Dneska

Zalévala zamyšleně v sluncem zalitém pokoji kytky, když ji náhle objal.
Zaklonila hlavu, podívala se do jí tak drahého obličeje a řekla.."vem si mě"..

"Tak jo".

A pak se oba museli hrozně moc smát.


"Ty máš tak krásnej mozek" ..řekl.

Divím se , co jindy prožívám..

Sobota, 3. listopad 2007

Šla do kopce v jemném podzimním mrholení, při kterém měla vždy pocit, že je to dobré na pleť..ale ať už to bylo jakkoliv, měla to ráda, tisíce jemných doteků vlahých kapiček, které laskaly její tvář, zdvihla obličej k obloze a zhluboka se nadechla...

Před ní šla dvojice lidí oblečených ve sportovních bundách, a také dítě. Křičí, zlobí se. Nechce jít s nimi nahoru, ale dolů. Chce jít jinam. Bouří se. Utíká zpět a žena běží za ním, sotva ho dohoní.. Ale nezlobí se na něj. Vezme dítě za ruku, ono se vytrhne. Muž sejde k nim a žena se rozejde opět vzhůru. Dítě se s křikem rozběhne za ní a křečovitě se jí chytí. Muž je několika dlouhými kroky dojde..a opatrně vezme dítě za druhou ruku. Pokračují mlčky v cestě , dítě vesele poskakuje..a sálá z nich naprostá jistota toho, že svět je tam, kde má být.

Muž, žena a dítě.

Bolestně ji píchlo z toho obrázku u srdce. To už ta její nikdy nezažije. Nikdy nezažila. Aby ji držel za ruku její táta i máma .Aby cítila tu naprostou bytostnou jistotu, ten nejdůležitější bod v životě..od kterého vše začíná..ten počáteční bod zlomu.

Do očí se jí draly slzy.Nechala to být, protože už dávno pochopila, že tu bolest nemůže potlačovat, že ji musí dostat ven, pustit po větru, svěřit ji stromům, oblakům..

Cítila nevratnost dní, času. Cítila nit osudu, nemožnost se mu vzepřít. Cítila, že jedinou cestou vpřed je smíření se s vlastním životem, se vším , co k němu, co k ní patří.

Jen tak může svým dcerám dát to jediné,po čem sama toužila.

Sebeúctu.

Bez nadpisu

Mám chuť se trochu přiopít....poslední týdny mám v hlavě pořád jen samé plány a taky povinnosti a nějaké ty mety ,ale především sny a také snění a potom spaní..taky jste pořád tak ospalí?

Mám ráda noc. Jenže jí už téměř nežiju. Protože se mi chce moc spát, zhruba tak okolo 21,30 to začíná..klížení očí a padání hlavy,zívání a naprosté výpadky schopnosti komunikovat..a to dokonce i na počítači !!
A tak padám do peřin,posledním pohledem spočinu na okně , kde je má láhev s mořskou vodou z Rabu..ale to už je vskutku ten úplně poslední pohled, protože hned potom se probouzím v náruči mého už téměř muže, protože on přichází ráno domů a já jsem přeci ještě ani nezačala snít..
..a tak mi utíkají noci naplněné sténajícími vichry, dunícími lesy , ostrými obrysy mraků , které letí měsícem ozářenou temnou už skorozimní oblohou..

A přitom mám podzim možná skoro nejradši.

A tak mám chuť na to víno, které jsem si přivezla z víkendového kursu v Hodoníně.Poprvé jsem ze vzdělávacího víkendu přijela s výslužkou..po noci provoněné ochutnávkou vín, kdy jsem se prostě musela obtěžkat několika lahvemi vína a také několika sklenicemi paštik a dršťkové a taky tlačenky..(firma Hlávka a Hlávka..téměř bez chemie ).
Dala jsem si to víno.
Také trochu na kuráž..neboť toužím po tom spojit své dva světy dohromady, spojit svou lásku k životu a k lidem, ke tomu všemu co se neustále děje, ke všem těm zvláštnostem a změnám a úchylkám , lásku k tomu, jak jsme každý jiný a přesto tak nějak zvláštně stejní....s každodenní prací , razítky a obálkami, s účty a nákupy a unavenýma očima v supermarketech.
Protože i razítko je jenom jinakost, i práce je jen nějaký ten čas, a lidi..jsou všude stejně zajímaví.

Ale někteří mě berou více za srdce.

A to dokonce tak, že začínám věřit..v nadčasovou blízkost, v životy před a po..protože, znáte to přeci, s některými těmi lidmi se zkrátka znáte TEĎ HNED. Při prvním pohledu do očí.
Nebo při prvním pohledu na jimi napsaná písmena, slova..

Začínají se mi klížit oči..

Takže dobrousladkoukrásnoutemnouradostnou noc

Trochu myšlenkového guláše..

Tak nějak brouzdám večerním časem po bytě, po internetu , brouzdám svými věcmi , nádobím a prádlem, zvažuju zda se osprchuju teď nebo až POTOM...a to všechno s jasnou myšlénkou , že

BYCH MĚLA zasednout ke svému milovanému pracovnímu stolu a konečně otevřít tu tlustou obálku , kterou už skoro týden nosím v tašce a začít se ZODPOVĚDNĚ a KOREKTNĚ zabývat svou budoucností.

Tlustá obálka obsahuje radostnou přeradostnou zprávu, že se mnou jedna pojišťovna (teda ta největší né, samozřejmě) uzavřela smlouvu.
A já nekřepčím, netancuji,já jsem jen tiše a příjemně ráda, uklidňuje mě to , cítím tu řeku života, která teď poslala malý proud směrem ke břehu, kde právě stojím ..
..a já můžu nastoupit do té loďky, co se u břehu tak trochu potácí , můžu nasednout a pustit se po proudu.

Tlustá obálka pro mě znamená, že se BYCH SE MĚLA začít orientovat ve světě podnikání.

Jenže já pořád na tu obálku zapomínám, protože se mi víc CHCE BROUZDAT .

Poslední měsíce mám čím dál větší problémy dělat věci jen proto, že to vyplynulo , že BYCH MĚLA.Začíná to maličkostmi.
Všimla jsem si toho u mailů..nejsem schopná odpovídat jen proto, že mi někdo napsal.Třeba i něco důležitého, ne-li zásadního. Přijde mi zpráva, mail..tak to prostě přečtu a když mě to zrovna nějak nevyburcuje (což je vyjímečné) ,tak zkrátka neudělám NIC. Nemůžu.
Neuvěřitelně příjemné. Zjišťuju totiž , že to jak reaguji na okolní svět , nijak zvlášť neovlivňuje to, co se pak s mým světem skutečně děje..

Výsledkem je moje pomalu se rozvíjející odtažitost a čím dál větší zakuklenost v mém nejbližším okolí, které mě stále víc baví, fascinuje, těší..je to můj svět, který mi připadá jako to nejzajímavější na světě.
Děti , R. a Ben.
V tom našem malém divadle, v tom panoptiku našich osobností totiž nacházím všechny divy světa, všechny scénáře,vše co potřebuju k mému sunutí se vpřed.
Zevní svět mi připadá jako něco, co tady musí být jen proto , aby se ten náš "spolek" nerozpadl.

Jenže to PODNIKÁNÍ..do toho všeho nějak.. nesedí.

Právě s různými obálkami souvisí ten stav, kdy MUSÍM dělat to a ono,bez souvislosti s mými chutěmi, náladami či pocity ..je nutno volat, mailovat, psát, doprošovat se , schůzkovat,cestovat a zejména NESTÍHAT.
Jenže..za těmi všemi slovy se kývá jedno veliké a veselé..NEZÁVISLOST !.. (pardón,samozřejmě , že relativní), ale přeci jen, v mé současné realitě to tak vidím.

A zajímavé je..že konkrétně s tímto MUSÍM jsou spojeny výhradně POZITIVNÍ pocity.

S MUSÍM týkajícím se mytí podlahy jsou spojeny výhradně negativní pocity.

V tomto případě je volba jasná.

Podnikání vpřed!!

Proč teď nepíšu do blogu..

ptala se mě onehdá Pája.

Nepíšu proto, že nám v práci zakázali internet.

Z občasných útržků, které ke mě dolétnou jsem postřehla, že "zneužívání" internetu zaměstnanci je téma, které se občas řeší ( podle mě především v souvislosti s úrovní managementu).

Nevím jestli slovo management mohu použít v souvislosti s naším stále ještě státním podnikem, navíc slovo manager se mi vždy -asi naivně- v mysli spojovalo s někým ,kdo je alespoň trochu inteligentní,určitě bystrý a především nesmírně kreativní a má brilantní ekonomické myšlení, které by mělo především vést k zisku a NEPLÝTVÁNÍ.

Používání internetu probíhalo kdysi způsobem žádosti, obsahující od kdy do kdy ho ten který zaměstnanec chce mít přístupný. A protože většina lidí, kteří jsou zvyklí používat internet v práci ho má spuštěný trvale..žádali jsme zpočátku každý den ( od 7-15,30), postupně na celý týden, pak na měsíc..a nakonec nám ho technici celkem logicky nechali zapnutý trvale, neboť stejně to tak vlastně bylo.

Ale proběhla kontrola, při které bylo kupodivu zjištěno, že zaměstnanci nepoužívají internet pouze kvůli pracovním věcem,ale navštěvují stránky s obsahem obchody, auta, banky, smsky, dlaždičky, kočárky, dovolené, seznamky,knížky,hledání jiných (lepších a zajímavějších) zaměstnání, Blesk a veškerý bulvár, maily,astrologie..stránky lechtivé byly již dávno zablokované....a BLOKY :O)).

(To poslední zamotalo vedení lehce hlavu, neboť..co to je blog?(asi spíš blok, ne ??)

A proběhla pranýřovací schůze.

Pan ředitel hřměl a jmenovitě osočoval jednotlivé osoby s veřejným oznamováním jimi navštěvovaných stránek,včetně naprosto soukromých informací o jednotlivcích.

Výsledkem je zákaz internetu.

A zatržení všech žádostí ohledně nových pracovních židlí , obrazovek (někteří chudáci, kteří to dosud nestihli sedí na naprosto nevhodných židlích a koukají na zrnité obrazovky z roku 1,2 ,ze kterých skutečně slzí oči a bolí hlava...to,že naše práce je de facto úřednická, neboť sestává především ze zdravotnické administrativy nehraje roli), zatržení žádosti o nové zaměstnance ( už 3/4 roku pracujeme minus dva lékaře a děláme tudíž práci za ně..samozřejmě bez zvýšení platu).

Prostě zákaz všeho, co by mohlo vést k tomu, aby se nám lépe pracovalo..protože asi nemáme co dělat, když pořád čumíme na internet.

Ne, nestěžuju si, vážně.

Navíc nemám zcela jasno, jak je to "správně" s tím internetem.Logika říká, že bychom opravdu měli v práci pracovat a nic jiného.

Ale.

Je to státní podnik, se vším co patří k organizaci práce ála socialismus. Hodnocení zaměstnanců tudíž vyplývá především z kontroly, jestli jsou všichni dostatečně vytížení, z atmosfery strachu a nedůvěry.

To vede k trvalému podvádění, kterému prostě žádný system nezabrání ( zabráníte dětem aby nezlobili stále většími zákazy?) a ke všemu možnému jen ne k tomu, aby se zvýšila efektivita práce.

A ten internet.Popíšu způsob, jak ho nyní můžeme použít.

Nejméně 3 hodiny předem :o) napsat žádanku,na konkrétní stránky. Žádanka je předána sekretářce ředitele.Ta vyhledá (nejčastěji mobilem, neboť naše vedení není téměř přítomno) ředitele či nějakého náměstka a zeptá se, zda je možno žádosti vyhovět.Je-li odpovědí ano, zavolá technikům a Ti napíší příslušnému žadateli mail, že ANO.

Žadatel musí pravidelně nahlížet do (vnitropodnikového) mailu, zda ano či ne.A pak slavnostně internet použít, nestihne-li to ale v přesně stanovenou dobu, již to nelze.

No není to neuvěřitelný ?

Někteří zaměstnanci mají práci technického rázu, např objednávání různého materiálu, součástek,stavebních prací, projektů, nakupování apod..což samozřejmě ZDARMA probíhalo přes internet.

Teď se opět telefonuje(přes ústřednu), píší se objednávky a hromady dopisů (přes poštu), vše se zdržuje.

Bylo by to k smíchu..co se týče toho šetření, kdyby ten podnik patřil managementu, ne ?

Ale při představě, že tento opravdu zpátečnický způsob práce platíme de facto MY !!, mě to docela štve.

Protože kolik je asi v našem státě takovýchto vedoucích pracovníků, kteří krom svého mocenského pocitu v hlavě nic jiného nemají?

Když se podívám na sebe..opravdu nevím čím to je, a snad by mi nějaký firemní psycholog dokázal odpovědět..ale já zkrátka nejlépe pracuju,když se cítím alespoň trochu normálně, tedy pro mě "svobodně".Nevidím rozdílu v tom, když si v pauze mezi pacienty sednu k novinám nebo si ty noviny přečtu na internetu. Nevidím rozdíl,když si "zajdu na kafe" nebo napíšu příspěvek do blogu, nevidím rozdíl jestli listuju katalogem s dlaždičkami nebo na internetu.

A já prostě nejlíp pracuju, když si můžu občas napsat příspěvek, komentář, který mi zkrátka uleví, odreaguje mě, přivede na jiný myšlenky z toho, co vidím kolem sebe.

A představa, že se dá opravdu trvale efektivně osm a půl hodin pracovat ,je podle mě prostě nereálná.

A vím, že mi nijak v kvalitě mé práce nepřekáží to, že relaxuji na internetu..protože ta práce, především s těžce pohybově postiženými lidmi, s depresivními pacienty ,s lidmi s opravdu vážnými životními situacemi, je především práce psychologická, a opravdu náročná, je to práce, kde jsem pochopila pojem vyhoření.

Opravdu si neštěžuji.

Už dávno jsem pochopila, že tato práce..ač určitě smysluplná,potřebná a i zajímavá.. je zamořena myslí a ideály našeho managementu, proto si ve svém soukromém životě připravuji jinou cestu.

Protože být celý život ovcí ..je až nebezpečné.

A také snad nejsem tím zlobivým dítětem (protože si přece mohu zaplatit internet(300 Kč měsíčně mě opravdu nezabije) a nosit si do práce notebook)

Nedokážu žít tady v tom napětí pod vedením opravdových blbců..podle mě.

Anebo jsem moc domýšlivá a nepokorná..naštěstí :o)..a pak musím pryč.

A toužím po tom , aby mi to vyšlo.

Drahá moje Aničko

Seděla jsem na balkoně a pozorovala tu první jasnou hvězdu na stmívajícím se nebi.
A myslela jsem na Tebe.

Jak se Ti teď daří, jak se cítíš, jak Ti je..
..jak moc jsi pro mě důležitá.

Jsi tak důležitá, drahá Aničko.

Od první chvíle, kdy jsem se o Tebe dozvěděla , jsi mi přinesla radost, otevřela jsi tolik zavřených dveří v mé duši.

Bojím se o Tebe, milovaná.
A netuším proč.
Nejsem zvyklá se o děti bát. Nechci se o Tebe bát.
Je to asi Tvou tak umně skrytou křehkostí, Tvou citlivou duší, Tvým jemným vnímáním světa..které ale tryská do okolí příliš silnými výbuchy emocí..jak nepochopitelná jsi pro nevědomé..jak pochopitelná jsi pro láskyplné.

Drahá moje Aničko.

Myslím na Tebe s láskou, kterou matka nikdy nebude umět vyjádřit slovy.
Buď prosím trpělivá, má malá kouzelnice..

Tvoje maminka je pomalý žák.Ale snaživý a citlivý.

Já prostě furt jen rozjímám

Už mi to začíná připadat DIVNÝ.

Jasně.... že čekám, koncentruju se a připravuju k nějaké neobyčejně obyčejné změně, ke nějakému závratnému činu, poznání,zážitku..
Jasně, cítím to v kostech, ty dny na hraně,to tancování na špičce jehly, to balancování a taky bilancování, tu startovní čáru.

Splývám s časem, a ani nevím jak ty dny vlastně běží..v tom čekání, v tom cítění čekání.

(Ale stejnak..trvá to nějak opravdu moc DLOUHO... )
Zneklidňuje mě to.

Čekání naplněné opravdu nicneděláním.
Dokonce nicnepřemýšlením.

Jenže .. nemůžu dělat nic jinýho.
Snažit se vplout do proudu a naprogramovat si náladu.

Vlastně jen...

..pozoruju lidi a dívám si jim do očí.Dívám se a snažím se najít jejich odpovědi.
Tak často uhýbají.

Přemýšlím nad tím, proč nikoho NEVZRUŠUJE pohled zpříma do očí, pohled,který jde na dřeň a může přinést tu chvíli blaha,to poznání blízkosti s trochou toho šibalství. Toho blázna v nás.
Nebo si to jen představuju?

Momentálně mi absolutně nejzajímavější na světě připadá pravda.
Pravda každého člověka, taková jak ji vidí, cítí..prostě ta jeho .

Toužím po pravdě jako po vodě na poušti.

Možná můj mozek není schopen připustit, že žádná taková dřeň neexistuje, žádná opravdovost není.
Jenže pro mě je.Já sama to vím, když jsem tam..a když jsem tam,tak žiju.
Žiju očima

Někde se tak na sebe díváme..tady v práci. S cizíma lidma.
A najednou je to doopravdy a my bychom se dívali donekonečna... je to jako jíst dobrý jídlo, sytit se omamnou rozkoší..
Zapomenu na práci, ztratí se prostor i čas ,a my se prohlížíme , zkoumáme,osaháváme tím vidoucím pohledem ..a v tu chvíli se objeví ta nádherná jemnost , ten kaleidoskop duše, ta něha.

Neznám lepší léčbu.

A tak hledám ty jiskřičky v očích ,které mi pomáhají.

Toužím po opravdových očích. A opravdových úsměvech.