Můj důležitý čas

Poslední dny a týdny zažívám chvíle velkého štěstí.
A cítím potřebu o tom psát, napsat ten svůj příběh.Ten poslední příběh.Toužím po tom ,napsat jak to mám , jak jsem dospěla k tomu co si právě v tomhle období svého života myslím, žiju.
Protože nevím, co si budu myslet zítra.
Protože pozoruji, jak úplně každý jde tou svou cestou..a jsem u vytržení z dokonalosti celého celku, toho všeho, co kolem sebe vidím.
Protože mě napadlo to napsat.
Protože mě baví to napsat.
Protože si to chci zapamatovat.

Někdy mě tak trochu brní mozek. Ze všech těch tolikrát řečených, napsaných slov.
Vědomé chování. Uvědomovování.Růst.Zázrak nejistoty, který je startem na cestě ke svobodě.Strach jako průvodce.Pozorné dávaní a braní....
A Láska. Nekonečné téma. Nekonečné polemiky..co to vlastně je ..

Pro mě je láska současný stav bytí.

A spouštěcím momentem tohoto mého stavu byla kdysi knížka... "Nevyšlapanou cestou."
http://www.alman.cz/knihy/004008/Nevyslapanou-cestou.html
Náhody. Osud ?
Tu knihu mi totiž zapůjčil můj pacient (viď ,Bianco) . Netuše, co pro mě bude znamenat.Ani já to netušila.V té knize mě oslovily pasáže, které popisovaly vztah dalo by se říci..jaksi racionálně.

Byla jsem tím nadšená, bylo to možná mé první jakési "uvědomění" nečeho.Zapadalo mi to do tehdejšího vztahu jako kamínek do mozaiky. Všechno bylo náhle jasné. Viděla jsem system našich závislostí, umělých kombinací společného života.Můj tehdejší partner si to taky přečetl. Neoslovilo ho to. Mezi nás se tak dostal první malý klín.
A já už od té doby viděla vše jinak,nemohla jsem si pomoci. Byli jsme ale spolu ještě dlouho, předlouho. V takovém zvláštně skrytém utrpení.Které nakonec rozlíceně skončilo jednou velkou jeho nenávistí a jedním velkým mým smutkem.Z toho nepochopení.

Ale ve mě už rostla ta touha.Po otevřenosti.Po sdílení. Začala jsem trochu chápat , co ta slova znamenají.Byly to takové jemné doteky slunce, odněkud hodně hodně zdaleka.

A pak jsem si začala psát s R. Bylo to náhodné seznámení. Z potřeby komunikovat.
Od první chvíle bylo všechno tak trochu jinak nastaveno. Cítila jsem tolik zvláštních pocitů z jeho slov a především.. naprostou blízkost. Úplně cizí, anonymní člověk. Ale od první chvíle mi byl bratrem. Přes všechno, co mi mysl našeptávala. O internetových seznámeních.
Nechtěla jsem se s ním sejít, doopravdy se vidět, neboť jsem nechtěla přijít o tu blízkost. Myslela jsem ,že nejsem takové otevřenosti, kterou jsem zažívala virtuálně, ve skutečnosti v reálu schopná.
Ale setkali jsme se. Přijel znenadání. A byli jsme hned staří známí. My se znali. Smáli . Takový malý zázrak to byl , neboť i poté zůstal tím bratrem,přítelem,vším.
Ale myšlenky zůstávaly ve střehu. Pracovaly na plné obrátky.
Neboť když jsme se stali milenci...měli jsme přeci najet do "vyšlapané cesty",jak bylo mým zvykem. Nenajeli.

Dostala jsem od něj knížku. Život , láska, smích.
http://www.alman.cz/knihy/004369/Zivot-laska-smich.html
S věnováním. .."krásnou udici na Tvé vlastní ryby.."

Slyšela jsem, že občas může mít člověk ..vhled.Pro mě byla tím vhledem tahle kniha.
Prostě se ve mě něco otevřelo. Propadla jsem se do jakéhosi smutku a zloby. Že nemůžu dělat co chci. Že se musím starat o děti. Že nemám čas na sebe. Nemám čas meditovat :o). Chtěla jsem žít, žít...odjet pryč, nebýt v tom svém životě, být svobodná:o))...
Zdálo se mi, že mám hrozný život. Nevědomý. Že mě čeká ještě tak děsně dlouhá cesta..vždyť jsem na naprostém začátku..
Cítila jsem jiné dimenze, které se horce tetelily kdesi na obzoru jako fata morgána.Byly tak nedostupné.

Tehdy jsem začala brouzdat po internetu, číst tisíce slov o víře, naukách, mystice, systemech myšlení, esoterice. Byl to takový věčný hlad. Který nešel nasytit.
Ubližovalo mi to.Cítila jsem se strašně zranitelná, nejistá, osamocená v tom hledání.Beznadějně opuštěná.Plná pochyb o sobě. Ustrašená. Že nejdu tou správnou cestou, že udělám chyby..
Plná strachu a děsivé netrpělivosti.
Záchytným bodem bylo psaní a ojedinělá setkání s ním..byl to přístav.
A zase jsem poslechla své nitro. Učila jsem se poslouchat,protože jsem se tak cítila líp.
Přestala jsem číst názory jiných. Přestala jsem číst o "duchovnu".Nechala jsem se vést tím, jak se mi život "děl", jaké situace, lidi, knihy..mi přicházeli do života. Jakoby sami..
A dostala jsem další knihu. Také od pacienta-psychologa.Skvělého člověka.Říkal..to by se Vám mohlo líbit... a líbilo."Ženy, které běhaly s vlky".
http://www.kosmas.cz/knihy/62147/Zeny-ktere-behaly-s-vlky/
Doporučuji všem ženám.

Stále víc jsem cítila to své "srdce". Někdy víc..ale někdy jakoby nebylo.To jsou chvíle zmatku,neklidu,osamění. Srdce. Ta velejemná a tak laskavá nitka kdesi vzadu, v hloubi duše.

Nevídali jsme se nijak zvlášť, v tu dobu. On má rád samotu. Vystačí si. Nechtěl na svém životě nic měnit. Já chtěla měnit vše.Chtěla jsem ho..vlastnit, využít jeho potenciál, který se přede mnou začal rozprostírat,pohltit ho, udusit láskou.Chtěla jsem jeho náruč, pozornost, čas.

Cítila jsem, že mám na dosah něco opravdu úžasného. Ale možná pro tu vyjímečnost, jsem zároveň cítila potřebu chodit kolem toho po špičkách. Zavírala jsem oči a nechávala věci být.
Když jsem cítila nejistotu, strach z opuštění, strach ze samoty, když jsem nevěděla, co mám dělat..nedělala jsem nic.
Jak jednoduché zjištění. Ale pro mě úplně nové.
Netlačila jsem na něj. Nesnažila se ho "dostat" ženskými zbraněmi. Poprvé jsem procítila slovo víra. A respekt. Učila jsem se respektovat jeho svět. Jeho způsob žití.
Věřila jsem v tu naši lásku..i když jsem byla přesvědčená, že to nikdy nebude vztah ve smyslu skutečného soužití.

Bylo to tak zvláštně tiché.

Postupně jsme se vídali víc a víc. Poznávali naše světy. Naše soukromí. A bylo nám spolu dobře. Bylo nám prostě vždycky dobře.
Myslím, že on pochopil, že já jsem pochopila.Že je možné dopravdy žít to, co cítíme ,že existuje.

Jednoho dne přijel z cesty a už neodjel.Od té doby jsme spolu. Už to budou skoro tři roky.
Tři roky, kdy se pro mě převrátil svět.
Kdy žijeme tu "nevyšlapanou cestu". Nevíme, jak se co dělá, jak co bude. Nevíme , jak se dělá vztah.Nemáme žádné systemy. Ale ono to opravdu funguje samo. Když člověk nechá věci plynout. Ještě pořád se to učím..nechat plynout,vyčkat, usmát se.
Nedělat prostě nic, když nevím.
Funguje to.Zdá se mi , že nacházím tajemství ..přijímání se.Doopravdy ale.
Nebojujeme.Což neznamená, že se nelišíme.Lišíme se v mnoha a mnoha věcech.Ale není to překážkou.

Jsem tak zvědavá na to dobrodružství. Dny letí, zdají se tak stejné..ale přitom je každý jiný.
Jsem tak moc zvědavá, jaká bude ta druhá půlka našeho života.
Jsem tak nadšená vší tou legrací.Naším humorem. Žít s druhým člověkem se pro mě stalo tou nejlepší komedií.Opravdu se tím bavíme.
Jsem zvědavá na naše stárnutí.
Jsem zvědavá na stíny, které vyčkávají. Tuším je. Ale už se jich nebojím.Jsem na ně připravená.

Jsem za to moc vděčná.

A potřebovala jsem si to zaznamenat.

Abych měla co číst..až budu stará.
Až budu běhat s vlky.
A budu se vracet ke svému bratříčkovi.

Jak se rozhodovat?

Nuže jak je to tedy s kupováním hmotných propriet našim milovaným dětem? Co si o tom myslíš Lásko? Měli bychom dětem koupit vše co mají ostatní? Udělat jim radost? Rozveselit je?

Někdo má radost když něco ukradne, jiný zase když to najde. Třetí se raduje když si na to vydělá, čtvrtý když to dostane. Možná je to otázka genů. Kdo ví. Ale rozhodně se domnívám, že pokud se zeptám, jestli mám nebo nemám koupit svým dětem hmotnou (a většinou dle mého názoru zbytnou) věc, znamená to, že ji vlastně ani koupit nechci. Ale nejsem si jist, jestli tím že nekoupím nejsem na své děti "ošklivý".
Rozhodování není těžké, jen si je třeba uvědomit, o co vlastně jde. Otázka je jednoduchá. Udělá mi větší radost, když koupím svému dítěti nové lyže (byť ty staré jsou ještě dobré), nebo mne mnohem více potěší nová lednice, neb ta stará dosluhuje? Pokud bychom se radovali více z lednice, ale koupíme lyže, jedná se o dar skrytě podmíněný. Je zde latentní obava z nelásky svého potomka, na které jsme zřejmě závislými. Pokud by nás uspokojili lyže pro děti, kupme lyže. Byla by-li to lednička, kupme lednici. Láska je jasné vidění. Láska nejsou finance, jimiž si kupujeme pozornost. Láska je nedat žebrajícímu bezdomovci almužnu a láska je dát almužnu meditujícímu mnichovi. Rozhodujme se láskou. Každé naše rozhodnutí je ovlivněno buď láskou nebo strachem. Je jedno co uděláme. Ale udělejme to z lásky. Mohu koupit lyže z lásky a bude to bezvadné. Koupím - li je ale ze strachu (abych měl klid, nebyl konflikt...) je to krok zpět a ten je vždy za dva kroky dopředu. Každé rozhodnutí má tedy své dva konce. Ten první je láska, ten druhý strach. Stačí otevřít oči. Stačí otevřít srdce.

Ale jídlo jsem milovala

Kdysi jsem mívala peněz nazbyt. Tedy na studentku. Protože jsem tančila.
Kdysi jsem mívala kamarádku Sofii.
A s kamarádkou Sofií jsme projídaly mé výdělky v nejlepších pražských restauracích.
Hned ráno jsme si pospaly. Ten den zasvěcený jídlu, jsme vynechaly přednášky.
Vyspaly jsme se dorůžova, dosytosti, do veselí.
A pak se začaly chystat. Sofie byla původem Bulharka a měla v Praze tři tety. Báječné tety se zajímavým šatníkem.A tak jsme měly zdroj.Někdy to byly vskutku bizardní kousky. Někdy jsme vypadaly jako komparsistky z nějakého natáčení. Role by to byla taková ta pouliční..
Ale my jsme si připadaly krásné. Po dopoledni stráveném v kolejní koupelně,s fény, líčidly a "tisíci převleků" jsme taxíkem vyrazily do předem vybrané restaurace.
A nechaly se obsluhovat.
A nechaly se nosit na rukou.
Protože jsme tam byly i několik hodin.
A jedly , pily, hodovaly. Decentně a s láskou.
Málokdo by myslel, že jsme nevyrazily na lov mužů. Náš zjev byl prostě nepřehlédnutelný.
Ale my to nevěděly. Užívaly jsme si svých chuťových smyslů.Pozorovaly se. Navzájem se obdivovaly . Připadaly jsme si přenádherné.
Návrhy konsternovaných mužů..ty veřejné i tajné.. jsme s údivem odmítaly.
Časem se našimi ochránci stali někteří vrchní.Když s překvapením zjistili, že nám jde skutečně o to jídlo. Vzniklo mezi námi tiché společenství..k našemu stolu se už nikdo nemohl přiblížit, aby nás nerušil .
Byly to takové časy.

Jen nedokážu dodnes pochopit, jak se mi do žaludku mohlo vejít takové množství jídla a pití..

..zvláště teď , po tom půstu :o)

Postní noc a den a noc a půl dne

Dokázala jsem to.Po skoro půl roce jsem zase nejedla.
Celý den mě docela krutě bolela hlava, ale to jsem pro tentokrát skoro masichisticky nechávala být. Věci se totiž trochu posunuly. Celý můj svět se maličko vyšinul..jinam.
Protože nejedení je pro mě zážitek.Zážitek toho, že velmi jemně pociťuju,že ..můžu všechno.
Je to pro mě výpadek ze zaběhaných stereotypů každodenních.Takový lehoučký důkaz, že věci mohou být třeba jinak, je to prostě takové něžné a láskyplné pošťouchnutí..no tak už jdi ,no.
A náhle se trochu otevřou mezírky možností, jak na chvíli vyklouznout.
Ne že by to bez těch mezírek bylo nějak trýznivé.
Ale stejně, ty mezírky září jako pootevřené okno za svítání.
Dnes ráno jsem se vzbudila a byla celá dojatá.Že jsem na světě. A pak šla do práce obklopená řevem ptactva..dokonce i tady u nás už zpívají o sto šest.
Nechci psát výkřiky o tom, že zase budu pravidelně půstovat.
Přestože po tom tolik toužím.
Ale právě pro tu touhu to nechci psát. Chci jen říct, že jsem za ten den a půl strašně vděčná.
Bylo to vážně krásný.

Blízkost..reálná

Nedělní poledne .
R spí a já prohlížím návrhy kuchyně..vytvořené včera s prodavačem neúlisným..
Včera jsme seděli na rozvrzaných židlích ,ve Dvoře v nábytku Jamall. Tiskla jsem se k R teplému rameni a byla ráda ,že tam je se mnou, že stručně a jasně odpovídá na technické dotazy, že se laskavě usmívá mým poznámkám ,které se "nehodí" k té chvíli, že já nemusím říkat nic a jen si užívat té chvíle společného plánování, kdy si uvědomuji sladkost souznění, naše společné "neambice", lehkost přístupu k "důležité" chvíli ... pozoruji , jak v počítači nabývá svou podobu místo, kde bude R pro nás tvořit svou zdravou a chutnou stravu a kde se já budu nad krájením cibule dívat z okna do lesů..nu,kuchyně.
Ráno si v posteli čtu Pitnou kůru a zadržuji občasný výkřik smíchu. Nechci ho ale budit. Vím, jak unavené má oči..když se vrací ze své práce.
A tak vstávám..k novým příspěvkům,tématům, inspiracím ,k novým intimním názorům..čtu,přemýšlím,konfrontuji.Dívám se na spící tělo muže, který mi dává tu naději, o které skrytě, mezi řádky na blozích často čtu. Naději skutečné intimity.
Když toto píšu, nechci tím říct, že se v tomto vztahu nesetkávám s nekonečnou problematikou soužití dvou lidí.Že je vše vyřešeno jen tím,že jsme takoví jací jsme, potkali se a pohádka s dobrým koncem je tady.
Chci tím říct,že cítím naději.Poprvé.
V opravdu společné touze naplnit představu lásky.Máme ji stejnou , zdá se . Láska je pro nás růst toho druhého. Respekt k jeho potřebám..ať jsou jakékoliv. Je těžké o tom psát, neboť veškerá slova se stávají stokrát řečeným klišé.
A my nevíme, kam dojdeme. Nevíme zhola nic.
Veškeré chtění se stává výsměchem Cítím,že nemá smysl..cokoliv vnést do našeho společenství
násilím,taktikou, vydíráním. Falešnou oddaností. Smysl má pouze odevzdání..což ale není vzdávání se .

Nemůžu to popsat, snad jindy. Ta slova mě zkrátka rozčilují.

Zatím jsme vždy našli cestu. Někdy je hodně klikatá než se za zatáčkou objeví další rovinka.
V té zatáčce je důležité místo.
Pro mě je to místo pravdy.Zatáčky pro mě milosrdně tvoří strach.Strach a jeho vychytrale rozumné myšlenky.
Chytí mě pod krkem a nutí dělat kompromisy.Nutí mě lhát a hrát si na pravdu.Pro "dobro věci". Už to místo poznám.Sevře mě v těle jako obruč.Znám ho jako svý boty.
Ale naučila jsem se , že jedinou nadějí na projetí zatáčkami , nadějí na rovinku je.. pravda. Důvěra v pravdu.Důvěra v lásku, protože ta láska..je přijetí věcí tak, jak jsou.
A funguje to. Zatím jsem se nezklamala..i když pocity v zatáčkách jsou někdy příšerné.Skutečný očistec.
Prožívám často stavy, o kterých se tady na blozích píše. Jsou mou každodenní součástí.
Jen je teď mohu otvírat, zkoumat.Věřit, že tentokrát nemusím uhnout do zavedených řešení, které mě dosud spolehlivě dovedly k ukončení všech vztahů.

Začínám psát svou novou mapu. A je to těžká dřina.
Když popisuju své výkřiky vděku, je to proto, že jsem měla to štěstí a našla muže, který.. zdá se ..touží po tom samém. Neděsí ho mé mapy.

A má dost odvahy na tvorbu těch nových.