pátek 16. března 2007
Můj důležitý čas
Poslední dny a týdny zažívám chvíle velkého štěstí.
A cítím potřebu o tom psát, napsat ten svůj příběh.Ten poslední příběh.Toužím po tom ,napsat jak to mám , jak jsem dospěla k tomu co si právě v tomhle období svého života myslím, žiju.
Protože nevím, co si budu myslet zítra.
Protože pozoruji, jak úplně každý jde tou svou cestou..a jsem u vytržení z dokonalosti celého celku, toho všeho, co kolem sebe vidím.
Protože mě napadlo to napsat.
Protože mě baví to napsat.
Protože si to chci zapamatovat.
Někdy mě tak trochu brní mozek. Ze všech těch tolikrát řečených, napsaných slov.
Vědomé chování. Uvědomovování.Růst.Zázrak nejistoty, který je startem na cestě ke svobodě.Strach jako průvodce.Pozorné dávaní a braní....
A Láska. Nekonečné téma. Nekonečné polemiky..co to vlastně je ..
Pro mě je láska současný stav bytí.
A spouštěcím momentem tohoto mého stavu byla kdysi knížka... "Nevyšlapanou cestou."
http://www.alman.cz/knihy/004008/Nevyslapanou-cestou.html
Náhody. Osud ?
Tu knihu mi totiž zapůjčil můj pacient (viď ,Bianco) . Netuše, co pro mě bude znamenat.Ani já to netušila.V té knize mě oslovily pasáže, které popisovaly vztah dalo by se říci..jaksi racionálně.
Byla jsem tím nadšená, bylo to možná mé první jakési "uvědomění" nečeho.Zapadalo mi to do tehdejšího vztahu jako kamínek do mozaiky. Všechno bylo náhle jasné. Viděla jsem system našich závislostí, umělých kombinací společného života.Můj tehdejší partner si to taky přečetl. Neoslovilo ho to. Mezi nás se tak dostal první malý klín.
A já už od té doby viděla vše jinak,nemohla jsem si pomoci. Byli jsme ale spolu ještě dlouho, předlouho. V takovém zvláštně skrytém utrpení.Které nakonec rozlíceně skončilo jednou velkou jeho nenávistí a jedním velkým mým smutkem.Z toho nepochopení.
Ale ve mě už rostla ta touha.Po otevřenosti.Po sdílení. Začala jsem trochu chápat , co ta slova znamenají.Byly to takové jemné doteky slunce, odněkud hodně hodně zdaleka.
A pak jsem si začala psát s R. Bylo to náhodné seznámení. Z potřeby komunikovat.
Od první chvíle bylo všechno tak trochu jinak nastaveno. Cítila jsem tolik zvláštních pocitů z jeho slov a především.. naprostou blízkost. Úplně cizí, anonymní člověk. Ale od první chvíle mi byl bratrem. Přes všechno, co mi mysl našeptávala. O internetových seznámeních.
Nechtěla jsem se s ním sejít, doopravdy se vidět, neboť jsem nechtěla přijít o tu blízkost. Myslela jsem ,že nejsem takové otevřenosti, kterou jsem zažívala virtuálně, ve skutečnosti v reálu schopná.
Ale setkali jsme se. Přijel znenadání. A byli jsme hned staří známí. My se znali. Smáli . Takový malý zázrak to byl , neboť i poté zůstal tím bratrem,přítelem,vším.
Ale myšlenky zůstávaly ve střehu. Pracovaly na plné obrátky.
Neboť když jsme se stali milenci...měli jsme přeci najet do "vyšlapané cesty",jak bylo mým zvykem. Nenajeli.
Dostala jsem od něj knížku. Život , láska, smích.
http://www.alman.cz/knihy/004369/Zivot-laska-smich.html
S věnováním. .."krásnou udici na Tvé vlastní ryby.."
Slyšela jsem, že občas může mít člověk ..vhled.Pro mě byla tím vhledem tahle kniha.
Prostě se ve mě něco otevřelo. Propadla jsem se do jakéhosi smutku a zloby. Že nemůžu dělat co chci. Že se musím starat o děti. Že nemám čas na sebe. Nemám čas meditovat :o). Chtěla jsem žít, žít...odjet pryč, nebýt v tom svém životě, být svobodná:o))...
Zdálo se mi, že mám hrozný život. Nevědomý. Že mě čeká ještě tak děsně dlouhá cesta..vždyť jsem na naprostém začátku..
Cítila jsem jiné dimenze, které se horce tetelily kdesi na obzoru jako fata morgána.Byly tak nedostupné.
Tehdy jsem začala brouzdat po internetu, číst tisíce slov o víře, naukách, mystice, systemech myšlení, esoterice. Byl to takový věčný hlad. Který nešel nasytit.
Ubližovalo mi to.Cítila jsem se strašně zranitelná, nejistá, osamocená v tom hledání.Beznadějně opuštěná.Plná pochyb o sobě. Ustrašená. Že nejdu tou správnou cestou, že udělám chyby..
Plná strachu a děsivé netrpělivosti.
Záchytným bodem bylo psaní a ojedinělá setkání s ním..byl to přístav.
A zase jsem poslechla své nitro. Učila jsem se poslouchat,protože jsem se tak cítila líp.
Přestala jsem číst názory jiných. Přestala jsem číst o "duchovnu".Nechala jsem se vést tím, jak se mi život "děl", jaké situace, lidi, knihy..mi přicházeli do života. Jakoby sami..
A dostala jsem další knihu. Také od pacienta-psychologa.Skvělého člověka.Říkal..to by se Vám mohlo líbit... a líbilo."Ženy, které běhaly s vlky".
http://www.kosmas.cz/knihy/62147/Zeny-ktere-behaly-s-vlky/
Doporučuji všem ženám.
Stále víc jsem cítila to své "srdce". Někdy víc..ale někdy jakoby nebylo.To jsou chvíle zmatku,neklidu,osamění. Srdce. Ta velejemná a tak laskavá nitka kdesi vzadu, v hloubi duše.
Nevídali jsme se nijak zvlášť, v tu dobu. On má rád samotu. Vystačí si. Nechtěl na svém životě nic měnit. Já chtěla měnit vše.Chtěla jsem ho..vlastnit, využít jeho potenciál, který se přede mnou začal rozprostírat,pohltit ho, udusit láskou.Chtěla jsem jeho náruč, pozornost, čas.
Cítila jsem, že mám na dosah něco opravdu úžasného. Ale možná pro tu vyjímečnost, jsem zároveň cítila potřebu chodit kolem toho po špičkách. Zavírala jsem oči a nechávala věci být.
Když jsem cítila nejistotu, strach z opuštění, strach ze samoty, když jsem nevěděla, co mám dělat..nedělala jsem nic.
Jak jednoduché zjištění. Ale pro mě úplně nové.
Netlačila jsem na něj. Nesnažila se ho "dostat" ženskými zbraněmi. Poprvé jsem procítila slovo víra. A respekt. Učila jsem se respektovat jeho svět. Jeho způsob žití.
Věřila jsem v tu naši lásku..i když jsem byla přesvědčená, že to nikdy nebude vztah ve smyslu skutečného soužití.
Bylo to tak zvláštně tiché.
Postupně jsme se vídali víc a víc. Poznávali naše světy. Naše soukromí. A bylo nám spolu dobře. Bylo nám prostě vždycky dobře.
Myslím, že on pochopil, že já jsem pochopila.Že je možné dopravdy žít to, co cítíme ,že existuje.
Jednoho dne přijel z cesty a už neodjel.Od té doby jsme spolu. Už to budou skoro tři roky.
Tři roky, kdy se pro mě převrátil svět.
Kdy žijeme tu "nevyšlapanou cestu". Nevíme, jak se co dělá, jak co bude. Nevíme , jak se dělá vztah.Nemáme žádné systemy. Ale ono to opravdu funguje samo. Když člověk nechá věci plynout. Ještě pořád se to učím..nechat plynout,vyčkat, usmát se.
Nedělat prostě nic, když nevím.
Funguje to.Zdá se mi , že nacházím tajemství ..přijímání se.Doopravdy ale.
Nebojujeme.Což neznamená, že se nelišíme.Lišíme se v mnoha a mnoha věcech.Ale není to překážkou.
Jsem tak zvědavá na to dobrodružství. Dny letí, zdají se tak stejné..ale přitom je každý jiný.
Jsem tak moc zvědavá, jaká bude ta druhá půlka našeho života.
Jsem tak nadšená vší tou legrací.Naším humorem. Žít s druhým člověkem se pro mě stalo tou nejlepší komedií.Opravdu se tím bavíme.
Jsem zvědavá na naše stárnutí.
Jsem zvědavá na stíny, které vyčkávají. Tuším je. Ale už se jich nebojím.Jsem na ně připravená.
Jsem za to moc vděčná.
A potřebovala jsem si to zaznamenat.
Abych měla co číst..až budu stará.
Až budu běhat s vlky.
A budu se vracet ke svému bratříčkovi.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
27 komentářů:
Zapomen na memoary :o)Az budes stara, budes delat to same co ted. budes zit. Pokud pujde tvuj zivot spravnym smerem :o) Budes se porat kochat pritomnosti a svym zivotem. A tesit se na kazde nove rano. Alespon ja v to verim. MOc krasna cesta!
Radko. Máš pravdu.
A já vlastně..možná už ani nebudu umět číst..když budu s těmi vlky :o)
Sáro, pěkný příběh, fakt...
Je cítit, jak jsi šťastná.
Moc ti přeju, aby jste si to spolu s R. někdy...za hodně dlouho mohli přečíst ;)
U mě je nepodepisovat se, celkem častý :)))
Sáro...samozřejmě, nemůžu jinak, než přečíst pro sebe Tvé knihy.
Stejně tak, jako si čtu pro sebe Tvoje řádky.
Sáro, napsalas to moc hezky, držím Ti ze všech sil palce, aby to zůstalo tak krásné až do toho stáří.
I já se připojuji, Sáro. Moc krásný příběh a pěvně věřím že dlouhý a šťastný.
I na mé cestě stálo kdysi pár knížek a jednou, která mě doopravdy oslovila, je právě Oshova Život, láska a smích.
Ženy, které běhaly s vlky mám na nočním stolku a Nevyšlapanou cestu v knihovně..... :-)
a pak jsem ty všechny knihy odložila - už je to nějaká doba - a snažím se to žít.
To je hezké, jak jste se potkali...
:-)
Děkuju všem.V této situaci vždycky přemýšlím, jestli mám každému napsat odpověď, aby "věděl,že si toho vážím",ale myslím, že to risknu:o).
Protože opravdu vidím, jak skvělí lidé tady všude jsou.
Vážím si toho, že s Vámi může takhle hovořit. Hodně mi to dává..až se někdy divím.
A často se usmívám.
Já potkala svýho muže v éteru.
A někdy se mi zdá, že jsem potkala i přátele..tamtéž..
Hezký příběh. Díky za něj. Já mám podobný,ale nevyvinulo se z něj společné soužití; teda asi dvakrát týdně společný pozdní večer a noc. A společné přátelství a sdílení, spontánnost a cennost vztahu pro oba. Menší intenzita než během tři čtvrtě roku fascinované zamilovanosti. To už není, ale dalo mi to moc.
Knížku Nevyšlapanou cestou mi nedávno půjčil - ale v angličtině; tak se těším, až se do ní dám.
Uff.
Konečně se mi podařilo vložit sem komentář. Už jsem se pokoušela neúspěšně při jiné příležitosti kdysi.
Liško, díky.Zrovna dneska přemýšlím nad tím vším. Neboť zrovna dneska cítím takovou krizi, že čtu svoje slova a horko těžko tomu věřím...No občas se to stává.
Moje soužití se vlastně moc neliší od Tvého :o))...vidíme se totiž dost málo, díky svým zaměstnáním.
Sáro, né, krize né...držím palce.
No jo, Anino. Co s tím nadělám, s těmi občasnými krizemi..prostě jsou :o).Ale stejně díky..je to prostě milé, ta Tvoje slova.
Ahá; mně se celou dobu zdálo, jak máš teď, Sáro, idylu, dokonce tři roky, a asi už od prvního tvého článku jsem se trochu bála, že se ti to nějak "pokazí".
Píšu to do uvozovek, protože doopravdy "zničit" nebo "podělat" se tak krásný vztah snad ani nemůže, to je jasné; ale může se to změnit takovým směrem, který bude bolestný; jako mně se to stalo. Proto jsem se o tebe bála, ale teď už je to dobrý - je to dobrý dvojnásobně: jednak se už o tebe nebojím, protože píšeš, že máš občas krize - takže to není 100% nekončící radost; a za druhé je to dobrý pro mne, protože už jsem z bolestné proměny vztahu venku a zvědavá, co bude dál; bez občasných zoufalých krizí, co bude dál.
Tak to jsem ráda nadvakrát.
ajéje, teď můj komentář možná vyzněl, jako že ti nepřeju 100% nekončící radost ... to ne, to přeju. chtěla jsem zdůraznit, že se bojím o toho, kdo mi připadá naprosto šťastný. Když vidím, že někdy občas má malou krizičku, hned jsem klidnější, protože vidím, že je v realitě, ne na růžovém obláčku a nemůže tedy spadnout z výšin na tlamu. Proto se mi ulevilo.
Ahoj Liško.
Nenapadlo mě, že bys mi nepřála mé lOO% štěstí :o)).
Když píšu krize, je to vždy o mě.Moc nevím, jak to osvětlit, protože mě trochu rozčilujou ty "velký slova".
Ale nejde to jinak říct.
Já v tomhle vztahu dozrávám.
Dějou se mi věci..z minulosti, staré rány se otevírají, hodně brečím, mám hromady měnících se emocí.
Vůbec jsem to nečekala..protože jsem myslela, že už jsem "zkušená", otrkaná,zralá.
Najednou jsem mohla spočinout..dá-li se to tak říct.
A po letech někdy docela těžkýho života na mě dolehla obrovská únava.Pořád bych spala:o).
Mám partnera, vedle kterého si můžu dovolit se "nesnažit".To mi připadá jako dar.Možná je to běžné, ale já to dosud nezažila.
(Já ani nevěděla, že jsem se snažila.)
A když se nemusím snažit..najednou se objevují moje bolesti, všechno to, co jsem nevyřešila, odsunula,nechtěla vidět.
A když to takhle přichází..jsou to pro mě krize.
Cítím tu zodpovědnost za své štěstí. A taky to, že moje štěstí je vážně má soukromá věc, kterou mi nikdo neudělá.
A to je ještě hodně dlouhá cesta.
Protože já jsem tvorbu svého osobního štěstí opravdu zanedbávala.Žila jsem pro druhé.A nevěděla jsem o tom.
Teď se učím žít pro sebe.
A někdy to dost bolí. Neumím to moc vysvětlit.Ale budu se o to pokoušet..
Ale abych vysvětlila..vím, že píšu euforicky o mý lásce.
Ale mám k tomu důvod.Jediný a důležitý..pro mě.
Já prostě cítím tu šanci.Dojít svý představy soužití. Je to těžká cesta s naprosto nepředvídatelným koncem.Těžká, protože si ji uvědomuju.
Ale ta šance dojít pro sebe klidu se mi skutečně objevila v životě poprvé.
To prostě vím.Nevím ale jestli budeme spolu do smrti, protože nevím kam nás takováhle zkouška zavede. Oba dva.
Ale naprosto to stojí za to.
Saro, myslim ze rozumim. Tu cestu jsem zacala asi pred 18 lety u me. A vidis jak jsem dopadla :o))) I s prestavkami nahoru a dolu. Odpocla jsem si bez prace (delala jen pro zabavu) celych 12 let. A uzivala si. mezi tim dite, ktere jsem temer snedla laskou a muz, ktery po me nic nechtel a podporoval me. presto jsem zde v te me "nespokojene" podobe. Protoze po tech "odlezenych letech" jsem se chtela vratit zpet, do viru deni a stresu odpovednosti. Vratit se domu do Ceska. Uzivit sebe a celou rodinu. Udelala jsem to. A ted se tocim v proudu tekouciho casu a plavu o zavod.
je hrozne dulezite (pro me) prozit si uplne vse. A byt si vedom ze vse je pomijive. Ze i to krasne otevirajici se otevre. A neco jine se zavre.
Ahojky, Sáro, ten nejmladší princ si v pohádkách nikdy nevybíral cestu - šel, kam ho či vedly tou cestou, která na něj zbyla a díval se potkával přírodu, zvířátka i lidi a prohodil s nimi pěkné slovo a rozdělil se o poslední kousek chleba. Nebojoval, nedřel se proti proudu, ale nechal se vést prozřetelností a přijímal všechno, co ho potkalo. Stejně tak hloupí Honzové...
V pohádkách je spousta moudrosti - co se má stát, to se stane, ať děláš, co děláš, a třeba i Smrt přilepíš na židli.
Jsem rád, že jsem ti mohl aspoň malinko pomoci konečně z přecpaného chodníku kolem mrtvého kamene na tu tvoji cestu nacházení a přijímání, pokory a smíření, splynutí s vesmírem a nalezení sebe sama v té jeho nekonečnosti (nebe nalezení vesmíru v sobě?!)
Už Kerouac napsal něco o tom, že jsme vlastně pořád na cestě a ta má z našeho pohledu jediný konec. Ale všude, kde něco končí, začíná něco jiného...
A tak se těším na setkání, až se naše cesty zase někdy zkříží, protože setkávání se se šťastnými lidmi je vždycky úžasný zážitek! Ale to, že se člověk cítí šťastný, ještě neznamená, že nemá krize, že ho z té jeho cesty nebolí hlava, že nemá občas pochybnosti, jestli jde dobře a i ze Sluníčka může stejně jako z nedostatku sexu (tím myslím spíš než koitus ony prožitky blízkosti, splynutí, okamžiky dotýkání a bezpečí...
Držím palce, pozdravuj R., sebe a taky své školačky,
ahoj Al da Bianco
ze Sluníčka ... bolet hlava.
Trochu jsem nedopsal větu
Sáro, mám také takové pocity, jak píšeš:
"Já v tomhle vztahu dozrávám.
... hodně brečím, mám hromady měnících se emocí." a ten pocit "Cítím tu zodpovědnost za své štěstí. A taky to, že moje štěstí je vážně má soukromá věc, kterou mi nikdo neudělá.
A to je ještě hodně dlouhá cesta.
Protože já jsem tvorbu svého osobního štěstí opravdu zanedbávala.Žila jsem pro druhé.A nevěděla jsem o tom.
Teď se učím žít pro sebe.
A někdy to dost bolí." - to můžu podepsat.
Víc emocí než dřív, často mě to překvapí - třeba už dva dny se mi stýská po mé tchýni, kteroz jsem rok neviděla, a po rodině bývalého manžela. Po něm ne... Zajímavé; jen tak ty emoce nechat, vědět o nich, trochu o nich přemýšlet a přitom vědět, že nemusím, že je můžu nechat jen působit, nebát se jich a nesnažit se analyzovat je za každou cenu hlavou, jako jsem to dělala dřív.
A ta možnost být ve vztahu spontánní, to je něco! Zrovna dneska mám hezký den a chce se mi, jako to děláš ty, o tom psát, protože včera, tralalal, jsme spolu spolunocležili, jééé.
Al do,
ach jo. Díky za Tvá slova.
Ten povzdech znamenal něco jako..ja krásně, ten vzduch a to jaro, cítím se mladá, krásná a plná síly..těším se do bytu, už vidím tu terasu,až si ppoprvé lehnu do lehátka, zavřu oči a budu poslouchat stromy..
A těším se, že přijdeš na návštěvu.
Někdy si říkám..je prima, že se ten můj blog jmenuje souznění..
Někdy se to vážně hodí :o)
Liško.
Asi jsme ve stejné fázi ženského zasvěcení :o)), neboť já se zase můžu podepsat pod to, že v tomto svém období začínám vidět osobní vztahy jinak, pro mě tak nějak láskyplněji..myslím, že je to tou jakousi citovou jistotou, kterou jsem obklopená.
Mým zdrojem se stává můj muž a už ne mí rodiče.
Pocity zmaru z rozpadlého manželství mizí, jakýsi smutek ( z nepovedeného díla :o))asi navždy zůstane, ale uvědomuji si jak ráda mám svého bývalého muže a jak ráda budu sdílet zbytek života i s ním..koneckonců, je to důležitá součást mého osudu.
A především to, co píšeš..nechat ty věci proplynout,bez zapojení hlavy.To je značná úleva.
Spontánnost ve vztahu z mé strany..toť ještě výzva:o),ale cítím, že uskutečnitelná.
Ale Tobě i každému, ji nesmírně přeju. Není většího daru, podle mě.
Radko.
Když čtu Tvá slova, vždycky si říkám..že máš vážně štěstí, protože sis mohla spoustu věcí vyzkoušet, odžít a projít..a přesto neztratila manželství.
Musí to být opravdu silný vztah..vážně, i když pod pokličku nikdo nevidí:o)
Ta nespokojenost je něco, o čem tady ledaskdo ( a já) píšem.
Uvidíš, co budeš psát za dva roky :o).
Jo - už se těším. Vezmu s sebou nějaké dobré a voňavé víno aspoň za 30 korun nebo pár lahváčů, a nějakou novou báseň ... a už to vidím: sedíme, pocucáváme a krásně souzníme s Vesmírem a mlčíme a koukáme a sem tam někdo něco prohodí, co tu chvíli ještě umocní a nevyžaduje odpověď ...
Ale nejspíš se ještě potkáme dřív - v pondělí si jdu nechat napsat návrh a pak se budu těšit na čerstvý horský vzduch. Ahoj Al da
Ježíši Al do,no tak už přijeď!!..psala ta Sára lehce pod vlivem moc dobrého vína a s jakousi hraničně zádumčivou náladou..kterou svižný horský vzduch rozfoukavá na růžové cáry..napsala a šla dodělat řízky :o)
13. v pátek blázni mají svátek!
Ahojky, Sáro, řízky musely být skvělý! Zvlášť když byly na dobrém víně v horském čerstvém větříku smažené...takhle se to s mužskými musí!
A že ten život docela ujde, když ho člověk bere jako muzikál?!
Už se zase učím na kytaru, ale je to hrozný! Možná ještě horší, ale mně to zase tolik neva. Ani jsem netušil, jak moc mi to chybí...
Čauky, Al da
Okomentovat