Nemůžu se nakopnout..

Díky Liško..za Tvůj komentář. Protože zkouším něco napsat.
Bylo to kdysi prima, zapisovat si sebe.
Jenže pak se něco stalo..nevím co, ale přestalo se mi chtít cokoliv dělat.

Takhle vstanu a sednu k počítači, třeba v sobotu ráno , jako vždy s kafem, když ještě všichni spí, tak jako dřív..jenže nic. Když chci psát, tak se mi zoufale přestane chtít, protože mi to připadá TAK ZBYTEČNÝ.
Nechce se mi dělat nic, ale tak silně, že to nepřekonám..vlastně jen pracuju..já vím, že BYCH MOHLA nahlížet optimisticky na to co žiju, že když to budu zkoušet, když se k tomu alespoň TROCHU DONUTÍM, tak se to změní a život dostane barevnější tony..

Možná je to tím, že jsem odešla z těch Jánek. Hory mi chybí.

A přitom..máme to tu všechno fajn, hezkej byt na náměstí s velkou terasou a blízko lesoparku, taky práce se daří až moc, práce je vlastně nad hlavu , začínám víc a víc pronikat do podnikání, teď s R. zakládáme s.r.o. a možná budeme kupovat další s.r.o. a pak bych měla dokonce i zaměstnance..nepřála jsem si kdysi to všechno?

Rozum mi říká buď šťastná, že máš práci, že máš taky nějaký ty ambice a nápady, že jsi zdravá Ty i děti..buď spokojená přece!

Někdy si vzpomenu na svůj..no snad to byl sen nebo vzpomínka..
Seděla jsem v nějakém venkovním hledišti, byl podzim a vítr mi cuchal vlasy.Na sobě takovej ten kabát s vysokým límcem, kam si můžu schovat tvář..
Měla jsem všechno, vše co mi prolítlo mozkem jsem dosáhla..lehce a bez větších překážek.
Tím jsem byla celistvá a uspokojená.

V tom hledišti jsem ale byla prázdná a sama..a o tom to celé bylo.