pátek 2. února 2007
Volný den
Prošla jsem kolem neumytého nádobí, abych si uvařila kávu. Vzala jsem si kompot z kdoulí.Bolí mě celé tělo.Dnes jsem si totiž vzala dovolenou a byla s holkama lyžovat.Alespoň jednou. Jednou mi to bude stačit..myslím . Asi už jsem na to stará. Ne fyzicky,ale duševně.
Je to pro mě moc hlomozné. Poláci mají prázdniny. Stojím se svými lyžemi ještě ze školy a snažím se udržet si své místo ve frontě. Kolem humbuk ,přetlačovaná.Nadávky těch, kteří psychicky nevydrželi nápor těch, co chodí "zboku" .Pach česneku a včerejší pitky.Skřípot pošlapávaných lyží.
Z hloubky se vynořují vzpomínky.. zimní zkouškové období se Sofií v Harrachově. Každoroční brigády-pokojské, mytí nádobí, práce v půjčovně ...A pak prostovlasé lyžování, divoké,možná i drzé.Taky jsem občas předbíhaly.Snad decentně. Vlasy vlály a slunce zářilo v krystalcích sněhu.Svařené víno, sauna, jiskřivé noci pod hvězdami.Horský vítr.A také má první láska.
A ještě dřív. S tátou v Peci. Každou zimu na chatě Kvap na Bramberku.Chalupa bez teplé vody, jen s trubkou ve skále..ten zvuk,co se rozléhal ve sklepě.."kvap". Rozpálená kuchyňská kamna,guláš.Jarní slunce a kapky tajícího sněhu, který snad i trochu voněl. Borůvkový pohár na Severce s opravdovou šlehačkou ,protože tam měli krávy.Běžky s tátou, který padal opravdu hlavou do těch děr u smrků..s tátou, který o Vánocích koupil všem lyže, sobě knihu Čáry na sněhu a vydal se s námi do hor. Od té doby se hory staly místem, kde jsem byla vždycky doma.
A jsem doma i teď. Už lO let žiju na horách.Přistěhovala jsem se sem za prací , na inzerát, na zkoušku. A zůstala.Ještě jsem se nenabažila.
Mnohé se změnilo. Romantika lyžování pominula, už mě nevzrušují boje ve frontě ani lyžování bez čepice, taky mě v půlce kopce bolí nohy. Bojím se snowboardistů a zdá se mi, že je všude moc lidí. Všechno je nějak moc drahé, poznám ,že v grogu je jen půl panáka rumu. Děti jsou samozřejmě v místním lyžařském oddíle.Turistická arogance trčí z obou stran.
A přesto jsem se dnes tolik nasmála, když jsem to všechno pozorovala.Ten dětinský mumraj.
Mám ráda ticho a klid na hřebenech.Hory jsou totiž stále stejně důstojné, mlčenlivě trpělivé a shovívavé.
Dnes jsem si řekla, že už definitivně přesedlám na běžky.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
11 komentářů:
To je prostě... nádhera. Jeden z mých neuskutečněných snů. Je dobře, že sis ho splnila. A běžky jsou taky fajn - miluju ten výhled, tu cestu od boudy k boudě - od pančovanýho grogu k borůvkovýmu poháru... Poháry nechutnaj nikde jinde tak skvěle, jako na horách. :-)
souhlasim. hory, krupavy snih a paprsky slunce, po setmeni prijemna hospudka s otevrenym ohnem. nadhera. uplne to vidim.
Sáro, když čtu Tvé texty, je to, jako bych četla o sobě. Tvoje prožitky tak důvěrně znám. To, co popisuješ, já bych jen těžko sama popsat dokázala. Vyvolává to ve mně silné vzpomínky na vůně a pocity.
To, co na Tobě obdivuju ale ze všeho nejvíc je to, co mi často u lidí chybí. Opravdovost. K té se já sama snažím dojít.
Pro aktérku, Paju:nejlepší na tom je,že ty naše představy o tom jak žijeme jsou trochu jiné než ta realita. Ale v tomto případě je to plus.Můj každodenní život zkrátka není vůbec nijak zvlášť romantický. Ale když to takhle píšu, najednou se mi ten život zdá opravdu krásný:o)
Pro Mirku:
Řeknu Ti jak to je. To, že jsem začala zvěřejňovat své příspěvky vzniklo díky Tobě, Mirko. Nějak se mi do rukou dostal odkaz na Tvé stránky. A ten pocit naprosto známého, který popisuješ Ty ,mě vedl ke vzpomínkám, k potřebám začít psát, co se mi děje.Vážně.
Opravdovost je to, po čem i já toužím, a tak se musím usmívat, jelikož se tady ukazuje opakovaný model..autor blogu se nějak cítí, ostatní ho nějak vidí, něco v nich vyvolává..ale on tomu těžko věří.
Tvá slova ve mě vyvolávají to samé.
Pocit známého.Jen mi naprosto chybí Tvůj trvalý optimismus.
pro saru: tak to je presne to, co jsem ti psala minule. ze tim, ze to popisuju, se mi vlastne zda uzasne to, co by mi jinak prislo uplne vsedni. tak to je super. ja si budu cist o tvych horach a ty o mem mori, popripade odpadkach, jo??
Pája: TAK JO! :O))
Už se těším, až se potkáme ve stopě třeba před Kolínskou boudou a stavíme se na grog, svařák nebo pivo a kousek řeči, než se zase rozjedeme každý svým směrem a za svým životem. Tahle setkávání jsou takovým milým kořením života. Jenom ještě musím přesvědčit své tělo, aby nestávkovalo a dovolilo mi na těch úžasně vratkých uzoučkých kouscích plastu opravdu k té Kolínské aspoň dojít, když ne doběhnout jako před (Bože!) už více než pěti lety.
A tak ti přeji co nejvíc jiskřivých zážitků v tichém horském lese a hodně vesela a smíchu při hrabání se ze závějí.
Al da Bianco
Pevně v to věřím, Al do.
Že se tam, před tou Kolínskou, potkáme. A těším se na ten pohled do očí, ten úsměv.Tu úžasnou radost.
A tajemstvím pro mě je to, že ..Tvé tělo Tě (zatím) nechce zcela poslouchat. A hlava tolik touží.
Mé tělo tolik touží se hýbat. A hlava spí.Nechce. (Zatím).
A tak budu snít o tom našem setkání, protože i pro mě by to byl jakýsi zlom.
Po kterém toužím..
Zatím se mi mé sny splnily.
Takže??!!
I já se moc těším! Bude to pro nás oba další krůček, možná krok, snad, určitě dopředu! ty rozhýbáš hlavu a já tělo a kolem ty nádherné hory, v nichž kdesi obdělává svou zahrádku hodný a spravedlivý Krakonoš. Mrzí mě, že jsem se sem nedostal dřív, aby ses necítila sama. A přátele poznáš teprve v okamžiku, kdy ti bude hodně zle, když budeš na dně, opuštěná, pomluvená, zoufalá, pak přijede přítel na loďce nebo ti postaví most přes tvé rozbouřené vody,
Al da
Al do. Děkuji Ti.
Okomentovat