pátek 23. února 2007
Mám takový trable..
s tou svou povahou. Ne ,nechci si zase stěžovat, opravdu ne..vlastně ano. Stěžuju si na sebe. Ale nechci, protože přeci vím, že člověk se má především přijímat, mít se rád, radovat se ze všech darů, které dostal do vínku, užívat si své cesty.. apod..
Ale já nemůžu!!!
Chtěla bych zkrátka být lepší, rozhodnější, kreativnější, statečnější,vtipnější, výkonnější...prostě taková štika dnešní doby:o).
A o co jde.
No o ten dům.O ten krásný prostor, nad kterým by leckteré srdce zaplesalo.Ve kterém by každý utopil své vysněné inspirace.
Mám si vybrat kuchyň.Nemůžu si vybrat kuchyň. Žádná se mi nelíbí. Neumím žádnou vymyslet. Nevím co je účelné, praktické, možné.Chytré. A levné!
Nic mě nenapadá. Připadá mi ,že každý jiný člověk by s nadšením běhal po různých obdchodech,prohlížel kalatalogy, celé noci probrouzdal na internetu, radil se s odborníky, kamarády, maloval si plány ..jen tak črtal na papír, nebo využíval rozsáhlou síř různých plánovacích programů, jezdil do Ikey.."ani se nenajim, prosím Tě"..prostě by tím ŽIL.
Já tím nežiju.Je toho na mě moc. Moc úchytů,typů dvířek,moc úlisných prodavačů.Moc možností.Moc dotazů.
Tak těžko se mi to přiznává.Píše.
Tak ráda bych psala jen jak jsem úžasná. Jak tvořím!!
Tak moc jsem vyděšená svou neschopností, o které už několik let vím, a teď se s ní setkávám v celé kráse.
Nic mě nebaví.Musím nalezát ty jiskřičky vůle každý den.Vím, že by mě to MĚLO bavit, každého přeci baví zařizovat si bydlení ! Myslela jsem si, že mě to bude bavit jako nic. A teď tohle zklamání.Ach ta ošemetná očekávání.. A co tomu asi říká R ? Jak asi vidí budoucnost s ženou, kterou NEBAVÍ zařizovat si KUCHYŇ !!??
Nu naštěstí neříká nic. Tak nějak to bere. Jeho to koneckonců také nijak netankuje. Ale zase pro dvířka se rozhodl hned. I pro dlažbu..
Co s tím??Neumím se na to ani vykašlat.Vlastně jsem asi docela ambiciozní..protože ve snách, ve snách náš dům vidím zcela zřetelně.Je krásný a plný ducha.Snad i duchů..
A pořád ty myšlenky. O mé nezralosti. O cestě. O bohu. A tom, proč nemám energii.O dětství.O neschopnosti dělat věci od začátku do konce..vidíš? konečně Tě to chytlo.Jo,jo..vždycky všechno bylo zadarmo a teď konečně musíš sama, holčičko.Na každého jednou dojde.Konfrontaci se sebou, už neunikneš..jsi zkrátka k ničemu....ale nééé teď už jsem nad tím!! Nad tím?? Cha. Cha.Nad tím TY nebudeš NIKDY!!Prostě se s tím smiř.Smiř se!!
A to všechno kvůli tomu, že se neumím rozhodnout, jakou bych chtěla kuchyň. Jaká se mi líbí kuchyň.To je můj "PROBLÉM".Jo je.
No věřil by tomu někdo??
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
16 komentářů:
A zase jsem ja ta, ktera ti veri. Ja jsem se vdala jen proto ze jsem nevedela co si počít. To co jsem chtela nefungovalo (vecna laska na zivot a na smrt) a nic jineho pro me nedavalo smysl. A tak jsem si rekla ze vybuduju rodinu. Ze ta treba bude mit smysl. Ale vlastne jsem nechtela nikdy nic. A vsechno co jsem kdy udelala bylo z vnitrni discipliny. Protoze alternativa k tomu byla, ze zustanu lezet a nevstanu. Samozrejme byly chvilky uspokojeni a radosti z toho jak se dari. Vsechno na co jsem sahla se bylo uspesne. Pratele, cviceni a vecerni tanecky. A porad ten pocit, ze si hraju na zivot. A postupne uzkost ze to na me nekdo pozna. Ze jsem uvnitr duta a ze si na zivot jen hraju. Ze si hraju na hodnou dceru, uspesnou maminku, skvelou milenku, vybornou kamaradku, skvelou pracovnici. Uvnitr dutou.
Ptas se, co byl ten impuls ktery me prinutil zit. Bylo to prestehovani do ciziny i s detmi. Najednou jsme se dostali mimo system. Je to, jako kdyby jsi vystoupila z Matrixu (pokud jsi videla film tak vis co mam na mysli) Najednou jsme se octli vsichni mimo system. Ja nebyla nic a moje deti taky nebyli nic. Nemeli jsme zadna prava a nemohli jsme nic. A tak jsme jen pozorovali :o) A v teho fazi vlastni neexistence jsem poznala Eriku. Jeji srdce a jeji dusi. A pocitila i tu moji :o) A pres ni jsem mohla postupne do Matrixu nahlizet a vstupovat. A umet se v nem pohybovat. A moje deti se to naucily pres jeji deti. Taky se nucily pohybovat v Matrixu. Po 14 letech jsme umeli zit vne systemu a zaroven se v systemu pohybovat. A ja celou tu dobu cekala az se vratim. Az vybuduju svuj dum a zabydlim ho dusi, kterou jsem nasla kdyz jsem neexistovala. Neni to jednoduche. Ale kdyz vim kde tu dusi mam a ze ji vubec mam, je to pro me jednodussi :o)
Ale ta disciplina je porad zde. Ten dum jsem postavila z discipliny, protoze jsem vedela ze bez nej nemuzu zit. tu kuchyn jsem vybrala taky z discipliny protoze bych nemela kde varit. Ja netouzim po vecech a ani me nezajimaji. Ale vim, ze je potrebuji abych prezila. Do prace chodim taky z discipliny, protoze je zajimava a vydelam penize.
To jedine, co me zajima je vecna laska na zivot a na smrt. To jedine me cely zivot zajimalo a to ted citim. I diky me trpelivosti. Protoze ta laska je ukryta v dusi a kdyz najdeme a odkryjeme vlastni dusi, tak odhalime i vecnou lasku. Objekt teto lasky neni dulezity. Tam kde hori ohen tam je laska. A k teto tematice si chystam clanecek :o)
Radka:Děkuji za nádhernou zpověď.Úplně jsi zatřísla mým nitrem, jelikož chtě nechtě Tvůj příběh srovnávám se svým..a já se cítím velmi podobně-především v pocitu dutosti nitra a taky té hry - jako Ty než jsi potkala Eriku. Tedy krom té disciplíny. A také krom toho, že mám dojem, že já snad už potkala tu lásku na život a smrt..i když teď najednou nevím, když vlastně nemám duši :o(..ale vážně.Opravdu cítím, že jsem ještě svou duši nepotkala.Moc po ní toužím,ale nemám ji. Ale to otřesení se týká toho odchodu. V tomhle mé indtinkty selhávají, jelikož sem, do hor jsem se dostala vysloveně na základě vnitřních pohnutek, náhod, instinktů.Bylo to ajko po másle:o).Ale již nějaký čas uvažuji o odchodu.A ve chvíli, kdy to bylo nejaktuálnější se objevila možnost toho jiného bydlení. A mě už napadlo, že ta nechuť ke kuchyni možná ukazuje ve skutečnosti prostě mé vyhoření v tomto méstě, které prostě pociťuji..Jenže já už se rozhodla zůstet.Ale právě v tuto chvíli, ve službě, docela vnitřně křičím..odejít..nu, je to slabošské,ale budu si přát, aby se objevila nějaká má Erika a pomohla mi s tím směrem.
Moc Ti děkuji Radko, za Tvůj čas i za zájem. Je to vážně moc milé..
Tu disciplinu mas taky. Jediny rozdil mezi studovanymi a nestudovanymi je pouze v mire discipliny :o)
je to zvlastni, kdyz si ctu cizi blogy, Tvoje, Mirky, Rulisy, Lenky ale podobne to bylo i s Ann tak si do nich projektuji sama sebe. A vidim se ve sve vlastni nahote :o) Dlouho pak nad tim premyslim. Tyhle blogerky jsou uplne jine nez ja, ale skrzeva ne vidim sve vlastni slabosti. (to vubec neznamena ze ony je maji taky, akorat me jejich formulace pripominaji ty moje:o)) najednou na me me JA vystrkuje svoje ruzky a smeje se mi. Asi je lepsi vic cist nez psat :o) Tak jako je lepsi naslouchat nez mluvit :o) A mam opet namet na blog. O uprimnosti sam k sobe a pohnutkach nasich cinu :o))) budu premyslet jak vyzametat zanesene kouty v moji dusi.
Ano, ty zkušenosti s blogy jsou vážně zajímavé, jsem moc překvapená celým tím světem, tím, co ve mě vyvolává. Je to celá změť myšlenek, pocitů..opravdu jakási psychoterapie, v tom, že mnohé zjišťujeme především o sobě.. je to příjemné, nepříjemné, ale jistě přínosné.
Někdy je to i k pousmání, člověk může především pozorovat své myšlení. Včera jsem napsala příspěvek o kuchyni. Dnes ráno bych stěží věřila, že jsem ho psala já.Já s tím přece NEMÁM takový problém,ale v tu chvíli mi to tak připadalo. Všechno je to nesmírně úsměvné, i to srovnávání se s ostatními ženami. Samozřejmě se mi to stále děje. Konfrontuji se. Někdy mám tendenci k sebekritice,ale stále více si uvědomuji, že opravdu každý osud je jediněčný a má mnoho a mnoho aspektů.A že bych něco asi nezvládla já, ale určitě by mnoho žen těžce neslo můj osud. Nebo zase lehce. Srovnávat prostě nelze.Jasně si uvědomuji, že není žádné lepší horší. Podle mě nejsou ani žádné "chyby", které člověk udělal, samozřejmě, že teď vidím, co jsem mohla udělat jinak. Nevím ovšem, co by z toho vzešlo..
A zjišťuji, že já mám stále více ráda právě ten svůj osud.
A jsem ráda, že se stále tak nějak posouvám kupředu.
Sáro, já..chtěla jsem Ti napsat tak, abys tomu mohla porozumět. Já mám ale poslední dny jen strašně málo času k tomu, co Ti později určitě napsat chci.
Je mi totiž hrozně líto, že Tě trápí věci, které by vůbec neměly. Právě naopak. Tvůj přístup k Tvé budoucí kuchyni je pro mně ten jediný možný.
Rozumím Ti. Rozumím i Tvé touze po "dokonalosti".
Ále, dokonalost... Dokonalá už jsi.
- Tak co tam máš dál? :-)))(promiň, to není bagatelizace, to je jen pravdivý velký úsměv, VÍM to)
Kuchyň, už když jsem to četla, napadlo mě, že je to jen špička nějakého dosud nepoznananého ledovce. Zmiňuješ jakési vyhoření... mám takový dojem, že ta duše, co si myslíš, že jsi ji dosud nepotkala, v tobě křičí... tak si s ní popovídej, dopřej jí sluchu. Kuchyň počká, všechno počká, duše mívá pravdu, anebo tě třeba jen zkouší, jestli si s ní dokážeš pravdivě popovídat, popř. ji poslechnout. Máš pravdu, když nemáš kontakt s vlastní duši, můžeš mít cokoli včetně lásky na celý život, ale cítíš, že jakoby nemáš to nejdůležitější, sama sebe...
Takhle mě to napadlo.
zjistila jsem ze ty psychozpytecke uvahy mi delaji spatne. Ze ve me probouzi pocity viny, ze nejsem takova jak bych mela byt. Spravne myslici a citici. Propojena s dusi a vsehomirem. Salajici dobro a lidskost. Ze jsem obycejna buchta, co se musi do vseho nutit protoze je lina jako ves. A kdyz si reknu ze jsem obycejna holka lina jako ves, co sev rano nakope do prdele zabeha si, pokeca banality s rodici, pak neco dobreho ukuchti a prece noviny tak se mi ulevi. Zadne psycho, zadne vztahy, zadne vedomi ci podvedomi, zadna energie. Zadny okamzik ted a jsoucno. Nic. Jenom nohy nahore a muzete me vichni... Omlouvam se ze to pisu na cizim blogu ale jaksi me to vsechno premohlo :o)A porad mi nicim necuka :o)
Mirko.Já vím,že mi rozumíš.Už jsem si toho všimla.Je to pro mě skutečně zvláštní pocit.Chodím kolem něj po špičkách..
Milá Lenko. Díky. Vážně to pomáhá..to nakopnutí.
A to co Tě napadlo, je přesné.Taky to tak cítím.Ach jo téma rozum a cit.Mohla bych napsat také dle jedné krásné knihy..Agonie Extase..že jo.
Někdy převládá to, někdy ono.Najít rovnováhu bych si přála. Protože spolehnout se na jedno či druhé asi nelze.Celý život je těch dvou rovinách.
A ta kuchyň je typická křižovatka.
Ano, snažím se poslouchat duši.Vlastně pořád.
Je sen, mít tak silně vybudovaný kontakt se svou duší, že by mi "řídila" život.A já jen poslouchala co mi něžně a laskavě říká.Protože s láskou, to je jasné:o)
Ale takhle snadné to asi není,že? A proto máme rozum. Aby nás neustále zpochybňoval.
A musím říct, že je mi poslední dobou velmi příjemný ten pocit sounáležitosti s vámi všemi.
Je to něco naprosto nového v mém životě.
Ach, Radko.Jak krásně jsi to napsala. Úplně to navazuje na předchozí odpověď Lence.Tak to přesně přeci je. I já to mám takhle střídavě..i když do blogu píšu spíš o té rovině "duchovní".
Ale často závistivě vnitřně ječím..blahoslavení chudí duchem!!!
..a to svoje myšlení bych vzteky zašlapala do země..
Jenže, jenže.S tím nic nenaděláš, co Tě napadá v hlavě. Tak to zkrátka je.Pochybnosti.
A pochybnost je něco, co považuju za otevření vrátek k dalšímu úseku poznávání. K dalšímu dobrodružství.
Protože, kdo "ví"..je starý.
Jo..a na mém blogu každý může psát co chce..jsou důležité myšlenky, které Ti prolítnou hlavou a chceš je zachytit..ať jsi kdekoliv.
Jeden čas jsem mi kvůli tomu R půjčil diktafon, neboť většina zásadních myšlenek a procesů:o)) v mé hlavě mě dohonila při řízení..a já cítíla nutkavou potřebu je vyjádřit. Ale diktafon se neosvědčil, vadil mi ten můj hlas a vše jsem zapomněla.
Je to vlastně velká legrace..když se to tak vezme, všechny ty procesy, které se nám dějou.
Cítím v tom prostě ..blízkost Bogha. Nemůžu si pomoct.
A to nejsem věřící.
Já takhle Boha cítím.
Jako to milostrdné,ale děsně zajímavé dopbrodružství..
No sakra..a napsala jsem špatně toho Boha:o), to je právě ta legrace, zdá se mi..
Sáro, chi chi, ty jsi myslela asi Blogha, viď??!!!
Neboj, On se na nás zlobit nebude, on se chcechtá s námi v nás. :-))) Tak ho cítím zase já.
Sáro, při zpětným čtení jsem narazila na článek ze 13.2., osamělost v neodpovědích, atd.
Chtěla jsem ti jen (dodatečně) napsat, že i když tady (jako ledaskde) nekomentuju, tak tě čtu. Nekomentuju třeba sproto, že ve soustě věcí nevím, na jednu stranu občas jen zaraženě čtu a šrotuje mi to, jak spousty jiných pohledů a úžasných vnímání může být a že bych do tvých jemných, citlivých, křehkých úvah svým přístupem šlapala jak mírový sbory OSN do skleníku s orchidejema...
Na druhou stranu současně občas ustrnuju, jak přes veškerou zdánlivou odlišnost vidíš spoustu věcí stejně, napíšeš něco, co znám, jen mi to mírně unikalo...
Tak trochu se o tebe bojím, z pozice své, nedůvěřivé, o tebe ve tvé lásce, které se mi věřit nechce, na druhou stranu ti hodně dost závidím... Třeba i to, že ji umíš...
Ne, radši toho nechám a zas zaklapnu kousek stranou, jen číst a nehňápat v tom... Tohle zastavení bylo jen tak, abys věděla, že i když ne vždycky komentována, tak určitě nejsi ignorována.
Koneckonců, ten pocit "z mlčení" znám taky.
Vlastně, nejen ten.
Panebože.
Pořád se mi to vrací. Hra na lásku a totéž, bez hry...
Hra na kuchyň, na úspěch, na šťastný manželství, na energii, na život...
Kdybychom se s tím spokojili a nehledali pořád ty okamžiky, kdy to není hra na... tak bychom možná necítili to duto... Akorát by nám asi nesmělo být dáno poznat jedno od druhýho, jedno i druhý...
Už dost.
Ruliso.
Ty články jsou většinou mé chvilkové emoce,takže i když píšu jak jsem nešťastná, za hodinu je to většinou jinak:o).Rozhodně se netrápím tím, že mi někdo nepíše :o).
Ty odlišnosti..to je asi právě to skvělé na blozích.Člověk má často kolem sebe lidi "stejného zrna", to je logické.A tady se mi líbí, že se setkávám opravdu s širokým spektrem názorů.Já sama jsem de facto přátele z minulosti tak nějak opustila, protože už jsem necítila témata k hovoru. Takže jsem dost sama.Tady ten soubor lidí mi velmi těší..baví mě ty konfrontace a taky je potřebuji. Takže když Tě to napadne, klidně "šlapej do mých záhonů"..možná je to právě to, co potřebuji nejvíc:o).
Ach Ruliso.To o té lásce. Taky mám strach. Vím, že mi rozumíš..vím to, z Tvých článků o vztazích..
O své lásce chci napsat..někdy.Je to téma mýho života.Dost děsivé, musím podotknout.Má současnost je pro mě zatím naplnění..není vůbec bez trnů, ani náhodou to není jednoduché.
Jen jsem asi dozrála k tomu, že se lásce vedle R učím.To,co jsem si myslela teoreticky ,si zkouším.A bojuji se strachem každý den.Ale jestli mám v něčem odvahu..je to jít do lásky...i přes ty spáleniny.Taky se tomu někdy divím..už jsem uvažovala o sebemrskačství :o))..než jsem potkala R.Napíšu to někdy, kvůli sobě.
A hra na život je tím druhým tématem.Někdy mám dojem, že mě dovede do blázince..neboť já si uvědomuji tu hru už dlouho..a jsem moc šťastná, když to někdo taky tak vidí, cítí..hned je mi líp.
Aby to nebyla moje osobní hra, musí to být autentické..pro mě. To jediné mi v srdeční oblasti zaklapuje a uspokojuje. Ten zbytek mě ničí.
Uf, nějak jsem to přehnala..ale když já vlastně byla tak ráda za ten příspěvek:o))
Okomentovat