Děti už spí.Můj svět je pohlcen bubny,které duní z mého počítače.Dala bych si cigaretu,ale naštěstí tu žádné nejsou,a navíc..přece už nekouřím. Nedělá mi to dobře.
Dojedla jsem fazole.
Myslím na ten dům.
Aniž tuším proč, cítím, že mohu napsat,že deprese je horší než smrt.Se smrtí jsem se dosud nesetkala.S depresí prý ano.
Kdo se v tom má vyznat.
Před lety ,ještě na škole, nás odborníci psychiatři poučili,že pojem deprese užíváme v případě:
"dlouhodobě pokleslé nálady jedince. Má skličující charakter. Subjekt upadá do trudnomyslných úvah a světa nazírání. Pociťuje často úzkost a osamocenost. Je téměř neschopen smysluplné činnosti a okolí se jeví jako lenoch. Jeho myšlení se zpomaluje a chřadne jeho reakce na radostné podněty. Cítí se ublíženecky, na obtíž, méněcenný. Ztrácí zájmy a chladně reaguje na podněty"
..já si to zapamatovala tak, že ráno prostě nemůžu ani vylézt z postele, protože v tom zkrátka nenacházím smysl..
Kdysi v minulosti ,jednoho podzimního pražského odpoledne,v atmosféře kavarénského povalečství ,mi známá a významná psycholožka u kafe řekla, že se jí tak nějak zdá, že mám dost slušnou depresi.Překvapila mě.Z postele jsem vstávala, do práce chodila, o děti se starala.Pravda,bez radosti. Ale já myslela,že je důležité to vstaní z postele.Že to je ten důkaz duševního zdraví.
Nechala jsem se přesvědčit a poprvé v životě brala pilulky.Seropram. 2 tablety ráno.Zabraly.Emoční debilita se stala labilitou, život se trochu narovnal, i té radosti přibylo. Libida naopak ubylo. S pocitem,že hraji ve woodyalenovském filmu jsem prošla rozvodem. Prášky jsem vysadila po roce a půl. Nebylo to špatné. Ani ten sex mi nechyběl .
A v mozku jsem si uložila poznámku , že "v nejhorším jsou tu ty prášky"
Od té doby uplynulo moře času a let.
Ale jestli tamto byla deprese, tak vážně nevím ,jak nazývat ty dny, které kolem mne poslední dobou se zlověstným křikem supů občas zakrouží..zatím z bezpečné vzdálenosti.
Prášky už neberu. Své depresivní stavy pozoruji a snažím se s nimi smířit.Jsou součástí mé osobnosti a s tím nic nenadělám.
Jsem to já.
A navíc ..každé ráno přeci vstávám z postele.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
Bohuzel jsem v praci a tak ti nemuzu napsat delsi odpoved. Tusim jak ti je, myslim ze spousta zen bojuje s temito pocity. Sama nejsem vyjimkou. Nikdo ti nepomuze, ani lekar, ani psychiatr, ani deti a ani manzel. Sama si musis pomoct! Svoji osobni svobodou!!!!
Ja jsem davno pochopila, ze jediny lek je aktivita, treba vynucena. Vlastni rozhodnuti a jejich realizace. Vule a disciplina. I proto se tak trapim kdyz ctu ted ty blogy jak se nechat padnout, a ridit srdcem a spojovat s vesmirem. Houbelec! Kdyz nemame vyreseny zpusob prezivani v beznem zivote tak se nemuzeme nikde spojovat. Nejdriv se musime naucit uplne normalne zit. Vstat, nasnidat, jit do prace, mit konicky, sportovat, organizovat spoustu veci, planovat. Takove ty normalni bezne veci, ktere potrebujeme pro zivot. Teprve pak muzeme resit nadstandart a nekde se propojovat, uvolnovat a meditovat.
Mozna se mnou bude nesouhlasit. Ja jsem si svuj zivot tezce vydrela. I kdyz jsem povalec, bohem a budizknicemu. Presto jsem vzdycky vstala a sla delat to co jsem udelat musela. STejne jako moje maminka a jeji maminka. Nezpochybnovala jsem moje povinnosti. TY povinnosti jsou zde od toho abychom vubec prezily!!! Abychom melily co jist, kde spat a za co nakupovat. Abychom si mohly splnit zakladni zivotni potreby. Nenech nikoho aby za tebe rozhodoval!!! ZAvesit se na nekoho, vzdat se sam sebe je cesta do pekel. Myslela jsi si ze ti pomuze dalsi muz. Kdepak!! Toho jen musis vzit sebou na svoji vlastni ceste. Jako svepravna partnerka.
Díky Radko.Opravdu jsi mi udělala radost.V mé práci:o).
Největším mým handicapem mi připadá,že"vše vím" ale nedělám.Mé mládí bylo plné aktivit.Má práce je o aktivitě(rehabilitace).Já dospěla k pasivitě.Toužím po aktivitě.Nemůžu se donutit.A věřím, že mi Tvoje slova pomůžou k tomu zatnutí zubů.Budu si to přát.
Ale v jednom nesouhlasím.Nemyslím si,že celoživotní "nucení se do něčeho co je potřeba nebo je zdravé" vede k opravdovému pocitu štěstí.Já to mám to opačně.
Považuju za základ snad "propojení s vesmírem" jak roztomile píšeš,a pak na tom možno budovat cokoliv..ale s chutí,která je pro mě přirozená a jde "ze mě".
Nedaří se mi to.
Takže se pokusím vrátit ke starému receptu donucování se.
Třeba se to změní..
P.s. zdá se mi ,že internet,jako zdroj informací,jako možnost setkání se s nekonečným množstvím různých osudů,je někdy zdrojem velkých pochyb o sobě..tady se potkáš i s lidmi, které bys normálně třeba neoslovila, protože žijí, vypadají ,mluví jinak než tvé okolí.Ale o to je to právě zajímavější.Ale i těžší.
Tak já si jdu zkusit zacvičit..
17. leden 2007 11:34
Okomentovat