Tradiční nedělní podvečer

Cloumá mnou vztek.Vztek bezmoci.

Vždy, když se zkonfrontuji se světem Martinovým, vždy když mám možnost vidět nevím do jaké míry objektivní postoj k našim dětem..tehdy mně zahltí vztek, který tou bezmocí je tak zoufalý.

Bolí mě žaludek.

Vím, že jedinou, opravdou JEDINOU a JEDINEČNOU ! možností je toto zkrátka přijmout, nějakým způsobem to v sobě uzavřít, snad se povznést.. a přesto mě napadá jediné..všechno mu to napiš, upřímně řekni všem okolo co Tě tíží, jak to vidíš Ty, co prožíváš, vykřič jim to do lhostejných obličejů, nedus to v sobě..

..jenže už když se mi tyto myšlenky zavrtávají do mozku, už tehdy cítím ne vztek ale smutek té beznaděje..vidím tu zbytečnost až škodlivost takových činů...a vím,že tudy cesta nevede.

Jen někdy UŽ MÁM DOST toho všeho POCHOPENÍ!!!

Dneska

Zalévala zamyšleně v sluncem zalitém pokoji kytky, když ji náhle objal.
Zaklonila hlavu, podívala se do jí tak drahého obličeje a řekla.."vem si mě"..

"Tak jo".

A pak se oba museli hrozně moc smát.


"Ty máš tak krásnej mozek" ..řekl.

Divím se , co jindy prožívám..

Sobota, 3. listopad 2007

Šla do kopce v jemném podzimním mrholení, při kterém měla vždy pocit, že je to dobré na pleť..ale ať už to bylo jakkoliv, měla to ráda, tisíce jemných doteků vlahých kapiček, které laskaly její tvář, zdvihla obličej k obloze a zhluboka se nadechla...

Před ní šla dvojice lidí oblečených ve sportovních bundách, a také dítě. Křičí, zlobí se. Nechce jít s nimi nahoru, ale dolů. Chce jít jinam. Bouří se. Utíká zpět a žena běží za ním, sotva ho dohoní.. Ale nezlobí se na něj. Vezme dítě za ruku, ono se vytrhne. Muž sejde k nim a žena se rozejde opět vzhůru. Dítě se s křikem rozběhne za ní a křečovitě se jí chytí. Muž je několika dlouhými kroky dojde..a opatrně vezme dítě za druhou ruku. Pokračují mlčky v cestě , dítě vesele poskakuje..a sálá z nich naprostá jistota toho, že svět je tam, kde má být.

Muž, žena a dítě.

Bolestně ji píchlo z toho obrázku u srdce. To už ta její nikdy nezažije. Nikdy nezažila. Aby ji držel za ruku její táta i máma .Aby cítila tu naprostou bytostnou jistotu, ten nejdůležitější bod v životě..od kterého vše začíná..ten počáteční bod zlomu.

Do očí se jí draly slzy.Nechala to být, protože už dávno pochopila, že tu bolest nemůže potlačovat, že ji musí dostat ven, pustit po větru, svěřit ji stromům, oblakům..

Cítila nevratnost dní, času. Cítila nit osudu, nemožnost se mu vzepřít. Cítila, že jedinou cestou vpřed je smíření se s vlastním životem, se vším , co k němu, co k ní patří.

Jen tak může svým dcerám dát to jediné,po čem sama toužila.

Sebeúctu.