pondělí 2. července 2007
Já prostě furt jen rozjímám
Už mi to začíná připadat DIVNÝ.
Jasně.... že čekám, koncentruju se a připravuju k nějaké neobyčejně obyčejné změně, ke nějakému závratnému činu, poznání,zážitku..
Jasně, cítím to v kostech, ty dny na hraně,to tancování na špičce jehly, to balancování a taky bilancování, tu startovní čáru.
Splývám s časem, a ani nevím jak ty dny vlastně běží..v tom čekání, v tom cítění čekání.
(Ale stejnak..trvá to nějak opravdu moc DLOUHO... )
Zneklidňuje mě to.
Čekání naplněné opravdu nicneděláním.
Dokonce nicnepřemýšlením.
Jenže .. nemůžu dělat nic jinýho.
Snažit se vplout do proudu a naprogramovat si náladu.
Vlastně jen...
..pozoruju lidi a dívám si jim do očí.Dívám se a snažím se najít jejich odpovědi.
Tak často uhýbají.
Přemýšlím nad tím, proč nikoho NEVZRUŠUJE pohled zpříma do očí, pohled,který jde na dřeň a může přinést tu chvíli blaha,to poznání blízkosti s trochou toho šibalství. Toho blázna v nás.
Nebo si to jen představuju?
Momentálně mi absolutně nejzajímavější na světě připadá pravda.
Pravda každého člověka, taková jak ji vidí, cítí..prostě ta jeho .
Toužím po pravdě jako po vodě na poušti.
Možná můj mozek není schopen připustit, že žádná taková dřeň neexistuje, žádná opravdovost není.
Jenže pro mě je.Já sama to vím, když jsem tam..a když jsem tam,tak žiju.
Žiju očima
Někde se tak na sebe díváme..tady v práci. S cizíma lidma.
A najednou je to doopravdy a my bychom se dívali donekonečna... je to jako jíst dobrý jídlo, sytit se omamnou rozkoší..
Zapomenu na práci, ztratí se prostor i čas ,a my se prohlížíme , zkoumáme,osaháváme tím vidoucím pohledem ..a v tu chvíli se objeví ta nádherná jemnost , ten kaleidoskop duše, ta něha.
Neznám lepší léčbu.
A tak hledám ty jiskřičky v očích ,které mi pomáhají.
Toužím po opravdových očích. A opravdových úsměvech.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
9 komentářů:
Sáro,moc hezky napsaný,díky.
S posledníma třema větama se ztotožňuju. Naprosto. Taky totiž hledámm, a asi vždycky budu hledat ty jiskřičky, opravdové pohledy a opravdové úsměvy. Sama nikdy pohledem neuhýbám. Ani v případě, když mi zrovna některý není příjemný, doufám, že se tam ta jiskřička objeví...
Ale co je všeobecně pravda, to myslím nelze poznat, každý má tu svou...
Je usmev laskavy
Fales svuj usmev ma
Je usmev usmevu
Co poji oba dva.
Ma uskrn nenavist
A pohrdani tez.
Na uskrn uskrnu
Vsak nezapomenes.
V srdci se usadi
Pronikne v zadech dren.
Ze vsech tech usmevu
Vsak jediny jeden jen
Od zrodu az po hrob
Ty nyni potkat chces.
Nastane konec utrapam
Kdyz se nim usmejes.
Anino.Aninko.
Já moc nejsem na básně, chybí mi snad trpělivost a soustředění dočíst až do konce..nebo co..ale tuhle od Tebe, tuhle napsanou sem pro mě si pozorně přečtu.
Přečetla jsem.Až do konce :o)
Dnes v noci bych chtěla sedět s Williamem Blakem v zakouřené hospodě kdesi v hukotu blízkého oceánu,zrádnosti útesů,za bouře a úplňku a..sama ..a poslouchat jeho básně.
Rozuměla bych jim.
Sáro, víš ty verše jsou krásný moc, jen jsem je nepsala já...A tak to byl kdosi jiný. Jo, já bych zase jako mladá ráda pobyla s Václavem Hrabětem, mým oblíbencem, co ho tu nepropaguji poprvé. Věřím, jsem si skoro jista, že ten by se ti líbil :)
Sáro, ten článek se mi tak líbí, že i když nejsi na básničky, mne inspiroval k vlastní výblivce. Ber ji, nebo mně s rezervou :)
To sklíčko průzračné se nám zamlžilo
Ztracen je lesk i odraz slunce
To co mělo by zářit nám do temnot
Co vnořují se do všedních dnů
A pak v očích tvých a mých
Se sklíčko omylo
A úsměv na rtech a ve tváři u mne i u tebe
Ten úsměv spiklenců
Pokojný a opojný vykouzlilo
A jiskřičky v očích
A naděje v krásu bytí
Opíjí opravdověji
Než drahé pití
Anino.
Snad to není klišé..díky za ty verše..jsou fakt krásné a přesně jsi vystihla,co jsem chtěla říct a to obdivuji.
Nechci to už kazit jinýma slovama..
Já taky ne.
Tak se těším na další článek, Sáro.
Sáro, kdybych k tomu krásnému článku cokoliv dodala, jen bych ho pokazila. Umíš nádherně vyjádřit podstatu.... opět mohu jen poděkovat za to, jak a co píšeš.
Okomentovat