Miriam

Právě jsem dopila nádherně tvarovanou sklenici Chianti, zapadá slunce a v údolí se rozsvěcí stovky světel..jsem v Toskánsku a jsem tu kvůli Miriam.

S Miriam jsem se setkala před 23 lety.

V době  "porevoluční " Prahy, na kterou nechci zapomenout, jsem se přihlásila s kamarádkou Danou na kurs English Express. 

Možná jste četli knihu "Pan Kaplan má třídu rád". A jestli ano,tak lehce slabší odvar , zato reálný, jsem zažila na kursu angličtiny. Skupina lidí všech věkových a profesních kategorií, začátečníci i pokročilí. Ustrašení , nekomunikující, tvářící se vesměs vážně. 

Doba byla čerstvě svobodná a  Prahu tehdy zaplavili anglicky mluvící lidé. Bylo třeba oprášit středoškolská slovíčka. 

Naše lektorka se jmenovala Miriam Giovanna Grotanelli de Santi. . Citlivá  a vnímavá intelektuálka, studentka historie a literatury z Cambridge. Když přijela do Prahy našla tu svět, který nečekala, a který ji uchvátil. Nejvíc snad české knihy. Kafka, Čapek.

Ta mladá dívka z italské šlechtické rodiny, se každý týden postavila na pomyslný stupínek před nesourodou skupinku lidí, kteří se neuměli představit, aniž by se dívali k zemi. Poníženi prožitou dobou. 

Miriam byla jako balzám na tisíckrát rozryté rány. Svou laskavostí, empatií a přirozeným humorem v nás uvolňovala zarezlé řetězy, jemně rozplétala nitky ostychu a my se postupně pod jejím vedením stávali lidmi, kteří se nebojí projevit, zasmát se své nedokonalosti a při řeči se dívat do očí.
Brzy opustila pravidla kurzu, učila nás po svém, a hodiny angličtiny se staly radostně očekávanou každotýdenní událostí, kterou jsme pravidelně ukončovali v pražských hospodách. 

Spřátelila jsem se s Miriam. Spřízněnost duší je většinou neomylná.

Po dokončení studií se vrátila do rodné toskánské Sieny, do Prahy se ale  vracela, vídaly  jsme se však stále méně..psaly jsme si stále vyjímečněji..

Občas jsem si na ni vzpomněla s hřejivým pocitem  v srdci i s  nutkavou naléhavostí vědět, jak se má..chtěla tehdy pro Italy objevit české knihy, založit v Sieně školu..ale nenapsala jsem jí, nějak to nešlo..

Naštěstí nelze nevnímat technické vymoženosti dneška..a já jsem se s Miriam spojila. Zničehožnic, jak to tak bývá, zcela neromanticky,  přes Facebook.

A tak jsem teď tady..v Toskánsku, které zcela předčilo má přehnaná očekávání.

Včera ve Florencii ,  na náměstí della Signoria , když jsem seděla pod replikou Michelangelovy Meduzy, jsem pozorovala své dcery a byla jsem šťastná, že tu s nimi mohu být, že mohu cítit tu magickou krásu letního večera a svého života.

Jsem tu kvůli Miriam, protože jsme si slíbily, že se tento rok setkáme.  A to bude pozítří, v Sieně.

Jsme o 23 let starší, nevíme co jsme prožily..a já se těším až uvidím ten laskavý úsměv a dolíčky ve tvářích , mou učitelku, která založila v Sieně školu pro začínající literární autory.

Má angličtina od dob kurzu nepokročila, ale to není důležité.

Až budu sedět s Miriam v kavárně na náměstí v Sieně, budu vědět, že jsem překročila jeden malý velký schod ve svém životě..

A ten schod má své mnohoznačné jméno..naplnění.