sobota 14. dubna 2007
Trochu toho sobotního rozčarování ..
Dost jsem se přejedla.
Maminka mi totiž donesla bramboráky se zelím a uzeným.A já je teď všechny snědla studený.
Mám víkendovou službu a celý den, teda ve volných chvílích čtu blogy,mezitím jím vše, co mi přijde pod ruku a na závěr ty studené bramboráky.Dost mi přitížily, a tak jsem si byla v automatu koupit pivo Gambrinus , původem z Plzně :o)
(ten úsměv je tam kvůli Tobě, neboť jen Ty tušíš, jaký já mám k Plzni sladkobolný vztah..)
Chutná mi teď ten Gambrinus.
Trochu mi vyspravuje tu pachuť, tu kombinaci jídla bez smyslnosti, Mirko:o), prostě to požírání hmoty, snad jakési zaplácávání si touhy po tom, že bych nejraději běhala nahá po lese s rozpuštěnými vlasy..
Toužím po "svobodě" ?
Když jsem chodila k jednomu psychologovi, pořád se mi objevovaly obrazy podobné mé touze běhu s rozpuštěnými vlasy, nejčastěji to byli vzpínající se koně, kterým vlála pro změnu hříva, pocity trysku, vzduchu, prostoru...
No já tuším, že by mi kdekdo řekl, asi se dost dusíš, toužíš po uvolnění, po přetětí těch pomyslných obručí..
..a já bych řekla ANO.
Už několik týdnů cítím potřebu napsat o své práci, ale nemůžu se k tomu dostat.
Já mám totiž plný zuby svý práce.
Setrvávám v ní pouze ze dvou pro mě závažných důvodů.
Za prvé mám služební bydlení, které mi vyhovuje, v místě, které mi vyhovuje, v místě,kde sehnat vlastní bydlení je pro mě zkrátka finančně nedostupné.
Druhý důvod je jakýsi masochistický. (Jak řekla dnes jedna má pacientka,psycholožka, která se věnuje ve volných chvílích Etikoterapii.)
Představuji si totiž , že vše,co mě tíží v mé práci, je jakousi výzvou , jsou to témata , která prostě musím odžít , vyřešit, vypořádat se s nimi ...protože jsem si jistá, že když to nedokážu, budou se mi pořád vracet.
Na jiném místě, v jiné práci.Neuteču před tím.
Aby bylo jasno, co tím myslím.
Jsem tady svázaná mnoha pravidly.Se kterými nesouhlasím.Navíc jsem "řízena" lidmi, kterých si nevážím.Přesto se jim podvoluji,neboť jsem zatím nenašla způsob, jak to nedělat.
Z toho podvolování je mi špatně.
Také je mi špatně z toho, že vlastně obchoduji sama se sebou.(Chceš tady žít? Tak prostě poslouchej. Skloň hlavu.Podřiď se.)
Je mi jasné,že mohu cokoliv.Že všechny důvody které bych tu mohla uvést jsou zástupné.
Mohu odejít jinam, najít jiné "krásné místo".Mohu změnit zaměstnání.Mohu odjet ze země.Mohu, mohu..kdopak mi brání?
Odpovědí mi je vždy jediné ..no Tvůj Strach.
A za ten se stydím.
Můj strach podmíněný tím, že žiju de facto 13 let sama s dětmi, i přes současné partnerství, i přes minulá partnerství.A to je prostě záhul.Především v tom smyslu, že jsem si odvykla poslouchat své potřeby, rozhodovat se dle svých intuicí, protože prvotní bylo ..a je,uživit rodinu.
A to je svazující.Tedy pro mě.Tedy zatím.
Zařizuju si jakési odlehčení ze své práce.Jakýsi vedlejší výdělek.Zatím v mém oboru.
A mám dva cíle.
Nechodit do práce každý den od 7-15,30.
A nesloužit.
A snažím se moc nemyslet na to, že mé pocity touhy po uvolnění jsou ve skutečnosti touhou po svobodě vnitřní.Té, kterou máme přece stále na dosah. Stačí jen lusknout prsty.
Všichni to přeci vědí, všude se to píše.
No, tohle prostě dělá všechno to jídlo bez radosti , to pivo a taky cigarety.Které se mi hnusí.A které kouřím,když jsem nervozní.S výčitkami.Bez požitku.
Taková malá dávka jakéhosi pofňukování..
Ale i toho je zřejmě třeba.
Přeji všem krásnou skoroletní sobotní noc.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
22 komentářů:
Hm, taky mě vychovávali k tomu, že od problému se nemá utíkat, že s eod něj beztak neuteče.
To je fakt. Akorát že když člověk s tím problémem marně bojuje a furt se nikam neposouvá, leckdy mu pomůže posun někam jinam co do místa, odkud ten problém řeší.
(Top je debilní věta.:o)
Jinak: Někdy je potřeba "utýct", aby se člověk dostal do trochu jiný odrazový plochy k řešení onoho pořád stejnýho problému. Do jinýho úhlu pohledu, nebo třeba jen z bloků, který se nějak někde předtím vytvořily... A někdy je potřeba "utýct" i několikrát. :o)
Ja utikala pred problemy tim, ze jsem se porad stehovala. A po kazdem stehovani jsem ten problem mela na taliri v nove podobe. A pokazde jsem byla na nej silnejsi. Az jsem ho rozlouskla.
To byly treba problemy vlastni nesmelosti, neschopnost navazovat kontakty, strach ze znemozneni a selhani, strach z kricicich cizich muzu, uzkosti z neznameho-strach jit tam kam chci a udelat to co chci.
Ja snad jiz vsechno odhakla jako splneno :o)
Sáro, já Tě vidím v tom bílu na pozadí modra hor a vyvolává to ve mně tak příjemné pocity, jak tam tak jsi.
Nešlo by tam zařídit nějakou svou vlastní horskou útulnou ordinaci? Třeba...
Ruliso.
Mě tak nevychovávali,já si tohle objevila tak nějak ve svým životě.Všimla jsem si toho.Já jen..ještě jsem nezačala bojovat, víš? Boj obecně v životě mi je tak trochu vzdálený, vlastně tak nějak věřím, že zvítězím i bez boje:o)
Ad druhý odstavec..to je přesně ono.To ale právě řeším.Jenže utýct znamená, odtud se odstěhovat, změnit úplně všechno. Děti jsou tu šťastné, mají skvělou školu ,milujou hory, lesy a tak..a já se prostě rozhoduju přes děti.I když vím, že v konečným důsledku si děti zvyknou všude(i když..jejich táta je Pražák,děsně rády tam jezdí..jenže po týdnu třeba se těšej domů.Ne na mě,Ne na psa..ale na ten voňěvej vzduch, mami..) a je prostě lepší spokojená máma, která tím řekne svým dětem..je potřeba abyste šly za svým snem. Nevzdávejte se kvůli "okolnostem".
Radko.
Popsala jsi některá ta témata, která řeším:o), i když pro mě by asi nejvíc sedělo..vzepření se autoritě.Já tušila, že tomuhle Ty budeš rozumět, že jsi tím procházela.A tak tedy čistě přímý dotaz lehce vyčerpané ustrašenkyně ..
A jak jsi tedy začala?
Mirko,
to víš, tento sen v sobě mám ty poslední tři roky.
Splnitelný není..zatím.Mám to bydlení fixované na pracovní smlouvu, víš? Odejdu-li z práce, musím opustit byt.A to právě moc a moc řeším..navíc teď mám mít to lepší bydlení, tak trochu vysněné..
A navíc, nebudu plýtvat časem ani energií na popis toho, jak se dá zařídit v dnešní době soukromá ordinace. Neuvěřila bys tomu.
Přesto v to věřím..budoucnost tohoto městečka ledasco slibuje.
Jen jsem strašně netrpělivá a jsem tu už těch obávaných lO let,víš?
( a tak trochu se mi zapalují lýtka v touze po dálavách, to je všechno..)
Saro, u me to zacalo jiz svatbou. Vdavala jsem se kdyz mi bylo 23 let, nevedela jsem co si pocit sama se sebou a se svetem ktery se pred mnou otviral. Ve sve ustrasnosti jsem se zavesila na prvniho muze bez zjevnych psychickych potizi. predpokladala jsem ze bude mit zdraveho ducha. Na rozdil ode me. Zdraveho ducha mel a ma, ale az moc :o)))
A vlastne cely muj vyvoj je pouze o systematickem emancipacnim procesu. Az k rovnopravnemu vztahu.
Saro, z toho co pises mi prijde ze ty jsi jiz davno samostatna a svebytna. Ze dokazes byt rovnopravnou parnerkou muze. Ale je mozne ze je to pouze iluze.
Ja taky zila dlouho v iluzi, ze kdyz budu silna, samostatna a nezavisla tak budu emancipovana. Bylo to uplne naopak. Rovnopravnou partnerkou jsem se stala v momente slozeni "zbrani" a nastaveni holeho krku jako znameni pokory. On udelal totez.
A ty casta stehovani? Mohla jsem si vybrat co zmenim, abych zmenila svuj zivot. Manzela jsem si ponechala a zmenila jsem misto. Ty caste zmeny nas nakonec semkly dohoromady. Museli jsem si pomahat. Semkly nas i s detmi. Pro deti to bylo nejtezsi, ale vereili jsme ze to ve svem dusledku bude pro ne pozitivni. A bylo. Ted to ocenuji. Naucily se prekonavat prekazky a nezvisat se jine. Spolehat na sebe.
Jeste bych chtela rict jeden postreh nez si pujdu definitivne lehnout :o) Ten kdo temi stalymi presuny nejvice trpel a kdo nejvic obetoval jsem byla ja. Decka se teprve na zivot pripravovala, na ty zivot teprve cekal a kvuli kamaradum nema smysl setrvat na miste. kamaradi prichazeji a odchazeji. A nejlepsi kamoska se stejne jednou odstehuje taky.
Ten kdo nejvic trpel jsem byla asi ja:o). Vseho jsem se vzdala, jenom muze a deti ne. Zavisla na nem a na tech malych bezmocnych jsem se ucila zit v zavislosti a skrzeva ni se osvobozovat. Osvobozovat od vsech slupek co jsem na sebe natahala. Od vsech pretvarek a stereotypu, ktere jsem si do zivota donesla jako "potrebne". A ktere jsem najednou nepotrebovala. Nikoho jsem neznala, nikdo neznal me. A nikdo me ani znat nechtel. Byla to velice zvlastni doba. Ocistna. Jako v nejakem klastere :o)
Zajimalo by me, co je to ta etikoterapie? to je jakoze terapie etikou?
V klidu jsem si precetla ten tvuj clanecek jeste jednou. premyslela jsi konkretne co by jsi vlastne chtela? jak pises, pofnukavas nad necim ale nepostrehla jsem jak by se ti to treba libilo.
To je jen takova uvaha:
- jina prace, tvoji praci asi muzes delat uplne vsude, muzes delat i jinou praci ale to by jsi fakt sla na tenky led. Ja delala i uklizecku a domovnici. Ovsem jako vychodisko z nouze. V cesku by jsi si v jine praci nevydelala. To asi ne.
- jine bydliste. kam by jsi chtela jit?
- jiny partner. Pises ze s tim svym jsi spokojena
- jiny vedouci. Vsude narazis na lidi ktere nebudes respektovat. Protoze jsou to vsechno jen lide z masa a kosti. To ze sedi v sefovske zidli neznamena ze jsou lepsi. Casto je to naopak. Tohle nezmenis
Muzes zacit s nejakym originalnim konickem. Treba paragliding (do prcic jak se to pise:o)) Treba je u vas nejaka skupina, kam se muzes prihlasit. Nebo hrolezecky krouzek. nejakou originalni silenost, ktera te vytrhne ze stereotypu a donuti te prekrocit vlastni hranici mozneho. Hranici kterou by jsi bezne neprekrocila. Je dulezite aby to byla fyzicka cinnosti, ne nejake psychohratky. Tech mas dost v praci. Myslim, ze to by mohlo zmenit tvuj zivot. Podivej se do telefonniho seznamu, zda tam neni nejaky blaznivy klub, co podnika silene akce. Tohle je sul zivota. Nejhorsi byval pro me pocit, ze mi neco utika. Ze to jde kolem me, ja se divam a nenaskocim.
Tedy Radko,Ty jsi mě rozesmála.
To je úplně podrobný plán života..a děkuji za Tvou snahu.Fakt.
Děkuji Ti ale za slova :
"Rovnopravnou partnerkou jsem se stala v momente slozeni "zbrani" a nastaveni holeho krku jako znameni pokory"..nad tím fakt přemýšlím.
Jinak ty další rady, víš,to není nic pro mě.
Nemám problém věci měnit.Ale musím to tak doopravdy cítit..že už je ta změna nutná.A já to tu ještě necítím, spíš to vnímám právě jako ten útěk.
A ten adrenalin..je to to samé.Víš mě tohle vůbec neláká.
Neumím si představit, že bych se přihlásila do kroužku horozelectví, když mě to nic neříká, stejně jako seskoky padákem..neříkám, možná by to nebyl zajímavý zážitek, ale moje receptory na to nijak nereagují.
A co bych chtěla?
Psala jsem to v příspěvku(jiná prac. doba a nesloužit)
A taky dokázat vydyndat na pojišˇťovně, aby se mnou sepsala smluvu na soukromou ordinaci.Už na tom delší dobu pracuju.
To je pro mě začátek, od kterého se vše vyvíjí.Děti už mám větší a tak cítím,že nastal čas trochu pro mě.
Takže další touhou je vrátit se nějakým způsobem k tanci.
Tady v horách..problém.
Asi mi Radko řekneš,tak založ místní horácký soubor.
Nechci vést soubor.Chci si jen tak pro radost tancovat.
No a pak vydělat víc peněz ( v té ordinaci :o)), abych mohla víc cestovat.
No a to je asi všechno.
No vidis jaky mas krasny plan :o) Ja to vedela. On si to clovek nosi sebou, i kdyz treba dela jakoze nic. A pak najednou jede kolem vlak a on si do nej naskoci. Ten vlak by bez toho planu v hlave neprijel. Takhle to podle me funguje vsude.
Ty prilezitosti se nabidnou. U me snad ani nejde o adrenalinove sporty. Jako spise o fyzicky pohyb. Nevim nakolik se ve svem povolani hybes. Ale clovek by se mel hybat hodne, aby zustal dlouho zdravy. Takze nic vic v tom neni. Tu originalitu jsem k tomu pridala jen proto aby nebyla nuda:o) Ale jde skutecne jen o prirozeny pohyb. Je jedno jaky. To je nejlepsi zivotabudic a dopovac stesti. Tanec je taky skvely. Urcite se najde prilezitost.
Ahoj Radko.
Teď po ránu,čtu víkendový komentáře a jsem za vás moc vděčná.To jen na okraj :o)
No a Ty ses ptala co je to ta Etikoterapie.
Když bych to přeložila doslova, tak..léčení mravností.
Je to jakýsi dá se říct filosofický náhled na nemoc i léčbu, který vychází z toho,že základem potíží je vždy nemoc duše a tedy i léčba musí vycházet především odsud.
To vlastně už všichni víme.Zní to jednoduše.Ale ve skutečnosti je to vlastně změna postojů obecně, což je často celoživotní úkol.
Je to velmi krásně napsané.Autorem je MUDr. Ctibor Bezděk, vynikající lékař z 50tých let.
Až budeš mít plný brejle práce, zazpívej si:
Mě žádnou řečí nikdo nepřesvědčí, pro mě práce je největší nebezpečí
a tak se toulám den co den, tak se toulám sem a tam, tak se toulám a s tím touláním moc práce mám ...
(to je refrén, k němuž jsem si připsal několik slok, ale ty až jindy, a koneckonců si můžeš vymyslet svoje, Al da)
Ahoj Sáro.
Z četby mi zatrnulo - z těch nadřízených a problémů s nimi. Já mám v tom takový štěstí! Ale na druhou stranu nemám žádné peníze. Nic. Nulu. A nevadí. Zatím. Když má člověk děti, je to něco jiného.
A získat smlouvu od zdravotní pojišťovny, to je teda mnohaletý boj... vyprávěl mi Osel. Chodívá tam občas... Přeju ti realizaci soukromé ordinace! Ať tě ta představa těší a pomáhá!
Radko a Ruliso,
ty vaše dva první komentáře jsou pro mě hodně inspirativní. Dokonce musím říct obohacující! Jdu si je znova přečíst. Díky.
Díky,Al do:o)
Vynikající představa..jak to tak zpívám před ředitelství v nějakých vlajících barevných šatech a s květinami ve vlasech..ach, chtěla bych někdy něco takového udělat..jen tak.
Liško.
Každý určitě má přesně co potřebuje,takže Ti opravdu upřímně přeju Tvou práci. Je to hodně času, které člověk stráví v práci, když se pro to rozhodne:o) a není větší blbosti než dělat,co mě nenaplňuje, že jo .A díky, já si tu představu té ordinace v sobě tak trochu hýčkám..pro jistotu :o)
Saro, zrovna jsem jsi dosla na postu pro mou novou knihu Zeny co behaly s vlky. Otevrela jsem prvni stranky a hned poznala ze je to o me :o) TAk uvidime zda beham s temi vlky poradne :o)))
Radko: ..jak se Ti líbí knížka? Já ji četla přes rok a jen občas.Ale četla jsem si vždy když jsem si nevěděla rady, třeba nic necítila a tak..protože to je hodně o intuici.
Přeju Ti ,aby se Ti to líbilo, jako nakonec všechno, co se děje ve Tvém životě.
Krásný Máj:o)
Knizka se mi uplne vyjimecne moc libi :o)) A to je co rict. zejmena kdyz leta zadnou duchovni literatury nectu. Ale tahle pani je neco jineho. Alespon ja tam vidim sama sebe. vlastni hledani a nachazeni. Ja chapu, proc je to vsechno tak slozite a tak tezke. jak je hrozne tezke se prohrabat k valstnim instinktum a nechat se nimi vest. Porazit vnitrniho naseptavace, nedovolit mu vladnout a rozkladat mysl i dusi.
Tak to udělej! Zazpívej si z plných plic! Nebo to uděláme spolu, až přijedu na to pivo nebo nanuka.
Znáš etudu pana Horníčka Blázen a dítě z jeho hry Dva muži někde, co hrával kdysi s Pavlem Bobkem v Semaforu? Tak to je o tom! Zkusím to nějak vypreparovat z cédéčka poslat.
Čauky, Al da
Okomentovat