Vím,každý to má jinak..já takhle..

Jsme po obědě.Sedím u kuchyňského stolu a pozoruji děti,jak do sebe"hází " jídlo.Chutná jim,to mě docela uspokojuje.
Já sama cítím velkou tíhu, z jídla, z celé té činnosti kolem systemu doma.
A napadá mě konfrontace s minulostí.
Lidé měli spoustu práce, neodkladné. Pracovali od soumraku do úsvitu.Mezitím se sešli k jídlu, což bylo něco mezi odměnou, odpočinkem, a zábavou.Popovídali si.A pak šli pokračovat v práci, kterou nebylo možné odložit, o které se nepřemýšlelo..např. jestli má smysl.
Děti neměli kroužky, rodiče nepřemýšleli nad jejich programem, lidé prostě nezabíjeli čas, měli ho naopak málo.
Dnes má málo času jen ten, kdo má to úžasné štěstí, že ho něco zaujme.Nakupování, vyrábění peněz, nějaká tvorba, pohyb, cestování.Když je pro něco ochoten něco jiného obětovat.
Ostatní zbytek populace vytváří nekonečné množství systemů, jak vlastně strávit den.Množí peníze,za které si chtějí koupit co nejlepší zážitky..aby využili čas, se kterým si ve skutečnosti neví rady.
Často vítězí media,což je vlastně snění o něčem,co pro nás v tu chvíli neexistuje.
Často vítězí deprese. Nemusí jít o nemoc,ale spíše o to,že si člověk uvědomí naprostou prázdnotu životního stylu této doby.

Kdysi jsem četla článek jakéhosi architekta, který se kdesi v Brazílii dostal mezi obyvatele jednoho domorodého kmene. Potkal tam dívku.A zůstal.Snad ne ani kvůli té dívce.
Ale kvůli tomu..jak posléze popsal..že celý den dělal smysluplnou činnost, tedy staral se o to,aby měli co jíst.Sel, lovil, vyráběl.
Ale ne pro zábavu, ne pro výstavu,ne pro potěšení,karieru či sebeuspokojení.
Ale pro přežití.
A tak si říkám..kde najít sílu k tomu žít tady a teď v systemu, kdy jediným způsobem, jak cítit smysluplnost svého života je..být nevědomý.