Začetla jsem do blogu http://www.ostrovanka.bloguje.cz/index.php.
A zasnila jsem se .Přeci jen jsem toho ještě hodně nezažila.
Život v zahraničí jsem nezažila..a moc po něm toužím.Vždycky jsem toužila.
Poslední dva roky je tématem mých různých známých, příbuzných i kolegů potřeba odejít "ven za prací" a hlavně "kvůli prachům".Jedná se většinou o zaměstnance ve zdravotnictví.
V souvislosti s tím bylo rozebíráno mnoho témat...hlavně to,jak výhodné či nevýhodné by to mohlo být, jak zamezit "ponížení "vznikající jinou národností. Jak se mít co nejlíp,jak získat co nejdříve náplast na celoživotní frustraci z neocenění(oprávněnou ?!!)
A já to tak poslouchám a připadám si jako bych byla z Marsu.
Protože.. si tak čtu slova té statečné dívky z ostrova a je mi hezky. Jakobych četla román svých snů.
Protože i já bych chtěla odejít..na pár let. Toužím po tom už půl života,ale nikdy jsem nesebrala odvahu.Snad čekám na nějaké znamení..snad jsem čekala na to až nebudu sama..nevím
Chtěla bych na chvíli odejít.Protože jsem už trochu unavená..z lidí.
Chtěla bych chvíli žít mezi lidmi s jinými zvyky, jinou historií, chtěla bych dýchat vzduch s jinými vůněmi a zažívat nové a neznámé situace..a možná abych zjistila,kamže jsem to vlastně došla.
Chtěla bych vidět jiné barvy a jiné oprýskané omítky..a taky jinou hudbu, víno a počasí...
Pracuji totiž s lidmi a každý den poslouchám jejich stesky.Už 14 let.
A možná jsem pochopila,co je to syndrom vyhoření. Pochopila jsem naštvané úřednice a už se vůbec nedivím,když na mě někdo nepříjemně vyštěkne z okénka třeba na poště. Mám s takovou paní velký soucit..taky poslouchá a vysvětluje to samé, měsíce, leta..tak kde nalézt koření a jiskru v oku.
Ano ,cítím se vyhořelá. Někdy ztrácím trpělivost a věčný, trochu snad i povinný úsměv .
A tak si to představuji. Že jedu na ten Ostrov, že vezmu svou staromladou rodinu(mladé děti a svého drahého stejně starého skoromanžela:o)) ,že se sebereme a jedeme na ten Ostrov ..hlídat děti,opravovat domy,protloukat se ...
A já? Já bych strašně moc chtěla dělat servírku v taverně.
V nějaké začouzené taverně s několika místními štamgasty,utírat takovou tou lehce zaneřáděnou utěrkou stoly ( protože komu na tom záleží) a koukat z okna na moře..
Už v dětství jsem chtěla být servírkou.Dokonce jsem kdysi dávno ,na dovolené na Lyžařské boudě v Krkonoších, 14 dní roznášela kávu. Dovolila mi to servírka Hela. Dodnes na ni vzpomínám.Měla blonďaté kratičké vlasy..jako kluk.A byla velmi krásná..taková tajemná .
Nu. Já věřím, že bych to chvíli vydržela..tak rok asi.. :o)) .
Než bych se zase začala těšit na svou úžasnou práci, na své hory,své věčně zamračené české spoluobčany. A na ty protivné pacienty.
Než bych přijela profounutá jižním větrem, opálená a usměvavá..už ne povinně.
A takhle bych to občas prostřídala.
Protože ten život je tak krátkej a já jsem tak hrozně dlouho tady.
Až mě to bolí okolo srdeční čakry :o))
Jenže,jenže..co ten dům,napadlo mě..nahradí mi tu touhu?
.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
8 komentářů:
AhojSaro, tak jsem tady zas :o) Ja jsem to udelala. Odesla jsem s partnerem a detmi 7 a 9 let do ciziny. Do neznama. On praci mel, ja jsem nedostala povoleni a tak jsem se protloukala jak jsem umela. Nejvetsi skola meho zivota. neco co se neda ani sdelit a ani popsat. kdybych tam nesla, tak muj zivot bezi jinak. A podle me spatne. Cizina hodila vyhybku mojemu zivotu. Kazdemu vzdycky reknu. Pokud mas touhu odejit do ciziny tak to udelej! Vratis se jako jiny clovek. Protoze prozijes jiny novy zivot. A to spatne co tam prozijes ti otevre oci. A to spatne se zmeni v dobre. Jako vsechno v zivote.
Ahojky, Sáro,
tak proč to nezměníš?
To víš, že tě rád potkávám, ale nové vůně, čerstvý vzduch, noví lidé s jinými zvyky a rituály ...
Achhhhhhh!
Tvůj Al da Bianco
Nu tedy,Bianco :o))..no asi proto,že
-nemám vůbec žádné peníze
-jsem poslední leta hodně líná
-obávám se,že je to jen touha po úniku z některých mých nevyřešeností,a že by mě to po návratu čekalo..
-možná to ale udělám,když to tak píšu
-dost se mi to chce udělat
-tak jo udělám to
-takže k příjmu až tak za dva roky jo??
-(snad se nemýlím a jsi to ty Al do:o))
Pro Radku:
to je dobře, že jsi tady zase byla:o)
Sáro...je dobré prožít. Už k vůli tomu toužení. I když toužit je taky krásný.
Mám ráda Francii. Máme tam i byt v Normandii. Ale jsem šťastná tady v Čechách. Mezi Čechy. Mám ráda ty lidi.
saro, moc dekuju. a vidis, ja tady sedim, nejdu ven, protoze je sedivo a nechce se mi, koukam na blogy jinych lidi a nadavam na to, co mam. anebo nenadavam, ja jsem spokojena, i kdyz obcas byt chtela byt ve tve kuzi, obcas u leni ze sevilly, obcas u bary v baru atakdal. jsme stvoreni nevdecna.
a ja si tim svym blogovanim delam zivot mozna mnohem hezci, nez ve skutecnosti je. ale kdyz budes chtit prijet, napis mi a ja se tu pozeptam v nejake taverne s usmudlanymi uterkami, chces???:))
Právě jsem zjistila, že můj poslední komentář záhadně zmizel..je úsměvné jak člověk spoléhá na to že "ten stroj bude fungovat vždycky"..no nic, slova pro Páju:
Svým blogováním děláš život hezčí nejenom sobě:o).Moje rozhodování o naplnění mých toužení je tak trochu buď anebo, jelikož mám služební bydlení v místě, které se mi líbí. Odejuít znamená odejít i z práce,pro mě je to dilema.Tak často zbývá spíše to toužení, ale i to může být krásné, jak psala Mirka :o) .Přesto..ten pocit,že někde existuje ušmudlaná utěrka a to, že vím, že můžu DOOPRAVDY napsat je velkou radostí. Takže díky, a hodně zdaru tam v Tvých dálavách..
Ahojky, Sáro,
to tedy nevím, kdo mě bude přijímat letos, ale budu ti držet palce, ať ti vyjde to, pro co se rozhodneš!
Nedostatek peněz je sice menší nepříjemnost, ale ne nepřekonatelný zátaras na cestě.
Když člověk nemá na letadlo, může to zkusit vlakem nebo autobusem. Když nemá ani na ně, jde to i pěšky! Zvlášť když máš zdravé nohy. Ty nejhorší závory a překážky máme každý ve své hlavě...
A jejich překonání nás stojí nejvíc sil a utrpení. Když už člověk ví co a proč, to jak (cestu) už si najde, pokud opravdu chce!
Ahojky, přeji dobrý den, Al da Bianco
Okomentovat