Přečetla jsem si svůj předchozí příspěvek.A stále ještě cítím potřebu vyjádřit,co jsem vlastně chtěla říct.
Trápím se.Ne nějak zásadně, ne nijak katastroficky..prostě tak nějak se lehce a stále trápím..i když mi má mysl neustále každou vteřinu říká..proboha co je Ti, jak se TY, právě Ty můžeš trápit...
Jenže o to právě jde.
Mám všechno.
Ale..
Mám divné zkušenosti, vzpomínky.
Divné dětství s rodiči, kteří se tolik snažili,ale dodnes se neumí podívat sami sobě do očí.
Mládí protančené ,prohýřené,mládí na prknech,které znamenají svět, se vší tou "parádou" show byznysu,se vší tou křiklavou hnilobou socialistické kultury.Radosti velkolepé Prahy.
Divné vztahy s muži, kteří kolem mne létali jako včely na med, ale ze kterých se ani nevím jak vyvinul pocit nesebeúcty a strachu z přirozeného projevu.Vztahy,které jsem nazývala láskou ..a byly závislostí.Ale byly naplněné vášněmi a smíchem.
Hromady a mraky přátelství, která se postupně rozpadala...díky mému nezájmu o ně a hlavně díky zjištění, že nejde o přátelství ale obchodování.
Hektický život hudby, noci, pozlátek a emocí.A také přetvářky..
A pak..tak trochu samotářský život v horských lesích, s mlhami a větry v zádech ,s jiskřením přírody, naplněný touhou po tom jediném muži,čekáním na něj.Život tak plný blízkosti a spjatosti s přírodou,až se mi chce zpívat..občas.
Také život napěchovaný penězi, cestováním a zážitky, tajuplností světa těch "vyvolených", který mi ukázal,že peníze jsou především úžasná svoboda..ale velmi draze zaplacená vlastní intimitou.
Život samoživitelky se dvěma dětmi s trvalou výčitkou, že to zásadní jsem v životě nezvládla.
Život ženy,jejíž proces dospívání a cesty k dospělosti začal ve skutečnosti ve 35 letech.
Ženy oblíbené a milované lidmi ,díky smysluplnému povolání, ve kterém uspěla.
Ženy,která dostala ten poslední dar a potkala muže,který ji vyslal na její cestu, tak ji jakoby lehce postrčil kupředu s tím láskyplným rodičovským velejemným štulcem. Tím posledním štulcem,který potřebovala, který jí chyběl do té skládanky zvané odvaha k činu.
Ta žena je milovaná.A také miluje,poprvé, doopravdy.
Žije život uvědomování si...postupného odložení všeho toho balastu a nalezení nitky své osobnosti.
Co víc si může přát taková žena.
Její cesta započala.Objevily se stíny, strachy se zvýraznily, nabraly jasnou podobu. Lehkost bytí vymizela.Barevnost světa je stále stejně jiskřivá, ale chvěje se spíše v dálce jako fata morgána.
Ale ta žena, která svou myslí a logikou zkrátka MUSÍ být šťastná, která vyzkoušela téměř vše a netouží již téměř po ničem...
se trápí...jelikož jí chybí PROŽITEK radosti z toho, že má život právě takový, jaký má.
Ví všechno co potřebuje.Mysl je uspořádaná, vědomá, velkolepá.
Ale tu radost, tu jedinou věc, která jí chybí, tu radost z každodenního zázraku..pociťuje jen výjimečně. Jen výjimečně jí hrudí projede dýka slasti, poznání nádhery světa, poznání lásky .
Cítí se prostě..prázdná.Prázdná a unavená.
A tím se trápí..je to směšné, že ?
To si také říká.Jak směšné je její trápení.Jak to ani nemůže nikomu říct,jak je to nepochopitelné.
Ale ona to tak má.
A možná právě to smíření se se stavem věcí, je ten poslední dar, který ještě může dostat.Bude-li tomu věřit.
A tak hledá klíč.Je netrpělivá,protože cítí,že je to už jen takový malý krůček..ten nejdůležitější.A jistojistě ten nejtěžší.Je ustrašená, protože už není cesty zpět, do života,který opustila,protože je pouze cesta vpřed..do neznáma.
No a ta žena jsem já.A chaos zůstává..přeci jen ale teď lehoučce porovnaný..
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
6 komentářů:
Je to moc nadherna vypoved. Preju ti, at je tva cesta naplnena prozitky a radosti. Nemuzes udelat nic vic, jen se nadechnout a jit. Taky uvazuji o podobnych vecech. A mam podobne pochybnosti. A rikam si, asi je to tak spravne. protoze kdyby vsecno bylo jiz ucineno a odzito tak lezime nekde v truhle.
A ten dum si poridte.nebo jakokoliv jiny tvurci projekt, ktery budete spolecne stavet na nohy. A nenech se otravit tim racionalnim. Porad se se se svym rozumem. Nekdy ma dobre podnety. A pak rozhodni srdcem. Alespon ja jsem to tak delavala. Nejdriv rozum a a pak srdce. rozum byl vzdycky muj ochrance. Verila jsem mu a NIKDY me nezklamal. Drzim ti palce!!!
Zatím jsem spíš zkoušela dát na intuici a hlas srdce.Měla jsem dojem, že to srdce je ten ochránce,že rozum všechno hatí. Můj rozum..to je totiž často především hromada nejistot s strachu.Svému rozumu moc nerozumím :o), moc jsem ho v životě nepoužila, což je vidět.
Můžu to zkusit otočit. Za zkoušku přeci nic nedám.
Sáro...už nechci mluvit o husí kůži.
Lehce jsem se orosila a zrychlil se mi dech.
To není jen Tvůj příběh.
Nalila jsem si sklenku červeného vína.
Mirko.
A tak zvažuji,že si také naleji tu sklenku vína...myslím na to od rána,ale neudělala jsem to.A to je právě ten divný rozum..jsem totiž v práci.
Ahoj Sáro,
to trápení není směšné a věz, že tohle šimrání kdesi uvnitř ve smyslu "A tohle je všecno? Víc už nebude? Stojí to všechno vůbec za tu otravu tady na světě? Má to vůbec smysl?" máme asi všichni! Jenom někteří jsme měli tu kliku, že s námi Pánbů praštil o Zem, abychom procitli a uvědomili si, jak krásně je na tom jeho světě, i když je vám zrovna bídně!
A to, o čem píšeš, se jmenuje vyhoření, ale to určitě znáš z přednášek psychologie.
Láska je něco velikého, všeobjímajícího, to co nás dostává nad věc. Jinak si myslím, že s námi spíš zmítá touha a chybí nám něha,
drž se a v tomhle období sebevražd neskákej ze svého sedmého patra - ta křídla, co máš, unesou jenom duši, ne tělo! A bylo by ho škoda, protože ti moc sluší,
čauky Al da Bianco
Snad mě to vše dojde včas, neboť jsem zde obklopená příklady těch ,se kterými Pámbu musel více či méně praštit , jak víš.Někdy jsem u vytržení z toho, že člověk vidí, ví,dočte se, pochopí..ale stále jakoby mu v hlavě chybělo kolečko..
Díky Bianco,na Tebe je vždycky spoleh:o)
Okomentovat