Fakt naivita?

Po dlouhé době mě dneska "trklo" téma, při čtení Sonji http://www.sonja.bloguje.cz/690397-dramaticka-kahira.php

A tak pěkně v posteli, kafem ,hudbou a 6 holčičkama za dveřma (Anička měla9 let , tak tu všechny spaly a já zjistila, že je jedno jestli mám 2 nebo 8 holek,v tomhle smyslu, čím víc tím líp.Pěkně se o všechno postaraly..) se mi docela i chce psát..

Ten článek mi vybavil nejen jednu z mým celkem otřesných situací, ale především téma, který mě provází snad od dob, kdy jsem pochopila, že jsem ženská..

Ten příběh začal před asi 5ti lety mým telefonátem s M.(můj jediný ..zatím..manžel, ten výraz exmanžel mě tak nějak irrituje), kdy jsem tak trochu skuhrala, že fakt nevím kam jet s dětma na dovolenou a on mi nabídl kontakt na jednoho svýho pacienta, který mu kdysi cosi z této oblasti nabízel..
Tím telefonátem pro mě začala celkem šílená ( a pro mě dosud ne zcela zpracovaná a pochopená) anabáze, ve který se sdružuje několik mých rozporuplných témat.
Ten kluk( byl to kluk, asi o 12 let mladší), co se mi ozval v telefonu se mi zdál sympatickej, padli jsme si do noty.Vyslovila jsem svůj dotaz, on měl druhý den cestu k nám, já zase měla službu..zkrátka slovo dalo slovo a my se hned druhej den sešli.
Byl sympatickej. Zdál se mi upřímnej, otevřenej a hlavně..úplně NORMÁLNÍ.
Rozuměli jsme si a prokecali snad 3 hodiny..o všem.

Jejda, musím to urychlit.
Data o jeho osobě:
-syn snad diplomatů, který je velmi slušně finančně zabezpečený, právě se vrátil z několikaletého pobytu v zahraničí, kde podnikal v cestovním ruchu a vydělal majlant, tak nějak brouzdá životem, vystřídal několik zaměstnání , jeho zážitky by vydaly na román.
Zásadním obratem bylo, že měl autonehodu, při které byl operován( a seznámil se s M...kterému byl zavázán, neboť mu pomohl v bolestech), při operaci bylo zjištěno, že má vážnou nemoc(rakovinu) v pokročilém a inoperabilím stadiu, závěr..zbývá mu max.2 roky života.Přehodnotil vše. Začal si vážit všeho a užívat každé minuty.

A potkal mě.Úžasnou bytost.Empatickou lékařku, která mu dala chuť ještě žít(neboť uvažoval i o sebevraždě), konečně člověka, kterému se mohl svěřit se vším, se kterým mohl otevřeně a beze strachu mluvit, který se pro něj stal oporou.

Měl potřebu mě obdarovávat. Do služeb mi posílal skvostný večeře z místního nejlepšího hotelu, kde to objednával telefonicky.Do práce mi ob den posílal fakt neuvěřitelný kytice, který objednával v Holandsku, Benátkách(podle štítků)..měla jsem to v ordinaci jak v krematoriu.
Bránila jsem se tomu vehementně, ale zprvu tak nějak nehystericky, jen mě to trochu obtěžovalo ( ale určitě i ješitně těšilo) ..on mě vždy úpěnlivě prosil ať to přijmu, že jsou to pro něj blbosti, že mu to prostě v tý jeho bídě dělá radost.

Tak jo. Pak přivezl psa, toho našeho Bena..někdy jsem plácla, že děti by chtěly psa(já ale ne).
To už byl větší problém, ale já to probrala s přítelem, a řekli jsme si..no, nakonec třeba nám to přinese něco novýho, děti byly pochopitelně bez sebe.

Co po mě chtěl..byly telefonáty. Chtěl se mnou probírat svoje deprese, psychický stavy, chtěl si prostě povídat. Ovšem kdykoliv, často v noci, ve službě i doma..byly to hodinový telefonáty.Občas přijel, bydlel v hotelu naproti mýmu bytu ..a koukal ze svýho pokoje na náš balkon.
To už bylo divný,řekla jsem mu , že se chová divně..ale furt se omlouval, že mě má prostě strašně rád, že jsem jeho ideál, ale že chápe, že mám svůj život.. a ať mu prosím nezakazuju tyhle drobný radosti. Že z nich žije..a už bude žít jen chvilku.

Hrozně moc toho věděl, o všem i o medicíně, měl hodně procestováno...ukazoval mi fotky..

Pak jsem měla narozeniny, přijel za mnou na dovolenou, kde jsem byla s kamarádkou a přivez spoustu luxusních lahůdek a kytek ( v levný chatce na Kokoříně se vyjímaly minimálně směšně) a dal mi celkem úžasnej zlatej náhrdelník.Měla jsem problémy to přijmout..pořád stejnej scénář, prosil mě, dokonce brečel, že to jsou "jen věci"(což si mimochodem já taky myslím) , že neví a neumí mi nijak jinak vyjádřit, co ke mě cítí.
Tak jsem to vzala..nikdy jsem ho na sobě neměla.

Na týhle dovolený jsme opět s Iren (mou nejlepší kamarádkou) řešily kam pojedeme k moři .
A tam jsem tehdy udělala tu pro mý okolí dnes nepochopitelnou blbost..po jeho racionálním vysvětlení (má známý, dělal přeci v cestovním ruchu) jsem mu dala svoje těžce ušetřený peníze , že nám tu cestu(jednalo se o Dubrovník) levně zařídí.
Já mu vždycky absolutně věřila, to je teda fakt.
Den před cestou mi volal, že to nevyšlo, ale protože měl výčitky, zařídil cestu na jiný místo.
A já se naštvala. Proč mi nezavolal, že jsem na to jiný místo jet nechtěla, radši bychom teda zůstaly doma.
To byl zlom. Poprvé jsem se na něj "zlobila" a on se stal strašně agresivní(po telefonu tedy), úplně se změnil, řekl, že na tom už se nedá nic změnit, ale že je konec, že on se přeci tak snažil..

Tak jsem řekla, dobře, konec. Šílená úleva.

Na tu dovolenou jsme jely,čekaly na nás na letišti vouchery..prostě Hvar a nechtěný místo..
Celou dobu mě bombardoval omluvnejma esemeskama, slibama, že už nikdy neudělá nic proti mý vůli , hlavně ať proboha neukončuju s ním komunikaci..bohužel, já brala telefony, odpovídala na smsky. Bylo mi ho strašně líto.

(Píšu to pokud možno pravdivě, z mýho úhlu pohledu..i když mi je teď fyzicky špatně z toho všeho, z mý hlouposti , nerozhodnosti..)

Po návratu za mnou přijel. S kyticí, omlouvou a informací, že ho snad ve Francii někdo chce odoperovat, jako nějakej raritní případ.Vypadal hrozně..oteklej, opocenej..i moje kolegyně doktorka říkala..je na tom už fakt špatně.
A také s informací, že ten zájezd stál o 11 000 víc než jsem mu dala(ukázal mi smlouvu, kterou jsem viděla poprvé), ale že to samozřejmě nechce, že to je satisfakce za to, že všechno udělal bez mýho vědomí.Opět, nechala jsem to bejt. Bylo mi to prostě jedno.

Pak jel(asi) do Francie.Poslal několik pohledů, volal mi odtamtud nějaký Francouz (anglicky) , že operace dopadla dobře, že se zotavuje a mě pozdravuje.Když přijel, měl ČERSTVOU jizvu na břiše.

Cítím se jako blázen ještě teď, když to píšu..

Nikdy jsem si jeho informace nijak neověřovala..měla jsem svůj život a spoustu starostí a já sama zažila tolik bizardních , netypických a "jiných" situací, lidí..že jsem prostě byla zvyklá brát věci tak, jak přicházely..

Vše se začalo vyhrocovat a vypadat nějak "divně".
Cítil se čím dál hůř, telefonáty zintenzivňovaly, nechal se hospitalizovat na JIP tady v mým okolí, nosila jsem mu tam ..i s přítelem ..džusy, o který si zavolal, navštívila ho tam..ukázal mi závěť, ve který mě odkazoval neuvěřitelný věci (podepsanou JUDr.Sokolem:o)).

A pak mi zavolal M., že je to celý nějaký podezřelý, že ten kluk má problémy, že na něj podala nějaká sestra z jejich nemocnice trestní oznámení, že si od ní půjčil peníze a nevrátil..

Kolo se otočilo.
Řekl, že to není pravda a já věřila jemu , choval se ale čím dál divnějc.. připisovala jsem to jeho evidentně se zhoršujícímu zdraví.. ale začala jsem mít dojem, že kolem něj je vážně i na můj vkus nějak moc extremností.Kvůli tomu telefonování jsem měla problémy i ve vztahu.

A tak jsem mu řekla (to bylo cca po půl roce, co jsme se znali), že už s ním takhle mluvit nemůžu, že mu nemůžu nijak pomoci, že nevím, co bych pro něj vlastně mohla udělat.
A už nikdy jsem mu nepsala, nemluvila s ním , neslyšela ho..

On psal nekonečné SMSky.
Stal se agresivním, doprošování se změnilo ve výhrůžky..k dopisům, že mě zničí, že na mě pošle Novu :o), že napíše zaměstnavateli..jaká jsem špatná doktorka.
Došlo to až k trestnímu oznámení, že jsem z něj na základě jeho důvěry ke mě a jeho špatnému zdravotnímu stavu vylákala peníze.
Po roce vyslýchání byl případ odložen. Zlato jsem mu přes právníka vrátila, ale v těch 11000 jsem se zasekla.Prostě jsem necejtila potřebu mu něco vracet, sama jsem se cítila hodně zneužitá.

Během toho roku byl na základě toho trestního oznámení té sestřičky odsouzenej ke 2 letům, byl to mnohaletej podvodník, recidivista.

Psal mi ještě z vězení. Dopisy.Já vyměnila telefon, adresu, partnera..a až ten ukončil celou komunikaci tím, že si s ním asi 3 měsíce intenzivně psal.

Píšu to a nemám dobrej pocit.
Zkoumám, jestli jsem přeci jen něco neudělala, kde bych mohla cejtit vinu.
Jak to vlastně všechno je. Nebyla jsem přeci jen trochu zištná? (ale jo,myslím, že to tam trochu bylo..bylo to v období mý velký finanční každoměsíční krize..), netěšil mě ten neskonalej obdiv? (to nevím, zažila jsem podobný věci víckrát a myslím, že ne, mě prostě dary a řeči někdy těšej ale celkově jsou mi jedno..vždycky to ve skutečnosti bylo..něco za něco), těšila mě ta blízkost, to svěřování? (TO ano, určitě, nebyla jsem v tom tehdejším svazku šťastná, žila jsem s chorobným žárlivcem,urážlivým člověkem..tady jsem měla volnost, humor, uvolněnost v chování..), radovala jsem se ze "zážitku" v mý tehdejší šedi(z práce k nádobí)..určitě!, já měla vždycky ráda rozruch a nestandartní situace .. a bylo v tom určitě i dost pýchy.
Ale všechno tohle bylo hodně daleko v porovnání s neskonalým soucitem, kterej jsem k němu po celou tu dobu cítila. Zdál se mi fajn, měl smůlu a měla jsem ho ráda.Chápala jsem ho.
Ten SOUCIT k němu vlastně cítím dodnes. Myslím, že on má pěkně nešťastnej život..s takovou zátěží.

Ale moje intuice mě absolutně zradila.

Od tý doby už si neumím představit, že mi někdo cokoliv nabídne a já to přijmu..aniž by "za tím nebylo něco jinýho".
Proto, když jsem četla Sonju..jsem trochu nostalgicky zavzpomínala na doby minulé, mladistvé..kdy jsem se nebála brát to co přichází bez přemýšlení a žila jsem danou situací bez předsudků.
Bylo to fajn.A nikdy se mi nic nestalo.Jakobych byla v nějaké ochranné atmosféře "pravdy".

Něco se mu ale určitě povedlo.

Dostal do mýho života STRACH jít do věcí "bezhlavě".

Nevím jestli je to dobře nebo špatně.Je to prostě TAK.

Od tý doby jsem už odmítla úplně všechno, co mi nabídl..muž.
Jsem doma a snažím se přizpůsobit normě.
Ale někdy mě poškádlí šotek a připomene mi chvíle, kdy jsem řekla TAK JO..a zažila něco novýho, krásnýho.Většinou.

Vím, že to zase můžu dělat.Ale s tím strachem už to není ono, moc mi haraší v hlavě.

Jen ..když čtu Sonju, stýská se mi po tý volnosti.

Cítím se někdy jako takový ustrašený postkomunistický dítě.

Ale jedno nesporný POZITIVUM mi tahle situace přinesla.

Konečně (neboť jsem toto s muži opakovaně zažívala) mi došlo, že abych byla JÁ v pohodě , musím se stát absolutně NEZÁVISLOU.

A tak se snažím vydělat peníze.Vidím to tak na lO let děsnýho výkonu :o).
A už teď toho mám dost plný zuby, nebyla jsem nikdy extra praktická,pracovitá ani materiální.
Mám ráda pohodu, lenošení, posedávání po kavárnách a pozorování okolního života..

Ale myslím, že tohle mý období je o tom.O postavení se na vlastní nohy.

HEZKOU SOBOTU VŠEM!

p.s. názory téměř všech na to, co jsem prožívala..podotýkám,že zpětně.. byly..jsi naivní, takhle to přeci "nechodí".To by se MĚ nikdy nestalo.
Já takovýhle slova věřím jen těm, kteří prožili podobné.Kteří v tom opravdu byli.

V tom střetu důvěry, ideálů, vnitřních pocitů..se světem "obvyklého chování".