ".

A myslela jsem na to, s jakou lehkostí jsme se tady ocitli, jak ve skutečnosti jednoduché bylo všechno to rozhodování, myšlení, realizování..neboť jsme toho příliš neplánovali a neorganizovali.
Já svou představu, vzniklou při prvním překročení prahu tohoto tehdy zcela zdevastovaného ale tak inspirativního prostoru, mám od první minuty v sobě uloženou.. a jiná ani snad nebyla potřeba.

Mnoho z toho, co mě zpočátku trápilo, jsem prostě nechala být..a až zpětně vidím, jak jednoduše a vlastně samovolně se všechno uspořádalo..a tato jednoduchost dění mě úplně uchvacuje..

No a tak jsme tady..v domě, který nás všechny naplňuje radostí.

Hezky se nám tady žije.

Vlastně pro C.

Pořád musím myslet na ten telefon.

Mám přítele.Někdy jsem mu říkala C., jako Carlos, jako jeho určitá představa , vzniklá z hudby C.Santany..
Vždycky to byl můj blízký člověk. Jeden ze tří blízkých .
Myslela jsem často na to, že je fajn mít v životě někoho o kom víte, že ať se s ním setkáte kdykoliv a za jakýchkoliv okolností..bude prostě vždycky "ten váš člověk".

Myslela jsem ,že i když jsme zažili SKORO všechno, ať ve skutečnosti nebo třeba jen v představách, v našem snění i v prožívaných snech..bylo to jakobychom zažili VŠECHNO, právě pro tu vzájemnost, pro to porozumění.

Dneska telefon po neobvykle dlouhém bezkontaktním období.

Lehká změna jeho formy, stylu, humoru...ale stylů jsme oba zažili dost na to , aby to někoho udivilo, vždy to spíše pobavilo. Ten nadhled bavil nejvíc.

Ale dneska mi nadhled chyběl.

Dneska mi můj přítel, který si přečetl můj blog dal najevo své opovržení , své odsouzení toho, jak hluboko jsem klesla, na jakou (jakou tedy ? ) úroveň jsem se to dostala.
A myslel to vážně.

Ano, myslím na to.
Na existující možnost neporozumění.

Myslím, že lidé mají mnoho vrstev, v průběhu života se mění, vyvíjejí.

Ale nitro člověka je jen jedno.Jakási startovací i přistávací plošina.

A jedna z těch vrstev, která se velmi blíží mému nitru, ta kterou tady občas bez hlubšího sebepochopení rozprostírám, ho znechutila. Svou nezajímavostí, a já tuším, že i nedostatečností určitého skandalismu, který v mém životě v jednom období zastával významné místo..


Je mi to vlastně trochu líto,C..., ale docela Tě chápu..když se tak podívám na to, jak, co a proč jsem žila.

Já jen..mám ty své nadčasové představy. O Přátelství, o Lásce,o Radosti, o všem s velkým písmenem.

Ale ten pocit z našich dnešních slov byl výslovně s písmenem malým.

Chtěla bych cítit radost,

pravou, nefalšovanou,tryskající, zvířecí ,všeobjímající radost.

Virtuálním světem se dnes táhne nit témat o frustracích z dětství.

A já , když jsem dnes usedla s dětmi k večeři, a poslouchala jejich překotné překřikování, výtrysky jejich barevných prožitků..pocítila jsem velkou touhu se také dneškem pochlubit.
Ale nemohla jsem najít slova, zvuk mého hlasu, který by mi pomohl, ten odpovídající "tón"...necítila jsem v duši víc než unavený povzdech..

..no, tak mám smlouvu s dalšíma dvouma pojišťovnama..

Hm, to je dobrý , viď mami..Anička (8 let)
..no a co to vlastně znamená..Johanka (15 let)

No,to je, vlastně..ále nic. To je jen moje práce, abysme měly peníze...já (39 let)

Cítím tu zvláštní prázdnotu ve mě, je mi jako po maturitě, po státnici z interny, po promoci, po porodu..vidím své jásající přátele, rozzářené úsměvy, objetí a kypící veselí..vidím hospody, kde se tančí na stolech, zpívá a křičí úlevou ..
..a vidím sebe, jak to s lehce rozpačitým úsměvem pozoruji, jak toužím TAKY se tak cítit..a tak zkouším co nejvíc pít,kouřit, taky trochu křičet, ale nejde to a na "oslavách" chodívám spát první.
S myšlenkou: už aby bylo zítra.

Ležím už v posteli a pozoruju mlhavé rozpoložení smrků za okny ložnice..a pak mu ještě zavolám .
..tak ahoj zítra..jo a mám ty dvě další pojišťovny..to je úspěch, že jo..faunsky se ušklíbám do tmy a pro jistotu rychle pokládám telefon. Cítím divný úšklebek na svém obličeji.

A tiché zakvílení..ale JE to přece úspěch..nebo snad NE?

PF 2008

Dostala jsem dnes..dárek, o který se chci podělit.

Asi především proto, že vyjadřuje myšlenku a vlastně tak trochu "řeší" všechna
možná předsevzetí...

CARPE DIEM!!
PF2008
Hudba:Allison Crowe
Režie, střih:robynson