Drahá moje Aničko

Seděla jsem na balkoně a pozorovala tu první jasnou hvězdu na stmívajícím se nebi.
A myslela jsem na Tebe.

Jak se Ti teď daří, jak se cítíš, jak Ti je..
..jak moc jsi pro mě důležitá.

Jsi tak důležitá, drahá Aničko.

Od první chvíle, kdy jsem se o Tebe dozvěděla , jsi mi přinesla radost, otevřela jsi tolik zavřených dveří v mé duši.

Bojím se o Tebe, milovaná.
A netuším proč.
Nejsem zvyklá se o děti bát. Nechci se o Tebe bát.
Je to asi Tvou tak umně skrytou křehkostí, Tvou citlivou duší, Tvým jemným vnímáním světa..které ale tryská do okolí příliš silnými výbuchy emocí..jak nepochopitelná jsi pro nevědomé..jak pochopitelná jsi pro láskyplné.

Drahá moje Aničko.

Myslím na Tebe s láskou, kterou matka nikdy nebude umět vyjádřit slovy.
Buď prosím trpělivá, má malá kouzelnice..

Tvoje maminka je pomalý žák.Ale snaživý a citlivý.

Já prostě furt jen rozjímám

Už mi to začíná připadat DIVNÝ.

Jasně.... že čekám, koncentruju se a připravuju k nějaké neobyčejně obyčejné změně, ke nějakému závratnému činu, poznání,zážitku..
Jasně, cítím to v kostech, ty dny na hraně,to tancování na špičce jehly, to balancování a taky bilancování, tu startovní čáru.

Splývám s časem, a ani nevím jak ty dny vlastně běží..v tom čekání, v tom cítění čekání.

(Ale stejnak..trvá to nějak opravdu moc DLOUHO... )
Zneklidňuje mě to.

Čekání naplněné opravdu nicneděláním.
Dokonce nicnepřemýšlením.

Jenže .. nemůžu dělat nic jinýho.
Snažit se vplout do proudu a naprogramovat si náladu.

Vlastně jen...

..pozoruju lidi a dívám si jim do očí.Dívám se a snažím se najít jejich odpovědi.
Tak často uhýbají.

Přemýšlím nad tím, proč nikoho NEVZRUŠUJE pohled zpříma do očí, pohled,který jde na dřeň a může přinést tu chvíli blaha,to poznání blízkosti s trochou toho šibalství. Toho blázna v nás.
Nebo si to jen představuju?

Momentálně mi absolutně nejzajímavější na světě připadá pravda.
Pravda každého člověka, taková jak ji vidí, cítí..prostě ta jeho .

Toužím po pravdě jako po vodě na poušti.

Možná můj mozek není schopen připustit, že žádná taková dřeň neexistuje, žádná opravdovost není.
Jenže pro mě je.Já sama to vím, když jsem tam..a když jsem tam,tak žiju.
Žiju očima

Někde se tak na sebe díváme..tady v práci. S cizíma lidma.
A najednou je to doopravdy a my bychom se dívali donekonečna... je to jako jíst dobrý jídlo, sytit se omamnou rozkoší..
Zapomenu na práci, ztratí se prostor i čas ,a my se prohlížíme , zkoumáme,osaháváme tím vidoucím pohledem ..a v tu chvíli se objeví ta nádherná jemnost , ten kaleidoskop duše, ta něha.

Neznám lepší léčbu.

A tak hledám ty jiskřičky v očích ,které mi pomáhají.

Toužím po opravdových očích. A opravdových úsměvech.