Blízkost..reálná

Nedělní poledne .
R spí a já prohlížím návrhy kuchyně..vytvořené včera s prodavačem neúlisným..
Včera jsme seděli na rozvrzaných židlích ,ve Dvoře v nábytku Jamall. Tiskla jsem se k R teplému rameni a byla ráda ,že tam je se mnou, že stručně a jasně odpovídá na technické dotazy, že se laskavě usmívá mým poznámkám ,které se "nehodí" k té chvíli, že já nemusím říkat nic a jen si užívat té chvíle společného plánování, kdy si uvědomuji sladkost souznění, naše společné "neambice", lehkost přístupu k "důležité" chvíli ... pozoruji , jak v počítači nabývá svou podobu místo, kde bude R pro nás tvořit svou zdravou a chutnou stravu a kde se já budu nad krájením cibule dívat z okna do lesů..nu,kuchyně.
Ráno si v posteli čtu Pitnou kůru a zadržuji občasný výkřik smíchu. Nechci ho ale budit. Vím, jak unavené má oči..když se vrací ze své práce.
A tak vstávám..k novým příspěvkům,tématům, inspiracím ,k novým intimním názorům..čtu,přemýšlím,konfrontuji.Dívám se na spící tělo muže, který mi dává tu naději, o které skrytě, mezi řádky na blozích často čtu. Naději skutečné intimity.
Když toto píšu, nechci tím říct, že se v tomto vztahu nesetkávám s nekonečnou problematikou soužití dvou lidí.Že je vše vyřešeno jen tím,že jsme takoví jací jsme, potkali se a pohádka s dobrým koncem je tady.
Chci tím říct,že cítím naději.Poprvé.
V opravdu společné touze naplnit představu lásky.Máme ji stejnou , zdá se . Láska je pro nás růst toho druhého. Respekt k jeho potřebám..ať jsou jakékoliv. Je těžké o tom psát, neboť veškerá slova se stávají stokrát řečeným klišé.
A my nevíme, kam dojdeme. Nevíme zhola nic.
Veškeré chtění se stává výsměchem Cítím,že nemá smysl..cokoliv vnést do našeho společenství
násilím,taktikou, vydíráním. Falešnou oddaností. Smysl má pouze odevzdání..což ale není vzdávání se .

Nemůžu to popsat, snad jindy. Ta slova mě zkrátka rozčilují.

Zatím jsme vždy našli cestu. Někdy je hodně klikatá než se za zatáčkou objeví další rovinka.
V té zatáčce je důležité místo.
Pro mě je to místo pravdy.Zatáčky pro mě milosrdně tvoří strach.Strach a jeho vychytrale rozumné myšlenky.
Chytí mě pod krkem a nutí dělat kompromisy.Nutí mě lhát a hrát si na pravdu.Pro "dobro věci". Už to místo poznám.Sevře mě v těle jako obruč.Znám ho jako svý boty.
Ale naučila jsem se , že jedinou nadějí na projetí zatáčkami , nadějí na rovinku je.. pravda. Důvěra v pravdu.Důvěra v lásku, protože ta láska..je přijetí věcí tak, jak jsou.
A funguje to. Zatím jsem se nezklamala..i když pocity v zatáčkách jsou někdy příšerné.Skutečný očistec.
Prožívám často stavy, o kterých se tady na blozích píše. Jsou mou každodenní součástí.
Jen je teď mohu otvírat, zkoumat.Věřit, že tentokrát nemusím uhnout do zavedených řešení, které mě dosud spolehlivě dovedly k ukončení všech vztahů.

Začínám psát svou novou mapu. A je to těžká dřina.
Když popisuju své výkřiky vděku, je to proto, že jsem měla to štěstí a našla muže, který.. zdá se ..touží po tom samém. Neděsí ho mé mapy.

A má dost odvahy na tvorbu těch nových.