pátek 13. dubna 2007
Začíná ten nechtěně nutný víkend
Vyběhla jsem na chvíli z práce.V rukách dvě igelitky s nákupem pro mámu.S nákupem,ze kterého má máma bude vařit mým dětem celý víkend to, co mají rády.
Dveře u bazénu byly pootevřené na sálající terasu a já na chvíli vstoupila do tajemství pátečního podvečera, kdy je ve vzduchu cítit ono zvláštní napětí, kdy se hektičnost upracovaného až upachtěného týdne líně překulí do euforie zdánlivé svobody nabízející tak častou nezřízenost, vstoupila jsem do atmosfery teplého podvečerního slunce,do tajuplně slibujícího zpěvu ptáků,do ticha smrků, které se líně chvěly v zapadajícím slunci.
Nebe nad lesem bylo až kýčovitě modré.Tak nějak " horsky"....existuje termín horská modř? Taková ta barva vysokého nebe?
Tiše jsem našlapovala pracovními pantoflemi mezi sasankami.V lese běhaly děti, mezi nimi ta moje ,která tak miluje když jí "vlajou vlasy ve větru"..a pak přichází domů spojená s tím lesem ,zapleteným úplně všude.
Za mými zády se táhlo údolí ,ostře se zakusující do okolních lesů a mizející v modravém oparu kdesi na východě. Ten opar se zdál nekonečný.
A já šla,uvědomujíc si tu svou euforii z toho,že jsem právě tady a teď.
Ještě potřebuji své euforie.
Neboť se střídají s chvílemi silné nespokojenosti.
Ty chvíle odmítám,ale jsou.Snažím se s nimi smířit,ale je to stále jen snaha.
A vím,že ty euforie jsou tak silné proto,že i má nespokojenost je ještě velmi silná.
Představuji si ty váhy.Které se dosud, již trochu unaveně , vychylují do svých maximálních poloh.
A večer pak , v šumění blízkého lesa , pod těmi tak jasnými hvězdami , tiše toužím po zklidnění těch hladin,po vyrovnání výchylek.
Asi přijdu o sílu těch euforií, i rozlad..
Ale přesto.
Zážitek tiché radosti, která mě už několikrát laskavě objala, mě jasně pobízí k víře,že všechny stavy mé mysli mají svůj význam, své místo .
A ta víra je to jediné, co chci ještě najít.
Tolik po ní toužím.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
16 komentářů:
Saro, uplne nadherne jsi to napsala. tu euforii i to druhe. Takhle se to houpe. I u me. A oboje je krasne. Ta harmonie propojeni protikladu je skutecne jen obcas. Jak rikas sama - to spocinuti. Ale je krasne se houpat na houpacce a mezi tim obcas spocinout. Oboje je krasne a oboje ma smysl. A to je ma vira. A treba se to stane i virou tvoji. Protoze se stane to co se ma stat. kdyz otevreme srdce a vpustime to dovnitr. Nic se nestane zbytecne.
Hm..někdy se mi zdá, že asi nevěřím tomu všemu dost..že mě to spíše unavuje, rozčiluje..a pak ,když už toho mám vážně dost,tak je ta hezká chvíle, která je tak jasná jakože jsem Sára :o))).
Sáro,krásně napsaný z dušičky ;)Smutný.Pravdivost o houpačce života.O vyvažování se...Pro mne je ta houpačka snesitelná do určitého bodu.Dlouhodobé vychýlení od toho, co už těžko snášíme, opakované, zběsilé houpání nesvědčí přírodě ani člověku.Beru to tedy podle sebe.Dost to unavuje. Občas člověk prostě chce zastavit, musí, protože už není síla ty přehupy snášet.Často takhle lítám nahoru a dolů, nakonec se zaplaťbůh zastavím i třeba proti své vůli.Asi alarm v těle :)
Anino,zrovna dneska jsem dlouze telefonovala se svou sestrou.A shodou okolností jsme mluvili o těch houpačkách.A moc se nasmály.Tomu jak máme ty extase, silné a uchvacující ..a stejně silné poklesy.A že bychom tak trochu vlastně chtěly být jako spíš v těch extázích.Ale samozřejmě víme,že i hlubiny jsou přece dobře a tak je máme přijímat.
A víme přece,že ten střed, to je to ono atd atd..blabla.
Strašně jsme se smály těm všem duchovnostem.
Jsem ráda,že mám sestru.
Je to fakt hrozne dobre ze mas sestru!!! :o)
Ja sestru nemam a tak tenhle ucel plni u me manzel :o))) Ten me to duchovno vzdycky perfekte prerovna v hlave :o) Je treba mit nekoho takoveho ve sve blizkosti. Pro jistotu....
Radko, o sestře bych někdy chtěla napsat,ale asi spíš do svýho soukromýho blogu,jen pro sebe.
Ale jen na okraj..život mý sestry byl snad jakýsi spouštěcí moment v celé naší rodině, moment k duchovní cestě.
Takže má sestra mě nerovná do reality.Ona jen rozumí mým nejistotám a pocitům.Má je totiž podobné.A naštěstí se už tomu můžeme smát..
Jenze on je asi kazdy duchovni clovek :o). Akorat nektery to o sobe nerika. Ten kdo se poprve setkal treba s magii (venovala jsem se ji 5 let), ale i s jinymi naukami, velice lehce zklouzne do prehaneni. Jsou lide, kterym tyhle nauky plne vyhovuji, lebedi si v nich, jsou silni individualisti. Nechteji se vazat a tak se mohou venovat svym svetum v plne hloubce. Ten kdo ma pevne vazby v realu (deti, partnerstvi) by z realu nemel odchazet. Proste tu druhou nohu, kterou by mel mit pevne zarazenou do zeme by nemel zvednout. A k tomu ja mam pomocnika.
Myslela jsem ze tak by mohla fungovat sestra. Ale muze to byt jinak
Radko.
Opět jsme u rozumu a touhy.
Vždy si u Tebe uvědomím,jak prostě lidé uvažují různě.
Já taky tuším co všechno BY SE MĚLO DĚLAT..
Koneckonců, celé mé dětství bylo o tom jaká BYCH měla být, co BYCH měl dělat
..odtud možná pramení můj vzdor a sarkasmus.
Ale ať je to jak chce..když Tě prostě srdce táhne v nějakém období jinak než káže rozum,tak se různí lidé různě zachovají.
Někdo splašeně spálí všechny mosty a oddá se touhám..a pak sklízí ovoce.
Jiný si řekne ..a bacha.Dost. Zpátečka.Máš přeci rodinu.Uvažuj.
A nesplaší se.Stanoví si priority atd..a taky nese ovoce svých rozhodnutí.
A k té sestře.
Ten výraz je prostě pitomý..duchovní, co to je? Máš pravdu, každý je duchovní.
Jen jsem to použila v tom smyslu, že změnila naprosto svůj život a tím vlastně změnila (nechtíc) život celé mé rodiny.
Podle mě k lepšímu.
A ona o tom ani neví, natož nemluví..
Hezky se mi to četlo, Sáro; ale ten konec mě překvapil - já myslela, že zrovna ty tomu věříš, že všechny pocity, propady a euforie mají své (přínosné) místo a čas a jsou tedy DOBRÉ, byť ledaskdy NEPŘÍJEMNÉ. Já tomu věřím.
A teď mi dochází, že v době "mé deprese" (ne krátké zdravé občasné, ale mé už nezdravě dlouhé a ochromující) jsem tomu věřila jen částečně, jak se v té hrůze dalo - a to mi trochu pomáhalo, ale zároveň mě to asi trochu brzdilo udělat změnu, protože jsem (matně) spoléhala, že to jednou přejde, že zase bude líp (ale pojímala jsem to, že ONO TO přejde).
* * *
Teď věřím plně, že každé období, rozpoložení, reakce a pocit má svůj význam, dává smysl, který zatím neumím vidět z celkového pohledu. To právě mi to rozjitřené rozpoložení říká: "Všimni si mě, něco se děje, něco znamenám, protože tě trápím. To proto, abys mě nepřehlédla. Až odejdu - a neříkám ti předem, jak dlouho pobudu - uvidíš, proč jsem tu bylo."
* * *
Doufám, že to takhle bude fungovat dál. Přiznávám, že začínám mít občas úzkost, že už delší dobu se nestalo nic katastrofálního v mém okolí. Ale nechci zase najíždět do svých úzkostných kolejí, sotva jsem se z nich vymanila.
* * *
Už se těšíš, až se rozvineš k úplné rozvinutosti a extrémy zmizí? Já si to maluju, že zmizí jen ty extrémní propady a euforie zůstanou...to si říkám, abych měla chuť jít dál. A v tomhle je mi dokonce jedno, jestli sama sobě lžu.
Milá Liško.
Děkuji za krásný a přínosný komentář.
Popsala jsi velmi přesně to, co se děje i v mém životě.
Zdá se ,že já jsem v té fázi života, kdy VÍM ,že vše co se děje je přínosné a dobré,ale přesně jak jsi psala, chybí mi vnitřní síla k rozhodnutím, ke změnám..neboť pochybuji o důvodech těchto změn, jejich nutnosti..a to je ten paklíč, který mě trápí.
Nechat věci být je fantastický objev.Ale kde nalézt hranici mezi nechat být ať se vše děje jak má a zasahováním (svým chtěním) do tohoto proudu.
Mým vodítkem je mé tělo. Kdesi jsi psala o focusingu, znám, byla jsem i na kursu.
Za posledních lO let se v mém životě mnoho změnilo,mohla bych být spokojená.Kdybych neměla své tělo.
Mé tělo mě hodně bolí, hodně o něm vím (plus má profese, to je tedy často ironie)..je to pro mě neprůhledné.Nesrozumitelné.Nefunguje mi intuice.A zavádí mě to do slepých uliček, do stavů zoufalství..protože jsem zatím neobjevila žádné jiné vodítko pro orientaci v mých myšlenkových procesech.
Myslím, že tato "schizofrenie" je dost známá,vnímám to jak jsi psala ve 2 odstavci.Někdy je to očistec.
S posledním odstavcem naprosto souhlasím, křičím ANO a nevadí mi nalhávání.
Jak se jednou dáme na cestu není možnost návratu.Se všemi pochybnostmi, strachy..je to celkem úmor.
A člověk přeci má taky nějakou naději, ne?:o)
Právě - "kde nalézt hranici mezi nechat být ať se vše děje jak má a zasahováním (svým chtěním)". To mě taky napadá a přepadá dost naléhavě. Tělo jako vodítko, to bych si přála. Jenže vidím, jak ho neumím používat. Mozek jde používat líp, na to jsem zvyklá, je to vyšlapaná cesta (abych se dotkla knihy, co teď čtu). Zkouším mozek upozadit, vidím, že je to lepší než dřív (kdy mluvil pouze on), ale tělu pořád ještě ne a ne přijít "na kloub", "pod kůži", "do morku kostí"... "na kobylku":)) Nejradši bych tomu tělu "lezla do zadku", kdyby pak bylo sdílnější!
* * *
To jsem teda zvědavá, jak to bude pokračovat.
Ja si svoje depky vyresila pres deti. Ono to zni dost priblble, ale je to fakt. ja nemela depku snad 15 let :o) A to jsem teda byla poradny mozkomor.
Kdyz jsem cekala prvni dite, tak jsem citila, ze je neco jinak, ale nedokazala jsem to rozklicit. Byla jsem prilis mlada.
Kddyz jsem cekala druhe, tak jsem jiz okamzite poznala ze jsem tehotna a tesila se na ten pocit sily a zenskosti v sobe. Na porod jsem se peclive pripravovala a peclive jsem prozivala kazdou vterinu. Ale porad jsem jeste nebyla pripravena.
A pak prislo to posledni tehotenstvi - treti. To jsem jiz brala jako mysticky prozitek. Tehotenstvi, porod i peci o male miminko. Tohle byly pro me zivotni pocity. Nikdy jsem ni velkolepejsiho nepotkala. U porodu jsem poprve opustila sve telo a byla ve skutecne prave extazi. dodnes si to pamatuju. Tu velkolepost a ten zazrak stvoreni. A od toho okamihu se i neco ve me zmenilo. Jako kdyby se ve me probudil jiny clovek. Myslim, ze poznavani vlastniho tela jde ruku v ruce s materstvim. Protoze materstvi je proces tvoreni a stvoreni. Neexistuje nic velkolepejsiho a uzasnejsiho. alespon pro me.
Liško:
všimla jsem (na tom kursu focusingu)),že většina zúčastněných se především snaží své tělo vůbec pocítit.Já to mám opačně, cítím ho strašně moc a je to pak neprůhledný chaos.
Přesto si ( i když se tomu už vůbec nevěnuju) myslím, že je to také způsob, jak se životem alespoň trochu orientovat.
Radko: já sice neměla takhle jasné a extatické zážitky kolem dětí, prostě jsem tak byla zavalena starostmi a svým egem, žer jsem to bohužel nedokázala takhle prožívat..
Ale i já vnímám, že děti jsou mi vážně tím největším učitelem i pomocníkem.
Všechny změny v mém životě přišly vlastně díky nim.
Jsem presvedcena ze poznani sama sebe si kazdy/kazda dokaze usporadat sam. Bez psychoseminaru a bez psychoradcu. Je treba mit jen trpelivost a nehazet flintu do zita. ja vim Saro, ze budes asi protestovat ale precti si Zenu co beha s vlky:o) Pokazde se nekam musi jit, prekonavat prekazky, bojovat s nekym ci necim. Kdyz nemame prekazky prirozene tak si ji musim jednoduse do cesty postavit. Umele. Kazdy si muze zvolit co chce. nejde o to aby si u toho uzival blazenost ale aby se jednoduse ucil bojovat sam se sebou, s vlastni lenosti, pohodlnosti, ale i strachem a uzkosti. Aby se donutil ke skutecne namaze, k vykonu. Fakt nejde o nejaky adrenalin nebo vitezstvi. Jde o poznani a nahled do sebe ve stavu zatizeni.
A prave tyhle stavy zatizeni a pretizeni jsou momenty, kdy dokazeme do sebe vhlednout. kdy vidime jaci jsme my a jaci jsou ti co s nami jdou i jaci jsou ti co mluvi aniz by s nami prekazky prekonavali. Kazda takova prekazka nam pootevre schranku tajemstvi sama sebe.
Je to velice dlouhodoby proces. Je treba jen se divat, naslouchat a byt trpelivy. Vsechno chce cas. I schopnost citit. Schopnost prozivat. Je treba se nevyhybat ruznym situacim (treba i ty hory, ale muze byt cokoliv) a ucit se je prozivat. Pomalu a postupne.
Prijde mi to treba jako chut olivy. Nejdriv je nechutna, pak je lepsi a nakonec si pochutname.
U me to bylo stejne i se sexem. nejdriv velka ocekavani, pak nic moc, pak uceni a trpelivost a nakonec uspech :o). At beru jakoukoliv oblast vechno chce jen cas, trpelivost a opakovane zkouseni. A hlavne nelamat pres koleno. Klidne prijimat. At takove nebo makove. Ono se to vystribri :o) Vetsinou pozitivne
Okomentovat