Mé holotropní dýchání.To první.

Je 18.3.2006.Jedu do Prahy na své první holotropní dýchání.Sevřená nervozitou.Strachem.Den předtím jsem měla půst,ale večer se trochu najedla..strach z kolapsu,strach ze všeho.Že nebudu moci dýchat,kvůli přehnanému kouření po celý předcházející týden. Týden ,kdy jsem měla být v sobě, nesouložit.Souložila jsem a kouřila jako komín.
Vše dle pokynů úžasného Michala Vančury.Předaných mě v jeho domě,na přípravném posezení.Které rozhodlo, že to zkusím. Proto, že ve mě Michal budí důvěru.
Na dálnici, těsně před Černým mostem mě náhle přepadlo nevýslovné těšení. Ucítila jsem tu šanci, ucítila jsem příslib toho, co mi může nadcházející den přinést.Pochyby se vrátily,ale mírnější. Našla jsem odvahu,připravila se. V té jediné chvíli.
Škola na Praze 6.Sobotní ráno, zatím zachmuřené, nikoho neznám, nevím kam jít. Školka nevypadá příliš duchovně ani útulně. Pozoruji několik lidí, kteří se blíží se spacáky,karimatkami a vím,že "jdou taky".Jsou mi cizí, nesympatičtí, rozčiluje mě to "společné tajemství", nerada patřím do skupiny.
Vstupuji do školky, jsem mezi prvními. Místnost je zatemněná, hraje překrásná hudba, vonné tyčinky.Všichni se pohybují tiše, jsou celí v bílém, připravují se.
A já..přes svou podezíravost a nesnášenlivost tohoto "umělého" vytváření duchovna..se náhle měním, pokořím, dojímám. Přestávám hodnotit okolí, chce se mi brečet. Najdu si místo na zemi, připravím spacák, deku, polštářek, vše dělám najednou velmi pečlivě, s rozmyslem. Cítím se jinak a snažím se vůbec nemluvit. Cítím tu Velkou příležitost. Je to zkrátka ve vzduchu.
Přicházejí ostatní, někteří se znají.Přichází má "dvojice".Dívka z přípravného pohovoru.Také poprvé. Je tichá a to mi velmi vyhovuje.
Je větší hluk a pohyb, já ale stále cítím to zvláštno v sobě.
Sedáme si do kruhu a říkáme proč jsme tady.Normálně by mi to nebylo zvlášť příjemné,tady nevadí, Michal je velmi empatický a důstojný.Cítím tíhu té chvíle, důležitost tohoto dne.
Zapalují se svíčky, dle indiánských tradic, ze kterých celá skupina kolem Michala Vančury vychází,taháme si karty, je to trochu hravé. Na oltář můžeme dát své osobní věci, můžeme napsat prosbu, věnovat dýchání někomu, požádat o pomoc. Opět cítím slzy.A věnuji svůj dech dětem.A Tamaře.
Jdu první.Jsem rozechvělá,vybuzená. Jako před zkouškou .Strach je menší, odhodlání větší, ale zbytky ještě kdesi v hrudi rezonují.
Lehám si do spacáku, pečlivě podkládám polštářek.Připravuji si pití, kapesníky. Dávám si přes oči pásku.Mám ledové ruce.
V místnosti se zháší, hudba zesiluje. Michal nás uvádí v jakousi relaxaci, uvolňujeme si tělo. To mi moc nejde,ale hudba ve mě vyvolává potřebu dýchat.Jdu do toho tedy s vervou.
Po pár minutách intenzivního dýchání, kdy si vzpomenu na porod Johanky, mě zcela přejde strach. Jako mávnutím proutku se mi uleví a pocítím nekonečnou šanci,můžu říct až ambici ..to dokázat, snad i vyzískat co se dá.Ale je to pokorná touha.Stále cítím pokoru.Je to příjemné. Odevzdání a důvěra ve správnost toho, co se děje.
Slyším různé zvuky,ale jsou skryté v dunivé hudbě, bubnování.Jsou mi jedno.Brní mě ruce, nohy.Přichází obrovské dojetí, lítost na sebou, chce se mi strašně brečet ,vzlykám,sténám.Dýchám plnou parou a cítím postupně teplo v těle, v rukách.Vím, že dělám nějaké pohyby hlavou, nohama,ale nevím přesně jaké. Nevím jak dlouho se nic neděje. Pak se najednou objeví na mém těle opravdu láskyplné ruce.Hlasy.Klid ,vše je v pořádku,no, pusť to, je to dobrý..Cítím vůni šalvěje,intenzivní chřestění.
Ruce tlačí hluboko do břicha, pánve.Cítím své staré bolesti,až v zádech.Bolí to,ale já ještě přidávám na dechu.Cítím velkou chuť a sílu po řešení..čehokoliv.Mám pouze tělesné vjemy.A Velkou laskavost všude kolem.Ruka tlačí, vibruje a já pocítím neuvěřitelné teplo v zádech, a poprvé pochopím,že existují čakry!! Protože cítím točivé vibrace v břiše.Je to něco nepopsatelného.Vrnivý vír,jakoby se zvukem, jakýmsi vnitřním.Cítím ruce na hlavě,ramenou.Kolébání.A pak je nějaká pausa,jakobych usnula.A náhle se přede mnou otevřelo hnědé nekonečno.Je to jakoby velmi hluboko,na dně oceánu.Nekonečného.Je to takové zkalené,celé zastřené, a uprostřed toho prostoru vidím jakési pancéřové dveře.Celé zarostlé chaluhami, s rezavými panty, nedobytné.
A já vím,že je mohu otevřít.Také vím,že o tom můžu rozhodnout.Cítím velikost té chvíle .To co je za dveřmi je nepopsatelně obrovské, to vím. Je to Tajemství,Odměna,Trest je to prostě Vše.
A já vím,že ještě nepřišla má chvíle. Vše je tak milosrdné.Ale má chvíle to není.Není to strach.Jen nekonečný respekt.Po celou tu chvíli nevím,co se se mnou děje,kde jsem.
Ale s uvědoměním těch dveří se donutím pochopit,že jsem v Praze, na dýchání.Že mohu dýchat dál nebo ne. Cítím opět své tělo.Odpočívám.Napiju se, sitter mě dovede na záchod, motám se ,ale cítím spíš lehkost.Vše se zavázanýma očima.Opět uléhám do spacáku.A rozhodnu se ještě dýchat.Pokračuji.Mám potřebu se zvedat do mostu a "přirážet" pánví ,je tu náznak studu,ale nechávám to být.Přesto se zcela neuvolňuji.Opět ty drahé ruce,šalvěj. Drží mě za pánev, tlačí do podbřišku, opět má známá bolest, ale spíše zklidňující.Teplo všude,ale cítím, že už chci spíše odpočívat. Zavírám oči, poslouchám hudbu, klidně dýchám.Možná spím.A pak je konec, poznám to podle hudby, přichází Michal, tiše se mě ptá jak mi je, jestli něco potřebuji.
Je mi blaženě, uvolněně. Jsem vděčná.
Sundávám pásku, vleže jím ovoce, rozinky, oříšky.Jsem lehoučká.
Uběhly 3 a půl hodiny.