čtvrtek 8. února 2007
Poslouchám
Vlastu Redla. Je to hotová krása. Slyším v něm ztracené mládí a trochu poplakávám nad všemi těmi omyly, které jsem žila. Brečím pro tu křehkost, která toho všeho byla příčinou. Pro tu nepřipravenost.
Dívčí svět -naivní, jemný, opravdu nekonečně křehký. Ten můj byl.Snění. Rozzářené oči.Vášeň.
Radost z každé minuty. Uchvácení životem.
Přísná výchova.Nikdy jsme s rodiči nebyli přátelé,dosud nejsme.Rodiče nevěřili v naši sílu. V sílu mou a mé sestry. Nebyly jsme připraveny, zůstávaly neprobuzeny, uzavřeny ve slupce strachu.
Vypuštěny do života bez důvěry.
A také jsme obě narazily, na své příběhy, na rozčarování.Učily jsme se zklamání v průběhu života. Učily se a ..nezatrpkly.
Poslouchám tu muziku.Vidím se ..v té době.Koncerty, spaní na nádražích.A dlouhé rozpuštěné vlasy. Měla jsem tak dlouhé vlasy a pořád mi vlály ve větru, padaly mi do očí..Líbilo se mi,když do nich svítilo slunce. Byl to přeci symbol, ty vlasy.Ale já to příliš nevnímala. Nesledovala jsem politiku,nebyla jsem poučená.
Ale byla jsem zamilovaná a on mě o všem poučil. Taky pro ty vlasy mě miloval.A proto, že jsem vůbec nic nevěděla.Čistá panenka. Mohl mi všechno dát. A dal.Všechny ty knihy, filmy,všechny ty cesty a koncerty.Muziku. Všechny ty lidi.Nezávislý svět. A taky kouření.A alkohol.Noční život. Pražské hospody v Nerudovce odshora dolů.Nakonec do Rubínu.Nebo do Bistra na Smíchov.Cesty k ránu přes řeku na kolej do Opletalky. Divadelní poutě na Střeláku.Nekonečné diskuse. Objevila jsem tehdy jednu část své osobnosti. Svou rovinu nezávislosti.
Věřili jsme v pravdu a lásku.Úplně všichni.
Poslouchám Vlastu Redla.On je pro mě nový.Neznala jsem ho ..zvláštní.Neznala jsem folk.Nejezdila jsem na Portu.Na Portu jezdil on.Ten můj.
Jsem ve středním věku.A jak tak poslouchám ten hlas, cítím velké štěstí,že pořád tolik cítím. Jako před lety.Cítím touhy,sny.Dojímají mě příběhy.Vypadávám z reality, zapomínám, že jsem v práci, jsem hodná na všechny kdo se mi dostane pod ruku, jsem šťastná a vznáším se.Zapomínám na "důležitost" života. Kdybych měla své vlasy, hrdě bych jimi pohodila. Cítím sílu lásky.Vystačím si se svými pocity.Jsem mladá a plná síly.
Ta hudba je od něj. Je to hudba jeho mládí. Spojuje nás . Ale je to jeho křehkost a jeho zklamání. Jsou to jeho příběhy. A je to on, kdo mi ukázal v tom mém středním věku, že je možné žít. Nezištnou láskou.
Snad je to tím, že jsme neztratili víru, že existuje ta láska, o které se píšou básně, o které se skládají takové písničky.Potkali jsme se.A můžeme ji objevovat.
A taky tím, že já stále ještě věřím v pravdu a lásku, která zvítězí nad lží a nenávistí.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
17 komentářů:
Moc pekne. Ja taky verim ze laska a pravda zvitezi. At si pod tim predstavuje kdokoliv cokoliv :o) A taky verim ze kazdy si je sveho stesti strujcem a ze neni nikdy pozde a ze vsechno zle je na neco dobre. A hlavne to posledni se mi potvrzuje porad castej. Takze ocekavej i postupne smireni s rodici. Protoze to co ti dali do zivota bylo dobre. Kdyby ti to nedali, tak by jsi nebyla tam kde jsi ted nybrz uplne jinde. A neprozivala by jsi to co ted prozivas.
Ja jsem leta rodicum vycitala jejich puritanskou a konzervativni vychovu a moje vlastni teleci leta a utrpeni ktere bylo spojene s moji naivitou a jejich zastaralou vychovou. A pak jsem pochopila ze pouze skrze tohle utrpeni jsem mohla vyrust. Kdyby toho nebylo, tak bych nevedela proc a kam vlastne chci jit. Nenapadlo by me to.
Souhlasím s Tebou, Radko .Rodičům nic nevyčítám a smířená se s nimi cítím..v té formě do jaké jsme došli.Snažíme se.Ale přátelé nejsme a tuším, že nebudeme.
Vím,že rodiče dělali nejlépe jak uměli, stejně jako to dělám já. Teorie o tom, že jsem si je vybrala a plním zde svůj úkol samozřejmě znám, jsou milosrdné a pomáhají s tím smířením.
Nepomáhají ale s občasnou bolestí. Když přijde, prožiju si ji.
Ale tu touhu..podívat se na sebe se svými rodiči.."doopravdy".. v sobě asi budu mít navždy.
I když .. jak říkáš, nikdy není pozdě :o)
Saro, nejsem zastancem vubec zadnych teorii a k smireni se sebou (alespon v te podobe jako ted) u me dochazi prirozene a postupne. A ruku v ruce s tim i smireni s rodici. Nejdrive smireni a po nem laska.
Jsem starsi a moji rodice jsou uplne stari, takze jen diky tomu ze jsou tak dlouho na svete jsem mela moznost a porad mam moznost prozivat s nimi velice hluboky a laskyplnny vztah. Kdy nikdo nic nechce a nic neocekava. jen se tesi z existence toho druheho. Ja vubec neresim kdo je jaky. co udelal nebo rekl. nebo dela a rika. Je mi to jedno. Kdyz prijdu k nasim, tak jen vidim jejich zarici oci. A pokusy tatinka vstat aby memohl obejmout. Jejich bezpodminecnou lasku. Vic nepotrebuju vedet. Ted jsem dost silna abych je unesla na svych ramenou. Jsou lehoucci jako pirko.
Zdá se , že má s rodiči velmi krásný vztah. Moc Ti to přeju, Radko. Je to myslím..vzácné.
moc hezke, uplne jsi mi pripomnela tou nerudovkou a rubinem ma mlada leta:))
a i ja mam neuveritelne stesti s rodici. prala bych si, aby mely moje deti stejny vztah ke me...
Třeba jsme se někdy potkaly, Pájo..v tom Rubínu:o)
Můj pohled na svět mi říká, že co do vítězství jsou na tom pravda a lež tak fifty fifty. A co se týká lásky a nenávisti - některým lidem vyhovuje to, jiným zase ono. Je to tak trochu jako jin a jang - člověk musí poznat obojí, aby se pro jedno mohl rozhodnout.
Já rodičům nikdy nic nevyčítal. Jednoho dne jsem se vydal vlastní cestou, která pro ně zůstane navždy nepochopitelná. Když jsem pochopil, proč jsou takoví, jací jsou, smířil jsem se s tím, že takoví jsou, a přestalo mi to vadit. Ale jejich hodnoty nejsou mými hodnotami, a vždycky se budeme míjet. To, co udělali špatného, se nikdy nestane dobrým - ostatně oni sami se míjeli celý život, a jen zřídka se našlo něco, v čem by se shodli. Oni žijí ve svém světě, a já žiji ve svém. Jsou místa, v nichž se můžeme setkat, a tomu, kde jsme každý jinde, se už dnes umíme vyhýbat.
saro: v rubinu jsme se potkaly celkem jiste, akorat je pravda, ze okolo 4.nad ranem si toho clovek uz moc nepamatuje, nehlede k tomu, kolik je to let nazpet...))
Ghost:
Napsal jsi to hezky.Takový náhled na vztah s rodiči je mi blízký, jiný si ani neumím představit.
A s tou láskou a nenávistí..ono to prostě tak hezky zní, proto jsem to použila. Prostě se ten slogan hodil do mé nálady, jinak o jeho smyslu by se jistě dalo polemizovat.
Jeste k tem rodicum: ja jsem mela k rodicum odstup. A k otci se moje nenavist postupne zmenila v lhostejnost. Ten posun u me prisel az se rodice stali bezbrannymi. Az jim zbyla jen jeich podstata a jejich vnitrni vule k zivotu. Kazdy z nich mohl nekolkrat umrit, stacilo aby prestal bojovat o kazdy den. A ja jsem v nich postupne odhalovala stranky, ktere jsem drive nevidela. Jejich nezlomnou vnitrni silu a krasu.
Chci tim rict, ze vsechno se vyviji. clovek by se nemel nekterym vecem branit. Tem subtilnim, ktere prichazeji samy Staci jen nechat otevrene dvere. nezamykat.
Souhlasím, Radko.Přesně tak si představuji, že se vztah k rodičům vyvíjí,není-li vyvinutý dříve s tím, jak člověk dozrává. Já ale psala o touze.,.podívat se jednou s rodiči "doopravdy" do očí. Myslím tím vhled, oboustranné pochopení dvou dospělých lidí, humor.
Je to taková má dětinská touha :o).
Aha:o) Tak tuhle touhu jsem opustila jiz davno. Mozna prave opusteni tehle touhy mi pomohlo. Nechtit aby nekdo neco menil a aby neco "chapal" Vzit ho takoveho jaky je "an blok", jako zivou bytost. Bezpodminecne. Muj tatinek i maminka jsou porad stejni. A porad vykladaji to same a vidi svet i me svym omezenym pohledem. A ja se citim ted dostatecne silna to ustat. nevadi mi to.
Nejvdecnejsi jsem osudu za to, ze mym rodicum dopral tak dlouheho ziti a tim mi dal sanci dozrat do teto faze smireni. A pochopeni, ze je to uplne jedno jak to vidi a citi moji rodice. Ze je dulezite jen to, jak citim ja.
Za tyhle slova děkuju , Radko.Cítím to stejně.Jenže..znáš to, něco si myslíš, víš, že je to správně..ale než to doopravdy procítíš,trvá to třeba i několik let. To je právě to zapeklité myšlení.Myšlení něco vymyslí ale cit to teprva posadí na to správné místo v mozku. A v tu chvíli se ten problém doopravdy rozplyne.
Saro, for je v tom ze ja nevim co je spravne. Ja jen citim ten pocit otvirani meho nitra. to co mi cely zivot chybelo. Bylo to pro me hrozne tezke divat se na rodice, usmivat se a rikat ze je vsechno fajn a necitit nic. Byt studena jako psi cumak. Trapila jsem se tim, ze jsem vadna, ze jsem prazdna. Ze jsem jen obal uvnitr duty. Tuhle prazdnotu jsem citila vedle mych rodicu.
A ted citim naplneni. Hlubokou lasku. Prislo to samo. Jako kdyz se naleje voda do prazdne sklenice- A ja si myslim, ze to je vekem. A postupnym dozravanim. je mi vic nez tobe. Postupne se naplnuji dalsi a dalsi prazdne nadoby. Nektere se nenaplnuji :o))) Ale neresim to, vidim sve nedostatky. Zde na blogu jiz tim ze neco napisu a pak to po sobe jiz zverejnene ctu. A prezkoumavam vlastni motivaci. "psychoanalyza". Proc jsi to napsala? Co te k tomu vedlo? Jaky mas u to ho pocit? A jeste nez dostanu odpoved, ktera casto odhali moje nezrale pohnutky vim co delam spatne. Ale nechavam to plynout. Tim ze to vim a ze to chapu, tak se to postupne resi samo do sebe. Blog je dobry psycholog :o) Blog je vsechno co z nej udelame. Je tvarny dle nasich potreb.
Radka: přesně, přesně.Jsi to popsala.Hlavně s tou prázdnou nádobou. Jen to čtu a cítím, jak se to do mě nalévá:o)).Toužím po tom. Ještě,že stárnu.
Ahoj, Holky,
vidím, že jsem měl na rodiče fakt pořádnou kliku, protože naše hodnoty (myslím ty zásadní!) jsou byly stejné už odmala (tedy mého mala) a vždycky jsem nějak podvědomě věděl, že mě milují, takže jsem o tom ani nepřemýšlel a bral jsem to jako samozřejmost dokonce i době, kdy se mi narodil brácha (mně bylo skoro deset) a celá rodina skákala kolem něho. Taky jsem si o nich v určitém období myslel, že jsou sto let za opicema, mnohokrát jsme se nepohodli, ale vždycky jsme k sobě oboustranně hledali cesty.
Maminka už ví, jak je to s tím životem po životě, ale já vím, že je i tady s námi a dává na nás pozor a občas se na nás trochu zlobí a většinou nám drží palce a usmívá se, protože jsme mohli být mnohem horší, než jsme.
A táta to zatím nese statečně a pořád se stará, jak by nám mohl pomoci, ale nezasahuje nám do života a neradí. Prostě se máme rádi a přitom se navzájem respektujeme i se svými chybičkami...
Doufám, že i moji synkové si ke mně udrží svůj pěkný vztah (ještě mi při setkání i loučení dávají pusu) a že já jim ještě pár desetiletí vydržím.
Tak čauky, dobrý den přeje Al da Bianco
Milý Al do.Trochu Tě znám .A z té trochy vím,že jsi měl opravdu úžasnou maminku, a máš stejně úžasného tatínka. A díky tomu ,zdá se mi, Ti úžasní rodiče stvořili děti k obrazu svému.
A tak ,jak to tak z velké dálky pozoruji,i Tvé děti nemusí mít obavy ze vztahu ke svým rodičům.Tedy minimálně k otci...ach jo, ten koloběh života ..:o)
Okomentovat