sobota 24. května 2008

Fakt naivita?


Po dlouhé době mě dneska "trklo" téma, při čtení Sonji http://www.sonja.bloguje.cz/690397-dramaticka-kahira.php


A tak pěkně v posteli, kafem ,hudbou a 6 holčičkama za dveřma (Anička měla9 let , tak tu všechny spaly a já zjistila, že je jedno jestli mám 2 nebo 8 holek,v tomhle smyslu, čím víc tím líp.Pěkně se o všechno postaraly..) se mi docela i chce psát..

Ten článek mi vybavil nejen jednu z mým celkem otřesných situací, ale především téma, který mě provází snad od dob, kdy jsem pochopila, že jsem ženská..

Ten příběh začal před asi 5ti lety mým telefonátem s M.(můj jediný ..zatím..manžel, ten výraz exmanžel mě tak nějak irrituje), kdy jsem tak trochu skuhrala, že fakt nevím kam jet s dětma na dovolenou a on mi nabídl kontakt na jednoho svýho pacienta, který mu kdysi cosi z této oblasti nabízel..
Tím telefonátem pro mě začala celkem šílená ( a pro mě dosud ne zcela zpracovaná a pochopená) anabáze, ve který se sdružuje několik mých rozporuplných témat.
Ten kluk( byl to kluk, asi o 12 let mladší), co se mi ozval v telefonu se mi zdál sympatickej, padli jsme si do noty.Vyslovila jsem svůj dotaz, on měl druhý den cestu k nám, já zase měla službu..zkrátka slovo dalo slovo a my se hned druhej den sešli.
Byl sympatickej. Zdál se mi upřímnej, otevřenej a hlavně..úplně NORMÁLNÍ.
Rozuměli jsme si a prokecali snad 3 hodiny..o všem.

Jejda, musím to urychlit.
Data o jeho osobě:

-syn snad diplomatů, který je velmi slušně finančně zabezpečený, právě se vrátil z několikaletého pobytu v zahraničí, kde podnikal v cestovním ruchu a vydělal majlant, tak nějak brouzdá životem, vystřídal několik zaměstnání , jeho zážitky by vydaly na román.
Zásadním obratem bylo, že měl autonehodu, při které byl operován( a seznámil se s M...kterému byl zavázán, neboť mu pomohl v bolestech), při operaci bylo zjištěno, že má vážnou nemoc(rakovinu) v pokročilém a inoperabilím stadiu, závěr..zbývá mu max.2 roky života.Přehodnotil vše. Začal si vážit všeho a užívat každé minuty.

A potkal mě.Úžasnou bytost.Empatickou lékařku, která mu dala chuť ještě žít(neboť uvažoval i o sebevraždě), konečně člověka, kterému se mohl svěřit se vším, se kterým mohl otevřeně a beze strachu mluvit, který se pro něj stal oporou.

Měl potřebu mě obdarovávat. Do služeb mi posílal skvostný večeře z místního nejlepšího hotelu, kde to objednával telefonicky.Do práce mi ob den posílal fakt neuvěřitelný kytice, který objednával v Holandsku, Benátkách(podle štítků)..měla jsem to v ordinaci jak v krematoriu.
Bránila jsem se tomu vehementně, ale zprvu tak nějak nehystericky, jen mě to trochu obtěžovalo ( ale určitě i ješitně těšilo) ..on mě vždy úpěnlivě prosil ať to přijmu, že jsou to pro něj blbosti, že mu to prostě v tý jeho bídě dělá radost.

Tak jo. Pak přivezl psa, toho našeho Bena..někdy jsem plácla, že děti by chtěly psa(já ale ne).
To už byl větší problém, ale já to probrala s přítelem, a řekli jsme si..no, nakonec třeba nám to přinese něco novýho, děti byly pochopitelně bez sebe.


Co po mě chtěl..byly telefonáty. Chtěl se mnou probírat svoje deprese, psychický stavy, chtěl si prostě povídat. Ovšem kdykoliv, často v noci, ve službě i doma..byly to hodinový telefonáty.Občas přijel, bydlel v hotelu naproti mýmu bytu ..a koukal ze svýho pokoje na náš balkon.
To už bylo divný,řekla jsem mu , že se chová divně..ale furt se omlouval, že mě má prostě strašně rád, že jsem jeho ideál, ale že chápe, že mám svůj život.. a ať mu prosím nezakazuju tyhle drobný radosti. Že z nich žije..a už bude žít jen chvilku.

Hrozně moc toho věděl, o všem i o medicíně, měl hodně procestováno...ukazoval mi fotky..

Pak jsem měla narozeniny, přijel za mnou na dovolenou, kde jsem byla s kamarádkou a přivez spoustu luxusních lahůdek a kytek ( v levný chatce na Kokoříně se vyjímaly minimálně směšně) a dal mi celkem úžasnej zlatej náhrdelník.Měla jsem problémy to přijmout..pořád stejnej scénář, prosil mě, dokonce brečel, že to jsou "jen věci"(což si mimochodem já taky myslím) , že neví a neumí mi nijak jinak vyjádřit, co ke mě cítí.
Tak jsem to vzala..nikdy jsem ho na sobě neměla.

Na týhle dovolený jsme opět s Iren (mou nejlepší kamarádkou) řešily kam pojedeme k moři .
A tam jsem tehdy udělala tu pro mý okolí dnes nepochopitelnou blbost..po jeho racionálním vysvětlení (má známý, dělal přeci v cestovním ruchu) jsem mu dala svoje těžce ušetřený peníze , že nám tu cestu(jednalo se o Dubrovník) levně zařídí.
Já mu vždycky absolutně věřila, to je teda fakt.
Den před cestou mi volal, že to nevyšlo, ale protože měl výčitky, zařídil cestu na jiný místo.
A já se naštvala. Proč mi nezavolal, že jsem na to jiný místo jet nechtěla, radši bychom teda zůstaly doma.
To byl zlom. Poprvé jsem se na něj "zlobila" a on se stal strašně agresivní(po telefonu tedy), úplně se změnil, řekl, že na tom už se nedá nic změnit, ale že je konec, že on se přeci tak snažil..

Tak jsem řekla, dobře, konec. Šílená úleva.

Na tu dovolenou jsme jely,čekaly na nás na letišti vouchery..prostě Hvar a nechtěný místo..
Celou dobu mě bombardoval omluvnejma esemeskama, slibama, že už nikdy neudělá nic proti mý vůli , hlavně ať proboha neukončuju s ním komunikaci..bohužel, já brala telefony, odpovídala na smsky. Bylo mi ho strašně líto.

(Píšu to pokud možno pravdivě, z mýho úhlu pohledu..i když mi je teď fyzicky špatně z toho všeho, z mý hlouposti , nerozhodnosti..)

Po návratu za mnou přijel. S kyticí, omlouvou a informací, že ho snad ve Francii někdo chce odoperovat, jako nějakej raritní případ.Vypadal hrozně..oteklej, opocenej..i moje kolegyně doktorka říkala..je na tom už fakt špatně.
A také s informací, že ten zájezd stál o 11 000 víc než jsem mu dala(ukázal mi smlouvu, kterou jsem viděla poprvé), ale že to samozřejmě nechce, že to je satisfakce za to, že všechno udělal bez mýho vědomí.Opět, nechala jsem to bejt. Bylo mi to prostě jedno.

Pak jel(asi) do Francie.Poslal několik pohledů, volal mi odtamtud nějaký Francouz (anglicky) , že operace dopadla dobře, že se zotavuje a mě pozdravuje.Když přijel, měl ČERSTVOU jizvu na břiše.

Cítím se jako blázen ještě teď, když to píšu..

Nikdy jsem si jeho informace nijak neověřovala..měla jsem svůj život a spoustu starostí a já sama zažila tolik bizardních , netypických a "jiných" situací, lidí..že jsem prostě byla zvyklá brát věci tak, jak přicházely..

Vše se začalo vyhrocovat a vypadat nějak "divně".
Cítil se čím dál hůř, telefonáty zintenzivňovaly, nechal se hospitalizovat na JIP tady v mým okolí, nosila jsem mu tam ..i s přítelem ..džusy, o který si zavolal, navštívila ho tam..ukázal mi závěť, ve který mě odkazoval neuvěřitelný věci (podepsanou JUDr.Sokolem:o)).

A pak mi zavolal M., že je to celý nějaký podezřelý, že ten kluk má problémy, že na něj podala nějaká sestra z jejich nemocnice trestní oznámení, že si od ní půjčil peníze a nevrátil..

Kolo se otočilo.
Řekl, že to není pravda a já věřila jemu , choval se ale čím dál divnějc.. připisovala jsem to jeho evidentně se zhoršujícímu zdraví.. ale začala jsem mít dojem, že kolem něj je vážně i na můj vkus nějak moc extremností.Kvůli tomu telefonování jsem měla problémy i ve vztahu.

A tak jsem mu řekla (to bylo cca po půl roce, co jsme se znali), že už s ním takhle mluvit nemůžu, že mu nemůžu nijak pomoci, že nevím, co bych pro něj vlastně mohla udělat.
A už nikdy jsem mu nepsala, nemluvila s ním , neslyšela ho..

On psal nekonečné SMSky.

Stal se agresivním, doprošování se změnilo ve výhrůžky..k dopisům, že mě zničí, že na mě pošle Novu :o), že napíše zaměstnavateli..jaká jsem špatná doktorka.
Došlo to až k trestnímu oznámení, že jsem z něj na základě jeho důvěry ke mě a jeho špatnému zdravotnímu stavu vylákala peníze.
Po roce vyslýchání byl případ odložen. Zlato jsem mu přes právníka vrátila, ale v těch 11000 jsem se zasekla.Prostě jsem necejtila potřebu mu něco vracet, sama jsem se cítila hodně zneužitá.

Během toho roku byl na základě toho trestního oznámení té sestřičky odsouzenej ke 2 letům, byl to mnohaletej podvodník, recidivista.

Psal mi ještě z vězení. Dopisy.Já vyměnila telefon, adresu, partnera..a až ten ukončil celou komunikaci tím, že si s ním asi 3 měsíce intenzivně psal.

Píšu to a nemám dobrej pocit.
Zkoumám, jestli jsem přeci jen něco neudělala, kde bych mohla cejtit vinu.
Jak to vlastně všechno je. Nebyla jsem přeci jen trochu zištná? (ale jo,myslím, že to tam trochu bylo..bylo to v období mý velký finanční každoměsíční krize..), netěšil mě ten neskonalej obdiv? (to nevím, zažila jsem podobný věci víckrát a myslím, že ne, mě prostě dary a řeči někdy těšej ale celkově jsou mi jedno..vždycky to ve skutečnosti bylo..něco za něco), těšila mě ta blízkost, to svěřování? (TO ano, určitě, nebyla jsem v tom tehdejším svazku šťastná, žila jsem s chorobným žárlivcem,urážlivým člověkem..tady jsem měla volnost, humor, uvolněnost v chování..), radovala jsem se ze "zážitku" v mý tehdejší šedi(z práce k nádobí)..určitě!, já měla vždycky ráda rozruch a nestandartní situace .. a bylo v tom určitě i dost pýchy.
Ale všechno tohle bylo hodně daleko v porovnání s neskonalým soucitem, kterej jsem k němu po celou tu dobu cítila. Zdál se mi fajn, měl smůlu a měla jsem ho ráda.Chápala jsem ho.
Ten SOUCIT k němu vlastně cítím dodnes. Myslím, že on má pěkně nešťastnej život..s takovou zátěží.

Ale moje intuice mě absolutně zradila.

Od tý doby už si neumím představit, že mi někdo cokoliv nabídne a já to přijmu..aniž by "za tím nebylo něco jinýho".
Proto, když jsem četla Sonju..jsem trochu nostalgicky zavzpomínala na doby minulé, mladistvé..kdy jsem se nebála brát to co přichází bez přemýšlení a žila jsem danou situací bez předsudků.
Bylo to fajn.A nikdy se mi nic nestalo.Jakobych byla v nějaké ochranné atmosféře "pravdy".

Něco se mu ale určitě povedlo.

Dostal do mýho života STRACH jít do věcí "bezhlavě".

Nevím jestli je to dobře nebo špatně.Je to prostě TAK.

Od tý doby jsem už odmítla úplně všechno, co mi nabídl..muž.
Jsem doma a snažím se přizpůsobit normě.
Ale někdy mě poškádlí šotek a připomene mi chvíle, kdy jsem řekla TAK JO..a zažila něco novýho, krásnýho.Většinou.

Vím, že to zase můžu dělat.Ale s tím strachem už to není ono, moc mi haraší v hlavě.

Jen ..když čtu Sonju, stýská se mi po tý volnosti.

Cítím se někdy jako takový ustrašený postkomunistický dítě.

Ale jedno nesporný POZITIVUM mi tahle situace přinesla.

Konečně (neboť jsem toto s muži opakovaně zažívala) mi došlo, že abych byla JÁ v pohodě , musím se stát absolutně NEZÁVISLOU.

A tak se snažím vydělat peníze.Vidím to tak na lO let děsnýho výkonu :o).
A už teď toho mám dost plný zuby, nebyla jsem nikdy extra praktická,pracovitá ani materiální.
Mám ráda pohodu, lenošení, posedávání po kavárnách a pozorování okolního života..

Ale myslím, že tohle mý období je o tom.O postavení se na vlastní nohy.

HEZKOU SOBOTU VŠEM!

p.s. názory téměř všech na to, co jsem prožívala..podotýkám,že zpětně.. byly..jsi naivní, takhle to přeci "nechodí".To by se MĚ nikdy nestalo.
Já takovýhle slova věřím jen těm, kteří prožili podobné.Kteří v tom opravdu byli.

V tom střetu důvěry, ideálů, vnitřních pocitů..se světem "obvyklého chování".

29 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

wow, saro, to je fakt sila. diky, ze me chapes. ja jsem asi naivni, ale prinasi mi to v zivote spustu radosti, i kdyz sem tam je to pekne riskantni. ale ty pozitiva prevazujou. me tak trochu chybi pud sebezachovy, ale na druhy strane mam zrejme svyho osobniho andela straznyho. jinak uz tu davno nejsem... jsi strasne mila. sonja

Anonymní řekl(a)...

Jojo ,Sonjo.Já nejsem ani jsem nebyla zdaleka takovej dobroduh jako Ty, ale to jak to vidíš i žiješ mi je děsně blízký.A stejně si říkám, když Tě tak čtu..ještě jednou chci do světa.
Jen tak po svým. Je to moje jediná velká touha.
Ty seš prostě takovej inspirativní zdroj pro mě :o)

Anonymní řekl(a)...

Ten kluk byl asi hraniční osobnost (nebo jak se to jmenuje), ne? Ti někdy bývají takoví nesnesitelně naléhaví, bez hranic, bombardují telefonáty, ...
Na jednu stranu ho obdivuju, kolik toho zmáknul! To je neuvěřitelný.
Ta zkušenost ti možná ještě k něčemu bude - to jsem teda zvědavá.
Nazdár a jdu si přečíst sonju.

Anonymní řekl(a)...

Me to prijde divne.
Bezhranicni obdiv znam a dokonce jsem si ho taky zazila:o) Vyvazel me na vylety i s detmi :o) Darecky jsem ale nebrala. Nevim, tam moje instinkty asi spolehlive fungovaly.

Jsou situace kdy mi lide pomohli nezistne a ja ani na vterinu nezavahala a prijala.
Ale jsou situace kdy mi nekdo chtel pomoci "divne". A tam jsem se sprajcla. A jeho presla chut. Myslim ze to ani neni v naivite. Spise v tom, ze samostatna sebevedoma zena asi neni vhodnym objektem pro muze-"rytire", kteri touzi obdarovat damu a ziskat jeji naklonnost.
Ja vim ze pisu hlouposti a z to beru zase moc podle sebe. Subjektivne. ZE jako "honak krav" se tezko vziju do pocitu krehke jemne zeny. Ale i kdyby mi prinesl kvalitni spacak ci nafukovaci karimatku tak by mi to bylo divne.
A to jsem romantik a mam spoustu snu. A bourlive emoce. Ale podvodnik by asi u me narazil. Nevydrzel by. Odesel by brzy sam.

Anonymní řekl(a)...

Liška:
no, ona většina toho, co vykládal byly výmysly..možná by to nějaký víc soustředěný typ poznal dřív.. ale když jsem pak o tom zpětně uvažovala, byla jsem překvapená, kolik neuvěřitelný energie musel vkládat do tvorby toho obrazu o sobě, dodnes nevím jak např. udělal fotky, jizvu ..to je fakt výkon.
Možná je psychicky nemocnej,trochu je mi ho líto a trochu pořád z něho mám strach.
Ale je to typický příklad toho, že co si zaseju, to sklízím..:o)

Anonymní řekl(a)...

Radka:
Jo, moje instinkty mě v tomhle případě prostě zklamaly, opravdu jsem mu věřila.
Předtím se mi to stalo jen jednou a zapřísahala jsem se,že už budu "opatrná".
Jinak jsem celej život zvyklá lidem důvěřovat a neprověřovat a to se asi stejně nemůže změnit.Je to něco v povaze.
Když mi chtěl někdo, koho jsem považovala za blízkého člověka něco dát, klidně jsem to vzala a nebyl problém, vlastně jsem otázku věcí dávaných jednou stranou druhé neřešila, nepřipadá mi to důležité..myslím ty věci.
Jestli tím někdo někam směřuje apod..považuju za problém toho člověka.
Důsledky pro mě tady ale samozřejmě jsou. Nikdy vlastně nemůžu znát na 100% druhého člověka.A ta eventuální "zklamání" jsou jen moje nenaplněná očekávání.Jako i v tomhle případě.
Myslela jsem ,že jsem potkala blízkého člověka, ale spletla jsem se.Nemyslím, že to je něčí chyba nebo že je špatný on nebo já.
Ale zůstaly mi nějaký pocity, se kterýma se tak nějak musím vypořádat..

No a je fakt, že jsem určitě vynikající typ pro podvodníky.(
I když ne křehká něžná ale rozhodně důvěřivá :o)

Anonymní řekl(a)...

Radko, čtu ještě jednou a díky za ten komentář.
Jen si myslím, že šlo spíš o to,že pomoci chtěl on.
I dárky mě dával kvůli sobě..alespoň tak to říkal, to byl ten důvod obdarovávání.
A taky..nikdy jsem se nezamýšlela nad tím, jestli mi lže.
Kdybych pocítila pochybnost, samozřejmě by to skončilo.
Ale nepocítila jsem ji..

Anonymní řekl(a)...

Saro, taky premyslim nad tim co jsi napsala. Myslim ze ve svem dusledku je uplnelhostejne jestli to je podvodnik nebo neni. Pokud te nebude obtezovat proti tve vuli a ohrozovat te, tak je to uplne jedno.
Protoze ani me by nenapadlo proverovat toho druheho. Urcite by mi bylo jedno jestli je takovy nebo makovy. Nesoudim lidi. Nezajima me to. Beru lidi jaci jsou.
To co je jine a ja bychdelala urcite jinak, je pouze moment prijimani daru a pozornosti. Ze je zde nekdo, kdo podezrele hodne dava a zaroven za to prakticky "nic nechce". Ty jsi to brala jako normalni. Klidne jsi si umela predstavit, ze takhle by jsi treba mohla taky nosit nekomu darky, opevovat ho, sledovat, normalka :o)).
Hmmm, ja kdybych si predstavila sama sebe tak si asi reknu ze se musim jit lecit :o))) Takze bych asi jen z toho duvodu jala podezreni. Ono se lehce rekne, ze ten druhy je asi sileny laskou. Ze te miluje. Ale i blazni z lasky jsou podezreli. A to mimoradne, ja si zamilovaneho silence nikdy k telu nepripustila. Mozna to bylo skoda, mohla jsem zazit veci :o))) NO nic. Celkem by me zajimalo jaky bude vyvoje jeho dalsich citu. Zda je porad tak zamilovany nebo zchladl.
JInak priznavam ,ze jsem taky naletela. A to na divku, ktere jsem chtela nezistne pomoci a malem jsem z toho prisla o rozum :o)) Chtela posleze abych ji pomahala uplne ve vsem a vyzadovala to pohruzkama.

Anonymní řekl(a)...

Jeho obdarovávání jsem opravdu brala jako službu pro něj, pravda je,že mě to netěšilo a tak jsem to dělat neměla, to je jasný.
Na druhou stranu..přesně vím, jak strašně jsem prožívala jeho drama, byl to pro mě mladej kluk před smrtí, kterej se mi zdál fakt statečnej.Vůbec jsem neřešila nějaký dary..to až když se to všechno provalilo najednou získaly na důležitosti a staly se hlavním bodem(donucovacím momentem) komunikace.

Navíc jsem si skoro jistá, že do mě nebyl zamilovanej, nemiloval..byla jsem prostě vhodný objekt k realizaci jeho chorobných představ o jeho vyjímečnosti.
Hodila jsem se mu svou povahou, to je vše.

Anonymní řekl(a)...

Ano, zapomela jsem, ze te presvedcil ze umira. ZE prijmutim daru mu prokazes sluzbu. Dokonce ti ukazal i jizvu. Prijde mi to silene. Predstirat tolik a za takovou cenu. Treba si to bricho rozrizl sam.

Divim se ze ho soudili jako podvodnika a ne jako nemocneho. Spis bych to tipla na dusevnou poruchu. Presto je nejzajimavejsi nikliv ON, ale Tvoje role v tom divadle.

Anonymní řekl(a)...

Přesně to jsem si říkala,že je podle mě fakt nemocnej..
Moje role se mi..těžko přiznává, protože mám dojem,že jsem to celý nějak nezvládla.
Já to totiž dlouho vůbec neřešila, bylo mi ho líto, ale v práci furt potákávám nějaký osudy, takže jsem se jím (tedy když zrovna netelefonoval) vlastně moc nezabývala.
A když to začlo být divný..myslím, že jsem opět mla svůj starej známej strach to nějak řízně řešit.

abych mu neublížila..abych se nezmýlila..aby se na mě nezlobil..abych ho NEZKLAMALA

Já se dokážu chovat rozhodně jen ve chvíli kdy něco rozhodně cítím. To pak lítaj hromy,blesky a po nějakých nejistotách ani vidu.

V tomhle případě jsem to prostě fakt necejtila..

Štve mě na tom jedně že se mi to bude vracet. Není to pro mě vyřešený.

NULI řekl(a)...

Milá Sáro,
tak to je docela síla. Ale já Vám tu situaci naprosto věřím. Četla jsem jedním dechem. Moje neteř zažívá něco podobného, je to asi opravdu nemoc. Ale taky tuším, že se s tím nežije snadno. Avšak - on je pryč, zkuste to tak brát.

Anonymní řekl(a)...

No - hraniční porucha osobnosti se to jmenuje nebo tak nějak. A tam spadají i ti, co se sebepoškozují, řežou, aby se jim ulevilo. To mě napadá v souvislosti s tím, že ta výroba jizvy nemusel být pro něj takový problém.

Tihle lidi jsou někdy ti, co vyrůstali v kojeňáku, děcáku, neměli lásku rodičů - potom jsou takoví nenasytitelní láskou druhých, pořád naléhají, kontaktují, tlačí, vyhrožují. Protože zoufale touží po "někom", kdo jim nikdy v životě nebyl dán.

Anonymní řekl(a)...

Vedel o tvojem blogu?

Anonymní řekl(a)...

Sáro, ami mě to až tak neudivilo, asi proto, že jsem taky často naletěla sa doplatila na svou citlivost, naivitu a soucit.
Tyhle lidi vědí, kde uspějí a kde ne. Vyléčilo mě to i tak jen částečně. Taky se bojím toho, abych někomu zbytečně neublížila, tak dokud nemá opravdu JISTOTU, neřeším to. pak už ale s takovým člověkem nejsem schopna žádné komunikace. prostě šmytec, nedělalo by mi to dobře..

Anonymní řekl(a)...

jéžiši..šmitec :)

Anonymní řekl(a)...

Nejsem anonym..:)

Anonymní řekl(a)...

Ne, naivita fakt ne. Jen krásná člověčí lidskost.

Není co si vyčítat. A už vůbec není čeho litovat.
Je to zkušenost a byly to a ještě jsou emoce.
Navíc...pomohla jsi nejspíš na chvíli hodně nemocnému, zoufalému člověku, který je prostě na smrt nemocný. I když zrovna hned neumírá.
Ale hlavně...pomohlo Ti to k poznání Tvého partnera. Toho, který je ochoten tři měsíce intenzivně psát...převzít Tvoje těžkosti na svoje bedra.

Anonymní řekl(a)...

Nuli: to ano, je to pryč.Netrápím se. Věřím, že je všechno přesně tak, jak to má být..


Liško: jediný co jsem se o něm náhodně dozvěděla bylo, že jeho máma je těžká alkoholička a tátu asi ani nemá. Takže to asi zapadá..

Radka, ne :o).Blog píšu asi 2 roky, tohle je mnohem dřív.

Anino: vím, že každý jsem svého štěstí strůjcem, každý naprosto zodpovídáme za to co se děje..mě, jemu..a když se člověk v něčem necítí moc dobře, rád by asi (teda já) věděl proč.Já bych ráda věděla proč se na mě fixují lidi.Což je fakt. Jamile dám najevo víc citu, vstřícnosti..je to jako lep.Samozřejmě kromě přátel. Vede mě to k nepřirozenýmu odstupu, protože stále narážím na pocity druhé strany..ale Ty jsi přece byla tak milá, myslel(a) jsem že..a nějaký velký očekávání. Těžko se mi vysvětluje že je to jen očekávání toho druhého. Takže se docela stahuju..

Mirko: taky to tak vnímám.Jen trochu s křečí..:o).Myslím to tak, že ačkoliv to "vím" mám pochybnosti..

Unknown řekl(a)...

Hustý...:), teda holky vy to tady rozjíždíte.. Sára povinně napsat knihu - zaručuji, že to bude bestseller..:). A žes doktorka sem nevěděl, vysvětluje to ovšem proč je tak chytrá..:)

Anonymní řekl(a)...

Sáro, naprosto tě chápu, jsem stejná - akorát mám problémy si vzít od kohokoliv jakýkoliv dárek - bylo mně řečeno, že je to má velká chyba.... mně se lépe dává než bere. - Ale stejně je to celé pro tebe hodně přínosné - a je vidět, jak hodný jsi člověk. Moc tě obdivuji!

Anonymní řekl(a)...

Sáro, ad 18.46..proč se fixují, no poznají to. Já teda za sebe, zas tolik mi to nevadí, už občas poznám, že něco nesedí, půprotože některé modely chování se opakují.
Někdo je zase už tak nějak od přírody raději nedůvěřivý a zase tím může přijít o potenciální přátelé..tak radši beru tu otevřenost vůči lidem. On i ten nedůvěřivý se může splést.

Anonymní řekl(a)...

Sáro, ptáš se..fakt naivita ?
Myslím si, že naivita tam vůbec nemusí hrát nijak důležitou roli. Mně by třeba víc vadilo, žít s pocitem, že jsem něco mohla udělat a nepokusila se. Vadilo by mi to rozhodně víc, než když naletím, i když to příjemný není...

Anonymní řekl(a)...

Lidé "majetnického" typu (o kterém píšeš) umí excelentně vycítit, co člověk v daném okamžiku postrádá - a nabídnou mu to (obdiv, pozornost, respekt, výpomoc, ...). Potom si ho patologicky přisvojí - přinejmenším si nárokují jeho čas. Kompenzují to (kupují si toho druhého - jde o majetnický typ, chce vlastnit) "dary" a "službičkami". Tím se dostanou do pocitu "oprávněného nároku" - a pokud mají pocit, že odezva není adekvátní, projeví se u nich agresivita.
Jeví se velmi empaticky - umí odhalit slabiny druhých a využít jich. Vybírají si typy lidí, co se cítí být zavázani jejich dary a službičkami - pokud někdo neumí přijímat dary, protože se jimi cítí zavázán, najdou vždycky způsob (záminku, vysvětlení), jak mu je "vnutit". Přesně takového člověka potřebují - pokud s tím někdo nemá problémy a zároveň se necítí zavázaný, okamžitě se s pocitem že jsou okradeni stahují a mizí.
P.S. lidé s hraniční poruchou osobnosti nedokáží navázat vztahy s okolím, to je jiný (takřka opačný) případ

Anonymní řekl(a)...

naivita?...spíš v tom, že člověk s takovou možností vývoje počítá spíš v filmu, knize nebo cizím blogu, ale ne ve svém všedním dni...takže co dodat, strhující...nepřenosné :-) Jane-Anne

Anonymní řekl(a)...

Pro poslední komentující..
děkuju,že jste napsali svůj názor, mám z toho fakt radost..a proto se omlouvám, že jsem nereagovala.Někdy prostě fakt nemůžu nic napsat.

To Benjamin:
kniha..je to moje představa z dětství, že bydlím někde na kopci, kde vlajou záclony, přede mnou širokej obzor..a píšu knihu.Úplně to tam vidím, i nábytek.Jsem totálně v pohodě.A tak nějak "stará" :o)
Myslím ale, že to je jen odvěká touha nějak vyjádřit svůj pocit ze svýho života.Tak nějak to shrnout..a na to ještě zdaleka nemám.

To Hančí:
ano, jsi opravdu moc hodný člověk, Hančí. Ale proti mě jsi opravdu ,ale opravdu POKORNÁ.Nechci nějak podkuřovat, ale já skutečně obdivuji to málo, co jsem z Tvýho života postřehla.

To Anina:
souhlas s oběma komentáři.A děkuju. Prostě mě těší ta podpora.

To Pařez:
myslím, že jsi to shrnul naprosto přesně.Vidím to stejně, jen to neumím takhle jednoduše popsat...hm,rozum a cit.
Musím říct, že zrovna na to poslední dobou často myslím.Na ty dva možné úhly vidění.Nikdy se nestřetnou. A tak zbývá..tolerance.No ale to je trochu z jinýho soudku.

To Anonym:
to je právě to..když člověk zažívá situace "jako z filmu",tak je těžký jim odolat.A pak už záleží na zralosti toho prožívajícího, jestli je schopen bez problémů nést následky takových zážitků.

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Sáro, zcela náhodou jsem dnes objevila Tvůj blog po zadání názvu knihy "Ženy, které tančily s vlky" do vyhledávače. Tvoje příběhy,touhy,prožitky a náhledy či vhledy na život do života jsou mi blízké.Je mi velmi příjemné Tě číst a po té sledovat komentáře a různé pohledy na danou věc.Fakt skvělé. Uvedenou knihu jsem zatím nečetla, vlastně jsem se s ní setkala poprvé v sobotu, kdy mi o ní vyprávěla sousedka, která mne vytáhla na sklenku.Vůbec se mi nechtělo, páč ji zrovna moc nemusím. Přijde mi, že jedeme každá v jiném pruhu ve vesmíru. Ale O.K., název knihy byl přitažlivý a já jsem podlehla tomu, že bychom snad přece jen mohly najít společnou řeč.Bohužel nenašly, ještě jsem ji na závěr pověděla, že nikdy nebude běhat s vlky, protože je slepice. Fuj, měla jsem z toho druhý den výčitky.Ale dnes mi docvaklo, že je to pravda. Né, že tedy ona je slepice, ale, že slepice fakt nemůže běhat s vlky.Takže jsem si z toho vyvodila takovou poučeku pro sebe až bych se přistihla při slepičení. A navíc jsem se díky této knize a potažmo Tobě dostala na blog Sonji a sjela ho jedním dechem. A i kdybych tuhle knihu nepřečetla, užitek mi již přinesla. Přeju všechno dobré a těším se na komunikaci. Ren.

NULI řekl(a)...

Sáro, jsem moc ráda, že jste dala na blog další svoje vyprávění (i když spíše filmové). Shlédnuto (zatím) 2x, dobíjím s ním baterky. Díky.

Anonymní řekl(a)...

Ren..ta knížka je ..prostě zvláštní, líbila se mi moc, ale četla jsem ji zhruba rok.Zrovna v tu dobu se mi výborně hodily některý kapitoly, některým jsem vůbec nerozuměla.
Ale přesto tu knihu mám při ruce a už jen pohled na ni mi dělá dobře..
Líbí se mi jak jsi to napsala, o tom slepičení. Jo, běhat s vlky..není to jen tak. Člověku zkrátka asi musí ladasco dojít nejdřív. Třeba o tom, že se slepicema vlci neběhaj :o)..