Sobota, 3. listopad 2007
Šla do kopce v jemném podzimním mrholení, při kterém měla vždy pocit, že je to dobré na pleť..ale ať už to bylo jakkoliv, měla to ráda, tisíce jemných doteků vlahých kapiček, které laskaly její tvář, zdvihla obličej k obloze a zhluboka se nadechla...
Před ní šla dvojice lidí oblečených ve sportovních bundách, a také dítě. Křičí, zlobí se. Nechce jít s nimi nahoru, ale dolů. Chce jít jinam. Bouří se. Utíká zpět a žena běží za ním, sotva ho dohoní.. Ale nezlobí se na něj. Vezme dítě za ruku, ono se vytrhne. Muž sejde k nim a žena se rozejde opět vzhůru. Dítě se s křikem rozběhne za ní a křečovitě se jí chytí. Muž je několika dlouhými kroky dojde..a opatrně vezme dítě za druhou ruku. Pokračují mlčky v cestě , dítě vesele poskakuje..a sálá z nich naprostá jistota toho, že svět je tam, kde má být.
Muž, žena a dítě.
Bolestně ji píchlo z toho obrázku u srdce. To už ta její nikdy nezažije. Nikdy nezažila. Aby ji držel za ruku její táta i máma .Aby cítila tu naprostou bytostnou jistotu, ten nejdůležitější bod v životě..od kterého vše začíná..ten počáteční bod zlomu.
Do očí se jí draly slzy.Nechala to být, protože už dávno pochopila, že tu bolest nemůže potlačovat, že ji musí dostat ven, pustit po větru, svěřit ji stromům, oblakům..
Cítila nevratnost dní, času. Cítila nit osudu, nemožnost se mu vzepřít. Cítila, že jedinou cestou vpřed je smíření se s vlastním životem, se vším , co k němu, co k ní patří.
Jen tak může svým dcerám dát to jediné,po čem sama toužila.
Sebeúctu.
6 komentářů:
Velmi krásné. Je tam, náš vnitřní oceán, s mohutnými vlnami, bouřemi i hurykány. Nechť žije velikost a majestátnost vnitřního vesmíru.
Prostě krásné, jímavé ... a zajímavé.
fakt uzasny. a ty to dokazes!
Tisíce jemných doteků vlahých kapiček jemného podzimního mrholení...nemýlíš se v jejich účincích.
Nedivím se tomu, co jindy prožívám. Zas mi přebývá pýcha a chybí pokora.
Ale...není, myslím, mnoho dcer, které mají takové štěstí žít s tak takovou mámou, jakou jsi Ty. Tvoje dcery to štěstí mají. Až jim trochu závidím.
Děkuju.Taky mi to připadá krásný, ty prožitky života, jak se odvíjí..děje..a je fajn,když se podaří , když se stane, že na to vše můžu nahlížet právě takhle.
Mirko. Tobě děkuju zvlášť. Mám v sobě mnoho pochybností o své osobě.Ale kdesi vevnitř..tuším,že ano.
Snad na mě mají štěstí.Ale čím jsem si vážně jistá je..že já mám štěstí na své dcery.Už jen proto, že jsou mým zrcadlem :o)
Okomentovat