Sama s bubny P.G.

Děti už spí.Můj svět je pohlcen bubny,které duní z mého počítače.Dala bych si cigaretu,ale naštěstí tu žádné nejsou,a navíc..přece už nekouřím. Nedělá mi to dobře.
Dojedla jsem fazole.
Myslím na ten dům.
Aniž tuším proč, cítím, že mohu napsat,že deprese je horší než smrt.Se smrtí jsem se dosud nesetkala.S depresí prý ano.
Kdo se v tom má vyznat.
Před lety ,ještě na škole, nás odborníci psychiatři poučili,že pojem deprese užíváme v případě:

"dlouhodobě pokleslé nálady jedince. Má skličující charakter. Subjekt upadá do trudnomyslných úvah a světa nazírání. Pociťuje často úzkost a osamocenost. Je téměř neschopen smysluplné činnosti a okolí se jeví jako lenoch. Jeho myšlení se zpomaluje a chřadne jeho reakce na radostné podněty. Cítí se ublíženecky, na obtíž, méněcenný. Ztrácí zájmy a chladně reaguje na podněty"

..já si to zapamatovala tak, že ráno prostě nemůžu ani vylézt z postele, protože v tom zkrátka nenacházím smysl..

Kdysi v minulosti ,jednoho podzimního pražského odpoledne,v atmosféře kavarénského povalečství ,mi známá a významná psycholožka u kafe řekla, že se jí tak nějak zdá, že mám dost slušnou depresi.Překvapila mě.Z postele jsem vstávala, do práce chodila, o děti se starala.Pravda,bez radosti. Ale já myslela,že je důležité to vstaní z postele.Že to je ten důkaz duševního zdraví.
Nechala jsem se přesvědčit a poprvé v životě brala pilulky.Seropram. 2 tablety ráno.Zabraly.Emoční debilita se stala labilitou, život se trochu narovnal, i té radosti přibylo. Libida naopak ubylo. S pocitem,že hraji ve woodyalenovském filmu jsem prošla rozvodem. Prášky jsem vysadila po roce a půl. Nebylo to špatné. Ani ten sex mi nechyběl .
A v mozku jsem si uložila poznámku , že "v nejhorším jsou tu ty prášky"
Od té doby uplynulo moře času a let.
Ale jestli tamto byla deprese, tak vážně nevím ,jak nazývat ty dny, které kolem mne poslední dobou se zlověstným křikem supů občas zakrouží..zatím z bezpečné vzdálenosti.
Prášky už neberu. Své depresivní stavy pozoruji a snažím se s nimi smířit.Jsou součástí mé osobnosti a s tím nic nenadělám.
Jsem to já.
A navíc ..každé ráno přeci vstávám z postele.

Historický den mého blogu

Dnes jsem pustila svá slova do éteru.Odhodlala jsem se vstoupit do země blogerů, ve které se posledních několik týdnů pohybuji.
Zatoužila jsem po přátelství.Také po slovech lidí, kteří mě oslovují, těší, kteří se nevědomky účastní na mé každodenní náladě.
A ptala se sama sebe, zda něco trochu neztrácím.
A pak jsem si vzpomněla,že ať udělám v životě cokoliv,vždy to může být pro mě přínosem.
A úlevně se usmála.

Chtěla jsem..

napsat co se mi to dneska všechno přihodilo, ale slova se mi ztrácejí v myšlenkách té ženy, která
mi vkládá do mé mozkové mozaiky své myšlenky jako do přesně vypracovaných komůrek.Jakoby tam na ta slova čekaly.

Mé holotropní dýchání.To první.

Je 18.3.2006.Jedu do Prahy na své první holotropní dýchání.Sevřená nervozitou.Strachem.Den předtím jsem měla půst,ale večer se trochu najedla..strach z kolapsu,strach ze všeho.Že nebudu moci dýchat,kvůli přehnanému kouření po celý předcházející týden. Týden ,kdy jsem měla být v sobě, nesouložit.Souložila jsem a kouřila jako komín.
Vše dle pokynů úžasného Michala Vančury.Předaných mě v jeho domě,na přípravném posezení.Které rozhodlo, že to zkusím. Proto, že ve mě Michal budí důvěru.
Na dálnici, těsně před Černým mostem mě náhle přepadlo nevýslovné těšení. Ucítila jsem tu šanci, ucítila jsem příslib toho, co mi může nadcházející den přinést.Pochyby se vrátily,ale mírnější. Našla jsem odvahu,připravila se. V té jediné chvíli.
Škola na Praze 6.Sobotní ráno, zatím zachmuřené, nikoho neznám, nevím kam jít. Školka nevypadá příliš duchovně ani útulně. Pozoruji několik lidí, kteří se blíží se spacáky,karimatkami a vím,že "jdou taky".Jsou mi cizí, nesympatičtí, rozčiluje mě to "společné tajemství", nerada patřím do skupiny.
Vstupuji do školky, jsem mezi prvními. Místnost je zatemněná, hraje překrásná hudba, vonné tyčinky.Všichni se pohybují tiše, jsou celí v bílém, připravují se.
A já..přes svou podezíravost a nesnášenlivost tohoto "umělého" vytváření duchovna..se náhle měním, pokořím, dojímám. Přestávám hodnotit okolí, chce se mi brečet. Najdu si místo na zemi, připravím spacák, deku, polštářek, vše dělám najednou velmi pečlivě, s rozmyslem. Cítím se jinak a snažím se vůbec nemluvit. Cítím tu Velkou příležitost. Je to zkrátka ve vzduchu.
Přicházejí ostatní, někteří se znají.Přichází má "dvojice".Dívka z přípravného pohovoru.Také poprvé. Je tichá a to mi velmi vyhovuje.
Je větší hluk a pohyb, já ale stále cítím to zvláštno v sobě.
Sedáme si do kruhu a říkáme proč jsme tady.Normálně by mi to nebylo zvlášť příjemné,tady nevadí, Michal je velmi empatický a důstojný.Cítím tíhu té chvíle, důležitost tohoto dne.
Zapalují se svíčky, dle indiánských tradic, ze kterých celá skupina kolem Michala Vančury vychází,taháme si karty, je to trochu hravé. Na oltář můžeme dát své osobní věci, můžeme napsat prosbu, věnovat dýchání někomu, požádat o pomoc. Opět cítím slzy.A věnuji svůj dech dětem.A Tamaře.
Jdu první.Jsem rozechvělá,vybuzená. Jako před zkouškou .Strach je menší, odhodlání větší, ale zbytky ještě kdesi v hrudi rezonují.
Lehám si do spacáku, pečlivě podkládám polštářek.Připravuji si pití, kapesníky. Dávám si přes oči pásku.Mám ledové ruce.
V místnosti se zháší, hudba zesiluje. Michal nás uvádí v jakousi relaxaci, uvolňujeme si tělo. To mi moc nejde,ale hudba ve mě vyvolává potřebu dýchat.Jdu do toho tedy s vervou.
Po pár minutách intenzivního dýchání, kdy si vzpomenu na porod Johanky, mě zcela přejde strach. Jako mávnutím proutku se mi uleví a pocítím nekonečnou šanci,můžu říct až ambici ..to dokázat, snad i vyzískat co se dá.Ale je to pokorná touha.Stále cítím pokoru.Je to příjemné. Odevzdání a důvěra ve správnost toho, co se děje.
Slyším různé zvuky,ale jsou skryté v dunivé hudbě, bubnování.Jsou mi jedno.Brní mě ruce, nohy.Přichází obrovské dojetí, lítost na sebou, chce se mi strašně brečet ,vzlykám,sténám.Dýchám plnou parou a cítím postupně teplo v těle, v rukách.Vím, že dělám nějaké pohyby hlavou, nohama,ale nevím přesně jaké. Nevím jak dlouho se nic neděje. Pak se najednou objeví na mém těle opravdu láskyplné ruce.Hlasy.Klid ,vše je v pořádku,no, pusť to, je to dobrý..Cítím vůni šalvěje,intenzivní chřestění.
Ruce tlačí hluboko do břicha, pánve.Cítím své staré bolesti,až v zádech.Bolí to,ale já ještě přidávám na dechu.Cítím velkou chuť a sílu po řešení..čehokoliv.Mám pouze tělesné vjemy.A Velkou laskavost všude kolem.Ruka tlačí, vibruje a já pocítím neuvěřitelné teplo v zádech, a poprvé pochopím,že existují čakry!! Protože cítím točivé vibrace v břiše.Je to něco nepopsatelného.Vrnivý vír,jakoby se zvukem, jakýmsi vnitřním.Cítím ruce na hlavě,ramenou.Kolébání.A pak je nějaká pausa,jakobych usnula.A náhle se přede mnou otevřelo hnědé nekonečno.Je to jakoby velmi hluboko,na dně oceánu.Nekonečného.Je to takové zkalené,celé zastřené, a uprostřed toho prostoru vidím jakési pancéřové dveře.Celé zarostlé chaluhami, s rezavými panty, nedobytné.
A já vím,že je mohu otevřít.Také vím,že o tom můžu rozhodnout.Cítím velikost té chvíle .To co je za dveřmi je nepopsatelně obrovské, to vím. Je to Tajemství,Odměna,Trest je to prostě Vše.
A já vím,že ještě nepřišla má chvíle. Vše je tak milosrdné.Ale má chvíle to není.Není to strach.Jen nekonečný respekt.Po celou tu chvíli nevím,co se se mnou děje,kde jsem.
Ale s uvědoměním těch dveří se donutím pochopit,že jsem v Praze, na dýchání.Že mohu dýchat dál nebo ne. Cítím opět své tělo.Odpočívám.Napiju se, sitter mě dovede na záchod, motám se ,ale cítím spíš lehkost.Vše se zavázanýma očima.Opět uléhám do spacáku.A rozhodnu se ještě dýchat.Pokračuji.Mám potřebu se zvedat do mostu a "přirážet" pánví ,je tu náznak studu,ale nechávám to být.Přesto se zcela neuvolňuji.Opět ty drahé ruce,šalvěj. Drží mě za pánev, tlačí do podbřišku, opět má známá bolest, ale spíše zklidňující.Teplo všude,ale cítím, že už chci spíše odpočívat. Zavírám oči, poslouchám hudbu, klidně dýchám.Možná spím.A pak je konec, poznám to podle hudby, přichází Michal, tiše se mě ptá jak mi je, jestli něco potřebuji.
Je mi blaženě, uvolněně. Jsem vděčná.
Sundávám pásku, vleže jím ovoce, rozinky, oříšky.Jsem lehoučká.
Uběhly 3 a půl hodiny.

Po smrti

Při žehlení mě popadl náhle strach ze smrti.Bylo to tak..opravdové.A tak jsem si to jen tak zadala do vyhledávače. A v prvním odkazu jsem našla to, co mi kdysi Roby poslal jen tak pro legraci. Tak si to radši uložím.
V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:

- Věříš v život po porodu?

- Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se
připravili na to, co bude pak.

- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?

- To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme
běhat po svých a jíst pusou.

- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné!
Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený -
pupeční šňůra je už teď moc krátká.

- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady
zvyklí.

- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život
končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.

- No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme
mámu a ta se o nás postará.

- Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?

- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec
nebyli.

- Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná
není.

- No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit,
jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až
potom...

Obrovský

ztopořený penis mého muže mě vždy trochu vyvede z rovnováhy.
Stojíme v kuchyni On si maže chleba, vtipkuje,pozoruje.Říká mi,že cítí,že se něco stalo. I já to cítím,ale doopravdy nevím o co jde.Vracím v paměti poslední okamžiky.
Píšu do blogu,že jsem šťastná.Cítím své štěstí a to je nepopiratelné.A pak v náhlém popudu vstoupím do ložnice,je 12,07.On se nepohne.Zdá se , že ještě spí.Neorientuji se v tom, zda chci , aby se už probudil. Velmi opatrně si lehám vedle něj.Nedotknu se ho.Náhle se otáčí..a mě se trochu stáhne žaludek. Otočí se a podívá se na mě.Okamžitě se usměju a cítím ,jak mi trochu tuhne obličej.Začnou mě bolet záda, nebo si to spíš uvědomím.On se taky usmívá,protahuje,dá mi lehký polibek.Mám tuhý obličej se zvednutými koutky.Cítí napětí,cítí ho hned z mých očí, z mých ztuhlých rysů.Cítí to,protože mě má rád. Začne se ptát. Počasí,má nálada..a nebolí tě něco( na mé doporučení).Je to jakoby veselé.Ale není a tak vstává. Jsem vděčná za jeho energii, rychlost.Postaví se,pak z profilu a já vidím jeho obrovský trčící penis.Nevím kam s očima,ale vidím ho.Nevím co dělat, jestli něco zavtipkovat,nebo se na něj vrhnout svými ústy.Neudělám naštěstí nic.Odejde a já vstávám.Bolí mě hrudní páteř.Jasně to cítím.Sedám k počítači a začnu psát tenhle příspěvek.On jde ke mě a tak rychle přehodím na mail,aby neviděl to o tom penisu.
Říká,že mi chybí přátelé.S tou naší hrou na soucit.Já z mě neznámého důvodu odpovídám,že ano a pro jistotu se k němu přitisknu,hlavně aby mi neviděl do obličeje, který je stále tuhý a navíc se mi trochu začíná chtít brečet.Takové zaševelení slz.Odchází do kuchyně.Zvednu se a jdu za ním.Toužím po tom být s ním,na Nový rok.Z rozpaků si vezmu medovinu a jdu vařit vodu, abych z ní vyrobila horkou medovinu. On se mě opět ptá,co se mi stalo, cítí to, rád by,abych se mu svěřila.Tuhnu ještě víc,už se ani nemůžu uměle usmát.Nejde mi pohnout s obličejem a navíc se trochu shrbím.Řeknu, že taky nemá rád, když vyzvídám okolnosti jeho nálad.Je mi opravdu bídně, protože ho mám ráda, chtěla bych být veselá, chtěla bych, aby mě objal. Obejmu jeho,ale zase spíš skrývám obličej. V hlavě mám Velký Vír. Neznám odpověď na to, jak a proč se mi děje. On říká, že vše chápe, a že to tak mám, že mu to řeknu později nebo to někam napíšu.
Uděláme společně jeho kávu, neobratně se snažím chovat se uvolněně a já si dodělám horkou medovinu.On odchází a já slyším zaklapnutí dveří jeho světa .Sedám k počítači v dětském pokoji..a píšu toto.
Brečet se mi chce míň a obličej už mám ztuhlý jen trochu.Ale záda se rozbolela jako ďas.
A tak si říkám..mám mu to poslat? Rozhoduju se,že ano, jelikož on si to přeje.
Já si přeju uchovat si více svých prožitků pro sebe..myslím, že je to jakási známka dospívání..naběžet se vším za maminkou a raději nechat v sobě věci dojít, vyčkat, smířit se, nalézt.
Ale ještě jsem příliš malá ,a proto příspěvek pošlu.
Především s touhou, aby i jeho myšlenky jednou dorazily ke mě.

a co ten sex?

Vím, že když jsem dneska ráno byla venku, chtěla jsem psát o sexu, ale už si to teď tak nějak přesně nepamatuju. Ale přesto se pokusím o pointu, bylo to totiž pro mě důležitý.
Jak už jsem psala, dnešní den je pro mě nějak jiný, vlastně je to jiný už od včerejška od rána, kdy se něco ve vzduchu změnilo a mě se začal navracet takovej ten klid a schopnost dělat to, co potřebuju. Vím, že to cítila i moje máma, bylo to jasný z jejího chování.Pak odjela a přijel Robin.
Všechno bylo nadále celkem v pohodě,ten jakejsi klid trval, ne sice dokonale,ale konečně to tu bylo, je to tak..člověk na takový stavy prostě zapomene, je to jako bolest zubu nebo porod..víte,že to bylo, že to bolelo, ale zapomenete jak.Tady zapomenete na tu úlevu, na ten pocit středu, jakýhosi vyrovnání, klidu a tím i štěstí. Zapomenete jak je to důležitý, jak se dá dobře v životě cítit.Zapomenete na to, jakou vám to dává odvahu to tak mít, jakou vám to dává barevnost, protože v takové chvíli je zajímavá každá chvilička, která se děje. No a tím, jak to udržet ,se myslím na světě zabývá dost lidí, kteří se alespoň někdy takhle fajn cítili..bez jakýchkoliv podpůrných prostředků zdůrazňuju, protože pak vám dojde, že to tady je prostě pořád, že se k tomu můžete dostat,aniž byste cokoliv brali, dělali, chtěli..prostě se to děje, je to dar a já krom vděku necítím cestu, jak to získat trvale. I když to samozřejmě taky děsně chci mít pořád, stejně jako všichni.Je to tak vznešený.
No a vlastně ten sex.
Souvisí to s tím, co píšu.Moc se spolu teď s R. nemilujeme.
Já to cítím tak, že nechceme dělat kompromisy v ničem ,ani v tomto. Že nechceme za cenu nějakých docela příjemných tělesných pocitů prodat možnost opravdu bytostného splynutí.Že nám ten obchod za to nestojí.Že nám za to stojí počkat na chvíle, kdy to bude pro nás oba tak přirozené, žádané a upřímné,že se to stane stejně tak, jako se děje všechno to ostatní v našich životech.
Protože když budu mluvit o sobě..sex je pro mě zatím prostě pouze důkaz. Že jsem chtěná.Že jsem ženská. Že ještě žiju.Že mám moc. Že mám ego.Je to můj vztek,deprese,zklamání a strach.
Je to má touha po fyzickém naplnění. A je to má touha po R.
Jen to nechci prodat, ztratit.Možná je to celé blbost a sex je prostě příjemný spojení dvou pohlaví za účelem oplodnění, jak říká můj R.:o)...jenže já to tak nemám, alespoň zatím. Možná je to vážně něco jako jídlo a WC. Prostě potřeba. Kterou si já zveličuju do kosmických rozměrů.
No, jenže já to tak necítím. Zatím je spojení s R. v kosmické poloze a třeba se jednou dostane na tu zcela normální pozemskou, kdy si budu uspokojovat své choutky tak, jak budou přicházet a nebudu kolem toho cítit žádné tenze. Teď to ale tak nemám. Takže to chci respektovat..protože vím, že je to pro mě stejně důležité jako to dnešní ráno.A že to vzteklé chtění, které mě teď několik týdnů provázelo..a které se možná každou chvíli vrátí :o), je ta druhá rovina, ta druhá výzva a já bych radši dala možnost té první zkušenosti.Té ,které je tak setsakramentsky málo:o), ale když se ukáže, zboří to všechny pochybnosti o tom, jak bych chtěla žít. Je to jasný jako facka.
A sex, který je snad i jakýmsi mým tématem v tomto životě ,je jednou z těch rovin, které se skvěle nabízejí k tomu úžasnému středu.
Neprodávat své srdce, zkrátka.

No a cejtím, že už to trochu všechno nabývá těch druhých rozměrů:o)),ale stálo to za to.