Snění . Snění ?

Sním si svůj sen.

O síle ducha. O jeho velikosti.O přímém pohledu.Pohledu do očí.O jemném úsměvu a pevném stisku.

O střídmosti.

O radosti z každého dne.O dobrodružství.

O odvaze.

O lásce.

Ukňouraná slečinka..

Dneska ráno jsem si napsala do svýho druhýho "tajnýho " blogu tenhle text.
A protože jsem si zase s radostí uvědomila, jak se i jinde píše o vlastně podobným tématu
(dělat to, co chci), tak to sem dávám.

..........................................................................................................................................................................

Právě jsem si znovu dočetla závěr Hospody Jamajka a uvědomuji si jak magickou moc pro mě mají kombinace slov jako např..černé hroty Kilmarské skály ostře se zakusující do ševelících trsů rákosí temné slatiny, rozprostírající se kam lidské oko dohlédne..

Ta neohrožená dívka, která se směle dívá vpřed, která věří v lásku, Boha a spravedlnost a přitom jde cestou, kterou si sama vybírá, ničím neřízena a neovládána, sama sobě pánem i přítelem.
Jak chápu i vikáře z Altarnunu, jehož sny, jehož touhy se zarazily kdesi v bažinách minulosti, pomýleně doufajíc, že se v nich může vznášet navždy.
Jak chápu jeho bláznění ..které ho dovedlo do stavu pomýleného pocitu nadřazenosti, jak chápu jeho zklamání se církví, když v ní netuše zrady hledal Boha, když nedostal dar vhledu a nepocítil, že to VŠE není v minulosti, že je to stále přítomno, že je možno žít stejně velkolepě a nádherně, tak, jaké kdo z nás má sny..kdykoliv.

To všechno ve mě rozeznívá nějaké hluboké, dávno zapomenuté tóny ,tóny dobrodružství,průzračnosti a jednoduchosti, tóny pravdy a síly.

Kombinace víry ve své srdce, tedy v sebe a nezávislosti, volnosti a možnosti vybrat si svou cestu tak, jak nejlépe umím.

To je ta jemná,ale přesto neuvěřitelná síla , která mě tak bere, tak vzrušuje.

Ty dvě postavy, Mary a vikář.
To je ta osa příběhu, oba jsou tak silní, oba mají víru v sebe, ve své schopnosti, oba jsou tak neohrožení.

A nikdo nezvítězí. Není Dobro a Zlo. Je jen víra v sebe, která Tě přesně vede možná tak, jak je dáno ?
Ale může přijít den, kdy Ti vstoupí do cesty Láska..a pak můžeš vše změnit.Máš-li v sobě zrnko naděje.

Je to dokonalé synonymum duality světa.

Půjdu teď do deště s Benem, zahalím se do pláště a budu myslet na klopýtání Mary, kdesi v přízračném soumraku Cornwallských skalisek, budu myslet na její nádherné statečné srdce .

Dodalas mi chuť a touhu, Mary Yellanová.


(A proč ten nadpis..nu,ponejprv jsem se tak podivně zahlédla v odrazu okna, takhle po ránu..ale už je to pryč.Jen se mi to bůhvíproč nechce smazat..)

DNESKA JE MOJE SRDCE HLUBOKÁ ČERNÁ SMUTNÁ HLÍNA

ani psát o tom nejde.


A teď to po sobě čtu a říkám si, jak to vypadá strašně afektovaně.

Ono se mi totiž nic nestalo.

Mám jen jednu svou hodně černou, bezútěšnou ,plačtivou a blbou náladu.

Rána jsou stejně nejlepší..

---

Měním se. Vážně se měním a nechci psát stárnu, protože to slovo mi zní divně.

Nejspíš asi zraju :o)

Nedávno jsem shlédla s dcerou film Pýcha a předsudek a ačkoliv tohle není moje krevní skupina, úplně mě dojal akt žádání slečny o ruku a zejména okamžik pokleknutí muže před ženou..

V situacích , které mi před lety připadaly trapné, nezajímavé a staromódní vidím dnes úplně jiný smysl, tím ale nechci říct, že nutnost či správnost.
Je to jen příjemně uklidňující.

Zbožňuju rána, když se probudím vedle teplého těla R , přitisknu se k němu a zabořím nos do důlku mezi krkem a hrudí.V tu chvíli jsem prostě šťastná na světě.

Když stojím s úsvitem u lesa s Benem a dívám se do údolí na obrysy kostela a špice smrků a nasaju mrazem vyschlý vzduch, cítím se jako vlčice , která napjatě očekává dobrodružství nového dne.

Vůně mých dětí se už dávno stala každodenní radostí, pýchou , útěchou.

(Možná pouze ulpívám na jediných pofiderních jistotách mýho života..ale stejně...)

Jsem zkrátka samice..a to slovo mě vzrušuje i odpuzuje zároveň.

Když jsem dnes kráčela úžasným, jinovatkou a rudým sluncem změněným ránem, byla jsem doopravdy šťastná.

A jsem tady..

Poslouchám zpěv ptáků, hukot rozdivočelého potoka a vstřebávám teplé paprsky ještě příliš nízkého slunce..
A v tu chvíli si vzpomenu, že je to přesně skoro rok, kdy jsem tady stála se smíšenými pocity nadšení,nejistoty a touhy, s mnoha představami a které by se asi nejlíp daly shrnout pod slovní spojení.."fakt pohoda"..

http://souzneni.blogspot.com/2007/01/o-tom-dom.html

Takže jsem dnes , (neboť běžky jsem díky kašli vzdala), vybalila z igelitu při stěhování pečlivě na půdě uschované opalovací lehátko, zabalila se do deky, plédu a teplých ponožek, a se vzpomínkou na Mannův "Kouzelný vrch" nebo Remarqueovo " Nebe nezná vyvolených "..(protože ty představy nemocných opálených lidí zabalených do dek v brzkém odpoledni na terasách švýcarských sanatorií se mi vždy při usednutí na zimní slunce vybavují)..jsem též slastně usedla na naši pro mě zcela nádhernou terasu , zavřela oči a uvědomila si tu "fakt pohodu ".

A myslela jsem na to, s jakou lehkostí jsme se tady ocitli, jak ve skutečnosti jednoduché bylo všechno to rozhodování, myšlení, realizování..neboť jsme toho příliš neplánovali a neorganizovali.
Já svou představu, vzniklou při prvním překročení prahu tohoto tehdy zcela zdevastovaného ale tak inspirativního prostoru, mám od první minuty v sobě uloženou.. a jiná ani snad nebyla potřeba.

Mnoho z toho, co mě zpočátku trápilo, jsem prostě nechala být..a až zpětně vidím, jak jednoduše a vlastně samovolně se všechno uspořádalo..a tato jednoduchost dění mě úplně uchvacuje..

No a tak jsme tady..v domě, který nás všechny naplňuje radostí.

Hezky se nám tady žije.

Vlastně pro C.

Pořád musím myslet na ten telefon.

Mám přítele.Někdy jsem mu říkala C., jako Carlos, jako jeho určitá představa , vzniklá z hudby C.Santany..
Vždycky to byl můj blízký člověk. Jeden ze tří blízkých .
Myslela jsem často na to, že je fajn mít v životě někoho o kom víte, že ať se s ním setkáte kdykoliv a za jakýchkoliv okolností..bude prostě vždycky "ten váš člověk".

Myslela jsem ,že i když jsme zažili SKORO všechno, ať ve skutečnosti nebo třeba jen v představách, v našem snění i v prožívaných snech..bylo to jakobychom zažili VŠECHNO, právě pro tu vzájemnost, pro to porozumění.

Dneska telefon po neobvykle dlouhém bezkontaktním období.

Lehká změna jeho formy, stylu, humoru...ale stylů jsme oba zažili dost na to , aby to někoho udivilo, vždy to spíše pobavilo. Ten nadhled bavil nejvíc.

Ale dneska mi nadhled chyběl.

Dneska mi můj přítel, který si přečetl můj blog dal najevo své opovržení , své odsouzení toho, jak hluboko jsem klesla, na jakou (jakou tedy ? ) úroveň jsem se to dostala.
A myslel to vážně.

Ano, myslím na to.
Na existující možnost neporozumění.

Myslím, že lidé mají mnoho vrstev, v průběhu života se mění, vyvíjejí.

Ale nitro člověka je jen jedno.Jakási startovací i přistávací plošina.

A jedna z těch vrstev, která se velmi blíží mému nitru, ta kterou tady občas bez hlubšího sebepochopení rozprostírám, ho znechutila. Svou nezajímavostí, a já tuším, že i nedostatečností určitého skandalismu, který v mém životě v jednom období zastával významné místo..


Je mi to vlastně trochu líto,C..., ale docela Tě chápu..když se tak podívám na to, jak, co a proč jsem žila.

Já jen..mám ty své nadčasové představy. O Přátelství, o Lásce,o Radosti, o všem s velkým písmenem.

Ale ten pocit z našich dnešních slov byl výslovně s písmenem malým.

Chtěla bych cítit radost,

pravou, nefalšovanou,tryskající, zvířecí ,všeobjímající radost.

Virtuálním světem se dnes táhne nit témat o frustracích z dětství.

A já , když jsem dnes usedla s dětmi k večeři, a poslouchala jejich překotné překřikování, výtrysky jejich barevných prožitků..pocítila jsem velkou touhu se také dneškem pochlubit.
Ale nemohla jsem najít slova, zvuk mého hlasu, který by mi pomohl, ten odpovídající "tón"...necítila jsem v duši víc než unavený povzdech..

..no, tak mám smlouvu s dalšíma dvouma pojišťovnama..

Hm, to je dobrý , viď mami..Anička (8 let)
..no a co to vlastně znamená..Johanka (15 let)

No,to je, vlastně..ále nic. To je jen moje práce, abysme měly peníze...já (39 let)

Cítím tu zvláštní prázdnotu ve mě, je mi jako po maturitě, po státnici z interny, po promoci, po porodu..vidím své jásající přátele, rozzářené úsměvy, objetí a kypící veselí..vidím hospody, kde se tančí na stolech, zpívá a křičí úlevou ..
..a vidím sebe, jak to s lehce rozpačitým úsměvem pozoruji, jak toužím TAKY se tak cítit..a tak zkouším co nejvíc pít,kouřit, taky trochu křičet, ale nejde to a na "oslavách" chodívám spát první.
S myšlenkou: už aby bylo zítra.

Ležím už v posteli a pozoruju mlhavé rozpoložení smrků za okny ložnice..a pak mu ještě zavolám .
..tak ahoj zítra..jo a mám ty dvě další pojišťovny..to je úspěch, že jo..faunsky se ušklíbám do tmy a pro jistotu rychle pokládám telefon. Cítím divný úšklebek na svém obličeji.

A tiché zakvílení..ale JE to přece úspěch..nebo snad NE?