The perfect day

Neděle ráno.
Jednodenní mise k rodičům plná emocí, rozporuplných témat vyvěrajících z hlubin podvědomí i radostných chvil sdílení s dcerou, proběhla včera.
V době koronavirové si toto odkládám do kolonky splněno.

Dnes je neděle. Ráno v posteli, po zkoumavém osahání dnešních tělesných pocitů, každodenní tabletě Tezea, zjištění, že oba ještě spí, že je venku zataženo a tudíž neřeším donekonečna plánovaný pobyt venku a zapnutí světla mločkovi v našem akváriu, znovu uléhám do tepla mé postele, která je mou  barierou mezi světy, dveřmi ke snění,  měkkým bezpečím, ve kterém není místo na dotěrné myšlenky při uléhání a místem ranní křehké naděje, že ten dnešní den bude už ten, kdy soukolí mého života s realitou, do sebe konečně zaklapne.
Neboť to cítím neustále..blízkost posledního schodu, posledního dílku nekonečně barevné skládanky, prvního nadechnutí se nad hladinou.

Tak tedy ještě chvíli polehávám a pak se probudíme.
Dneska je to dobré, hovor začíná otázkami kolem snů a rychle se posouvá k debatě o tom, proč  a kde přesně jsem se smála při sledování včerejšího filmu.Ten byl o vztahu v manželství, takže se otevírá nepřeberné množství asociací a zajímavých postřehů z obou našich životů, kdy do ložnice přichází i  dcera, která k debatě přidává svůj, odlišný pohled na téma, což nás oba hodně zajímá.
Přesouváme se do kuchyně. Debata pokračuje, od vztahových vod  přirozeně přejde k literatuře, moje nitro úplně vrní, když dcera úžasně trefně a předatelně popisuje své oblíbené knihy od Kundery, Bukovského a vývoj vztahu k nim. Návrat k pocitům z mládí, kdy pro nás knihy byly celý svět, je nesmírně osvěžující a probudí ve mě touhu opět knihy otevřít a s nimi i tvořivou představivost v mém mozku.
Dcera se odchází učit a já se chystám přejít do zadní části bytu, kde mám psací stůl, kde je mé místo práce, pokusů o tvorbu, místo obestavěné vzpomínkami, důležitými relikviemi a symboly .
Ještě než vyrazím, vrátí se dcera s otázkou, jestli bude losos, kdy jí vysvětlím, že dneska máme jídlo od babičky, což zaslechne můj muž a po odchodu dcery mě přiměje ke změně plánu, toho lososa uděláme, protože je dobré dělat druhým radost, když víme, co by mohlo být tím důvodem.
Má teď své dobré období a já cítím přívaly lásky a pochopení k jeho světu. Udělal brambory a já připravila rybu s hřejivým pocitem uspokojení z fungujícího vztahu.
Pak ještě zajdu do komory, prohlédnout a vybrat si krabičky na nový tip stravování, kterému se chci věnovat až se vrátím do práce, a to, příprava plnohodnotného a zdravého jídla, které si chci nosit z domova.

Ten přesun dozadu k mému stolu ve dnech, kdy mám volno, je pro mě symbolem cesty k cíli a je vždy charakterizován nutkavou potřebou "dát věci na své místo, než začnu".
Znamená to zhruba tyto činnosti ..cestou z kuchyně dám prát prádlo, všimnu si plísně ve sprchovém koutě, vezmu tedy Savo a trochu to ( ten pach fakt nesnáším) vystříkám, když už jsem v tom, vystříkám malé místo za botníkem a roh v pokoji druhé dcery ( přijede až zítra, do té doby to vyvane).Všimnu si , že je třeba zalít kytky, jdu tedy nabrat vodu do sudu na terase a zaleju je. Zapálím svíčku v hale a přitom slyším, jak si dcera ve svém pokoji pouští z gramofonu Beethovena,  což mě zalije další vlnou tetelivé radosti.
Ještě než usednu, přejdu do ložnice a zkontroluji zda se topí tak akorát, poklidím oblečení a konečně se přesunu ke svému stolu. Včera jsem dostala skvělý dárek, stojan k možnosti práce s notebookem vestoje. Naštelování toho výrobku je ale docela technická věc, což mé mozkové závity kvitují rozčileným mumláním, které bylo velmi silné včera, ale dnes už je to trochu uspokojivější ševelení. Skládám podstavec, aby byl připraven až začnu cítit svá záda při psaní, zkontroluji, že při stoji vidím na kostel (a kvečeru to bude ještě západ slunce), což je dost zásadní moment celé situace.
Z ložnice, kde teď pracuje můj muž, se také tiše line hudba, připomíná mi to naše začátky, kdy právě hudba byla důležitou spojovací nitkou, která propojila naše světy.
Ještě jednou projdu bytem, vše je na svém místě, pach Sava v koupelně je snesitelný a zapnu ještě program ždímání navíc.
Usednu ke svému milovanému psacímu stolu, svému "místu", kde je vše , co mám ráda, a co je od doby stěhování sem trochu v chaosu, ale přece jen snesitelném, usednu bez jasného cíle, co bude následovat a uvědomím se, že to dnešní ráno a dopoledne bylo moc krásné.
Dokonce tak, že se rozhodnu to zaznamenat.

A v pozadí tohoto zaznamenávání vzpomínám na začátky mého psaní, ne to do deníku v mládí, ale to pozdější, v komunitě žen, kdy jsme si sdělovaly své světy a bylo to naplňující.

Svět se neustále mění, posouvá a někdy až překotně vyvíjí.
Zachytit své pocity se mi zdá úžasné pro možnost pojmenovat ten svůj a ukotvit tak svou existenci.

Je poledne a budeme obědvat.

Opravdu je to dobrý den.

Panství Bechyně

Probudila se a zkoumala pocity ve svém těle. Už nějakou dobu ji zneklidňovala zatuhlost, v níž se denně probouzela.

Jejich podkrovní pokojík jí asocioval staré dobré časy, kdy se nábytek vyráběl z poctivého dřeva, stěny byly z cihel a celková atmosfera pokoje uklidňovala. Zezdola se ozvala hlučná salva mužského smíchu. Vzpomněla si na recenze, které četla než objednala toto ubytování, kdy se z mnoha pochvalných slov o klidu a harmonii toho místa vymezoval velmi kriticky host, popisující podrobně neurvalé chování golfistů, kteří ho  brzy ráno svým hlučným a bujarým chováním vzbudili. Nemohl pochopit takové hulvátství a neomalenost. Další hlučný hovor a několik minut trvající mohutný smích ji utvrdil, že se situace opakuje. Byla zvědavá. Na ně, na golfisty. 

Slovo golf měla po celý život spojený s jakousi VIP zonou, S lidmi, kteří jsou bohatí, cítí se o něco výše v hierarchii lidských úrovní než ostatní, cítí se zkrátka výjimečně. To je potvrzeno chováním okolí, kdy v životě takových lidí platí jakási nepsaná privilegia, jako je například parkování poblíž vchodu do divadel, lepší místo v restauraci či dřívější termín u lékaře. 

Oblékla se a pomalu sešla dolů po krásném dřevěném schodišti. V hale u recepce seděli u dlouhého stolu sportovně odění muži, kteří popíjeli pivo, kávu a velmi hlasitě spolu komunikovali. Chyběla jen vůně doutníků, ale v penzionu byl zákaz kouření. Každou chvíli se ozval burácivý smích celého stolu.

Celý ten obraz jí připomínal setkání mužů, kteří se sešli k pravidelné oslavě svého úspěšného života a měli potřebu tento silný pocit vyvrhnout do malého spícího penzionu a probudit všechny ty, kteří ještě spí, protože správný úspěšný muž je brzy ráno dávno na nohou a pracuje na svém postupu vpřed. To chování plné hluku a bez zábran ji, která byla vychována k až nepřiměřené ohleduplnosti, fascinovalo. Tiše prošla okolo veselého stolu a namířila si to k prostranství za penzionem, kde se do dálky táhla nádherně upravená golfová pole. Sundala si sandály a s toužebným očekáváním zanořila chodidla do hebkého koberce kvalitní  trávy. Tady se sucho, čím dál více ohrožující celou krajinu, zatím neprojevilo.

Golf si spojovala právě s tou harmonickou krásou prostoru, kvalitou věcí i požitků a určitým snobstvím, které ovšem od nepaměti k bohatství patří. Představovala si jakousi automatickou úroveň těchto VIP lidí, úroveň, ve které se počítá s lidskostí, soucitem a mecenášstvím. 

A v tu chvíli pochopila, že její představy o světě, který se kolem ní právě otřel, a se kterým se kdysi krátce setkala jako přítelkyně vysoce postaveného muže, jsou  pouze otiskem románů z mládí, knih, které v ní budovaly potřebu existence vyššího principu. Společnost, se kterou se právě setkala, takovým principem pravděpodobně pohrdala.

Ale věděla, že jsou i jiní golfisté, takoví, kterým je povýšené chování a nadutost lidí, kteří přišli k majetku dříve než k dobrému vychování, vzdálené.

S těmi by si ráda dala šálek kávy. Inspirovali by ji.

Posbírat střípky a ..začít znovu

Třetí adventní neděle roku 2018. Pro mě den bilancování, pláče, zoufalství, strachu. Den otázek.  Zatím bez úlevy a naděje, ale ta, doufám, přijde. Vždycky je to tak.  Vždycky to tak bylo.

Odešel nejbližší mě člověk, možná navždy. Možná se vrátí.
Zkoumám své pocity a snažím se najít důvody, které by přinesly radost či úlevu.

Rozum nabízí celou škálu jasných myšlenek, které by mohly osvobozovat a dát mi křídla.
Nový život, nový začátek, nová šance.
Osvobození se od možnosti zmítat se v kleci duševního pomýlení partnera, vedoucího ke sebezničení svému a těch poblíž. Možná i mě.

Jak nelogické je mít strach přijít o svět trýzněné duše a snad i choré mysli, choré v pravidlech tohoto světa.
Jak logické je plakat nad ztrátou lásky, přijetí, blízkosti a šance vymanit se ze svých vlastních slepých uliček.

Jsem v očekávání věcí příštích.
A nevím nic.

Korfu

Tak jsem zpět. 

Je neděle a nic jiného nezbývá než sednout k počítači a napsat to, co mi poslední dny letí hlavou. Protože celý můj pobyt na Korfu, odkud jsem se včera vrátila, byl prodchnutý tím, co mi nabídl svět Ostrovanky. http://www.ostrovanka.cz/

Svět je krásné místo. Neustále nám nabízí triliony dobrot, barev, vůní, zvuků, šumů, vzdychů, pohledů..a je jen na nás co si z té nabídky vybereme. Nebo, co je nám vybráno..

Když jsem jela na Korfu, měla jsem takové zvláštní jasně formulované přehnané očekávání něčeho výjimečného, které jsem si stále snažila rozumem dát do normality. A celou tu dobu, co jsem projížděla severem ostrova jsem byla v mírném napětí, trvalém pocitu běhu na dlouhou trať, kdy se člověk snaží nakouknout úplně do všech zákoutí, rohů a dveří v místě, kde se nachází a přitom stále hledá.

Asi po týdnu se čas zpomalil..a já začínala žít ty vůně a zvuky, najednou jsem si všimla záblesku v pohledu malíře v zatáčce, u kterého jsem si koupila obrázek úchvatného zálivu Ag.Georgios, pohltily mě vzorně opravené a zářící kostelíčky v horských vesničkách, které dýchaly každodenním životem, kdy bylo vše jasné a jednoduché a ne zcela nutné.

Každý den jsem viděla úsměvy, ochotu. No problem se rozprostřel nad mými dny stejně jako pocit bezpečí a jednoduché vyjímečnosti přítomného okamžiku.

Na terase v Kerkyře, pár metrů od věže Sv.Spyridona,  jsem vnímala život ženy, která je tak těžko uchopitelná, tak nějak v tom lepším vesmíru, kde je vše normální, k přežití a s nadhledem, který Vám může dát křídla.

Nevím, jestli má křídla, ale každopádně se ten dotyk  s její realitou opět, jako už několikrát předtím, zaryl do brázd v mém mozku a já se trochu nadechla.

Zní to moc esotericky? Možná.

Ale já teď sedím u našeho okna, pár metrů od našeho kostela.

A cítím stále tu energii ostrova, kde jsem auto z půjčovny  vracela tím způsobem, že mi mladá dívka v budce na parkovišti řekla, ať dám klíče pod kobereček a nechám auto otevřené. 

Kde jsem při odpoledně večerní procházce Kerkyrou volně dýchala v zemi, o které se píše, že je v krizi. Kde jsem cítila radost ze života, který je darem.

Možná to jsou důvody, pro které se lidé vracejí na místa, jako je Korfu. 

Aby se mohli vynořit nad hladinu a nadechnout, přestože nikdo nechápe, proč právě tady se dýchá tak dobře. 

A možná proto, že si tu takové otázky nikdo neklade, neboť vše nakonec, většinou dobře, dopadne.

A navíc..když jste zdraví a nic nepotřebujete od úřadů, jak říkala Pavla, jste právě v ráji:)

Miriam

Právě jsem dopila nádherně tvarovanou sklenici Chianti, zapadá slunce a v údolí se rozsvěcí stovky světel..jsem v Toskánsku a jsem tu kvůli Miriam.

S Miriam jsem se setkala před 23 lety.

V době  "porevoluční " Prahy, na kterou nechci zapomenout, jsem se přihlásila s kamarádkou Danou na kurs English Express. 

Možná jste četli knihu "Pan Kaplan má třídu rád". A jestli ano,tak lehce slabší odvar , zato reálný, jsem zažila na kursu angličtiny. Skupina lidí všech věkových a profesních kategorií, začátečníci i pokročilí. Ustrašení , nekomunikující, tvářící se vesměs vážně. 

Doba byla čerstvě svobodná a  Prahu tehdy zaplavili anglicky mluvící lidé. Bylo třeba oprášit středoškolská slovíčka. 

Naše lektorka se jmenovala Miriam Giovanna Grotanelli de Santi. . Citlivá  a vnímavá intelektuálka, studentka historie a literatury z Cambridge. Když přijela do Prahy našla tu svět, který nečekala, a který ji uchvátil. Nejvíc snad české knihy. Kafka, Čapek.

Ta mladá dívka z italské šlechtické rodiny, se každý týden postavila na pomyslný stupínek před nesourodou skupinku lidí, kteří se neuměli představit, aniž by se dívali k zemi. Poníženi prožitou dobou. 

Miriam byla jako balzám na tisíckrát rozryté rány. Svou laskavostí, empatií a přirozeným humorem v nás uvolňovala zarezlé řetězy, jemně rozplétala nitky ostychu a my se postupně pod jejím vedením stávali lidmi, kteří se nebojí projevit, zasmát se své nedokonalosti a při řeči se dívat do očí.
Brzy opustila pravidla kurzu, učila nás po svém, a hodiny angličtiny se staly radostně očekávanou každotýdenní událostí, kterou jsme pravidelně ukončovali v pražských hospodách. 

Spřátelila jsem se s Miriam. Spřízněnost duší je většinou neomylná.

Po dokončení studií se vrátila do rodné toskánské Sieny, do Prahy se ale  vracela, vídaly  jsme se však stále méně..psaly jsme si stále vyjímečněji..

Občas jsem si na ni vzpomněla s hřejivým pocitem  v srdci i s  nutkavou naléhavostí vědět, jak se má..chtěla tehdy pro Italy objevit české knihy, založit v Sieně školu..ale nenapsala jsem jí, nějak to nešlo..

Naštěstí nelze nevnímat technické vymoženosti dneška..a já jsem se s Miriam spojila. Zničehožnic, jak to tak bývá, zcela neromanticky,  přes Facebook.

A tak jsem teď tady..v Toskánsku, které zcela předčilo má přehnaná očekávání.

Včera ve Florencii ,  na náměstí della Signoria , když jsem seděla pod replikou Michelangelovy Meduzy, jsem pozorovala své dcery a byla jsem šťastná, že tu s nimi mohu být, že mohu cítit tu magickou krásu letního večera a svého života.

Jsem tu kvůli Miriam, protože jsme si slíbily, že se tento rok setkáme.  A to bude pozítří, v Sieně.

Jsme o 23 let starší, nevíme co jsme prožily..a já se těším až uvidím ten laskavý úsměv a dolíčky ve tvářích , mou učitelku, která založila v Sieně školu pro začínající literární autory.

Má angličtina od dob kurzu nepokročila, ale to není důležité.

Až budu sedět s Miriam v kavárně na náměstí v Sieně, budu vědět, že jsem překročila jeden malý velký schod ve svém životě..

A ten schod má své mnohoznačné jméno..naplnění.

Dnešní den, 21.12.2012

Sedím doma, v naší hale, která je už cítit vánočně a dívám se na převoz milovaného Václava Havla na hrad . Poprvé a naposled. Jsem ráda, že jsem opět mohla slyšet a vidět některé lidi, kteří k jeho životu patří. Venku sněží.

Anička si dnes vzala poprvé do školy podprsenku, kterou si před třemi dny koupila u vietnamců, když vybírala dárek pro svou kamarádku.

Johanka má svou první zkoušku na žurnalistice. Bydlí na nábřeží a já se těším, že za ní přijedu, že budu zase moci vnímat Prahu a svou dceru.

R. je u zubaře a zažívá nepříjemné pocity, pro něj možná jedny z nejhorších. Myslím na něj a jsem ráda, že se k tomu odhodlal.

Jakoby dnes začínal rok, pro který jsem si dala skutečně až populistické heslo..

" pravda a láska už vítězí nad lží a nenávistí..."

Politická

Už je to letos druhý rok, kdy cítím "změnu času"..takže se ráno budím dřív, než bych musela a večer zase padám o postele dřív, než by se mi líbilo.

Vlastně jsem ale chtěla psát o tom, jak jsem vstoupila do politiky.
Když se tak ohlídnu za posledními dvěma lety, tak se až divím..říkám tomu, že jsem myšlenkami přibitá k zemi..
Před dvěma lety jsem si totiž z neznámého důvodu poprvé v životě přečetla program jedné politické strany a z dalšího již zcela rozumem nepochopitelného důvodu jsem se hned internetově do té strany přihlásila. Možná jsem byla podvědomě ovlivněna mou mámou, která mi vždycky říkala, že když chci něco změnit, tak ať to hlavně dělám a jen nenadávám, bezpochyby jsou ve mě neprobádané ambice a touhy "měnit svět" ..samozřejmě dle mých představ :o) k lepšímu a především jsem najednou cítila potřebu "si to vyzkoušet".
Příkladů lidí, kteří to taky zkusili a pak víceméně rychleji či pomaleji to s naprostou frustrací vzdali znám totiž dost, a tak si moje ego říkalo..co je asi ve skutečnosti za tím?

Po nějaké době se mi místní již členové ozvali a začali jsme se scházet. Nesourodá skupinka lidí, kteří nikdy v politice nebyli, působila roztomile směšně.
Protože to ale byla skupinka nebývale důležitá pro vyšší patra již zkušených politických mazáků, začala skupinku nenápadně ovlivňovat, kamarádsky radit a hlavně ukazovat jak na to, aby někteří vhodní členové mohli ( pokud možno lehce a hlavně bez práce ) vystoupat do vyšího patra ke svým upřímným rádcům. Ti by jim pochopitelně rádi uvolnili místa a pokračovali v běhu do vyšších poschodí.
Jenže některým členům té maličké hloupé skupinky se to nějak nezdálo..začali si znovu číst ty hezké a vznešené věty, které je do skupinky přivedly, a protože to vesměs byli chytří lidé, tak začali říkat ostatním, že to je nějaké divné, že to nějak nešmakuje a začalo se mluvit o demokracii, svobodě jedince, o ideálech a mě to začalo bavit.
A pak přišly volby.
V naší skupince bylo už dost lidí, kteří chtěli ukázat , že to samozřejmě s tou demokracií jde a s nadšeným elánem se pustili do realizace vznešených vět v praxi. Svým výběrem kandidátů.
To už ale bylo opravdu moc. Velká skupina těch , kteří dávno pochopili, že o ideály pochopitelně nejde, nejprve mírumilovně naznačovala, pak lehce vyhrožovala a posléze s porušením mnohých pravidel(slušnosti i stanov) se bez větších problémů svých oponentů technicky zbavila.

K partě těch, kteří vědí " že to nemá stejně cenu" tak přibylo několik intelektuálů z našeho města ( nevím, jestli je to třeba zdůraznit, ale vyloučeni byli v podstatě pouze Ti, kteří se nějak projevovali, což byli vysokoškoláci či intelektuálové, v podstatě Ti, kteří vůbec nepotřebovali politiku ke svému uživení či seberealizaci ).
Mě tam ještě nechali..zdám se jim asi slabá , protože ženská. A navíc jsem zůstala de facto bez přátel, bez jejich opory.

No a to je vlastně skoro konec pohádky.

Útok na ego je to velký, člověk si skutečně připadá jako hlupák, jako ten který "něco zásadního nepochopil". Je to vynikající poučení, vyzkoušela jsem si to..resp. chápu to tak, že jsem si vyzkoušela komunismus v praxi, protože přesně tak to cítím.
Kdo nejde s námi jde proti nám ..

Frustrace je ale velká.Poznání, že ti lidé bez ideálů, sebeúcty, statečnosti , bez morálky nebo prostě jen ta mlčící šedá masa...nám ovlivňují životy mnohem víc, než tušíme.
Všichni Ti "svobodní "lidé, kteří se o politiku nezajímají, nechodí volit, opovrhují figurkami, které na ně s úměvem shlížejí z billboardů a "nechtějí mít s tou špínou politiky " nic společného jsou dle mého ve velmi těsných okovech, jen o nich nevědí.

Ale nejhorší na tom teď je , že když jsem do toho nahlídla, nemůžu to zatím vzdát.
Mám naštěstí úžasný dar..i když cítím často hořkost a znechucení až fyzické nad tím, jaké lidi potkávám, stále je beru..třeba jako pacienty. Taky někteří smrdí a jsou odporní .
A tak unesu leckterý útok na mé ego, neboť chápu že Ti , co si myslí, že mají moc, jsou vlastně také nemocní. Sami sebou.
Zůstala jsem zatím.
Ale už jen ze strachu.

Ze strachu, že tam nezůstane nikdo, kdo by to alespoň v případě nutnosti třeba zveřejnil.

Nemůžu se nakopnout..

Díky Liško..za Tvůj komentář. Protože zkouším něco napsat.
Bylo to kdysi prima, zapisovat si sebe.
Jenže pak se něco stalo..nevím co, ale přestalo se mi chtít cokoliv dělat.

Takhle vstanu a sednu k počítači, třeba v sobotu ráno , jako vždy s kafem, když ještě všichni spí, tak jako dřív..jenže nic. Když chci psát, tak se mi zoufale přestane chtít, protože mi to připadá TAK ZBYTEČNÝ.
Nechce se mi dělat nic, ale tak silně, že to nepřekonám..vlastně jen pracuju..já vím, že BYCH MOHLA nahlížet optimisticky na to co žiju, že když to budu zkoušet, když se k tomu alespoň TROCHU DONUTÍM, tak se to změní a život dostane barevnější tony..

Možná je to tím, že jsem odešla z těch Jánek. Hory mi chybí.

A přitom..máme to tu všechno fajn, hezkej byt na náměstí s velkou terasou a blízko lesoparku, taky práce se daří až moc, práce je vlastně nad hlavu , začínám víc a víc pronikat do podnikání, teď s R. zakládáme s.r.o. a možná budeme kupovat další s.r.o. a pak bych měla dokonce i zaměstnance..nepřála jsem si kdysi to všechno?

Rozum mi říká buď šťastná, že máš práci, že máš taky nějaký ty ambice a nápady, že jsi zdravá Ty i děti..buď spokojená přece!

Někdy si vzpomenu na svůj..no snad to byl sen nebo vzpomínka..
Seděla jsem v nějakém venkovním hledišti, byl podzim a vítr mi cuchal vlasy.Na sobě takovej ten kabát s vysokým límcem, kam si můžu schovat tvář..
Měla jsem všechno, vše co mi prolítlo mozkem jsem dosáhla..lehce a bez větších překážek.
Tím jsem byla celistvá a uspokojená.

V tom hledišti jsem ale byla prázdná a sama..a o tom to celé bylo.

Volný den

V domě kde pracuju dneska nejde elektřina..a já mám volný den.

Jen jsem to zjistila, můj mozek předložil plán "nedodělaných povinností"-objednat se na gyndu, k zubaři, zajet k jedný imobilní pacientce, vyřídit hromádku různých úřednických upozornění na mým stole..
Nic z toho jsem ale ve skutečnosti neudělala. Nikam se neobjednala.

Včera večer jsem se rozhodla, že dnes ráno opravdu, ale doopravdy , půjdu lyžovat.Pěkně sama, hned časně. Bez ohledu na počasí.
Dnes ráno jsem vstala jako obvykle, přesto..bylo to jiný v tý jemný radosti , že "nemusim", skočila jsem pro teplý pečivo.. vzala si první dvě tablety z čínský mediciny, udělala svačiny a vyjímečně odvezla obě holky do škol.

Pak začalo vlastní volno.
V kuchyni byl R. , vychutnala jsem si společný kafe a to čerstvý pečivo s máslem a v hloubi hlavy zkoumala nechuť jet na ty lyže..viděla jsem se v autě, v lanovce(kterou těžko snáším), na zamlžený hoře s dobrým sněhem..cítila jsem jak sjíždím a moc neovládám lyže, cítila jsem unavený nohy.
A věděla už, že nepojedu..jako už tolikrát. Nastala úleva, že sport dnes ne.

Poklidila jsem v pokojíkách, ustlala holkám, procházela bytem a sbírala použité nádobí, a stále cítila ten příjemnej klid...půjdu vyměnit nový šusťáky (koupila jsem si pánský), pochodím po městě, pokoukám v počítači..jen tak.

Přišel za mnou R. Namasíroval mi záda a pak jsme se fantasticky pomilovali.
Když jsem šla do koupelny, cítila jsem to svý tělo a radost a mládí a říkala jsem si, že bych třeba mohla jít na pedikuru nebo ke kadeřnici, najednou jsem se chtěla vyšlechtit, ozdobit..a přišlo mi to jako bezvadná náplň času. Být krásná, žádoucí, odpočatá. Pro sebe a svou rodinu.

Taky mi napadlo napsat příspěvek..

Je mi fajn a do těla se vkrádá mírné napětí..že to brzo skončí.

Ale dneska, dneska je to úžasný.

Povzdech..

Jsem pojištěncem VZP.Stejně jako mé děti, rodiče, sestra, většina mých známých a přátel..zkrátka stejně jako mnoho těch, kteří jsou v podstatě zdraví, lékaře nepotřebují, o politiku zdravotních pojišťoven se nezajímají a tudíž možná ani nevědí, kolik a jaké jsou nabídky na trhu zdravotních pojišťoven.
Chápu je..neboť chápu každého, kdo se snaží nemít pokud možno nic do činění se současnou byrokracií v našem státě.
Jsem lékařka a navíc soukromá...čímž se moje situace výrazně liší od ostatních, kteří nemají o dění v této oblasti veřejného života ani potuchy.
Dnešního rána jsem čekala na zástupce vedení VZP v našem kraji a z dlouhé chvíle jsem listovala časopisem pro pojištěnce, který pravidelně dostáváme i do našich schránek.S radostí jsem četla úvodní článěk ředitele VZP o tom, že peněz na kvalitní péči je dost a srovnatelná nabídka služeb pro pojištěnce VZP ve srovnání s jinými pojišťovnami , je jedním z hlavních cílů politiky VZP. Pocit, že jsem tedy na správném místě, se po hodině jednání změnil v melancholii neúspěchu.Zkusím srozumitelně popsat proč.

Před 2 lety proběhlo výběrové řízení na ordinaci lékaře v mém městě, kterého se zúčastnili 3 lékaři. Jeden se pokoušel o uzavření smlouvy 5 let(říkejme mu A), jeden 3/4 roku a byl na této akci potřetí( to je B) a jeden se účastnil tohoto jednání poprvé, navíc pouze jako garant zdravotnického zařízení, které o smlouvu žádalo( lékař C). Velmi neočekávaně tímto řízením prošli všichni žádající, což byla v té době věc nevídaná a to v pořadí l. lékař C, 2.lékař A a 3. lékař B. Všichni dostali možnost mít s VZP úvazek O,2 a vrhli se do podnikaní.
Po roce zkušeností zažádal lékař C o změnu smlouvy na celý úvazek a zároveň o smlouvu na 5 fyzioterapeutů, ( což je pro znalce prostředí synonymum pro " zlatý důl") a tuto smlouvu neprodleně dostal. Lékař B zažádal o smlouvu na O,5 úvazek měsíc poté a dostalo se mu odpovědi, že kapacita v okrese je již naplněna díky smlouvě lékaře C, což se zdá logické. LékařA po celý tento rok o praxi neusiloval, zvolil cestu manažerského místa , ale nakonec se rozhodl, že přeci štěstí v soukromé sféře zkusí a tudíž i on zažádal o smlouvu na plný úvazek..a ejhle, tato smlouva s ním byla neprodleně uzavřena.
Lékař B z toho byl celý paf, a proto opakovaně bombardoval VZP dotazy o dalším možném navýšení svého úvazku, neboť jeho ordinace byla na týdny dopředu objednaná a přitom jeho služby ( které po přečtení časopisu pro VZP pojištěnce našel na stránce pro nadstandartní služby nabízené v budoucnu ) byly nadstandartní už teď. Námatkou jen.. objednávání on line i zdarma po telefonu, žádné čekání v čekárně, poradna zdarma pro klienty, vycházení informačního bulletinu pro pacienty apod.. nehledě na vzrůstající oblíbenost lékaře ve městě.
A tak dnes seděl lékař B na VZP a dožadoval se vysvětlení, jak to tedy s těmi službami je, jaké jsou jeho vyhlídky v soukromé sféře našeho zdravotnictví a dozvěděl se např. že jeho případ je zcela malicherný..neboť tato "velká firma" nemá obavu z velkého odlivu pojištěnců ze svých řad. Spojení velká firma se samolibě neslo celým jednáním, kdy byla řečena slova jako, že VZP nesleduje kvalitu práce lékařů, ale pouze data, tedy ekonomické ukazatele a dle nich hodnotí, dále že i v případě, že by všichni klienti lékaře B přestoupili k jiné pojišťovně , což by v tuto dobu znamenalo pro VZP cca ztrátu přes 7000000 ročně , je tato částka vzhledem k opět " velikosti firmy" zanedbatelná. Dále představitel vedení krajské pobočky popisoval příběhy jiných lékařů, kteří proto, aby s nimi uzavřela VZP smlouvu udělaly " více", v jednom případě se to týkalo lékaře , který svou praxi vedl zcela zdarma 2 roky , včetně hrazení léčiv a když už "to chtěl vzdát", tak VZP uznala, že si to zaslouží a smlouvu uzavřela, či jiná lékařka, která po pohrůžce ,že během měsíce převede k jiné pojišťovně lOOO klientů a dosáhla čísla 800, byla oceněna jako opravdu nebezpečná a tudíž s ní smlouva uzavřena byla. Dozvěděl se také, že pojišťovna není tržní prostředí a někdo si( bez ohledu jak svou praxi vede) Černého Petra vytáhnout musí.. v tomto případě to bohužel je lékař B. Důvody proč právě tento lékař nebyly vysvětleny, argumenty , proč byli preferování lékaři C a A nebyly objasněny. Takové příhody se zdají být zřejmě v pořádku, ale lékař B byl z takových informací konsternován.
Vyplývala z toho totiž únavná představa, kolik času bude muset investovat do toho, aby své klienty VZP přeregistroval k jiné pojišťovně, aby je informoval o tom, jaké výhody a nevýhody VZP nabízí, představa , že bude muset agitovat pro jiné "menší a snad pružnější firmy" zcela zdarma byla ubíjející, neboť lékař B měl především rád svou práci a chtěl jí věnovat celý čas svého pracovního dne.
Nicméně tato nutnost, podpořená souhlasným pokyvováním zástupce vedení VZP ( z kterého vyplývalo.."stejně na to nebudeš mít čas" ), vyplynula jako jediné možné řešení situace pro lékaře B.
A tak jel lékař B do svého města, spěchal do své ordinace, kde bude do večera ošetřovat pacienty, kteří si ho vybrali, s velmi smíšenými pocity.

Lékař B jsem já, jak jistě není nesnadné pochopit.
Cestou domů z krajského města jsem myslela na to, jestli se mám unavovat popisováním této drobné příhody v kotli každodenních informací, které se nám valí do hlavy, jestli nemám být "nad věcí" jako už tolikrát ve svém životě a uvědomila jsem si, že to " nad věcí" je jen lenost a strach vyjadřovat své názory, bojovat za svá práva a snažit se žít slušně, čestně ale spravedlivě.
I když ( jak řekl vysoký manager VZP) spravedlnost v pojišťovně nehledejte.
A tak se pustím do boje, ve svém městě, na vyšších místech, na Facebooku, na svém blogu, na pojišťovnách.Budu zveřejňovat, informovat, agitovat.
Půjdu se přehlásit k jiné pojišťovně, neboť myslím na to, že většina lidí netuší, že každá pojišťovna vyinkasuje za jednoho svého pojištěnce něco přes 20000 Kč ročně.

A to není zanedbatelné, viďte..

Rekapitulace

Leden1998. Mlha je tak hustá, že nejsou vidět krajnice a člověk si není jistý hranicemi svého světa, jedu poprvé směr Janské Lázně, sevřený pocit v těle a strach z okolní neprůhlednosti se stává později pochopeným strachem z příštích jedenácti let přede mnou. Projíždím Choustníkovým Hradištěm s od té doby již trvalým údivem nad tím názvem, vyjíždím ze zatáčky před Kocbeřemi a vyjedu z mlhy do jasu, který mě ohromil.Slunce.

Janské Lázně mi učarovaly úplně vším..sjíždím silničkou do zákazu vjezdu a vidím tehdy ještě zapomenutý svět, panoptikum nemoci a zdraví, obraz tichých domů, majestátních lesů, toho zvláštně modrého nebe a klidu. Toho prvního dne nepotkám živáčka a netuším ještě, že za tím zdánlivým klidem se skrývá svět plný paradoxů, který se stal mým poznáním a domovem.

Nemám žádná očekávání, jen opravdu dobrý pocit..a snad proto se mé žití tady rozvíjí jako rotující spirála.

Zkusím si život s mou první Láskou..a všechna má (tak dětinská) očekávání se zcuknou do směšného chuchvalce šedivého zklamání, hloupě zakaboněná svou nevědomostí i objevením naší rozdílnosti.Je to jako častý místní vítr a déšť jen zřídkakdy projasněný tím tak teplým a jásavým horským sluncem. Tisíckrát promiň za to zklamání, za ten Podvod. Nevěděla jsem.Nechtěla jsem. A bála jsem se.

Vím, že váhy jsou vyrovnané..a i Ty to víš.

Květen 1999..a na světě je moje Anička.Zachránila jsi mi život a já to vím.Prožívám díky Tobě krásné tři roky se svou přítelkyní Irenou, čas nekonečných návštěv, ženských řečí a smíchu, neuvěřitelný život zcela bez peněz a přitom se "to vždycky nějak udělalo", prožíváme dobu nabitou událostmi, zdánlivě těžkou dobu Tvých kyčlí a operací, dobu Johanky a jejího vstupu na horskou základní školu, dobu plnou jiskřivého sněhu , vichřic a nádherných pohledů z našeho vysokého okna do údolí zbarveného tisíci barvami všech těch nocí a rán, všech těch ročních období ..okořeněnou nakonec tak legračním rozvodem s Tvým tátou a zakončenou touhou po lásce a vztahem , který byl jen smutným pokusem o její naplnění.

Trápila jsem se... až do setkání s moudrým Kopřivou, který mi přinesl poznání toho, že svět je krásné místo, kde nikdo nikomu neubližuje, kde každé slovo, čin i pocit (se všemi jejich důsledky) patří jen každému z nás.

Jánky..setkávám se s těmi "obyčejnými lidmi s neobyčejnými příběhy", každý si píšeme ten svůj.Proč mám jen pocit, že ty příběhy poznané v tomto místě jsou opravdu ..jiné, opravdu neobyčejné. Kéž bych je byla zachytila..ty příběhy o tom, jak se dá žít s tělem, které nesplňuje parametry krásy a představu pohody, jak se dá doopravdy žít každý den a hodinu, bez zbytečných slov.
Jsem vděčná za to, že jsem mohla poznat vás, své pacienty. Dali jste mi mnoho moudrosti a já nelituji té tíhy, smutku a zoufalství, které jsem občas měla možnost zahlédnout ve vystrašených očích, stejně jako nelituji času, kdy jsem mohla sdílet vaše obavy, prožívat vaše úspěchy a usmívat se nad tím černým humorem , který se může stát tím jediným majákem v rozbouřeném moři. Nasmála jsem se hodně. Dali jste mi knihy, úsměvy a uznání. A básničky. Dali jste mi pocit, že jsem vyjímečná a dobrá, že jsem důležitým přínosem pro váš život.Dali jste mi pocit smysluplnosti mé práce. Našlapuji tiše po lázeňských chodbách, jakobych už tu nebyla, nechci se loučit..ty poslední tři dny.Je mi teskno.

Našla jsem tady přátele. Mé kamarádky, mé spolupracovnice.Svět sám pro sebe , respektující zvláštnosti tohoto místa, nezištné pomoci, nekonečného a nevysvětlitelného humoru na úkor druhých, práce v prostředí "vlády dělnické třídy" , ve skanzenu minulosti. Jsou jen dvě možnosti..vztek nebo humor.Většinou volíme tu druhou. Anebo tu třetí. Odejít odsud.

Desítky pěšin v lesích, cestiček, cest, zkratek a tajných míst. Mám je spojené hlavně s dětmi, připomínají mi tu krásu hor, kterou člověk buď cítí nebo ne. Je nepopsatelná. Je to Síla,Ochrana,Poučení. Škola života, kterou jste získaly do svého života jako základ..a já jsem vděčná osudu za to, že vám to umožnil. Budeme si je vždy pamatovat..ty Stromy.Ty ohňostroje s hudbou. Tu naši jednu ulici i stíny stromů. Tu pokořenou Kolonádu.Tu nezaměnitelnou chuť vynikající vody v Prameníku. Naše kino.Black Hill. Cukrárnu s Adamcem.Domov.Lesňák. Střední hřeben. Bolkov s tím nejkrásnějším místem.Magmu. Večernici. Efko.Hoffmanky. Alenku s Táňou a (Honzou)..altánek s bubny. A Lesanku . To útočiště citů a Tvůj začátek, Johanko.Každoroční Cimrmany a lyžování s Luďkem. Duncan a všechny, kteří se rozhodli právě tady se usadit.Janu s Agátou. A náš krátce nový byt s terasami, lesem a jezírkem, kde jsem já domov nenašla..snad kvůli..němu ?

Říjen 2006, do mého života vstupuje opět Láska, ta moje poslední. Přináší sebou tolik změn, že je nelze popsat. Měním se já, můj život nabere nečekané obrátky, chutě návratu z lesů.
Ponořím se do kombinace tvorby vysněného vztahu, užaslého pozorování zcela nové dimenze soužití a prozaicky zemitých ambicí, měním bydlení, pouštím se do světa úřadů, podnikání, jednání, faktur..chci náhle najít ještě jednou seberealizaci, chci změnu.Je to nečekané, ale děje se to.Můj život se stává kolotočem povinností, únavy, bolestí zad a špatné nálady. Jánky už nejsou kouzelným místem ke snění..stávají se soumrakem při cestě domů z ordinace, svítícím oknem ve tmě spících domácností, stávají se místem, které přestávám žít.Nemám na nic čas..a tam někde v pokojíkách v tom krásném bytě jsou i mé dcery se svými světy.Chybí mi. Čím dál víc.

Červenec 2008, slavím své 40 tiny..a cítím svou prázdnotu, roztěkanost a nespokojenost.Už vím, že se blíží změna, ale nechci ji vědět.Vzpomínky jsou mi drahé a nejistota nepoznaného je ještě cítit cizotou.

A tak přišel květen 2009 a stejně jako se mi "stal" příjezd do toho mého Místa, "stal se " mi i odchod z něj.
Myslím, že to, co je pro nás určeno, se děje lehce.

A já teď lehce a zničehonic bydlím v Trutnově u náměstí, zbývají mi poslední dva dny práce, která mi dala velký díl sebe sama a otvírám další kapitolu života, která by se mohla jmenovat.."to jsi ještě nezkusila"

Těším se už na ten jiný život..protože pro mě je opravdu nový. Jedenáct let jsem si třídila myšlenky..a teď některé z nich chci žít.

Držím si palce.

Velikonoce..a jiné svátky

Právě jsem dobarvila vajíčka..letos se mi konečně povedla.

Tak se na ně koukám s myšlenkami, které se mi každoročně vracejí, a které ve mě vyvolávají tak trochu ..já nevím..rozjitření, smutek?..letos ovšem velmi mírně, protože Anička je u táty v Praze, kde je vždycky veselo, což jí dělá dobře.

Je veselo..i já bych chtěla cítit veselo, ale necítím.

Velikonoce se mi zadřely pod kůži..a nejen mě...jako nejbizardnější svátek v roce..možná pro jeho snad nejbližší spojení s křesťastvím.
Jo, mám názor, že by Velikonoce měli slavit (chtějí-li) jen křesťané, a ti kteří věří, že tyto dny mají nějaký duchovní význam a dodržují rituály, které tento význam podporují.
Paskvil, který se v naší zemi vytvořil ..snad za komunistů?..se pro mě stal tou skoro nejhorší vzpomínkou na dětství..ne snad jen pro to často bolestivé a nepochopitelné "vyšlehání" , ale hlavně pro hnusný pocit kolem žaludku po celý ten den. Ten pocit mi zůstal dodnes..a je určitě i důvodem pro tohle psaní.

Protože to není den jako jiný.
Leta jsem Velikonoce nijak zvlášť neslavila, leda na žádost holek nebo když jsem tady měla na návštěvě svou sestru( která má mnoho energie na výrobu a tvorbu různých věcí..tedy i vajec např., neboť manuální tvorba ji prostě odjakživa-na rozdíl ode mě- baví ) anebo když jsem byla u rodičů, kteří tyto všechny zvyklosti po celý život dělají, těší je to a tím je to pro ně přirozené.

Protože v ten den mě každý rok přepadá touha po společenství lidí, kteří jsou jako já, kteří nechtějí slavit žádné svátky bez hlubšího smyslu, ale kteří cítí, že ty dny jsou přeci jen nějak prodchnuté jinou energií..kteří by se chtěli sejít, pobýt spolu, pokecat, potešit se právě svou blízkostí.

U kterých nehrozí, že přeci jen "z legrace" vytáhne pomlázku..a vyhrne mi noční košili.

Nemám žádné společenství lidí.

A tak jsem dnes ráno obarvila ta 4 vejce ve slupkách od cibule.
Kolem žaludku je mi celkem dobře., ale přeci jen se půjdu projít po Trutnově, nebo pojedu někam jinam, pro jistotu.

Aby mnou -jako ostrý nůž- neprojel zvuk drnčícího zvonku.

..odjíždění..

Vyprovázela jsem svou sestru k autobusu do Prahy.
Dívala se na její pletenou čepici levandulové barvy, která se opírala o orosené sklo a srdce mi svírala směsice touhy, něhy a blízkosti..

Tentam byl všechen nevysvětlitelný nesoulad posledních dní.

Odjížděla do dalšího nového začátku..a já tu zůstávám jako ta stará vrba.

Já, ta mladší!

Ráda jsem odjížděla..ta chvíle sevřenýho hrdla při písknutí píšťaly výpravčího , nastartování motoru..a za první zatáčkou se člověk pěkně rozloží, koukne z okna..a začíná nový dobrodružství.

Ta touha mě doteď neopustila.
Narůstá ve mě .

Na jaře už jí musím vyhovět. Chci. Vyhovím!

Včera jsem viděla

film " Den, kdy se zastavila Země ".
Nejenže jsem opět mohla vychutnat vesmírný pohled Keanu Reevese, ale navíc po dlouhý době jsem si říkala, že vzhledem k tomu, že si svými myšlenkami možná tak nějak "tvoříme" budoucnost, tak mě pointa i obsah filmu docela potěšily.

Na rozdíl od jiných science fiction..

Mlha přede mnou mlha za mnou

Holky jsou pryč a R. je ve svém světě.
Koukám z okna , pozoruju sousedy jak uklízejí kůlnu, taky pinožení v protějším baráku, kde budou zítra otvírat nějaký obchůdek .. koukám na tu rodinku jak tam každý den přijíždějí, stloukají, budují, plánují...pěkně pohromadě a hlavou mi proplouvají stále ty samé myšlenky..
..je fajn vidět, jak je to baví, jak tomu věří, jak se snaží..

Čtu si blogy a jako vždycky se na chvilku ponořím do těch mě milých světů, jako vždy ve mě ty světy vyvolají nějaké myšlenky, které ale do komentářů už skoro nepředávám..zdá se mi to zbytečný.
A neuspokojuje mě to.

Myslím na to, že jsem dneska mohla jet za C.,poznat nový lidi..a cítím, že by snad mohli bejt fajn..na chvíli se ponořit do hry na jiný svět, sednout ke krbu, popíjet Chablis a nechat všechno být.
To umím nejlíp ze všeho.
Skoro jsem už jela.Jen kdybych mohla nemluvit.Ale tím jsem si nebyla jistá.

Můj svět se velkou rychlostí zužuje. Někdy přemýšlím nad tím, jestli opravdu nemám nějakou neznámou fázi deprese.

Nemohu, ale opravdu nemohu najít smysl..skoro v ničem.
Ale pozoruju. Pozoruju jak jiní žijí, hltám jejich chutě.
Padá na mě z těchto chutí smutek, jsou pro mě vesměs nestravitelné.
Někdy pociťuju závist. Nad tím, že ostatní něco baví, zajímá, že mají ještě nápady, které realizují, které je někam vedou.

Svůj čas jsem v podstatě vyplnila kombinací práce a lenošení.
Snažím se kamsi dohrabat,jen proto, abych měla budoucnost..a budoucnost to jsou pro mě cesty.
Cesty je jediné, co mě ještě láká..myslím sice, že nemůžu reálně objevit nic nového, ale chtěla bych, aby moje smysly dostaly nové impulsy.
To chci ještě zažívat..jiné vůně, obrazy, zvuky a doteky.
Neboť své okolí jsem milionkrát očichala ze všech stran.

Začala sezona, je tu spousta sněhu a v hospodách se zase svítí.

Ještě pořád myslím na to, že je škoda toho Damírova..třeba je to vážně naposled..

Mystifikace

Ano, je to tak. To co vidíme je jen odraz od pohybující se hladiny, kterou má ve své moci vítr co z vrcholků hor se k nám v ústrety řítí...

Fakt naivita?

Po dlouhé době mě dneska "trklo" téma, při čtení Sonji http://www.sonja.bloguje.cz/690397-dramaticka-kahira.php

A tak pěkně v posteli, kafem ,hudbou a 6 holčičkama za dveřma (Anička měla9 let , tak tu všechny spaly a já zjistila, že je jedno jestli mám 2 nebo 8 holek,v tomhle smyslu, čím víc tím líp.Pěkně se o všechno postaraly..) se mi docela i chce psát..

Ten článek mi vybavil nejen jednu z mým celkem otřesných situací, ale především téma, který mě provází snad od dob, kdy jsem pochopila, že jsem ženská..

Ten příběh začal před asi 5ti lety mým telefonátem s M.(můj jediný ..zatím..manžel, ten výraz exmanžel mě tak nějak irrituje), kdy jsem tak trochu skuhrala, že fakt nevím kam jet s dětma na dovolenou a on mi nabídl kontakt na jednoho svýho pacienta, který mu kdysi cosi z této oblasti nabízel..
Tím telefonátem pro mě začala celkem šílená ( a pro mě dosud ne zcela zpracovaná a pochopená) anabáze, ve který se sdružuje několik mých rozporuplných témat.
Ten kluk( byl to kluk, asi o 12 let mladší), co se mi ozval v telefonu se mi zdál sympatickej, padli jsme si do noty.Vyslovila jsem svůj dotaz, on měl druhý den cestu k nám, já zase měla službu..zkrátka slovo dalo slovo a my se hned druhej den sešli.
Byl sympatickej. Zdál se mi upřímnej, otevřenej a hlavně..úplně NORMÁLNÍ.
Rozuměli jsme si a prokecali snad 3 hodiny..o všem.

Jejda, musím to urychlit.
Data o jeho osobě:
-syn snad diplomatů, který je velmi slušně finančně zabezpečený, právě se vrátil z několikaletého pobytu v zahraničí, kde podnikal v cestovním ruchu a vydělal majlant, tak nějak brouzdá životem, vystřídal několik zaměstnání , jeho zážitky by vydaly na román.
Zásadním obratem bylo, že měl autonehodu, při které byl operován( a seznámil se s M...kterému byl zavázán, neboť mu pomohl v bolestech), při operaci bylo zjištěno, že má vážnou nemoc(rakovinu) v pokročilém a inoperabilím stadiu, závěr..zbývá mu max.2 roky života.Přehodnotil vše. Začal si vážit všeho a užívat každé minuty.

A potkal mě.Úžasnou bytost.Empatickou lékařku, která mu dala chuť ještě žít(neboť uvažoval i o sebevraždě), konečně člověka, kterému se mohl svěřit se vším, se kterým mohl otevřeně a beze strachu mluvit, který se pro něj stal oporou.

Měl potřebu mě obdarovávat. Do služeb mi posílal skvostný večeře z místního nejlepšího hotelu, kde to objednával telefonicky.Do práce mi ob den posílal fakt neuvěřitelný kytice, který objednával v Holandsku, Benátkách(podle štítků)..měla jsem to v ordinaci jak v krematoriu.
Bránila jsem se tomu vehementně, ale zprvu tak nějak nehystericky, jen mě to trochu obtěžovalo ( ale určitě i ješitně těšilo) ..on mě vždy úpěnlivě prosil ať to přijmu, že jsou to pro něj blbosti, že mu to prostě v tý jeho bídě dělá radost.

Tak jo. Pak přivezl psa, toho našeho Bena..někdy jsem plácla, že děti by chtěly psa(já ale ne).
To už byl větší problém, ale já to probrala s přítelem, a řekli jsme si..no, nakonec třeba nám to přinese něco novýho, děti byly pochopitelně bez sebe.

Co po mě chtěl..byly telefonáty. Chtěl se mnou probírat svoje deprese, psychický stavy, chtěl si prostě povídat. Ovšem kdykoliv, často v noci, ve službě i doma..byly to hodinový telefonáty.Občas přijel, bydlel v hotelu naproti mýmu bytu ..a koukal ze svýho pokoje na náš balkon.
To už bylo divný,řekla jsem mu , že se chová divně..ale furt se omlouval, že mě má prostě strašně rád, že jsem jeho ideál, ale že chápe, že mám svůj život.. a ať mu prosím nezakazuju tyhle drobný radosti. Že z nich žije..a už bude žít jen chvilku.

Hrozně moc toho věděl, o všem i o medicíně, měl hodně procestováno...ukazoval mi fotky..

Pak jsem měla narozeniny, přijel za mnou na dovolenou, kde jsem byla s kamarádkou a přivez spoustu luxusních lahůdek a kytek ( v levný chatce na Kokoříně se vyjímaly minimálně směšně) a dal mi celkem úžasnej zlatej náhrdelník.Měla jsem problémy to přijmout..pořád stejnej scénář, prosil mě, dokonce brečel, že to jsou "jen věci"(což si mimochodem já taky myslím) , že neví a neumí mi nijak jinak vyjádřit, co ke mě cítí.
Tak jsem to vzala..nikdy jsem ho na sobě neměla.

Na týhle dovolený jsme opět s Iren (mou nejlepší kamarádkou) řešily kam pojedeme k moři .
A tam jsem tehdy udělala tu pro mý okolí dnes nepochopitelnou blbost..po jeho racionálním vysvětlení (má známý, dělal přeci v cestovním ruchu) jsem mu dala svoje těžce ušetřený peníze , že nám tu cestu(jednalo se o Dubrovník) levně zařídí.
Já mu vždycky absolutně věřila, to je teda fakt.
Den před cestou mi volal, že to nevyšlo, ale protože měl výčitky, zařídil cestu na jiný místo.
A já se naštvala. Proč mi nezavolal, že jsem na to jiný místo jet nechtěla, radši bychom teda zůstaly doma.
To byl zlom. Poprvé jsem se na něj "zlobila" a on se stal strašně agresivní(po telefonu tedy), úplně se změnil, řekl, že na tom už se nedá nic změnit, ale že je konec, že on se přeci tak snažil..

Tak jsem řekla, dobře, konec. Šílená úleva.

Na tu dovolenou jsme jely,čekaly na nás na letišti vouchery..prostě Hvar a nechtěný místo..
Celou dobu mě bombardoval omluvnejma esemeskama, slibama, že už nikdy neudělá nic proti mý vůli , hlavně ať proboha neukončuju s ním komunikaci..bohužel, já brala telefony, odpovídala na smsky. Bylo mi ho strašně líto.

(Píšu to pokud možno pravdivě, z mýho úhlu pohledu..i když mi je teď fyzicky špatně z toho všeho, z mý hlouposti , nerozhodnosti..)

Po návratu za mnou přijel. S kyticí, omlouvou a informací, že ho snad ve Francii někdo chce odoperovat, jako nějakej raritní případ.Vypadal hrozně..oteklej, opocenej..i moje kolegyně doktorka říkala..je na tom už fakt špatně.
A také s informací, že ten zájezd stál o 11 000 víc než jsem mu dala(ukázal mi smlouvu, kterou jsem viděla poprvé), ale že to samozřejmě nechce, že to je satisfakce za to, že všechno udělal bez mýho vědomí.Opět, nechala jsem to bejt. Bylo mi to prostě jedno.

Pak jel(asi) do Francie.Poslal několik pohledů, volal mi odtamtud nějaký Francouz (anglicky) , že operace dopadla dobře, že se zotavuje a mě pozdravuje.Když přijel, měl ČERSTVOU jizvu na břiše.

Cítím se jako blázen ještě teď, když to píšu..

Nikdy jsem si jeho informace nijak neověřovala..měla jsem svůj život a spoustu starostí a já sama zažila tolik bizardních , netypických a "jiných" situací, lidí..že jsem prostě byla zvyklá brát věci tak, jak přicházely..

Vše se začalo vyhrocovat a vypadat nějak "divně".
Cítil se čím dál hůř, telefonáty zintenzivňovaly, nechal se hospitalizovat na JIP tady v mým okolí, nosila jsem mu tam ..i s přítelem ..džusy, o který si zavolal, navštívila ho tam..ukázal mi závěť, ve který mě odkazoval neuvěřitelný věci (podepsanou JUDr.Sokolem:o)).

A pak mi zavolal M., že je to celý nějaký podezřelý, že ten kluk má problémy, že na něj podala nějaká sestra z jejich nemocnice trestní oznámení, že si od ní půjčil peníze a nevrátil..

Kolo se otočilo.
Řekl, že to není pravda a já věřila jemu , choval se ale čím dál divnějc.. připisovala jsem to jeho evidentně se zhoršujícímu zdraví.. ale začala jsem mít dojem, že kolem něj je vážně i na můj vkus nějak moc extremností.Kvůli tomu telefonování jsem měla problémy i ve vztahu.

A tak jsem mu řekla (to bylo cca po půl roce, co jsme se znali), že už s ním takhle mluvit nemůžu, že mu nemůžu nijak pomoci, že nevím, co bych pro něj vlastně mohla udělat.
A už nikdy jsem mu nepsala, nemluvila s ním , neslyšela ho..

On psal nekonečné SMSky.
Stal se agresivním, doprošování se změnilo ve výhrůžky..k dopisům, že mě zničí, že na mě pošle Novu :o), že napíše zaměstnavateli..jaká jsem špatná doktorka.
Došlo to až k trestnímu oznámení, že jsem z něj na základě jeho důvěry ke mě a jeho špatnému zdravotnímu stavu vylákala peníze.
Po roce vyslýchání byl případ odložen. Zlato jsem mu přes právníka vrátila, ale v těch 11000 jsem se zasekla.Prostě jsem necejtila potřebu mu něco vracet, sama jsem se cítila hodně zneužitá.

Během toho roku byl na základě toho trestního oznámení té sestřičky odsouzenej ke 2 letům, byl to mnohaletej podvodník, recidivista.

Psal mi ještě z vězení. Dopisy.Já vyměnila telefon, adresu, partnera..a až ten ukončil celou komunikaci tím, že si s ním asi 3 měsíce intenzivně psal.

Píšu to a nemám dobrej pocit.
Zkoumám, jestli jsem přeci jen něco neudělala, kde bych mohla cejtit vinu.
Jak to vlastně všechno je. Nebyla jsem přeci jen trochu zištná? (ale jo,myslím, že to tam trochu bylo..bylo to v období mý velký finanční každoměsíční krize..), netěšil mě ten neskonalej obdiv? (to nevím, zažila jsem podobný věci víckrát a myslím, že ne, mě prostě dary a řeči někdy těšej ale celkově jsou mi jedno..vždycky to ve skutečnosti bylo..něco za něco), těšila mě ta blízkost, to svěřování? (TO ano, určitě, nebyla jsem v tom tehdejším svazku šťastná, žila jsem s chorobným žárlivcem,urážlivým člověkem..tady jsem měla volnost, humor, uvolněnost v chování..), radovala jsem se ze "zážitku" v mý tehdejší šedi(z práce k nádobí)..určitě!, já měla vždycky ráda rozruch a nestandartní situace .. a bylo v tom určitě i dost pýchy.
Ale všechno tohle bylo hodně daleko v porovnání s neskonalým soucitem, kterej jsem k němu po celou tu dobu cítila. Zdál se mi fajn, měl smůlu a měla jsem ho ráda.Chápala jsem ho.
Ten SOUCIT k němu vlastně cítím dodnes. Myslím, že on má pěkně nešťastnej život..s takovou zátěží.

Ale moje intuice mě absolutně zradila.

Od tý doby už si neumím představit, že mi někdo cokoliv nabídne a já to přijmu..aniž by "za tím nebylo něco jinýho".
Proto, když jsem četla Sonju..jsem trochu nostalgicky zavzpomínala na doby minulé, mladistvé..kdy jsem se nebála brát to co přichází bez přemýšlení a žila jsem danou situací bez předsudků.
Bylo to fajn.A nikdy se mi nic nestalo.Jakobych byla v nějaké ochranné atmosféře "pravdy".

Něco se mu ale určitě povedlo.

Dostal do mýho života STRACH jít do věcí "bezhlavě".

Nevím jestli je to dobře nebo špatně.Je to prostě TAK.

Od tý doby jsem už odmítla úplně všechno, co mi nabídl..muž.
Jsem doma a snažím se přizpůsobit normě.
Ale někdy mě poškádlí šotek a připomene mi chvíle, kdy jsem řekla TAK JO..a zažila něco novýho, krásnýho.Většinou.

Vím, že to zase můžu dělat.Ale s tím strachem už to není ono, moc mi haraší v hlavě.

Jen ..když čtu Sonju, stýská se mi po tý volnosti.

Cítím se někdy jako takový ustrašený postkomunistický dítě.

Ale jedno nesporný POZITIVUM mi tahle situace přinesla.

Konečně (neboť jsem toto s muži opakovaně zažívala) mi došlo, že abych byla JÁ v pohodě , musím se stát absolutně NEZÁVISLOU.

A tak se snažím vydělat peníze.Vidím to tak na lO let děsnýho výkonu :o).
A už teď toho mám dost plný zuby, nebyla jsem nikdy extra praktická,pracovitá ani materiální.
Mám ráda pohodu, lenošení, posedávání po kavárnách a pozorování okolního života..

Ale myslím, že tohle mý období je o tom.O postavení se na vlastní nohy.

HEZKOU SOBOTU VŠEM!

p.s. názory téměř všech na to, co jsem prožívala..podotýkám,že zpětně.. byly..jsi naivní, takhle to přeci "nechodí".To by se MĚ nikdy nestalo.
Já takovýhle slova věřím jen těm, kteří prožili podobné.Kteří v tom opravdu byli.

V tom střetu důvěry, ideálů, vnitřních pocitů..se světem "obvyklého chování".

Snění . Snění ?

Sním si svůj sen.

O síle ducha. O jeho velikosti.O přímém pohledu.Pohledu do očí.O jemném úsměvu a pevném stisku.

O střídmosti.

O radosti z každého dne.O dobrodružství.

O odvaze.

O lásce.

Ukňouraná slečinka..

Dneska ráno jsem si napsala do svýho druhýho "tajnýho " blogu tenhle text.
A protože jsem si zase s radostí uvědomila, jak se i jinde píše o vlastně podobným tématu
(dělat to, co chci), tak to sem dávám.

..........................................................................................................................................................................

Právě jsem si znovu dočetla závěr Hospody Jamajka a uvědomuji si jak magickou moc pro mě mají kombinace slov jako např..černé hroty Kilmarské skály ostře se zakusující do ševelících trsů rákosí temné slatiny, rozprostírající se kam lidské oko dohlédne..

Ta neohrožená dívka, která se směle dívá vpřed, která věří v lásku, Boha a spravedlnost a přitom jde cestou, kterou si sama vybírá, ničím neřízena a neovládána, sama sobě pánem i přítelem.
Jak chápu i vikáře z Altarnunu, jehož sny, jehož touhy se zarazily kdesi v bažinách minulosti, pomýleně doufajíc, že se v nich může vznášet navždy.
Jak chápu jeho bláznění ..které ho dovedlo do stavu pomýleného pocitu nadřazenosti, jak chápu jeho zklamání se církví, když v ní netuše zrady hledal Boha, když nedostal dar vhledu a nepocítil, že to VŠE není v minulosti, že je to stále přítomno, že je možno žít stejně velkolepě a nádherně, tak, jaké kdo z nás má sny..kdykoliv.

To všechno ve mě rozeznívá nějaké hluboké, dávno zapomenuté tóny ,tóny dobrodružství,průzračnosti a jednoduchosti, tóny pravdy a síly.

Kombinace víry ve své srdce, tedy v sebe a nezávislosti, volnosti a možnosti vybrat si svou cestu tak, jak nejlépe umím.

To je ta jemná,ale přesto neuvěřitelná síla , která mě tak bere, tak vzrušuje.

Ty dvě postavy, Mary a vikář.
To je ta osa příběhu, oba jsou tak silní, oba mají víru v sebe, ve své schopnosti, oba jsou tak neohrožení.

A nikdo nezvítězí. Není Dobro a Zlo. Je jen víra v sebe, která Tě přesně vede možná tak, jak je dáno ?
Ale může přijít den, kdy Ti vstoupí do cesty Láska..a pak můžeš vše změnit.Máš-li v sobě zrnko naděje.

Je to dokonalé synonymum duality světa.

Půjdu teď do deště s Benem, zahalím se do pláště a budu myslet na klopýtání Mary, kdesi v přízračném soumraku Cornwallských skalisek, budu myslet na její nádherné statečné srdce .

Dodalas mi chuť a touhu, Mary Yellanová.


(A proč ten nadpis..nu,ponejprv jsem se tak podivně zahlédla v odrazu okna, takhle po ránu..ale už je to pryč.Jen se mi to bůhvíproč nechce smazat..)

DNESKA JE MOJE SRDCE HLUBOKÁ ČERNÁ SMUTNÁ HLÍNA

ani psát o tom nejde.


A teď to po sobě čtu a říkám si, jak to vypadá strašně afektovaně.

Ono se mi totiž nic nestalo.

Mám jen jednu svou hodně černou, bezútěšnou ,plačtivou a blbou náladu.