neděle 25. února 2007
Blízkost..virtuální
Myslím, že to napadlo každého.Napadá.Možná o tom už někdo psal..
Čtu mnoho příspěvků a článků . Prožívám díky tomu " zvláštní stavy".
A už několikrát mě napadlo..
Jaké by to bylo, kdybychom se sešli doopravdy ?
První co jsem pocítila já byl..strach. Konfrontace se skutečností..známe se virtuálně často v těch nejvíce intimních rovinách..
Máme své představy o druhých,ale i o sobě.Představy jsou často odlišné od toho, jak se ve skutečnosti projevujeme navenek.Alespoň já to tak mám.Bojuji s tou "hrou na život", jestli mi někdo rozumí..se svou autentičností.
Kvůli jasnosti komunikace si s R. píšeme blog:o)). Abychom si někdy doopravdy porozuměli a třeba i měli důkazy o tom, co kdo řekl. Dokázali si říct věci, které nám z očí do očí třeba nejdou.Při kterých se -tedy mě- stahuje žaludek i svalovina obličeje, která se skrabatí tak, že nemůžu mluvit, natož přemýšlet:o)
Kdysi jsem si psala,že virtuální svět má právě tu zvláštnost, že v něm není ta naše tělesná forma. Tón hlasu. Řeč těla.Vůně. Vlhkost. Záblesk očí..
Proto je virtuální.
A můj příspěvek tehdy byl o tom, že tedy není autentický. Že to, co dokážu napsat, bych třeba neobhájila ve skutečnosti..protože bych zrudla, zpotila se a zakoktala. Navíc jsem si jistá, že emoce by zaplavily většinu " problémových " oblastí.Tehdy se mi to zdálo špatně.Jako něco umělého.Ta virtuální komunikace.
Nic proti emocím.Já jsem jich plná.
Jen ..už jsem si zvykla na tu virtuální komunikaci . V emocích jsme totiž málokdy došli jinam než opět do emocí..v lepším případě do vášně :o), ale málokdy k posunu vpřed.
Od té doby, co jsem vyloučila své tělo z diskusí..jde to lépe. Nečiní mi už problém..cokoliv vyřešit virtuálně..Ale nečiní mi ani problém cokoliv řešit doopravdy..pomohlo mi to překonat ostych.
A navíc..ta zábava. Někdy třebas i píšu z vedlejšího pokoje :o) . Po napsání článku můžu přejít vedle a můžeme se často uválet smíchy.. a neztrácíme čas nekonečnými vysvětlovačkami.
Začalo mě to prostě bavit.Mé kolegyně se chytají za hlavu, protože jim to připadá "nenormální" a ujeté.Já už zažila dost ujetého, takže proč ne toto. Navíc vše se mění... a kdoví jaká bude naše komunikace zítra..
Ale k začátku..jaké by bylo to setkání.
Máme o sobě tolik představ, vyvoláváme v sobě emoce všeho druhu..přes všechny diskuse se navzájem nějak zařazujeme, hodnotíme..
Můžeme se cítít úžasně silní...u počítače.
Otevření.Pravdiví.Rozhořčení.Bojovní i smířliví.
Často k sobě cítíme..lásku.Souznění.A já vím, že tam je.
Ale dokázali bychom se sobě podívat do očí bez bázně a hany ve skutečnosti ?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
24 komentářů:
jeee, to ja si teda dovedu predstavit. tak v rijmu v rubinu???
Tak v tomhle mám jistotu, protože už víckrát takové setkání realizováno.
S mým tělem žádným problém. Možná proto, že sama se sebou jsem stejně zadobře v jakékoli formě. Vlastně, jsem dokonce přesvědčená, že když při setkání v reálu doplňuju svou osobnost i o její fyzickou stránku, spíš u druhých (či ty druhé) získávám než ztrácím.
Trochu horší to je někdy se "zhmotněním" těch druhých pro mě, chvilku trvá, než zpracuju i ty jejich "znaky", které na netu nejsou vidět. Okamžik, než se trochu srovná silný nepoměr mezi tím, co už z toho člověka znám (ustupuje v tu chvíli do pozadí), a tím novým, jiným úhlem pohledu, mého vnímání toho člověka, jeho podávání se... Doplňování kamínků do mozaiky o člověku. Chvilku to trvá, než dokážu navázat... v důvěře, řekněme? Jako bych si napřed potřebovala ověřit, osahat, že ten druhej je skutečně ten a ne jinej...
Ale nebojím se toho. Baví mě to. :-)
No jo.Tak si alespoň trochu připravuji půdu na eventuální setkání v budoucnosti :o).
Jsem totiž ve skutečnosti dost stydlivá(zpočátku) a ráda sedím v koutě večírku, popíjím a pozoruju lidi. Po určité míře alkoholu se stavidla mohou uvolnit a pak není mé výmluvnosti konec.A asi mě napadlo, že bych třeba "musela" mluvit, když bych nechtěla..odtud asi ten strach.Leda,že bych to pojala jako práci..tam žádným ostychem netrpím:o))
Pája: no myslím, že v Rubínu bych to zvládla.Dostatek vína, tmy i atmosfery minulosti :o))...
Heh, mám to naopak, mluvit je ten nejjednodušší únik, pro mě. :o)
Když mám strach, nejistotu, divnej pocit, nevím kudy kam, protože jsem někde, kde nechci, tak mluvím a mluvím a mluvím a utíkám tím... :-(
Proto to málokdo pozná. :-)
Zatímco když sedím v koutě, popíjím a pozoruju, bývá mi nejlíp.
Jenže tomu málokdo věří.
Rubín... Mluvíte o brněnským Rubínu, nebo o nějakým jiným? :o)
Rulisa: řeč je o Rubínu v Praze na Malostranském náměstí.
Mé společenské pocity jsou stejné..asi jsem to špatně popsala.Myslela jsem to tak..že ráda jen tak sedím, komunikaci de facto nemusím..když nechci.Ale jsem-li do ní nucena, je mi to nepříjemné.To si pak musím dát alkohol nebo jít domů.
Až spolu budeme komunikovat celý jeden rok a pak druhý a třetí a možná i sedmý...nedokážeme se nejspíš nesejít. Nebojím se.
Budu vás jednou čekat na chalupě v horách. Prostě tam budu žít a čekat.
Mně můj blog ještě více sblížil i s těmi blízkými. S Olegem, syny, přáteli i bratrem a mámou. I když neumím psát tak, abych vypsala všechno, co bych vypsat chtěla.
Ale nejvíc se sbližuju sama se sebou.
Tak to pozor, my, kolegyně, se za hlavy nechytáme;-). Spíš se někdy obecně bojím, že bez počítače spolu lidé nebudou umět komunikovat, jít do kina, nakoupit v obchodě atd, a možná, že se bojím za nás, zbabělce, kteří se bojíme nebo neumíme spoustu věcí říct do očí, ale za klávesnicí jsme velcí hrdinové:-)..ale na druhou stranu virtuálně se člověk může dobře připravit na reálného bubáka:-)Počítač otvírá v komunikaci netušené možnosti a to je skvělé..ale pokud zároveň zavírá možnosti jiné, něco není v pořádku. A to si každý musí stanovit a uhlídat sám..ach jo, zase nějaká zodpovědnost;-)
Anjou!! Nachytala jsi mě na švestkách, přiznávám..i když ne tak docela, mé kolegyně v práce se skutečně za hlavu nechytají.Ovšem za hlavu se chytaly jiné dvě kolegyně, z kursu..:o),ale ty byly vážně hrozně konzervativní:o))
Myslím, že počítač otevírá různé možnosti,ale nemusí nutně zavírat jiné. Jde jen o to , si to zkoušet..mě počítač spíše dodává odvahu.
Mirko.Ten pocit, že vím, že jednou budeš čekat..mě naplňuje příjemným teplem.A usmívám se ..i pro tu dobu,než se to čekání naplní.
Ruliso.
Ještě přemýšlím o Tvém příspěvku..popsala jsi to přesně , ten únik do hovoru. Zajímavé na tom je, že já to takhle měla vždycky taky,a nikdo to nepoznal. Byla jsem za velmi společenskou a vtipnou..jenže od okamžiku, kdy mi došlo, že je to únik..už jsem to nemohla takhle dál dělat.Už jsem to chtěla doopravdy.Pro okolí jsem se stala divnou a nekomunikativní..a vlastně se ty všelijaké vztahy tím tak nějak ukončili.Mě nechybí.Je to spíš úleva.Ale někdy se mi fakt zastekne po světě přátel.Teď mi ten svět trochu nahrazuje internet.Jsem rozjitřená v očekávání věcí příštích..jsem ráda, že věci končí a začínají..a jsem zvědavá, co mi život ve smyslu vztahů s lidmi přinese nového..
Anjou. Taky mě napadaly různé myšlenky ohledně počítačů..jak postupně nahrazují různé naše činnosti a tak..ale když jsem se na to podívala ze stránky vlastně..vývoje lidstva, zdá se mi to prostě přirozené.A ta možnost naprosté seberealizace a nekonečné otevřenosti se mi zdá vysloveně tvůrčí.Navíc se člověk může klidně rozhodnout..jestli se virtuálním světem bude zabývat či ne. Je to velká svoboda.A v tom všem vidím spíš přínos.
Abych se priznala, me to tak trochu desi vsadit vsechno na jednu kartu a to na kartu autentickeho prozivani. Vystoupit definitivne z mmatrixu a spalit pristupovou cestu. Clovek by si podle me mel zachovat schopnost vstupit kdykolivdle potreby do Matrixu, ovsem s vedomim ze se pohybuje v matrixu a nikoliv v autentickem svete. Protoze prave Matrix nam umoznuje preziti, poskytuje nam mimikry a vlastne i obzivu. Proc ho zatracovat jako vadny nebo dokonce skodlivy ci nespravny. Matrix nam pomuze prezit, kdyz se v nem dokazeme vedome pohybovat a nenechame se nim oblouznit. (myslim ze vsichni vime kde Matrix je, kazdy den se na nej divame z oken naseho domu :o)))
Děkuju, Sáro.
Ano, není to dobrý pocit, když se člověk u toho úniku hovorem nachytá. Není dobrý ze sebe i z toho druhého (těch druhých). Odcizuje.
Ano, výsledek toho je, že už se mi pak moc nechce znovu podobnou situaci se stejným člověkem (lidmi) absolvovat, riskovat. Je to vlastně informace pro mě, že se mi (z jakýhokoli důvodu) nechce toho člověka (ty lidi) pouštět k "doopravdy sobě".
A taky bolí, když po té počáteční únikové, obranně expresívní masce člověk někoho k "doopravdy sobě" pustí, a ten dotyčný to nepochopí, odmítne, neví, co s tím... Zklame ho to... Nebo mě začne "vracet zpátky" do té první podoby, nutit, abych se "napravila" , "léčit"...
O to hůř, když to přijde od člověka, který byl, nebo se myslelo, že je, nebo měl být hodně blízký.
Ale zas kvůli tomu všechny vymazat...? :o) Věřím, že se dá najít, či líp - vytvořit okruh přátel, kterým "podivnost" nevadí.
Ergo. Pořád s tím bojuju, že navenek nastavuju jednu tvář a pak ji měním, vím, moje vina, že často, hlavně u protějšího pohlaví, sklízím pak to zklamání a ztráty...
Ale pár mých dlouhodobějších lidí (přátel?) už mě zná tak i tak a berou to a nevadí to ani jim, ani mně.
Saro, Ruliso, to jste to dobre odhalily. Ja jsem kecala jako blbec, abych preklenula ticho, mlela pantem a po chvilce se zacala poslouchat ze co to mluvim za blbosti. A proc? :o)) Nekdy me to kecani zaujalo a ja s napetim poslouchala co vlastne vykladam. Az pozdeji jsem dokazala utnout treba v pulce vety. A bylo hluboke ticho. Nenapadlo me kecam z vlastniho pocitu nepatricnosti, ze je to obrana.
Ted to vim. Dik! Ale priznam ze se mi jiz leta neco takoveho nestalo. Abych kecala voloviny a nevedela proc. Ted kecam taky voloviny, ale aspon se u toho bavim:o)
Ruliso.Mám trošku dojem, že možná mluvíme o něčem stejném a zároveň trochu jiném.Stejné je "mluvení z nejistoty, z rozpaků, únik do řeči".. Jiné se mi zdá reakce toho zjištění, že to tak je.
Ty píšeš o určitém riskování, snad dávání sama sebe..a pak třeba i zklamání z toho, že jsi se zcela oddala..někomu, něčemu..ale nesetkala ses s pochopením. To je velmi bolestné, vím.
Pro mě ale takové( a nejen toto) zjištění bylo opravdu spíše postupným osvobozením. To "opuštění " mých přátel nebylo spojeno s bolestí pro nikoho, prostě jsme pomalu ztráceli důvod se bavit..až jsme se vlastně přestali stýkat, bez jakýchkoliv výčitek nebo blbých pocitů.A já jsem za to ráda. Prostě už jsem nechtěla donekonečna řešit tisíckrát řečené, nechtěla jsem poslouchat zážitky a styl lidí, které mě opravdu přestaly zajímat..bez jakékoliv arogance. Prostě každý nějak postupuje.A já jsem začala postupovat jinam než ostatní. A zatím nepotkala moc lidí..v tom kam postupuju:o).Ale asi jde o to, že už teď jsem jakoby mnohem náročnější. Na to, abych už nepadala do těch her, nebavila se "jako".Připadá mi to totiž tak náročné, že už bych to fakt nezvládla .Ono už není cesty zpět.
Mám své 3 přátele..na celý život.To jsou Ti, kterým nikdy nic co se mě týče nevadilo a nevadí a naopak :o).A věřím, že jednou jich třeba bude mnoho..
Radko.Často jsem přemýšlela a přemýšlím o propojení Matrixu s tím, co mě oslovuje.Vypadá to velmi jednoduše.Otevřeš dveře bytu, přehodíš výhybku na Matrix, kde ses naučila dobře pohybovat..a když chceš, zase přehodíš zpátky, "sama k sobě" a odpočiváš, opravdu "žiješ".
No, možná je toto osvícení. To propojení. Vážně jsem o tom uvažovala, protože jakoby, z nějakého důvodu žijeme právě v této době a tak nějak cítím, že smyslem není usednout pod strom a rozpustit se do nicoty(kdybych to náhodou uměla).
Ale žádný názor na toto vlastně nemám.
Jen cítím jedno.
Jestli to jde, je to opravdu kumšt. Nikoho takového neznám.
Jen..čím víc jsem v Matrixu, tím tížeji se mi hledá kontakt DOOPRAVDY se sebou. Ten kontakt prostě ztrácím a pak si už jen myslím, že jsem v sobě.Ten rozdíl můžu poznat z jediného mého prožitku, který mi dal ukázku, jaké to je, nebýt v Matrixu. Absolutní štěstí. Je těžké po něm pak netoužit. Myslím ale, že teď zcela nehorázně plácám. Já totiž opravdu nemám své myšlenky o co opřít. Jsou to prostě mé myšlenky.
Radko, mně se to stalo naposledy loni na podzim.
A pak to na sobě pozoruju občas při návštěvách u otce. Když jsem nejistá z něj, z jeho únavy a stařeckýho smutku, z jeho zkoumavých pohledů, jestli jsem v pořádku... Tak "zesiluju"...
Sáro, myslím, že je to obojí stejný, cítím oboje, souhlasím se vším, co píšeš. Jen jsem asi dala důraz trochu na něco jinýho, možná spíš jako doplnění, možná jen, že je ve mně něco z toho zadřenýho. :o)
Ruliso.Tuším to zadřený..a cejtím tlaky těch svých odřenin, zadřenin,jsou podobné....nu, od toho je blog. Nejspíš se ty zadřeniny časem dostanou sem..ono se to totiž tak nějak rozpouští, alespoň mě..někdy.A za to jsem pak vděčná
Nejde mi rozpouštět. Jde mi jen opouzdřovat, že to pak není cítit při běžným pohybu. Ale jen dokud se přesně na to místo nemáčkne. :o)
Jdu radši spát, mám posledních pár večerů jakýsi předjarní fňukavý. :-)
Tak jsem se jesta vratila k tematu. Ono to asi vsechno zacina poznanim, ze muze byt neco uplne jinak.
Nekdo treba tohle poznani tj. tuhle potrebu nikdy nepociti. Pro me bylo poznani (ranou do hlavy) vystoupeni ze systemu ktery byl povazovan za normu - samozrejmost. Ale to muze byt i tezka nemoc, nehoda, cokoliv. Najednou je vsechno jinak. Ale pro me to neznamena, ze odvrhnu vsechno kolem a zacnu znovu. Pro me to znamena jen to, ze zevnitr postupne premenuji svet. A to ten svuj. Protoze to, ze neco hluboce v sobe vim a citim jeste neznamena, ze s tim umim zachazet. tohle vsechno se ted postupne ucim. Tak trochu ode zdi ke zdi. Nekdy prehanim a nekdy vyckavam. Ale citim ze to muze byt jenom lepsi:o) Alespon ja se citim porad lepe :o)
Radka. Pro mě to je postupný, přirozený proces, kdy se mi mění náhledy na všechno možné. Velmi jemně.Ne rána do hlavy :o).A zdůrazňuji,že jsem nic neodvrhla.Možná je to docela obyčejné zrání, stárnutí. Už proto bych se nechtěla vrátit do mládí. Nejraději bych zůstala teď v téhle chvíli.Někdy mě napdaá, jestli by se naše babičky a prababičky nesmály, cože to objevujeme za moudra..vždyť je to přirozený proces, kdy se člověk víc a víc smiřuje. Něco vím, mnoho ne, ale uvědomuji si, jak se hezky vyvíjím:o).Je mi to příjemné, necítím se už vláčena životem, ale ani ním nemanipuluji.Dějí se různé věci dobré i zlé..ale už je nějak líp vidím z nadhledu.
Saro, moc se mi libi jak prirozene to u tebe pusobi. A jak jemne. Se mnou to porad mlati jako v puberte :o) Ve ctyriceti jsem se chystala ulehnout do hrobu co jsem si ve dvaceti pripravila. A v padesati je ze me pomatena pubertacka.
Radko.Rozumím Ti.A trochu se musím smát..protože je to stále dokola. Většina lidí, včetně mě, by to všechno chtěla trochu jinak než to má.Já bych zase trochu víc chtěla ty agresivnější změny, stýská se mi po pubertálních excesech..které už teď nějak prostě nemůžu zažívat..takže Tobě se zdá můj "vývoj" jemný, já bych si zase trochu přidala z toho Tvého pubertálního:o)).
Okomentovat