neděle 18. listopadu 2007
Tradiční nedělní podvečer
Cloumá mnou vztek.Vztek bezmoci.
Vždy, když se zkonfrontuji se světem Martinovým, vždy když mám možnost vidět nevím do jaké míry objektivní postoj k našim dětem..tehdy mně zahltí vztek, který tou bezmocí je tak zoufalý.
Bolí mě žaludek.
Vím, že jedinou, opravdou JEDINOU a JEDINEČNOU ! možností je toto zkrátka přijmout, nějakým způsobem to v sobě uzavřít, snad se povznést.. a přesto mě napadá jediné..všechno mu to napiš, upřímně řekni všem okolo co Tě tíží, jak to vidíš Ty, co prožíváš, vykřič jim to do lhostejných obličejů, nedus to v sobě..
..jenže už když se mi tyto myšlenky zavrtávají do mozku, už tehdy cítím ne vztek ale smutek té beznaděje..vidím tu zbytečnost až škodlivost takových činů...a vím,že tudy cesta nevede.
Jen někdy UŽ MÁM DOST toho všeho POCHOPENÍ!!!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
21 komentářů:
Tak asi to nebylo pochopeni. Jen jsi si myslela ze je. Ale nebylo.
A kdyby to i bylo pochopeni, tak to porad neni souhlas. Ty si porad muzes myslet to svoje a rict to nahlas.
Nejhorsi je pokrytectvi. To trha utroby.
Radko. Díky za komentář..a za dobrý postřeh.Nutí mě k přemýšlení ( a to je co říct :o)..
Ano, o to pravé pochopení mi jde. To je mým snem, mým cílem.
Jen to není tak jednoduché, jak by si člověk přál..prostě ať má logika a mozek zpracovávají tohle téma seberacionálněji, s emocemi nic neudělám.
Ale s pokrytectvím to, myslím, nemá nic společného.
nevim o co jde :o) Myslim ze Kojot nekde psal, ze clovek musi priznat obe strany sve osobonosti. tu svetlou (chvalihodnou) i tu temnejsi (tu schovavanou nemilovanou) Ja klidne neco pochopim, (nebo ne) presto se nestydim za to ze me to vytoci do nejvyssich obratek. To pokrytectvi by nastoupilo v momente, ze te neco vytoci a ty tvrdis sama sobe ze ne. Protoze by te to treba znecistilo, ponizilo. Ja se nebojim ze se zaspinim. Ono to stejne casem vyryzne. ZAtim to vyryzlo vzdycky.
A ..ano, Radko. Slovo pochopení se do mého článku nehodí..jde spíš o můj dojem toho,jak cítím ty prapodivné víkendy.
Někdy mám skutečný dojem, že jde jen o formu. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
Nestydím se ta to, jak prožívám to, co se v mým životě děje..ale prostě po svých zkušenostech vím, že vztek a kopání kolem sebe není to, co by mi přineslo uspokojení a klid.
Mnohokrát v životě jsem vyváděla..ale nic mi to nedalo.
Ale už několikrát se mi podařilo nahlídnout na něco, co mě tíží z jiného úhlu..tím myslím doopravdy to pochopit jinak, a to bylo úlevné,jakoby kolem mě praskla bublina ve které žiju.
A po tom toužím..aby kolem mě praskla ta mou hlavou vymyšlená bublina vzteku na mého bývalého muže.
Protože prostě vím, že mi ten vztek nedělá dobře..drží mě v minulosti.
A o co jde..o to, že se mi mé dcery svěřují se svými pocity, touhami, strachy..i těmi které se týkají vztahu s otcem, který je zevně velice krásný a v pohodě.
Ale pod tím je jejich trvalé a opakované zklamávání, nenaplněné sliby, touhy, strachy vyjádřit své pocity v nové rodině.
Z mé strany neplodnost společné komunikace..
Nevím jak to udělat..aby všichni zúčastnění pochopili, že jakékoliv naše spory ve slutečnosti ublíží vždy a JEDINĚ dětem.
Nám dospělým..až na nějakou tu hořkou pilulku, určitě ne.
Zazivam neco jineho ale taky. Prijde za mnou ubreceny stredni syn (22) jak ten nejmensi trpi (10). Ja jsem z toho cela divoka, vycituji si vsechno predem zadem, abych nakonec stejne dostala jedinymozny vysledek, ze se nejvic lituje ten stredni. A ten nejmensi se jen veze. Nevim jak ti poradit. Sama pro sebe vim, ze kase se neji tak horka jak se navari. a ze jsem predtim nemluvila o vyvadeni. Mluvila jsem spise o sebelitosti. TA sebelitost je o tom, ze se necitim dobrou matkou. Ze citim porad vycitky ze jsem to nebo ono mohla udelat lepe. A tyhle vycitky si jednoduse pripoustim. Ony odezni. Reknu si nakonec, ze jine deti maji ty matky jeste horsi a podminky taky jeste horsi. Tyhle vycitky sebelitosti jednoduse necham prijit a ony zase odezni. Nezatahuji do toho decka. Oni za to nemuzou, ze maji nedokonalou matku :o) Takze Saro, nech to byt :o) Ony si holky poradi, sice ti vsechno vyctou, vybreci se, rozlitostni se, ale ulevi se jim. A vsechno bezi dal jak ma. Takovy je zivot. Pestry. Tohle vsechno je vyvoj. Ony si s tim poradi. Kdyz si s tim poradis ty.
Poradit si s tím..to pro mě znamená to zkrátka přijmout.
Přijmout svět jaký je a netrvat urputně na tom, jaký bych ho chtěla mít.
Všechno je to tak logické.
A pro mě skutečně těžké.
Mám teď už dlouhé období sebelítosti..ne,že jsem špatná matka, ale že mi bylo ublíženo.
Snad to jsem se styděla si přiznat..že mateřství je opravdu fantastická katarse ale taky obří nálož.
A to, že jsem na to zůstala sama..není jen moje vina.
Zajímavé je..že až když se v mém životě konečně objevila Láska,ta, kterou jsem toužila poznat, až když se objevil muž, který mě má opravdu rád ,tak až tehdy se otevřely brány těchto mých pocitů, stavidla lítosti, sebelítosti, i zloby..
Jsem za to ráda, protože to potřebuju konečně prožít, zdá se mi to vlastně takové přirozené..jen to přišlo v jinou dobu než bych čekala..
Ale v té době, kdy to bylo aktuální bych to asi já a především mojem holky těžko přežily bez úhony.
Takže je zkrátka vše jak má být..jak píšeš Radko.
Milá Sáro,
nemohu se zbavit rozporuplných pocitů, které ve mne Tvé prožitky vyvolávají.
Na jedné straně tak dlouho očekávaný milující muž, který naplňuje Tvé dny, na straně druhé pocity sebelítosti a vzteku ze samoty ve vztahu bývalém.
Chápu, že člověk se ve svých pocitech často nevyzná sám, o to těžší je je popsat...
Vždy, když bylo třeba, pomohlo mi svůj problém pojmenovat, sloužilo mi to jako mapa,dle které jsem se dokázala orientovat při řešení svého problému.Ale pokud bych měla pojmenovat Tvůj problém,asi by se mi to nepodařilo.
Pláčeš nad tím, že jsi zůstala sama a současně popisuješ tu "pravou" lásku, kterou zažíváš.
Neměla by Tě ta opravdu PRAVÁ láska těchto pocitů zbavit?
Klára
Sáro, těžko je poradit i posoudit. Ale myslím na Vás a doufám, že to ustojíte bez velkých šrámů. Nevím, jestli občas čtete články blogerky Kousalíkové na Lidovkách. Jsou výživné.
Ahoj Kláro.
myslím, že mezi námi je určité (dost zásadní:o) neporozumění.
Nevidím totiž žádnou souvislost mezi tím, že jsem našla v životě naplnění po boku svého současného partnera a tím,že mám nějakou minulost.
Myslím, že štěstí a radost ze života se nijak neodvíjí od našich blízkých, že je to jen a pouze záležitost každého z nás.
Proto jsem psala o svém pocitu určité bezmoci z toho, že ačkoliv vím, že můj muž mi nic zlého ani špatného vědomě nedělá, přesto cítím emoce zloby.
Trochu mě překvapilo, že čteš v mých řádcích, že pláču nad svou samotou..myslím,že o tom jsem skutečně nepsala.
Ale to je jedno, Kláro.
Snažíš se mi pomoci svým příkladem a já Ti přeju, aby Ti i nadále v Tvé, životě fungoval.
Myslím,že nepotřebuji žádnou pomoc..protože to, co se v mém životě děje vnímám opravdu jako velký posun vpřed.
Ale asi to z mého článku dostatečně nevyplynulo:o).
Nuli..díky za tip.
Určitě se podívám:o)
Sáro, věřím, že už se tím netrápíš.
Ta Tvou hlavou vymyšlená bublina vzteku na Tvého bývalého muže stejně jednou praskne sama .
Mysli na svůj krásný mozek.
Protože vše je opravdu, jak má být.
To víš, Mirko, že už se netrápím..já se potrápím jen občas při "výměnách" dětí , při tom, když se mi svěřují.
Ale jinak se netrápím.
Jsem moc ráda, že mám svůj život, který zatím byl tak pestrobarevný, že už mi zbývá opravdu málo toho, po čem toužím.
Mám všechno. Skoro.
A jednou z těch věcí , kterou bych si přála je právě to prasknutí té bubliny..zdá se tak zbytečná.
Ale asi není..když se občas projeví.
ahoj Sáro, dlouho jsem tady nebyla - ale ty jsi taky už dlouho nic nepsala, jak vidím.
Já si myslím, že člověk se nikdy nemůže lehko zbavit toho, co prožil - ať je to pěkné nebo špatné. akorát že to špatné tíží. Já si myslím, že největší chybou je mlčení, když máš pocit, že bys měla něco říct. Má se vše říkat okamžitě, neodkládat, pak to ztrácí smysl. Taky si myslím, že právě když prožíváš krásný nový vztah, objevuje se ti ten starý. Asi i porovnáváš, což je normální. Je to dobře, že tohle všechno prožíváš, ono to staré odezní. ale v žádném případě bych v sobě nepotlačovala něco, co chce jasně ven. - Je hloupé, že se odvažuji ti radit - lépe řečeno - říkat své názory na problém, když sama svůj život jsem nemohla vůbec dobře prožít. Takže vše dobré si jen představuji.
Moc zdravím.
tak zjišťuji, že komentáře se odesílají opět jinak a nějak mi to nejde - jsem tak jako anonym - jinak mi to nešlo odeslat. takže se podepisuji - Hanči
Vše nejlepší Vám (a kolem Vás) do Nového roku přeje Vojtěch!
Ze srdce (pochopitelně).
Hančí.Děkuji za podporu, myslím,že jsi to napsala přesně tak, jak jsem to (tak nějak přecitlivěle) vnímala.
Vojtěchu.Chtěla jsem napsat něco duchaplného nebo alespoň zajímavého..ale nic mě nenapadá jen.. prostě moc děkuji za tohle přání.
Opravdu jste mě potěšil.
Přímo do srdce(pochopitelně )
Jo, jo... je to dojemné.
Mirka má blog divoký, tak se tam snad znovu potkáme...
A s tím Reflexem mi to dovysvětlete.
Díval jsem se na tam, ale nevěděl, s kým "diskutovat".
Můžete mi vše (sako sebou) zamejlovat. V.
Tak jo, já zamejluju, Vojto...jen, cítím nějaké rozpaky. Tak zničehožnic psát někomu (sice jen trochu, ale přesto:o)) cizímu.
Je to mnohem osobnější než blog.
Okomentovat