Pár postřehů z přítomnosti...teda vlastně opět z minulosti ??!!

Už jsem si říkala, že o něm nebudu psát..ale nejde to .Nemůžu. Je to moje přítomnost, je to to, co teď žiju, je to můj nový začátek, můj druhý život.
Letní noc v Plzni.Trochu chladnější vzduch , je po dešti, dopíjíme vynikající víno, všichni už asi spí, ale já jsem úplně čerstvá, to asi to víno, které mi tak chutná..vlastně oslavujeme tu krásnou novou holčičku, která přibyla do této zvláštní rodiny, kterou stvořil, a kde vidím stopy jeho existence na každém kroku, v každé věci, je to svět, který vytvořil, a který funguje teď už bez něj...
Sedím na balkoně s Jonym, jeho synem.A okouzleně poslouchám něžná a přímočará slova toho téměř už muže, s jeho ještě dětsky rozšířenýma očima, slova vypovídající o lásce k otci, která bych v tomto věku vůbec nečekala, slova, která jsou tak upřímná až to bolí.
"víš, pamatuju si všechno co mi kdy řek, každý slovo...každej mi závidí jakou mám mámu, ale já vím, že všechno to, co tady je, jaká je i máma, to tady udělal on. Tím jakej je, tím jak nás nechal bejt...dal mi tu svobodu , respekt...tak to nikdo jinej nemá, každej je doma organizovanej , nic nesmí a neví co chce , možná je zvláštní, ale mě dal úplně všechno, já si ho strašně moc vážím.Jsem šťastnej ,že mám takovýho tátu..a on má hrozný štěstí,že Tě potkal, a že Tys potkala jeho..
Ještě řekne mnoho slov, o jeho světě, o láskách, o tom čím chce být, jak chce žít..a já pak ještě dlouho ležím , už sama na té pohovce, koukám na hvězdy a cítím ten tichý smutek ve mě,vynořují se vzpomínky na můj život a můj svět, moje děti a já nechtíc upadám do melancholie, bráním se tomu, snažím se racionálně uvažovat,nehodnotit, nesrovnávat.. říkám si,že vše má minimálně dvě stránky..ale nemůžu než nevidět ten můj omyl, to moje zklamání, tu mou velkou bolest..

Strach.

Ten věrný průvodce.Strach ,kdysi snad vytvořený trvalou kontrolou rodičů,stálým hodnocením, pozorností zaměřenou na negativa, pozorností zaměřenou ne do sebe,ale do okolí..pozorností , která je ovládána strachem..který je vnímán a nazýván láskou, strachem o to, co by bylo, kdyby se člověk vymanil z fungujících systemů, co hrozného by se asi stalo, kdyby to všechno "pustil", nechal být..
Vyrostla jsem v prostředí strachu, který byl pociťován jako láska.Jako životní nutnost.

A jednoho dne jsem to procítila.Pamatuju si to přesně.
Četla jsem, tehdy ještě ve svém manželství, poprvé Castanedu..Učení dona Chuana.
A v jedné kapitole vysvětluje don Chuan cestu bojovníka.Cestu, kde na nás číhá několik silných nepřátel.Čekají na každého a mohou být poraženi.Stane-li se tak, už nás v životě neprovázejí.
Tím prvním nepřítelem je Strach.
Pak Síla, Moc, Jasnost.Poslední je Stáří.

A tehdy jsem si to jasně uvědomila..jak ve všem, ale úplně ve všem, co mě v životě tíží, co je mi nepříjemné..je vlastně skrytý obrovský,trvalý , nekonečný ..a především zcela přehnaný Strach.
Strach se projevit, strach existovat, strach žít.

Jak úlevné bylo to zjištění.Že je to JEN to.

Jak hrozné bylo pomyšlení, že celý můj svět je pouze divadlem , které zřejmě hraji pro své okolí, svět ,ve kterém vystupuji tak uvolněná, silná, pohodová a hlavně zcela otevřená..

Mimikry, které jsem vysílala do okolí, neinformovaly o mé bolesti, nejistotě, zranitelnosti ani síle.Neinformovaly o mé hluboké lásce k světu, o mé vnitřní svobodě či radosti.O mé touze.
Byly falešné a takový byl i můj tehdejší svět.
Jak jsem tehdy mohla potkat lidi, kteří by mi rozuměli? Muže , který by mě měl rád?
Ta bariera, ty informace z nás ,nás vždy spolehlivě vedou mezi ty,ke kterým v tu chvíli patříme.

Mohla jsem mít to štěstí, že přijde princ( nebo princezna) a zamčené dveře otevře, myslím, že se to stává, ale mě tohle milosrdenství nepotkalo. Možná..naštěstí.

Objevení mého strachu, byl začátek konce mého manželství.
Cítila jsem se sama. Bála a styděla se mluvit o těch "slabostech", mluvit o sobě..ale nemohla jsem žít v tom spojení bez společných rovin, bez pocitu,že ať se se mnou děje cokoliv, je to v pořádku. Že jsme na to dva.Ten strach dát se svému muži všanc.To uhýbání očí.
Nemilovali jsme se.Milovali jsme jen naše dítě.
A já necítila oporu ve svém muži, spíše ve svých rodičích. Neuměla jsem se ještě opřít o sebe.
Vrátila jsem se do hnízda svého strachu, do domu mých rodičů a teprve po tomto návratu , jsem konečně mohla odejít,utéct.Schválně píšu i utéct, protože to zatím nebylo vědomé opuštění hnízda,na to mi ještě chybějí síly.Jen jsem se odstěhovala sem. Do hor..

Učím se se svým strachem žít doposud. Je to lítý boj:o).
Je to směs smutku a únavy ,občasná se potkávání s hranicemi bláznoství. Je to měnění pozic, chvíle osamění, střídání lidí kolem sebe. Ale také čím dále větší zábava a dobrodružství.

Učím se mít svůj strach jako svého průvodce.Ale už ne sama.
Mám ve svém životě štěstí .Protože se to mohu učit s člověkem, který žije život beze strachu. Není to jeho zásluha. Narodil se tak.
A já s naprostým úžasem pozoruji tu neuvěřitelnou jednoduchost každé chvíle, každého toho okamžiku, kdy ze mě padají obruče a já to prostě začínám nejenom vidět,ale taky žít.
Jsou to střípky, ale kdo by chtěl víc.

Každému je dáno to, co unese. V neštěstí i ve štěstí.

A tak sedíce v Plzni pod hvězdami..cítila jsem nesmírné štěstí a lásku k tomu spícímu muži, který vypadá vlastně tak obyčejně, kterého bych před lety asi nepotkala, nevšimla si ...k tomu člověku, který mi pomáhá v mém životě prostě jen tím, že je.
Tím, že je takový, tvoří. Vidím, co stvořil.A vím ,co tvoří v mém životě.

To není oslavná óda,ani pomýlenost mysli.Není to pouhá slabost a závislost na jiné osobě.
Jeho bytí tvoří to bezpečné prostředí pro to, abych já mohla zkusit žít po svém.

Probouzí se ve mě síla, která ve mě vždy byla. Cítím ,jak začíná bublat nahoru a prožívám směsice hysterického smíchu, vytřeštěných očí a milostného úsměvu.
Protože já jsem taková. Jsem SILNÁ. Jen jsem na to zapomněla..kdysi v hloubi věků..

A tak si užívám vážně tu čirou egoistickou radost..že prostě vždycky, ale úplně vždycky, mi život přinese to, co potřebuju.Stačí se jen umět dívat.

Učím se na život dívat.