Obrovský

ztopořený penis mého muže mě vždy trochu vyvede z rovnováhy.
Stojíme v kuchyni On si maže chleba, vtipkuje,pozoruje.Říká mi,že cítí,že se něco stalo. I já to cítím,ale doopravdy nevím o co jde.Vracím v paměti poslední okamžiky.
Píšu do blogu,že jsem šťastná.Cítím své štěstí a to je nepopiratelné.A pak v náhlém popudu vstoupím do ložnice,je 12,07.On se nepohne.Zdá se , že ještě spí.Neorientuji se v tom, zda chci , aby se už probudil. Velmi opatrně si lehám vedle něj.Nedotknu se ho.Náhle se otáčí..a mě se trochu stáhne žaludek. Otočí se a podívá se na mě.Okamžitě se usměju a cítím ,jak mi trochu tuhne obličej.Začnou mě bolet záda, nebo si to spíš uvědomím.On se taky usmívá,protahuje,dá mi lehký polibek.Mám tuhý obličej se zvednutými koutky.Cítí napětí,cítí ho hned z mých očí, z mých ztuhlých rysů.Cítí to,protože mě má rád. Začne se ptát. Počasí,má nálada..a nebolí tě něco( na mé doporučení).Je to jakoby veselé.Ale není a tak vstává. Jsem vděčná za jeho energii, rychlost.Postaví se,pak z profilu a já vidím jeho obrovský trčící penis.Nevím kam s očima,ale vidím ho.Nevím co dělat, jestli něco zavtipkovat,nebo se na něj vrhnout svými ústy.Neudělám naštěstí nic.Odejde a já vstávám.Bolí mě hrudní páteř.Jasně to cítím.Sedám k počítači a začnu psát tenhle příspěvek.On jde ke mě a tak rychle přehodím na mail,aby neviděl to o tom penisu.
Říká,že mi chybí přátelé.S tou naší hrou na soucit.Já z mě neznámého důvodu odpovídám,že ano a pro jistotu se k němu přitisknu,hlavně aby mi neviděl do obličeje, který je stále tuhý a navíc se mi trochu začíná chtít brečet.Takové zaševelení slz.Odchází do kuchyně.Zvednu se a jdu za ním.Toužím po tom být s ním,na Nový rok.Z rozpaků si vezmu medovinu a jdu vařit vodu, abych z ní vyrobila horkou medovinu. On se mě opět ptá,co se mi stalo, cítí to, rád by,abych se mu svěřila.Tuhnu ještě víc,už se ani nemůžu uměle usmát.Nejde mi pohnout s obličejem a navíc se trochu shrbím.Řeknu, že taky nemá rád, když vyzvídám okolnosti jeho nálad.Je mi opravdu bídně, protože ho mám ráda, chtěla bych být veselá, chtěla bych, aby mě objal. Obejmu jeho,ale zase spíš skrývám obličej. V hlavě mám Velký Vír. Neznám odpověď na to, jak a proč se mi děje. On říká, že vše chápe, a že to tak mám, že mu to řeknu později nebo to někam napíšu.
Uděláme společně jeho kávu, neobratně se snažím chovat se uvolněně a já si dodělám horkou medovinu.On odchází a já slyším zaklapnutí dveří jeho světa .Sedám k počítači v dětském pokoji..a píšu toto.
Brečet se mi chce míň a obličej už mám ztuhlý jen trochu.Ale záda se rozbolela jako ďas.
A tak si říkám..mám mu to poslat? Rozhoduju se,že ano, jelikož on si to přeje.
Já si přeju uchovat si více svých prožitků pro sebe..myslím, že je to jakási známka dospívání..naběžet se vším za maminkou a raději nechat v sobě věci dojít, vyčkat, smířit se, nalézt.
Ale ještě jsem příliš malá ,a proto příspěvek pošlu.
Především s touhou, aby i jeho myšlenky jednou dorazily ke mě.