Drahá moje Aničko

Seděla jsem na balkoně a pozorovala tu první jasnou hvězdu na stmívajícím se nebi.
A myslela jsem na Tebe.

Jak se Ti teď daří, jak se cítíš, jak Ti je..
..jak moc jsi pro mě důležitá.

Jsi tak důležitá, drahá Aničko.

Od první chvíle, kdy jsem se o Tebe dozvěděla , jsi mi přinesla radost, otevřela jsi tolik zavřených dveří v mé duši.

Bojím se o Tebe, milovaná.
A netuším proč.
Nejsem zvyklá se o děti bát. Nechci se o Tebe bát.
Je to asi Tvou tak umně skrytou křehkostí, Tvou citlivou duší, Tvým jemným vnímáním světa..které ale tryská do okolí příliš silnými výbuchy emocí..jak nepochopitelná jsi pro nevědomé..jak pochopitelná jsi pro láskyplné.

Drahá moje Aničko.

Myslím na Tebe s láskou, kterou matka nikdy nebude umět vyjádřit slovy.
Buď prosím trpělivá, má malá kouzelnice..

Tvoje maminka je pomalý žák.Ale snaživý a citlivý.

Já prostě furt jen rozjímám

Už mi to začíná připadat DIVNÝ.

Jasně.... že čekám, koncentruju se a připravuju k nějaké neobyčejně obyčejné změně, ke nějakému závratnému činu, poznání,zážitku..
Jasně, cítím to v kostech, ty dny na hraně,to tancování na špičce jehly, to balancování a taky bilancování, tu startovní čáru.

Splývám s časem, a ani nevím jak ty dny vlastně běží..v tom čekání, v tom cítění čekání.

(Ale stejnak..trvá to nějak opravdu moc DLOUHO... )
Zneklidňuje mě to.

Čekání naplněné opravdu nicneděláním.
Dokonce nicnepřemýšlením.

Jenže .. nemůžu dělat nic jinýho.
Snažit se vplout do proudu a naprogramovat si náladu.

Vlastně jen...

..pozoruju lidi a dívám si jim do očí.Dívám se a snažím se najít jejich odpovědi.
Tak často uhýbají.

Přemýšlím nad tím, proč nikoho NEVZRUŠUJE pohled zpříma do očí, pohled,který jde na dřeň a může přinést tu chvíli blaha,to poznání blízkosti s trochou toho šibalství. Toho blázna v nás.
Nebo si to jen představuju?

Momentálně mi absolutně nejzajímavější na světě připadá pravda.
Pravda každého člověka, taková jak ji vidí, cítí..prostě ta jeho .

Toužím po pravdě jako po vodě na poušti.

Možná můj mozek není schopen připustit, že žádná taková dřeň neexistuje, žádná opravdovost není.
Jenže pro mě je.Já sama to vím, když jsem tam..a když jsem tam,tak žiju.
Žiju očima

Někde se tak na sebe díváme..tady v práci. S cizíma lidma.
A najednou je to doopravdy a my bychom se dívali donekonečna... je to jako jíst dobrý jídlo, sytit se omamnou rozkoší..
Zapomenu na práci, ztratí se prostor i čas ,a my se prohlížíme , zkoumáme,osaháváme tím vidoucím pohledem ..a v tu chvíli se objeví ta nádherná jemnost , ten kaleidoskop duše, ta něha.

Neznám lepší léčbu.

A tak hledám ty jiskřičky v očích ,které mi pomáhají.

Toužím po opravdových očích. A opravdových úsměvech.

Tobě

Po této noci se svět maličko změnil, můj úhel pohledu se pootočil a já opět zažívám rozkoš přítomného okamžiku.
Nemůžu napsat víc.Protože mi až příliš září oči.

Jenom děkuji,děkuji,děkuji..Tobě.

Za to vyjímečné prožívání.

Salinger..

Myslím, že jsem právě teď ovlivněná Salingerem.Myslím tím jeho skvostným psaním.
Protože on prostě píše tak, že je člověku jasný, že má ten VHLED, a že si prostě UVĚDOMUJE lidi a jejich životy.
Je mi to hrozně příjemný, a uvědomuju si zase já, jak jsem to v tom svým mládí nevnímala, že mi to jako nepřipadalo vůbec zajímavý, právě tohle jeho psaní.

A tak se mi právě teď chce napsat o tý svý představě..
Že mě už kolikrát..a taky právě před chvílí.. napadlo, že třeba někdy přijedu za Mirkou...že prostě zazvoním a řeknu ,že jsem Sára, že ona navíc bude vlastně vědět, že jsem to já, takže nebudu muset nic řikat ..a že se budu cejtit stejně, jako když čtu, co píše..
Taky mě to napadlo u Radky, Rulisy a Lišky..ale tam už jsem mnohem víc ostýchavá.

Jenže to nikdy neudělám.

Protože i když jsem si jistá, že ty holky prostě cejtím, že o nich vím, že jim rozumím a chápu je ..tak si vůbec nejsem jistá, jestli to není právě přesně to, co se s tím dá maximálně dělat.

Mě často napadají takovýhle věci. To je pro mě život, dělat to, co mě napadne, prostě moc nepřemejšlet a koukat, co se kde vyvrbí....jen že už to dělám teď vyjímečně. Už mě ten rozum hodně brzdí.

Myslím, že nejhezčí na Salingerovi je, že píše tak OTEVŘENĚ o všech těch křehkých tajemstvích duše.Tak jakoby nezávazně, ale přitom tak, že to člověk úplně cejtí ve svým vlastním těle.

Že to s tím hrdinou doopravdy žije .

Pojedla jsem ...

knedlo zelo ..v mém případě..kuřo.Vynikající, protože tohle jídlo umím.
Ale to "kuřo" mě vedlo k vzpomínce na R., který mi onehdá řekl, že mám nějakou nemoc, o které prý četl na internetu...a ta se projevuje tím, že člověk stále sleduje co je a není zdravé..

Nu, má pravdu.
Od jisté doby jsem začala pozorovat co jím, tedy od doby, kdy jsem se začala ve svém těle cítit nedobře.Nemyslím tím ovšem tloušťku.
Začala jsem si tedy všímat co jím a taky jak to jím.
A chtěla jsem svou stravu zlepšit, protože názory typu.. potrava je lék ..jsou mi blízké.
Navíc je to asi nejjednodušší preventivní přístup ke svému zdraví.

Zjistila jsem,že dle mé krevní skupiny jsem de facto vegetarián.No a tím to vlastně začalo.
Vegetariánská strava mi vyhovuje, najíst se např. v Countrylife je pro mě rozkoš fyzická i psychická.
Jenže..stravovat se takto, zmanená de facto změnu životního stylu.Přemýšlení o jídle, pomalost a nákupy v prodejnách zdravé výživy nebo alespoň biopotraviny v supermarketech,vlastnit pec na chleba a mlýnek na obilí a nejlépe taky pole nebo farmu.A navíc notnou dávku kulinářské fantazie.

A na to já jsem líná.

Na to abych jedla na co mám chuť jsem evidentně bez "zdravých" instinktů, neboť mě chutná téměř všechno "nezdravé" a navíc to kunzumuji supernezdravě, tzn. ve stoje, v běhu nebo prostě zásadně při jiné činnosti, když ale u jídla sedím, vždycky se v myšlenkách zaobírám něčím jiným než tím jídlem.V podstatě ho do sebe naházím, abych to už měla za sebou..
Ale přesto, při tom házení, když si na to vzpomenu, si tak nějak automaticky vybírám to zdravější, už si prostě neužiju svoje milovaná rajčata a taky to červené maso skoro nejím.I když mi chutná.

Ale k tomu "zdraví"
Takže. V určitých etapách svého života mám občas pocity, že něco je nebo není zdravé. Dost se to střídá a je to pravděpodobně ovlivněno náhodnými informacemi, ke kterým se občas dostanu, reklamou apod..

Svůj osobní názor na stravu totiž nemám, snad jen , že je to podle mě otázka psychologická a vztah k jídlu vyjadřuje de facto vztah sama k sobě.

A tak mám v hlavě takovou jakousi zarážku a všechno co se jídla týče rozděluju právě podle té aktuální situace na to zdravé a nezdravé.
Bohužel to říkám nahlas a dvakrát bohužel to automaticky říkám i dětem.
Takže mi třeba Anička říká..mami, dáš mi chleba s tím a tím.. je to zdravý!

Dost mě to štve, neboť jim do hlav vnáším docela nadbytečný zmatek..no ale tak nějak to právě teď hned neumím změnit.

Technická vsuvka

Jakožto technicky zdatnější polovina našeho vzácně vyrovnaného páru jsem byl požádán o objasnění nejasností okolo možnosti psaní komentářů takovým způsobem, abychom neztratili ze zorného pole původní příspěvek, na který reagujeme. Pro názornost jsem pořídil dva ilustrační obrázky. Na prvním je červenou čarou ukázáno na odkaz, na který je třeba kliknout, pokud chceme zobrazit původní záznam.




Z druhého obrázku by mělo být patrno, co se stane po kliknutí na odkaz: "Zobrazit původní záznam."

Věřím že nejasnosti jsou objasněny a těším se na další možnosti k mému vstupu do světa jenž je křehce a poeticky spjatý s moji láskou.
r

Pár postřehů z přítomnosti...teda vlastně opět z minulosti ??!!

Už jsem si říkala, že o něm nebudu psát..ale nejde to .Nemůžu. Je to moje přítomnost, je to to, co teď žiju, je to můj nový začátek, můj druhý život.
Letní noc v Plzni.Trochu chladnější vzduch , je po dešti, dopíjíme vynikající víno, všichni už asi spí, ale já jsem úplně čerstvá, to asi to víno, které mi tak chutná..vlastně oslavujeme tu krásnou novou holčičku, která přibyla do této zvláštní rodiny, kterou stvořil, a kde vidím stopy jeho existence na každém kroku, v každé věci, je to svět, který vytvořil, a který funguje teď už bez něj...
Sedím na balkoně s Jonym, jeho synem.A okouzleně poslouchám něžná a přímočará slova toho téměř už muže, s jeho ještě dětsky rozšířenýma očima, slova vypovídající o lásce k otci, která bych v tomto věku vůbec nečekala, slova, která jsou tak upřímná až to bolí.
"víš, pamatuju si všechno co mi kdy řek, každý slovo...každej mi závidí jakou mám mámu, ale já vím, že všechno to, co tady je, jaká je i máma, to tady udělal on. Tím jakej je, tím jak nás nechal bejt...dal mi tu svobodu , respekt...tak to nikdo jinej nemá, každej je doma organizovanej , nic nesmí a neví co chce , možná je zvláštní, ale mě dal úplně všechno, já si ho strašně moc vážím.Jsem šťastnej ,že mám takovýho tátu..a on má hrozný štěstí,že Tě potkal, a že Tys potkala jeho..
Ještě řekne mnoho slov, o jeho světě, o láskách, o tom čím chce být, jak chce žít..a já pak ještě dlouho ležím , už sama na té pohovce, koukám na hvězdy a cítím ten tichý smutek ve mě,vynořují se vzpomínky na můj život a můj svět, moje děti a já nechtíc upadám do melancholie, bráním se tomu, snažím se racionálně uvažovat,nehodnotit, nesrovnávat.. říkám si,že vše má minimálně dvě stránky..ale nemůžu než nevidět ten můj omyl, to moje zklamání, tu mou velkou bolest..

Strach.

Ten věrný průvodce.Strach ,kdysi snad vytvořený trvalou kontrolou rodičů,stálým hodnocením, pozorností zaměřenou na negativa, pozorností zaměřenou ne do sebe,ale do okolí..pozorností , která je ovládána strachem..který je vnímán a nazýván láskou, strachem o to, co by bylo, kdyby se člověk vymanil z fungujících systemů, co hrozného by se asi stalo, kdyby to všechno "pustil", nechal být..
Vyrostla jsem v prostředí strachu, který byl pociťován jako láska.Jako životní nutnost.

A jednoho dne jsem to procítila.Pamatuju si to přesně.
Četla jsem, tehdy ještě ve svém manželství, poprvé Castanedu..Učení dona Chuana.
A v jedné kapitole vysvětluje don Chuan cestu bojovníka.Cestu, kde na nás číhá několik silných nepřátel.Čekají na každého a mohou být poraženi.Stane-li se tak, už nás v životě neprovázejí.
Tím prvním nepřítelem je Strach.
Pak Síla, Moc, Jasnost.Poslední je Stáří.

A tehdy jsem si to jasně uvědomila..jak ve všem, ale úplně ve všem, co mě v životě tíží, co je mi nepříjemné..je vlastně skrytý obrovský,trvalý , nekonečný ..a především zcela přehnaný Strach.
Strach se projevit, strach existovat, strach žít.

Jak úlevné bylo to zjištění.Že je to JEN to.

Jak hrozné bylo pomyšlení, že celý můj svět je pouze divadlem , které zřejmě hraji pro své okolí, svět ,ve kterém vystupuji tak uvolněná, silná, pohodová a hlavně zcela otevřená..

Mimikry, které jsem vysílala do okolí, neinformovaly o mé bolesti, nejistotě, zranitelnosti ani síle.Neinformovaly o mé hluboké lásce k světu, o mé vnitřní svobodě či radosti.O mé touze.
Byly falešné a takový byl i můj tehdejší svět.
Jak jsem tehdy mohla potkat lidi, kteří by mi rozuměli? Muže , který by mě měl rád?
Ta bariera, ty informace z nás ,nás vždy spolehlivě vedou mezi ty,ke kterým v tu chvíli patříme.

Mohla jsem mít to štěstí, že přijde princ( nebo princezna) a zamčené dveře otevře, myslím, že se to stává, ale mě tohle milosrdenství nepotkalo. Možná..naštěstí.

Objevení mého strachu, byl začátek konce mého manželství.
Cítila jsem se sama. Bála a styděla se mluvit o těch "slabostech", mluvit o sobě..ale nemohla jsem žít v tom spojení bez společných rovin, bez pocitu,že ať se se mnou děje cokoliv, je to v pořádku. Že jsme na to dva.Ten strach dát se svému muži všanc.To uhýbání očí.
Nemilovali jsme se.Milovali jsme jen naše dítě.
A já necítila oporu ve svém muži, spíše ve svých rodičích. Neuměla jsem se ještě opřít o sebe.
Vrátila jsem se do hnízda svého strachu, do domu mých rodičů a teprve po tomto návratu , jsem konečně mohla odejít,utéct.Schválně píšu i utéct, protože to zatím nebylo vědomé opuštění hnízda,na to mi ještě chybějí síly.Jen jsem se odstěhovala sem. Do hor..

Učím se se svým strachem žít doposud. Je to lítý boj:o).
Je to směs smutku a únavy ,občasná se potkávání s hranicemi bláznoství. Je to měnění pozic, chvíle osamění, střídání lidí kolem sebe. Ale také čím dále větší zábava a dobrodružství.

Učím se mít svůj strach jako svého průvodce.Ale už ne sama.
Mám ve svém životě štěstí .Protože se to mohu učit s člověkem, který žije život beze strachu. Není to jeho zásluha. Narodil se tak.
A já s naprostým úžasem pozoruji tu neuvěřitelnou jednoduchost každé chvíle, každého toho okamžiku, kdy ze mě padají obruče a já to prostě začínám nejenom vidět,ale taky žít.
Jsou to střípky, ale kdo by chtěl víc.

Každému je dáno to, co unese. V neštěstí i ve štěstí.

A tak sedíce v Plzni pod hvězdami..cítila jsem nesmírné štěstí a lásku k tomu spícímu muži, který vypadá vlastně tak obyčejně, kterého bych před lety asi nepotkala, nevšimla si ...k tomu člověku, který mi pomáhá v mém životě prostě jen tím, že je.
Tím, že je takový, tvoří. Vidím, co stvořil.A vím ,co tvoří v mém životě.

To není oslavná óda,ani pomýlenost mysli.Není to pouhá slabost a závislost na jiné osobě.
Jeho bytí tvoří to bezpečné prostředí pro to, abych já mohla zkusit žít po svém.

Probouzí se ve mě síla, která ve mě vždy byla. Cítím ,jak začíná bublat nahoru a prožívám směsice hysterického smíchu, vytřeštěných očí a milostného úsměvu.
Protože já jsem taková. Jsem SILNÁ. Jen jsem na to zapomněla..kdysi v hloubi věků..

A tak si užívám vážně tu čirou egoistickou radost..že prostě vždycky, ale úplně vždycky, mi život přinese to, co potřebuju.Stačí se jen umět dívat.

Učím se na život dívat.