úterý 20. února 2007
1..O řece
Náš čas je teď ve znamení rozhovorů .
R. mi vymýšlí tolik krásných příběhů, příměrů, příkladů..myslím, že stojí za zaznamenání.
A tak je chci zaznamenávat.Především pro sebe.
Neboť situace se stále opakují a pak jen stačí zakřičet z kuchyně..přečti si trojku, pětku, osmičku..
Ušetříme si mnoho času.
Který pak můžeme sdílet ..v tvorbě nových kapitol..
.............
Vztah je jako jízda po řece na kanoi.Jeden sedí vpředu, jeden vzadu.Ona či on..
Jsou na cestě.
Vzadu sedí ten, který méně "chce" , ten moudřejší, rozvážnější. Vpředu je "motor", chtění.Je ambiciozní, dere se kupředu, chce jet rychle a přímo. Zadní řídí loď s rozmyslem ostražitého a zkušenějšího.Je tichý,soustředěný.
Oba pádlují..
Pádlují -li stejnou rychlostí a intenzitou,jsou-li v souhře..jedou kupředu.Rychle a plynule.Přímo k cíli.
Je-li tomu naopak, tedy začnou -li - z jakéhokoliv důvodu- pádlovat různou rychlostí, má loď tendenci se stáčet , točit na místě,snad i překotit...
V každém případě nepokračuje v cestě nebo se alespoň pohyb vpřed zpomaluje a komplikuje.
Co mohou udělat Ti dva?
Zadní může zpozorovat změnu rychlosti v pádlování předního a zrychlit či zpomalit tempo ..zkrátka přizpůsobit se. A tím vytvořit souhru.
Stejnou možnost má samozřejmě i přední. I on zpozoruje stáčení lodi, i on je upozorněn na nesoulad v tempu a může ho změnit .Je to jen snad méně obvyklé.
Kupředu se dá jet rychle nebo pomalu.
Ale podmínkou je soulad v pádlování, pozorné sledování změn rychlosti, soustředěnost na přizpůsobení se .Víra v cestu.
A vrcholem rozkoše .. snad i cílem cesty na té krásné řece je...vědomost celého procesu.
Řeky nám o ní stále zpívají..stačí jen naslouchat.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
10 komentářů:
Ano krasny obraz. Ale jak jsi psala u Mirky, nekdy to unavuje tak, ze je lepsi se tema padly pretahnout a porvat hlava nehlava, padlovat kazdy na tu svoji stranu abychom se pak vycerpani nechali unasen jen tak. neresili. On nas ten proud stejne bude unaset v te lodce porad dal :o) Asi je chybou to vzdat, vyskocit a plavat sam ke brehu. Protoze my zustaneme na brehu a ten druhy plyne porad po proudu dal.
Zivot neni jen plynouci krasa, nybrz i dynamika a halasny hrmot. Oboje se da prijmout v pohode :o)
Ano. Dá se hodně napsat o tom co všechno se může přihodit na řece.Jaké různé nástrahy, překvapení, jaké způsoby plavby vpřed..byla by to hezká knížka metafor:o).
Ale já myslela na to, že prostě ten skutečně nejrychlejší pohyb vpřed je v té souhře těch dvou lidí.Která vzniklne na základě uvědomění.
I když to tak někdy nevypadá, i když je to někdy s vypětím všech sil..
Nemohu si pomoct. I můj život je zmítán neustálými bouřemi..především ve mě samé.Zažívám je každý den.Štvou mě každý den.Každý den nad nimi přemýšlím.
Tohle byl výsledek jednoho společného přemýšlení nad bouřemi.Protože ať je to pro mě sebevíc bolestné a nepřijatelné ..kdesi v hloubce mysli souhlasím s tím, že prostě všechno se vždy v mém životě posunulo až po uvědomění si ..
Někdy mě to otravuje.Ale myslím, že je to..pro mě tedy..ten způsob, jak proplouvat mými peřejemi.
Radka:vždy když přečtu Tvůj komentář..kdekoliv, fyzicky zatoužím po Tvém přístupu.Je tak nádherně jednoznačný, jasný, v pohodě..jak píšeš.
Úplně bych zařičela energií, zařvala(jsem Lev),všechny nasrala:o), rozkopala vše kolem sebe..a pak se uklidnila a pokračovala v úžasném díle.
(Jen podotýkám důležitou poznámku..že tyto pocity jsou MOJE,Tebou vyvolávané, ne že bych Tě takhle viděla.)
Kdysi jsem to tak měla, teď už nemůžu.Nevím opravdu proč.
Hodně na to myslím. Protože tenze v sobě cítím velké.Ale nějak nemohou ven a tvoření se zatím neobjevilo:o)
Opravdu čím dál víc přemýšlím o víře v ten svůj správný směr.
Prostě mi to tak k té skoro čtyřicítce přišlo..
Saro, v tom tretim komentu jsi me celkem dobre vystihla. I kdyz nejsem Lev nybrz Racice jsem velice spontanni a vsechny svoje pocity okamzite ventiluji. A to vsemi smery. Neni to se mnou lehke, ti co me neznaji jsou nejdrive v soku, pak se smeji a nakonec jim je to jedno :o) V praci dokazu kopat do zku..nych vyrobku, metat blesky, pouzivat vsechny sproste slova ktere znam, delnici me u toho v neskutecne ucte a uzasu pozoruji :o))) (ber to s rezervou) V kazdem pripade je dobry kopanec do zdi, pokud ji nemate do ze sadrokartonu nybrz betonu. Takze nekopat v koupelne ale jinak vsude.
Pro me je uprimnost a osobni zpoved alfou a omegou mojeho vnitrniho miru a harmonie. Prisla jsem na to po mnoha a mnoha letech trapeni a pretvarky, kdy jsem ten mohutny pretlak a ty mohutne erupce citu a pocitu skryvala ve strachu ze nebudou prijaty, ze budou odmitnuty.
Strachu jsem se zbavila. A ziskala duveru, ze to co v uprimnosti ze sebe vydam bude taky se stejnou uprimnosti prijato. Je zvlastni ze jeste nikdo mi nerekl, ze se citi dotcen nebo urazen moji naprostou otevrenosti. naopak co seju to sklizim. Pripominam, ze se NIKDY neurazim a tak dokazu otevrene a s uznanim prijmout kritiku. I to negativni a tim povzbudit jine aby se mi otevreli. Nekdo se otevre hned a nekdo postupne. Ja jsem stastna, kdyz se moje duse dotyka duse nekoho jineho. Kdyz se nase nitra propoji. Okamzite to citim. A je jedno zda se jedna o znameho ci neznameho cloveka.
Úžasné!
Já jsem při prvním sjíždění Vltavy s budoucí matkou svých synů kousek pod Lenorou z lodě vyskočil, abych ji nemusel zabít, protože nejenom že pádlovala blbě, ale ještě měla tu drzost svádět naše točení a mechanickou erozi břehů na mě! Pravda - chůze kopřivami po břehu měla také svá úskalí, ale bylo to bez keců. Ale proud ji moc daleko nedonesl a zapíchnul ji do břehu, a tak jsem se zase nalodil a začali jsme znovu. A sláva! začalo se dařit - naše pádlování se nějak sjednotilo, takže na Soumarák a později až do Budějc jsme už dojeli jako otrkaní zkušení vodáci.
Asi to bylo láskou, ale spíš z nutnosti, protože to jinak nešlo...
Ale pak přišly i ty chvíle, kdy ona se v pohodě na háčku opalovala a já udržoval loď v proudu, a později jsme spolu sjeli ještě Berounku s dvouletým synkem, Sázavu a další řeky a říčky i v Rakousku a Slovinsku včetně kousku Soči.
Dneska už pádlujeme každý na své lodi, ale občas se v proudu někde setkáme, pozdravíme a pokecáme, jak je.
Tak ahojky na řece - teď makám na ten dnešní kus poledního žvance,
Al da Bianco
Radka:umím si Tě živě představit..jak kopeš do té betonové zdi:o).
Moc Ti přeji Tvou otevřenost. Myslím, že to je buď mohutný dar od života nebo těžká práce na sobě.Neboť je to téměř vždy o víře v sebe sama a o vítězství nad strachem z odmítnutí.Alespoˇn si to tak představuji. Ale kdo ví..já tedy ně...
Je to spise ta prace na me. Touha osvobodit se z uzkosti a cernych mur. A touha zit. Vlastne jsem cela leta jen prezivala, ve snaze prezit. Jiz fakt ze jsem prezila me naplnoval hrdosti. Ze bych mohla u toho take zit me nikdy nenapadlo :o)
Radka: myslím, že v touze žít, je jakýsi základ úspěchu..všeho.Ta touha je ten vklad,který může měnit věci,ta osobní práce, protože člověk..zvláště nedaří-li se mu..nemusí vůbec pociťovat chuť k životu, vůli, touhu..ale může se prostě rozhodnout, že to zkusí a pak se uvidí.A to rozhodnutí,ten orvní zákmit vůle, je ta první jiskřička .Která se pak pomalu nebo rychle rozhořívá a vede k cíli.
Takhle se mi to zdá..a teď jsem si vzpomněla na Al du..on by mohl možná vyprávět o té první jiskřičce:o)...
Radka..i Tvá první jiskřička by mě velmi zajímala.Ta první myšlenka, která Tě vedla k tomu, začít bojobat se svou úzkostí..je to snad ode mě trochu drzé takhle vyzvídat:o))
Ale Ty vždycky můžeš odmítnout.
I když tuším, že nemáš proč:o)
Al do. Úplně Tě vidím, hlavně v těch kopřivách :o).Krásně se to čte a představuje, neboť tento zážitek..až na jednu výjimku..mi chybí. Ale vím určitě, že se ještě chci plavit se svým milým po řece..jakýmkoliv stylem.Myslím, že to je dobrá zkouška:o)
Okomentovat