Holky jsou pryč a R. je ve svém světě.
Koukám z okna , pozoruju sousedy jak uklízejí kůlnu, taky pinožení v protějším baráku, kde budou zítra otvírat nějaký obchůdek .. koukám na tu rodinku jak tam každý den přijíždějí, stloukají, budují, plánují...pěkně pohromadě a hlavou mi proplouvají stále ty samé myšlenky..
..je fajn vidět, jak je to baví, jak tomu věří, jak se snaží..
Čtu si blogy a jako vždycky se na chvilku ponořím do těch mě milých světů, jako vždy ve mě ty světy vyvolají nějaké myšlenky, které ale do komentářů už skoro nepředávám..zdá se mi to zbytečný.
A neuspokojuje mě to.
Myslím na to, že jsem dneska mohla jet za C.,poznat nový lidi..a cítím, že by snad mohli bejt fajn..na chvíli se ponořit do hry na jiný svět, sednout ke krbu, popíjet Chablis a nechat všechno být.
To umím nejlíp ze všeho.
Skoro jsem už jela.Jen kdybych mohla nemluvit.Ale tím jsem si nebyla jistá.
Můj svět se velkou rychlostí zužuje. Někdy přemýšlím nad tím, jestli opravdu nemám nějakou neznámou fázi deprese.
Nemohu, ale opravdu nemohu najít smysl..skoro v ničem.
Ale pozoruju. Pozoruju jak jiní žijí, hltám jejich chutě.
Padá na mě z těchto chutí smutek, jsou pro mě vesměs nestravitelné.
Někdy pociťuju závist. Nad tím, že ostatní něco baví, zajímá, že mají ještě nápady, které realizují, které je někam vedou.
Svůj čas jsem v podstatě vyplnila kombinací práce a lenošení.
Snažím se kamsi dohrabat,jen proto, abych měla budoucnost..a budoucnost to jsou pro mě cesty.
Cesty je jediné, co mě ještě láká..myslím sice, že nemůžu reálně objevit nic nového, ale chtěla bych, aby moje smysly dostaly nové impulsy.
To chci ještě zažívat..jiné vůně, obrazy, zvuky a doteky.
Neboť své okolí jsem milionkrát očichala ze všech stran.
Začala sezona, je tu spousta sněhu a v hospodách se zase svítí.
Ještě pořád myslím na to, že je škoda toho Damírova..třeba je to vážně naposled..
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
20 komentářů:
Milá Sáro, taky mám momentálně něco podobného. Ale s velkým rozdílem - Vy ještě můžete to vše zkusit, změnit. Já jsem svůj čas prošvihla. Nicméně - i v tom, co mám a co jsem, obvykle cítím smysl. Ale Vy určitě "cosi" učiňte. Fandím Vám.
Nuli,
nevěřím, že je pozdě, že může být pozdě.
I kdyby život neodvratně končil za deset minut, tak není pozdě a není prošvihnuto.
Co člověk prošvihnul, zřejmě nešlo v té situaci jinak, než to prošvihnout, jinak by se to snad nestalo. To prošvihnutí teprve s sebou nese další možnosti, další věci k prošvihnutí i neprošvihnutí.
Saro, jako kdybych to psala ja. Rikam si, ze ty stavy, ktere jsem pocitovala jiz jako dite jen pokracuji dal. Jsou obcas preruseny nejakou neodkladnoupovinnosti ktera udelana byt musi a ktera me kratkodobe naplni uspokojenim ze alespon neco za mnou zustava. Ale to je vse.
Dychtive zkousim to co naplnuje a tesi jine lidi abych se se smutkem odvratila. Neni to pro me. Nic z toho neni pro me. nezavidim jinym jejich stesti. Rikam si ze je to jejich cesta. A moje je ta moje. Kde hodne poznavam, kde ho dne zazivam ale nic z toho neni pro me. Vim ze tohle se pocitjue takhle a tamto zase jinak. Ze tyhle pocity jiz znam a tyto taky znam. Ze vsechno mi je prijemne a tak nejak to plyne skrze me dal. A to co bylo jiz nemusim zkouset znovu.
Ten smysl je nekde v tesne blizkosti. Citim ze je tady. Ze musim byt trpeliva a pokracovat dal. nevzdat to.
diky za tuto nadhernou uvahu. Velice me potesila
Nuli, já myslím, že nemůžu..něco změnit. Ale můžu se o to pokusit, abych to zjistila :o).
Co nezkusím, to neznám..a toho je ještě moc.
A přesto vnitřně tuším, vím..že až to všechno zkusím, jen si potvrdím, že to nemá smysl.Snad to je ten smysl..jen ho doopravdy prožít.Rozumem mi to nejde. Nu, a počítám , že k tomu dojde někdy kolem 7O.Vzhledem k dosavadní rychlosti ...
Liško, jasně, že souhlasím.V podstatě je tady vždycky naděje té poslední sekundy, milisekundy..kdy se může rozbřesknout.
Tušíme to, že jo, ale já jsem prostě tak děsně netrpělivá, vždycky, když mi něco dojde, hned je mi líto, že mi to nedošlo už před lOti lety..a pak se zase okřiknu, že se okřikuju..a takhle pořád dokola. To asi leckdo zná:o)
Takže na závěr obvyklé..všechno je prostě, jak má být..
p.s...už mě tyhle věty trochu lezou krkem.
Radko.Já taky díky za ten komentář.To je milý, když někdo prožívá podobné, člověk se hned cítí líp.
a za tyhle tvoje slova :
"Ten smysl je nekde v tesne blizkosti. Citim ze je tady. Ze musim byt trpeliva a pokracovat dal. nevzdat to."¨.díky.
Vyjadřují, co jsem vlastně chtěla říci :o)
Sáro - moc zdravím. Ano, nikdy na nic není pozdě - viz můj případ :o))). Já teď prožívám dost radostné období a doufám, že doba stresu a depresí je definitně za mnou. Moc ti držím palce a moc zdravím.
Sáro!!, zdravím tě, je to moc zajímavé, s jakým zaujetím a hloubkou sleduješ svět kolem i ten uvnitř sebe samotné...,někdy mám pocit, že se díváš očima, které by měly žít věčně a nikdy vyhasnout...ale přesto s vědomím ohraničené existence, které dává význam slovo teď. Kdy pro tebe tahle bitva skončí nevím, ale určitě je důležité hledat smysl, v kterém se tyhle dva pohledy budou doplňovat..ne válčit. Přeji hodně pokoje a radosti do nového roku Jane-Anne
Hančí..ahoj ! :o)
to je hezký Tě tady vidět. Já vím, že prožíváš, samozřejmě pozoruju Tvoje krásný období..a přesně cítím, že se těšíš ze života jako takového, bez souvislostí s okolním děním.A to je právě to, k čemu bych ráda došla.Prostě k pouhé radosti jen z toho, že ještě žiju :o).
Jane-Anne.
Zdravím. Díky za krásný slova.A souhlasím, že jediný co mi přijde tvůrčí, v podstatě ve všem ,je dohoda, ne boj. Zní to jednoduše.Ale pak se do toho proplete každodenní dění, se vším tím sebeprosazováním i obětováním , zlostí a strachem,ambicemi a nesebeúctou..a za tím vším by člověku vlastně stačil jen ten nadhled.
Myslím, že ještě dlouho si sem občas budu psát, že nevím jak vlastně žít.
....vždycky, když mi něco dojde, hned je mi líto, že mi to nedošlo už před lOti lety.
Přiznávám! Jsem rozradostněně rozesmátá.
Zdá se mi tak logické a přirozené prožívat právě tahle!!!...vždyť jiné smysl ani nedává...
Můžeš se chvíli radovat ze svého nového krámku...když nepřemýšlíš vesmírně...
Jen!!!
...ve mě ty světy vyvolají nějaké myšlenky, které ale do komentářů už skoro nepředávám..zdá se mi to zbytečný....tady se mýlíš!
Myslím, že se mi taky kdysi vloudila do hlavy myšlenka o smyslu věcí. Nic smysl nemá, ten smysl dáváme věcem my. Když se člověk přiblíží smrti - najednou ví, že jeho smyslem je každý další dech. ....
Když se zabil na skále kluk, kterého jsem převelice milovala silou svých dvaceti let, nechápala jsem, proč se svět točí dál, když ...... Ztráta smyslu. Ponořila jsem se do své tmy. A z té tmy se vynořil obraz rozkvetlé louky. Byl podzim. A já věděla, že chci ještě jednou uvidět rozkvetlou louku.
Co chceš ještě zažít ty?
Mirko!!
proč mám furt dojem, že mi chybí kolečko? ..jakoby všichni věděli nějaké tajemství, tolik lidí kolem mě (skutečných i virtuálních) se na mě laskavě usmívá,pokyvuje hlavou..jen já to pořád nevím.Nevidím sebe.
A přitom cítím, jak to mám už na krajíčku..jen lusknout prsty..teď..
Lenko, tahle věta..
"Nic smysl nemá, ten smysl dáváme věcem my"..je moc důležitá, docela mi dělá dobře ta představa..teď zrovna koukám na svůj krásný psací stůl, který mám moc ráda, jak je přeplněný papíry, různými nedodělávkami a resty a říkám si, že uklidit ten stůl mu dává ten pravý význam..pro který jsem si ho kdysi koupila.Byl to symbol mého soukromí..a stále je.
(hm a teď je plný balastu.)
A víš co chci zažít, Lenko ?
Jedinkrát v životě jsem měla ten dar zažít absolutní spokojenost. Přesně jak se to píše v knihách, byl to normální den, dělala jsem normální věci..ale cítila jsem naprosté a prosté štěstí z toho jak to je, jaká jsem, jak je uspořádaný svět..nic nechybělo, všechno bylo dokonalé.
Byl to můj jediný duchovní zážitek.Nádherný ve své jednoduchosti.
A to bych ještě chtěla zažít, zažívat, žít.
Ano, lidské stezky. Jak je příjemné je sdělovat, pokud očekáváme, že přijde pomoc. Dítě které vypráví co jej tíží, ve víře v rozmysl svých rodičů, kteří svou zkušeností zaženou chmury na obloze vystupující. Bohužel v životě lidském toto období uhasíná a nám zůstává jen ten zvyk, zvyk zvednout hlavu a pohledem vyhledat rodičovskou tvář. Ale není tu. Zmizela a její roli přejímáme my sami. Ještě stále v nás je ona touha odložit náklad, který pečlivě sbíráme, neboť to hlavní, naše "já" otiskujíce se do entit okolostojících, je neúnavné a vytrvalé. Brousíme jeho tvar do ostrosti diamantu, aniž bychom byli schopni zastavit odlesky jež vrhají jeho stěny na promítací plátno naší duše.
Je jen jeden kůň, divoký a nezkrotný. Ne - li v tomto, tedy v příštím zkrotit přijde jej čas.
hm, děkuji za rozkošatělé vyjádření k mé nezralosti. Nejsem si jistá svou nezralostí..jsem vlastně velice schopné dítě, které táhne náklad několika lidí, ale občas si zafňuká, to je fakt.
Neurazila jsem se, fakt ne.
Jen mě trochu podráždila ta vznešená forma vzhledem k stále se opakujícímu obsahu.
p.s. ale zase mě mile překvapil kontrast tvých zdejších slov a tvých stránek. To je ale překvapení :o)
Ano, v zásadě je možné vysledovat dvě formy příspěvků. Souhlasné a nesouhlasné. Lidé vymezující se vůči sobě navzájem. Rozeberme si dresy a hoďme si mincí. Útoky se povedou na branky nepřítele. Hodnotí se elegance a účinnost. Nezapomínejme, že čas zralosti je časem smrti.
Warchare.
Pěkný. Dostal jsi mě , přiznávám. Uf.
Proč máš furt dojem, že Ti chybí kolečko?...možná jen toužíš po kolečku navíc. Protože Tys ve své snaze po dokonalosti příliš náročná. Nejnáročnější. Navzdory veškeré své pokoře. S veškerou svou pokorou.
A přitom...Tobě stačí...jen lusknout prsty...
/Stačí ke dvěma tečkám přidat tečku třetí...ke dvěma vykřičníkům přidat vykřičník třetí...třeba/
My, nenároční, bez pokory, my se laskavě usmíváme, pokyvujeme hlavou...nepočítáme svoje kolečka. Jedeme na tom, co máme. Někdo se udrží i na jednom. Kolečku.
Mirko.
Opět musím napsat...vystihla jsi to.Přesně tak to taky cítím. Ale co se stím dá dělat, když chybí radost, to kolečko radosti, to skutečně nevím.
A snažit se "být jiná", např. nenáročná, netoužícípo jakési nejapné dokonalosti..se přeci nefunguje.
Opravdu cítím tu mlhu zastírající mou hlavu, docela mě trápí.
V podstatě doufám, že..stejně jako jiné věci..se to nějak bude měnit.
Nahoru nebo dolů..
Tak a ten rok si budu, tedy zkusím si..užívat každou nenávratnou minutu.
Sáro!
Tak a já taky!
Okomentovat