Volný Den.

A já se přesto vzbudila v 6,00. Nevadilo mi to . Naopak. Vzbudila jsem se proto, že jsem chtěla, ne proto, že bych musela..a to bylo tak krásné.

Moje první pocity po probuzení nebývají radostné. Kdysi jsem někde slyšela nebo četla..že ve spánku jsme "pryč, tam, kde jsme opravdu doma, snad kdesi sami se sebou " a probuzením si otvíráme dveře do toho našeho divnosvěta, do té reality , vstupujeme na naše podium, do té jen a jen naší hry...
Trvá mi tak asi sekundu než si vzpomenu,že tady to je vlastně všechno ten můj život.
A pohled se lehce rozjasní, duše uklidní..a hlava začne pracovat , dnes pohodově, protože mám ráda mnou rozhodnutá brzká rána.
A tak jsem se vzbudila do divokého počasí, kdy se po obloze honily mraky a ostré slunce si mezi nimi dralo cestu ven a tráva byla plná ledových kapek po nočním dešti...vyběhla jsem s Benem na louku a do lesa.

Pak jsem si zase vlezla do postele. S knížkou od Remarqua .Mnoho a mnoho let nečtenou.
A propadla se do jeho vnímání světa, které mi tolik vyhovuje.
Ty snivé popisy, to žití nadosah extremů a přesto s nadhledem.Ta tichá odvaha ne přežívat, ale žít. A trvale přítomný smutek kdesi v hloubi duše, který zbarvuje každou minutu prožitého kapkou nepochopitelné nostalgie, která ale každému okamžiku dává ten konečný smysl.
To vše je mi hodně blízké.

Byla jsem šťastná v té posteli, s šálkem výborné kávy, která zahřívala lůžko vedle mne.
Byla jsem šťastná, protože jsem se na chvíli našla.

A vrátila se do doby dávno prožité.

Do doby, kdy jsem nebyla vůbec ve střehu.Kdy věci, události, lidé i velké změny přicházely do mého života bez jakéhokoliv chtění, tak nějak mimochodem a já to všechno přijímala, žila a rozpouštěla i opouštěla zcela bez zábran a beze strachů, bez výčitek svědomí a bez přemýšlení.

Nepoužívala jsem slova jako Důslednost. Plány.Opatrnost.Úspěch.Zodpovědnost.Disciplína.Rozhodnost.
Já..neměla jsem ambice.Vůbec mě taková slova nenapadala.

A přesto můj složitý život běžel jako na drátku.Tak nějak jistě, úspěšně, radostně a přitom tak lehce. A byl to náročný život.

Vím už teď, že mnozí ten můj život vnímali jako úspěch, karieru,štěstí.Dařilo se mi vše.

Když jsem porodila dceru, změnilo se všechno.

Můj mozek se otočil o 180 stupňů a všechna ta divná a cizí slova se v něm rozsvítila jako omylem zhasnuté kontrolky.Které někdy blikaly tak, až to řezalo do očí.

Život se zastavil a já žila ta slova.Začala se obávat se ,strachovat a také se zlobit.
Byla jsem zavřená do klece povinností a hlavně pocitů,že někdo nebo něco- okolnosti, jakýsi řád, se kterým jsem se nikdy neztotožnila, rozhoduje o mých dnech.
Byla jsem plná zloby, vzteku a strachu, že se to nezmění.A také beznaděje.Byla to past pro mou potřebu vlání.
Po sedmi letech jsem porodila druhou dceru a začala jsem zapojovat do mých dnů mysl.Vlastně neustále o všem přemýšlím :o).
A rozsvítily se kontrolky jiných témat..jsou to kontrolky týkající se víry, duchovní cesty, růstu, přemýšlení o Bohu, kontrolky, které mě strašily nekonečnými pochybnostmi, že je všechno jinak, že ale také nemá nic smysl, že je vše dané, že JÁ neexistuji, nemůžu tudíž nic rozhodnout, chtít, dělat, žít..
Neviděla jsem nic než všechny ty blikající kontrolky.Na mnoho let mě oslepily.

Teď se vlastně vracím zpět.

Do toho života, se kterým už nechci bojovat, ale opět splývat.Se kterým se potřebuji objímat jako s přítelem,který je mi nápomocen.Se kterým chci tančit každý den nový tanec.
Začínám opět vidět, že každá minuta je nová, že se vše neustále mění, že je to nekonečně barevný rej možností, které se kolem mě vesele točí.
Vracím se zpět do života, který se mi ztratil.Protože jsem si ho neuvědomovala
A uviděla jsem to až o mnoho let později, když jsem se mohla na celý ten kaleidoskop podívat z výšky prožitých let.

Všechny ty kontrolky už tak nějak poklidně svítí.Nemůžu je zhasnout..a ani nechci.Patří už ke mě.
Ale zase chci začít rozsvěcet ty ostatní, těch milion dalších, na které jsem zapomněla.
Protože už tuším, že vše je možná úplně stejně jednoduché a lehoučké jako tehdy..když jsem běžela kupředu bez zastávek, ale s absolutní důvěrou, že vše je prostě tak, jak má být.
Byla to nevědomá víra.

A tak mi ...začíná ta poslední, už vědomá část mého filmu.

Tedy začíná..občas mi tak trochu prolítne hlavou ta jasná radost.
Jako třeba dneska nad tím Remarquem.

Který mi prostě a jednoduše připomněl MĚ SAMOTNOU.